Filtrované položky podle data: středa, 25 duben 2018
Samostatný projekt kulturní/psaná žurnalistika

Layout hudebního časopisu AlterEcho

Zveřejněno v: DTP žurnalistika
Layout hudebního magazínu AlterEcho Holubová titulní strana Projekt DTP HolubováProjekt DTP Holubová2 Projekt DTP Holubová3 Projekt DTP Holubová4 Projekt DTP Holubová5 Projekt DTP Holubová6 Projekt DTP Holubová7Projekt DTP Holubová final záloha9Projekt DTP Holubová9Projekt DTP Holubová10Projekt DTP Holubová11 1) Cíl práce
Napoleon Bonaparte nepodcenil přípravu a ze Špilberku odvezl před bitvou stovky tun střelného prachu. Naproti tomu ruského cara poháněla touha po vítězství, podpořená početní převahou. Bitva u Slavkova, přezdívané také „bitva tří císařů“ je jednou z událostí, které zásadně ovlivnily vývoj Evropy v 19. století. O významnosti svědčí i fakt, že těmto událostem věnoval několik stránek svého románu Vojna a mír i Lev Nikolajevič Tolstoj. Nebyl totiž důležitý jen samotný boj, ale také události, jež střetu předcházely.

Oslavy 17. listopadu 2017 v Praze

Zveřejněno v: fotožurnalistika
Záměr samostatného projektu „Oslavy 17. listopadu 2017 v Praze“ Ivana Říhová Profilace: fotožurnalistika/politická
Záměr samostatného projektu Cíl Cílem projektu je nabídnout komplexní tematický soubor článků na téma elektrifikované hromadné dopravy v Hranicích primárně na stranách regionálního deníku, konkrétně Hranického deníku. Texty by se mohly taktéž objevit v některém z časopisů či webů zaměřených na ekologii. Projekt obsahuje čtyři sdělení - jeden článek většího rozsahu, dva články středního rozsahu a jeden menšího rozsahu. Články potenciálním čtenářům přibližují tematiku bezemisní ekologické hromadné dopravy a její kompletní zavedení v Hranicích jakožto prvním městě v Evropě. Jedná se o atraktivní a aktuální téma. Cílem komunikátů je taktéž danou tematiku podat co nejširší obci čtenářů. Dva ze čtyř komunikátů byly skutečně publikovány v Hranickém týdnu. Prvenství pro Hranice v rámci Evropy činí publikovaná sdělení, dle mého názoru, velmi přitažlivými pro čtenáře nejen v samotném městě. Téma, stav problematiky Zavádění elektrifikované dopravy se stává trendem napříč celou Evropu. Touha společnosti po zkvalitnění životního prostředí stoupá. V současné době elektrifikovanou dopravou disponuje zhruba devadesát evropských měst. Podle projektu ZeEUs, jenž se zabývá provozem elektrobusů a bezemisních linek napříč Evropou, by měly být v krátkém časovém horizontu zavedeny elektrobusy zhruba ve stovce dalších měst. Snaha o přechod od naftové dopravy k elektrické tkví zejména v šetrnosti k životnímu prostředí. Jelikož elektrobusy nevypouští do ovzduší žádné škodlivé látky, jsou stoprocentně ekologické. Město Hranice se potýká s problematikou špatné kvality ovzduší již řadu let. Obyvatele města trápí především prašnost, která vede k četným zdravotním komplikacím. Vedení města se v loňském roce rozhodlo učinit dílčí krok za lepším životním prostředím a oslovila provozovatele hromadné dopravy v Hranicích s požadavkem na ekologická vozidla. Bezemisní elektrobusy byly jasnou volbou. Šestice elektrobusů nahradila všechny naftové autobusy a Hranice se staly prvním městem s plně elektrifikovanou dopravou v Evropě. Dané regionální téma jsem zvolila proto, jelikož jsem v rámci redakční praxe působila v Hranickém deníku a vnímala jsem přechod na plně elektrifikovanou jakožto velmi zvučné a diskutované téma. Po zlepšení ovzduší v Hranicích volá veřejnost již několik let a zavedení elektrobusů je důležitým krokem pro lepší prostředí a zdraví občanů. Elektrobusy by měly snížit roční emise o půl tuny. Mnou zvolené téma tak koresponduje se zdravotně-sociální specializací, kterou jsem absolvovala. Dalším důvodem volby tématu je hranické prvenství na poli elektrifikované dopravy, což je pro čtenáře atraktivní skutečnost. O zavedení kompletně elektrifikované městské dopravy v Hranicích referovala i jiná než regionální média. Článek ze slavnostního předání elektrobusů přinesla například Česká televize, web Idnes.cz či Novinky.cz. Podle zástupců dopravní skupiny 3ČSAD, jež je provozovatelem městské dopravy v Hranicích, se o hranické prvenství zajímala i média zahraniční. Komunikáty produkované zmíněnými médii se zaměřovaly především na samotné zahájení provozu elektrobusů. Sdělení v tomto samostatném projektu se pokouší taktéž podat obraz půlročního provozu. Ideový plán, postup práce Kvalita životního prostředí je jedním z dlouhodobých celospolečenských témat, zapadající do zdravotnicko-sociální žánrové specializace, jež jsem při studiu žurnalistiky absolvovala. Další alternativou byl komplexní obraz současného provozu v hranické nemocnici. Zmíněné téma se ale nakonec ukázalo jako těžko uchopitelné a nepříliš originální. Z technických specializací jsem si zvolila specializaci písemnou, jelikož s ní mám osobně nejvíc praktických zkušeností. Zejména díky praxi na několika kulturních webech a v Hranickém deníku. Právě proto jsem se rozhodla téma uchopit z pohledu zmíněného regionálně zaměřeného periodika. Konkrétně v Hranicích je téma pochopitelně hojně diskutováno a samotní obyvatelé jsou přímými účastníky zmíněného pokusu o zkvalitnění životního prostředí. Tyto okolnosti vnímám jako ideální podmínky pro vytvoření samostatného projektu. Téma jsem se rozhodla zpracovat celkem ve čtyřech sděleních, jejichž prostřednictvím bych chtěla nabídnout komplexnější náhled na danou tematiku. Zároveň jsem usilovala o žánrovou pestrost, co se typu jednotlivých sdělení týče. V komunikátech se také objeví vyjádření všech zúčastněných stran kromě samotného výrobce elektrobusů, kterého se mi i přes opakované pokusy nepodařilo kontaktovat. V prvním, rámcovém článku, se pokouším komplexně nastínit zvolené téma. V souhrnné zprávě popisuji, jak se vyvíjely události v čase, konkrétně co vedlo město k zavedení ekologické dopravy, jak probíhalo slavnostní převzetí, co říkají na nové elektrobusy cestující, jak se vyvíjí rozšíření elektrifikované dopravy do dalších měst a charakteristiku půlročního provozu v Hranicích. Jelikož se má jednat o obsáhlý článek, kombinuji zde regionální i celostátní úroveň, jakožto důležitý background k celkovému postihnutí tématu. Ve sdělení pak zaznívají hlasy dopravní skupiny 3ČSAD, vedení města, hranických řidičů i cestujících. Komunikátu tak poskytne jakýsi komplexní náhled s rozličnými názory. Za skupinu 3ČSAD promlouvají generální ředitel Tomáš Vavřík, ředitel divize osobní dopravy Jakub Vyvial a manažer marketingu dopravce Michal Birkáš, se kterým jsem vedla komunikaci primárně. Za město promlouvají starosta Jiří Kudláček, který hovoří o zavedení elektrobusů jako o potřebném kroku pro město, či Pavel Slovák z Odboru správy majetku, oddělení veřejné dopravy a údržby veřejných komunikací, který pro změnu uvedl, jaké drobné změny muselo město provést pro snadnější provoz elektrobusů. Z řad řidičů jsem oslovila řidiče Reného Mádra a Igora Tomalu, se kterým jsem podnikla i projížďku městem. Oba hodnotí přechod k elektrobusům kladně. Pro dosažení větší pestrosti názorů sdělili svůj pohled na zavedení elektrobusů cestující, pro které má zavedení elektrobusů spoustu benefitů. Cestující až tolik nevnímají dlouhodobý pozitivní dopad na životní prostředí, ale spíše komfort na palubě elektrobusu. Druhé, středně dlouhé sdělení, nabízí rozhovor s ředitelem divize osobní dopravy skupiny 3ČSAD Jakubem Vyvialem. Rozhovor by měl téma rozebrat více do hloubky. Právě zástupci provozovatele hromadné dopravy v Hranicích můžou podat o ekologické dopravě více detailních informací. Jakubu Vyvialovi jsem pokládala dotazy týkající se elektrifikované dopravy přímo v Hranicích i na celostátní či evropské úrovni. O rozhovor jsem požádala vedení dopravní skupiny 3ČSAD, po dohodě mezi vrchními představiteli dopravce mi rozhovor poskytl právě Jakub Vyvial. Tento žánr jsem zvolila, jelikož je čtenáři oblíbený a nabízí neinterpretované sdělení respondenta. Volila jsem primárně otevřené otázky, které se týkaly vlastností elektrobusů, jejich schopnosti neprodukovat žádné emise či stoupajícího trendu elektromobility. Interview je podle zvyklostí doplněno fotografií respondenta, v našem případě Jakuba Vyviala. Třetí text jsem se rozhodla koncipovat jako reportáž se středně dlouhým rozsahem. Společně s šéfredaktorkou Hranického deníku jsme požádali dopravce o soukromou jízdu elektrobusem s komentářem řidiče. Po zhruba dvoutýdenním naléhání byl určen termín, který vyhovoval oběma stranám. Za volant elektrobusu usedl dlouholetý řidič Igor Tomala. Ještě před samotnou jízdou jsem byla svědkem procesu nabíjení a vyslechla jsem si podrobný výklad ohledně fungování ekologického autobusu. Během výkladu jsem pokládala doplňující dotazy, abych docílila srozumitelnějšímu vysvětlení. Celého setkání se účastnil taktéž manažer marketingu 3ČSAD Michal Birkáš, který řidiče při výkladu doplňoval. Musím přiznat, že přístup obou aktéru byl velmi vřelý. Reportáž nese prvky popisného postupu a zahrnuje osobní pocity redaktora, čehož se v komunikátu snažím docílit. Daný žánr oživuje sdělení a přináší autentický průběh událostí. Kvůli této charakteristice jsem se rozhodla zařadit tento žánr do projektu. Ve čtvrtém sdělení jsem se snažila postihnout alespoň částečný názor cestujících na elektrobusy v Hranicích. Rozhodla jsem se proto zde zařadit krátkou anketu s pěti náhodnými respondenty. Snažila jsem se o věkovou diverzitu – oslovila jsem cestující v rozmezí od 19 do 62 let. Cestujícím jsem položila jednoduchou otázku: „Jak vnímáte zavedení elektrobusů v Hranicích?“. Respondenti tak dostali šanci prezentovat svůj názor, který si utvořili za půl roku od zavedení elektrifikované dopravy. Hlavním cílem mého projektu je vytvořit kvalitní komunikáty, jež by svým obsahem i zpracováním obstály v regionálním periodiku, konkrétně v Hranickém deníku, pro které jsou vzorově koncipovány. Pokud se mi podaří sdělení kvalitně zpracovat, věřím, že budou v regionálním médiu publikovány. Realizace komunikátů Komunikaci s dopravcem, řidiči či cestujícími mi usnadnila skutečnost, že jsem v Deníku současně vykonávala praxi. Kontakt na vedení dopravní skupiny 3ČSAD byl lehce dohledatelný na webu, na manažera marketingu Michala Birkáše mě odkázala šéfredaktorka Hranického deníku. Ohlasy od vedení města jsem získala zprostředkovaně z dříve vydaných článků týkajících se daného tématu, Pavla Slováka z Odboru správy majetku jsem kontaktovala e-mailem. Citací jsem využila v hlavním zastřešujícím článku, v reportáži šlo jen o promluvy řidiče Igora Tomaly a Michala Birkáše. Citace generálního ředitele ČSAD Tomáše Vavříka jsem si vypůjčila z otevřených oficiálních zdrojů. Při získávání zdrojů jsem se setkala s profesionálním a přívětivým přístupem. Vyzdvihla bych zde Michala Birkáše, který velmi rychle a ochotně reagoval na všechny mé dotazy, ať už při osobním setkání či přes e-mail. Rozhovor s Jakubem Vyvialem byl zatížen skutečností, že probíhal zprostředkovaně přes mobilní telefon. Nicméně ředitel divize osobní dopravy bez problému odpověděl na všechny mé otázky. Jako jeden ze zdrojů jsem použila také články ohledně zavedení elektrobusů v jiných českých městech, abych mohla nastínit komplexní náhled na téma. Články pocházely z regionálních médií. V procesu sbírání informací od zdrojů jsem se snažila přistupovat k tématu oproštěna jakýchkoliv názorových přesvědčení. Po setkání s několika osobami pohybujícími se ve světě elektomobility jsem si utvořila vesměs kladný názor na zavádění elektrifikované dopravy. Nicméně nemohu nechat bez povšimnutí fakt, že při reportáži nás po celou dobu doprovázel zástupce provozovatele hromadné dopravy v Hranicích, jehož zastoupení nebylo původně předmětem dohody. Během jednání se všemi subjekty navíc nezazněly v podstatě žádná negativa. Jelikož jsem ale do projektu nezařadila již žádný názorový článek, nemám prostor toto podezření nijak rozvinout. Při tvoření plánu projektu mi nepřipadalo vhodné zařazovat do regionálního periodika názorový článek zrovna na toto téma. Psané komunikáty nevykazují stoprocentní žánrové vyhrazení. V praxi se na poli regionální žurnalistiky, dle mého přesvědčení, žánrově čisté texty vyskytují zřídka. Alespoň Hranický deník na přesném naplnění zpravodajských a publicistických žánrů nelpí. Nicméně jsem se snažila doposud získané znalosti ohledně žánrů z větší části aplikovat. Jak jsem zmínila v popisu cíle projektu, články by mohly být zařazeny i v médiích zaměřených na ekologii či konkrétně ekologickou dopravu a tyto platformy umožňují čisté žánrové vymezení komunikátů. Nejvíce času jsem strávila u tvoření v pořadí třetího komunikátu, kterým je reportáž. Byť jsem na palubě elektrobusu nestrávila ani hodinu, výklad ohledně fungování ekologického prostředku si žádal většího rozebrání, tím pádem i více času. Jelikož se příliš neorientuji v odvětví dopravních prostředků, už vůbec ne těch na elektrický pohon, správné pochopení a zaznamenání informací mi činilo drobné obtíže. Časově náročné bylo také provázání textu popisnými pasážemi, které jsou pro reportáž typické. Nebylo pro mě snadné taktéž napsat první souhrnnou zprávu, která je pro regionální média lehce atypická. Snažila jsem se z větší části dodržet náležitosti žánru, jako je například popis událostí v čase. Do textu jsem taktéž zahrnula background, který jsem považovala za důležitý prvek pro komplexnější obraz tématu a ve výsledku lepší informovanost čtenářů. Komplexní uchopení tématu bylo cílem prvního komunikátu. Přiznávám, že toto sdělení by se svým charakterem spíše hodilo na strany specializovaných médií, o kterých jsem mluvila výše. Vytvoření textů delšího rozsahu, než je pro regionální médium běžné, mi nečinilo příliš velký problém. Nicméně bych ráda zmínila, že ačkoliv dva komunikáty byly publikovány (rozhovor a reportáž), texty musely být pokráceny. O redukci textu reportáže jsem se pokusila já osobně, rozhovor byl okleštěn šéfredaktorkou a editorem. Vedení redakce kratší rozsahy článků zdůvodňují neochotou čtenářů číst příliš dlouhá sdělení. Konkrétní výtky jsem neobdržela. Texty po zkrácení například neobsahovaly informace ohledně detailnějších technologických parametrech elektrobusu či užívání elektrobusů na evropské úrovni. V reportáži byly vyřazeny některé popisné pasáže. S těmito kroky ze strany redakčního vedení se úplně neztotožňuji, především v reportáži je, dle mého názoru, delší rozsah komunikátu žádoucí. Ráda bych zde zahrnula i mou zkušenost s fingováním Hranického deníku. Domnívám se, že celostátní vedení Deníku upozaďuje kvalitní žurnalistickou práci, spíše se soustředí na kvantitu vydaných komunikátů. Obsahy často nepostihují reálnou problematiku ve společnosti a absentuje zde právě komplexnější uchopení tématu. Rozumím tezi, kterou uvádí i řada odborníků zkoumajících regionální média, a sice že by se regionální média měla primárně zabývat lokálními záležitostmi, to však neznamená, že by se daná témata nesměla rozebírat více do hloubky. Třeba jen na regionální úrovni. V regionálních médiích taktéž dochází ke konvergenci obsahů a v lokálně zaměřených periodikách vychází články týkající se celorepublikového tématu. Na samotné redaktory lokálních redakcí je ovšem paradoxně kladen nárok, aby se věnovali výlučně lokálním tématům bez zařezení celostátní optiky v rámci například potřebného srovnání s jinými regiony. V tomto směru dochází z hlediska obsahu k mírně schizofrenní situaci. V regionálních médií sice dochází ke zestejňování obsahů a jsou zde pravidelně zařazována sdělení zabývající se celorepublikovou tematikou, ovšem redaktorům v podstatě není dovoleno témata regionu zpracovávat s přihlédnutím k celostatní situaci. Myslím si, že právě hlubší rozpracování regionálních témat by vedlo ke zkvalitnění regionální žurnalistiky. Došlo by pak také k naplnění kritérií regionálnho tisku, která uvádí odborníci. Témata by byla v podstatě výlučně lokálního charakteru, ovšem s doplněním o širší informace. Deník také velmi rád poskytuje názory občanů, které ale mnohdy nemají v podstatě žádnou informační hodnotu. Ku příkladu při anketě týkající se elektrobusů v Hranicích téměř nikdo nekomentoval zlepšení ovzduší, které bylo hlavním důvodem jejich zavedení. Anketa tedy prokázala především skutečnost, že se cestujícím nové komfortem oplývající elektrobusy líbí, což by si kdekdo patrně domyslel i bez dotazování. Na druhou stranu názory obyvatel jsou čtenáři velmi oblíbené a vedení Deníku si je toho vědomo. Také apeluje na jednoduchou formulaci dotazu, aby mohl odpovědět téměř každý, i ten kdo nemá o dané problematice téměř nic neví. Deník reflektuje podobu dnešní konzumní společnosti. Hlavním kritériem je prodej. Texty se zkracují, jelikož lidé nechtějí četbě obětovat více času, na stranách musí být zařazena do očí bijící inzerce. Tyto skutečnosti se podílí na celkovém úpadku kvality regionální žurnalistiky. Redaktoři se setkávají s velkým časovým tlakem, jelikož musí zastávat vedle tvůrce komunikátu i například funkci fotografa. Redakce zaměstnávají čím dál méně novinářů, čili redaktorova pozornost je upínána na několik spolu nesouvisejících témat. Všechny tyto skutečnosti vedou k úpadku kvality žurnalistické činnosti. Sestupnou tendenci potrvzuje i jistá rezignace čtenářské obce o kvalitně zpracované texty. Sebereflexe Nastolené cíle projektu se mi podle mého názoru podařilo naplnit víceméně podle plánu. Nejhodnotnější informace jsem získala patrně od zástupců dopravní skupiny 3ČSAD, kteří mi danou tematiku hlouběji osvětlili. Přínosná byla taktéž projížďka Hranicemi s výkladem řidiče, která nabídla další optiku tématu. Sama jsem se dozvěděla spoustu informací. Myslím, že se mi podařilo tematiku rozpracovat o něco komplexněji, než v dříve vydaných článcích od jiných autorů. Například při zavádění elektrobusů nebyla média schopna stoprocentně potvrdit, zda se v Hranicích skutečně jedná o první plně elektrifikovanou dopravu v Evropě. Komunikáty jsou podle mě také hodnotné tím, že se zabývají tématem, které trápí Hranice dlouhodobě. Kvalita ovzduší sužuje město řadu let. V rámci sdělení jsem také zahrnula uživatelskou přívětivost ekologických autobusů, což si myslím, že je pro čtenáře víceméně nová informace. Snažila jsem se na komunikátech také zaznamenat rostoucí trend elektromobility a jeho výhody a nevýhody a domnívám se, že se tak podařilo i přes limity regionálního periodika. Nedostatky článků vidím především v absenci vyjádření firmy SOR, výrobce elektrobusů. Avšak domnívám se, že fungování a celkové téma elektromobility bylo dobře prezentováno zástupci skupiny 3ČSAD, kteří se ovšem nechtěli příliš pouštět do rozebírání nevýhod elektrobusů, které oni sami poskytují. Dalším nedostatkem je těžko uchopitelné žánrové zařazení prvního z článků, nicméně hlavní rysy souhrnné zprávy jsem, dle mého soudu, naplnila. Celkově se domnívám, že se mi projekt podařilo, i přes časovou tíseň, vypracovat poměrně kvalitně. Téma mohlo být rozhodně zpracováno komplexnějším způsobem, nicméně články by v regionálním periodiku obstály. Důkazem budiž vydání dvou článků v Hranickém týdnu a zařazení reportáže do online magazínu 3ČSAD. U reportáže mě mrzí skutečnost, že článek působí lehce jako promo dopravce, což bylo mimo jiné způsobeno přítomnosti manažera marketingu po celou dobu setkání s řidičem elektrobusu. I přesto jsem se snažila poukázat na nevýhody, které se v elektrobusech skrývají, ale přiznávám, že je zde možnost, že mi byly některé nedostatky zatajeny.   Zdroje Osobní rozhovor s Michalem Birkášem, manažerem marketingu skupiny 3ČSAD Osobní rozhovor s dlouholetým hranickým řidičem autobusu Igorem Tomalou Telefonický rozhovor s Jakubem Vyvialem, ředitelem divize osobní dopravy 3ČSAD Komunikace přes email s Pavlem Slovákem, zástupcem města JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty: studijní text pro distanční studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. 125 s. Studijní texty pro distanční studium. ISBN 80-244-1246-2 WASCHKOVÁ CÍSAŘOVÁ, Lenka. Český lokální a regionální tisk mezi lety 1989 a 2009. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6478-2 ZeEUS: eBus Report - An overview of electric buses in Europe (21. 4. 2018) Dostupné z http://zeeus.eu/uploads/publications/documents/zeeus-ebus-report-internet.pdf NUC, Jan. Hranice ukázaly nové elektrobusy. In: olomoucky.denik.cz (21. 4. 2018) Dostupné z: https://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/v-hranicich-se-predstavily-nove-elektrobusy-podivejte-se-20171019.html ČT24, Hranice nasadily elektrobusy. Staly se nejspíš prvním městem v Evropě s plně elektrifikovanou MHD In: ceskatelevize.cz Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/2278615-hranice-nasadily-elektrobusy-staly-se-nejspis-prvnim-mestem-v-evrope-s-plne Město Hranice. Kvalita ovzduší. Dostupné z: https://www.mesto-hranice.cz/stav-ovzdusi-aplikace SOR Libchavy. Dostupné z: https://www.sor.cz/ Realizace SOUHRNNÁ ZPRÁVA: První kompletně elektrifikovaná hromadá doprava v Evropě. Hranické elektrobusy jezdí již půl roku 18. 4. 2018 Hranice se od listopadu loňského roku můžou pyšnit evropským prvenstvím na poli městské dopravy. Hranická hromadná doprava se stala plně elektrifikovanou. Šestice nových elektrobusů od výrobce SOR nahradila dosavadních osm naftových autobusů. Výhoda nových elektrobusů tkví především v šetrnosti k životnímu prostředí, elektricky poháněné autobusy neprodukují žádné emise. Slavnostní předání flotily elektrobusů proběhlo 19. října na Masarykově náměstí. Primárním důvodem zavedení elektrobusů v Hranicích je špatná kvalita ovzduší. Především prašnost trápí obyvatele Hranic již řadu let. Ekologická doprava je jedním z kroků k lepšímu životnímu prostředí ve městě. „Vedení města nás oslovilo s požadavkem na ekologickou dopravu. Zpočátku jsme Hranicím nabídli autobusy na CNG (ztlačený zemní plyn, pozn. red.), které ovšem nejsou stoprocentně bezemisní. Další alternativou byly elektrobusy, které jsme nakoupili v rámci čerpání dotačního programu Evropské unie,“ vyjádřil se k zavedení elektrobusů Michal Birkáš, manažer marketingu dopravní skupiny 3ČSAD, která městskou hromadnou dopravu v Hranicích provozuje. Elektrobusy, které do ovzduší nevypouští žádné škodlivé látky, byly pro zástupce města jasnou volbou. Koncentrace polétavého prachu ve městě opakovaně překračuje povolený limit, který činí 50 mikrogramů na metr krychlový. Posledně měřící stanice v Bělotíně zaznamenala překročení limitu 6. března letošního roku. Stanice tehdy naměřila hodnotu 198. V Hranicích byla v tomto období dokonce vyhlášena smogová situace. „Tento technologický zlom v ekologické dopravě nám pomohl problém částečně vyřešit. Tento krok jsme potřebovali udělat. Novými elektrobusy zabezpečíme dopravu v Hranicích stoprocentně,“ okomentoval problematiku starosta města Jiří Kudláček. Šest elektrobusů nahradí v provozu všechny naftové autobusy. „Dieselové autobusy vykazovaly na 200 kilogramů emisí ročně,“ uvedl Tomáš Vavřík, generální ředitel skupiny 3ČSAD. Vedení města usiluje o permanentní měření kvality ovzduší v Hranicích. V rámci projektu monitoringu ovzduší byla ve městě instalována automatizovaná měřící stanice, která sbírala data o prašnosti v Hranicích prakticky denně. Široká veřejnost si pak mohla aktuální stav ověřit přímo na stránkách města. Současně s koncem roku 2017 byl daný projekt ukončen, nicméně město opět usiluje o dotaci na novou monitorovací stanici. Slavnostní zavedení elektrobusů Předání elektrobusů proběhlo na Masarykově náměstí 19. října za účasti starosty města Jiřího Kudláčka, senátorky Jitky Seitlové či hejtmana Olomouckého kraje Ladislava Oklešťka. Flotila šesti elektrobusů byla k dispozici k nahlédnutí široké veřejnosti. Návštěvníci slavnostního předání mohli zhodnotit zmodernizovaný interiér zelenobílých elektrobusů. Pro větší komfort cestujících elektrobusy disponují možností nákupu jízdenek platební kartou nebo pokrytím paluby wi-fi připojením. Dalším zpříjemněním pro cestující je bezbariérový přístup či extrémně tichý chod autobusu. „Z tichého chodu máme trochu obavy, ale snad si na to účastníci provozu zvyknou,“ nechal se slyšet Tomáš Vavřík. Moderní pojetí elektrobusů návštěvníci vesměs kvitovali. „Jsem rád, že je odteď možné platit kartou, věčně u sebe nemám hotovost. Taky jsem nadšený z wi-fi připojení na palubě elektrobusu. Často jezdím autobusem na vlakové nádraží a potřebuju například zkontrolovat, jaké mají vlaky zpoždění, takže teď to bude bez problémů,“ vyjádřil se k novým elektrobusům jeden z návštěvníků Petr Rolinc. Starší občané vidí výhodu spíše v bezbariérovém přístupu a tichém chodu. „Do některých starých autobusů musel člověk zdolat několik schodů. Já mám ku příkladu problémy s koleny, takže to pro mě byla velká potíž. Staré autobusy byly taky velmi hlučné, museli jsme se s manželkou téměř překřikovat, abychom se slyšeli. To už teď nebude potřeba,“ prozradil další z návštěvníků Josef Keprda. Elektrobusy nejsou pouze hranickou záležitostí První elektrobusy dodala skupina 3ČSAD do Ostravy. Ekologická hromadná doprava byla částečně zavedena také v Třinci, Krnově a Praze. Podle Michala Birkáše zájem o elektrobusy roste. „V rámci dalších dotačních programů obsluhujeme celkem nějakých sedm měst a v průběhu roku 2018 budeme osazovat tři elektrobusy do Havířova, dva do Frýdku-Místku a jeden do Karviné. S dvanácti elektrobusy budeme největší provozovatelé elektrobusů v Česku,“ hovoří o vzrůstajícím trendu elektromobility Michal Birkáš. Zvýšený zájem o bezemisní hromadnou dopravu projevují i další evropské země. „Podle projektu ZeEus (evropský projekt, který se zabývá provozem elektrobusů a bezemisních linek napříč Evropou, pzn. red.) bude postupně provoz elektrobusů rozšířen o stovku měst. Dnes bezemisní dopravu provozuje zhruba devadesát,“ doplnil Michal Birkáš. Od prosince loňského roku byly zavedeny plně elektrifikované městské hromadné linky i v Novém Jičíně. Tři nové elektrobusy vyrobila taktéž firma SOR, provozovatelem hromadné dopravy je společnost Arriva Morava. Největší flotilu elektrobusů na českém území má Třinec, kde vozí cestující deset elektrobusů od dopravního velkovýrobce Škoda. Provozovatelem je stejně jako v Novém Jičíně Arriva Morava. Ekologická doprava má i své nevýhody Jedním z nedostatků elektrobusů je vysoký pořizovací náklad. Podle generálního ředitele 3ČSAD stály elektrobusy v Hranicích celkem 78 milionů korun. Dotace na jejich pořízení dle jeho slov pokryla 85 procent nákladů. „Pořizovací náklad je mnohonásobně vyšší než u naftových vozidel. Nicméně provoz elektrobusů nestojí téměř nic. Baterie se průběžně dobíjí, jejich životnost podle výrobce dosahuje šesti let. Ovšem zatím nevíme, zda toto tvrzení platí v ostrém provozu. Žádný dopravce neprovozuje elektrobusy tak dlouhou dobu,“ dodal k tématu provozních nákladů Michal Birkáš. Jakmile baterii vyprší životnost, výrobce ji ekologicky zlikviduje. Podle Michala Birkáše výrobce rozebere baterii na součástky, které využívá k další výrobě baterií či jinak recykluje. Provoz elektrobusů se kromě vysokého pořizovacího nákladu potýká s omezeným dojezdem. V současné době má podle dopravce elektrobus dojezd po plném nabití zhruba 250 kilometrů. „Dojezd je dnes asi největším limitem elektrobusů. Nicméně technologický pokrok jde mílovými kroky dopředu a v budoucnu bude jistě dojezd znatelně delší,“ řekl k problematice Michal Birkáš. Půl roku v provozu Hranické elektrobusy jezdí ulicemi Hranic bezmála půl roku, a řidiči si je zatím pochvalují Podle nich je ovládání elektrobusu mnohem snazší než v klasických naftových autobusech, pro některé se dokonce jízda stala požitkem. „Díky elektrickému pohonu odpadlo spoustu mechanismů jako například řazení či sešlapávání spojky. Jízda je teď mnohem plynulejší a téměř bezhlučná. Za velký benefit považuji také okamžité zrychlení ve svahu v případě, když třeba potřebuji rychle opustit křižovatku,“ prozradil dlouholetý řidič René Mádr. Menší problém představovala dlouhá doba nabíjení elektrobusu. Plné nabití vyžaduje zhruba šest hodin. Společnost SOR proto před pár týdny městu poskytla „rychlonabíječku“, která elektrobus dobije v rozmezí hodiny až hodiny a půl. Řidiči také narazili na těžší manévrování. Elektrobus se kvůli umístění baterií a kompresoru v zadní části chová jako více než desetimetrový prostředek. Reálná délka elektrobusu je 9,70 metrů. „Kvůli zavedení elektrobusů jsme v centru města, kde jsou velmi úzké uličky, odstranili nadbytečné sloupky, na některých místech jsme zavedli zákaz stání, jelikož kvůli zaparkovaným autům nemohly elektrobusy projet,“ uvádí Pavel Slovák z Odboru správy majetku, oddělení veřejné dopravy a údržby veřejných komunikací. Provoz elektrobusů tak nezhatily ani sloupky, ani zaparkovaná auta, a ani nejtužší soupeř ze všech – třeskutý mráz, na nějž byl především závěr letošní zimy opravdu bohatý. Takzvané temperování při nabíjení zaručilo ohřívání baterií, díky kterému nedošlo ke ztrátě kapacity. V případě poruchy elektrobusu jsou pak v depu připraveny dva staré naftové autobusy. Ředitel divize osobní dopravy 3ČSAD Jakub Vyvial tvrdí, že by se roční úbytek emisí po zavedení elektrobusů měl sníži o půl tuny. „Průběžné výsledky zatím nemáme, ale stav hranického ovzduší budeme určitě monitorovat,“ uzavřel Jakub Vyvial. Autor: Aneta Králová ROZHOVOR: Roční emise by se po zavedení elektrobusů měly snížit o půl tuny, říká ředitel divize osobní dopravy skupiny 3ČSAD Jakub Vyvial 28. 3. 2018 Elektricky poháněná doprava se stává trendem budoucnosti. Společně s Hranicemi se do zavádění elektrifikované hromadné dopravy zapojuje čím dál více měst. V čem se skrývají hlavní výhody elektrobusů a v čem naopak zaostávají za tradiční autobusovou dopravou? Jak se může zlepšit kvalita životního prostředí po zavedení elektrifikované dopravy? Danou problematiku přiblížil ředitel divize osobní dopravy skupiny 3ČSAD Jakub Vyvial. Máte představu, kolik obcí v ČR dnes používá elektrobusy? V současné době jsou elektrobusy zavedeny celkem v pěti českých městech. Jedná se o Třinec, Hranice, Ostravu, Krnov a Prahu. V čem tkví hlavní výhody elektrobusů? Hlavní výhody tkví v nulových emisích z vlastního provozu, tichý chod a obnovitelný zdroj. Jsou elektrobusy stoprocentně šetrné k životnímu prostředí? Samotný provoz vozidel je bezemisní a tudíž maximálně šetrný k životnímu prostředí. Jak probíhalo jednání se zástupci Hranic ohledně zavedení elektrobusů? S vedením města jsme řešili požadavky ekologického provozu. Byli jsme připraveni pořídit autobusy poháněny na CNG (stlačený zemní plyn pzn. red.), zároveň se nám však naskytla možnost využít dotačního titulu Ministerstva pro místní rozvoj na pořízení elektrobusů. Vypracovali jsme projekt a studii proveditelnosti a umístili se s naším projektem na prvním místě v České republice a dotaci získali. Jak se liší náklady na provoz elektrobusů od naftových autobusů? V zásadě je neporovnatelný. Samotný provoz přes spotřebu pohonné hmoty, respektive energie je ve prospěch elektrobusů. Všechny ostatní aspekty provozu jsou však nákladnější – zejména pořízení, následný servis a údržba, složitá infrastruktura dobíjení. Podívejme se důkladněji právě na dobíjení. Jak dlouho se elektrobusy nabíjejí a jakým způsobem? Elektrobus se nabíjí šest hodin prostřednictvím plug-in konektoru na dobíjecí stanici. A po dobití vydrží elektrobus v chodu jak dlouho? Dojezd plně nabitého elektrobusu je do zhruba 180 kilometrů v závislosti na členitosti terénu provozu. Jak se použité baterie likvidují? Baterie mají plánovanou životnost, stejně jako elektrobus samotný. Čili pak dojde ke komplexní ekologické likvidaci. Jednou z výhod elektrobusů je jejich velmi tichý chod. Neobáváte se ale, že by to v konečném důsledku mohlo v dopravě způsobit spíše komplikace? Může to být nebezpečné… Sice je tichý, ale zase je vzhledem ke svým rozměrům nepřehlédnutelný a přeci jenom se pohybuje po standardních silnicích. Kromě tichého chodu, jako cestující poznám rozdíl mezi elektrobusem a naftovým autobusem? Elektrobus poskytuje cestujícím vyšší komfort cestování díky tichému provozu a absenci zápachu z emisních spalin a konstantnímu zrychlení bez cukání, které můžeme znát z běžných zpřevodovaných motorů. Dokážete říct, zda stoupá zájem o elektrickou dopravu? Jakým tempem? Podle evropského projektu ZeEUS (který v rámci svého ZeEUS reportu dlouhodobě monitoruje využívání elektrobusů ve světě) a jehož je i náš provoz v Hranicích součástí, jsou elektrobusy provozovány aktuálně v devadesáti evropských městech, přičemž v následujících měsících plánuje nasazení elektrobusů další stovka měst. Máte nějaké informace o tom, jestli je v ČR o elektrobusy větší zájem než v ostatních zemích v Evropě? Elektrobusy v Evropě provozuje celkem 22 zemí. S pěti městy provozujícími elektrobusy je Česká republika statisticky na středu. Největšími provozovateli flotil elektrobusů v Evropě jsou Německo, Nizozemí, Švédsko a Francie. Ve kterém městě v ČR byly elektrobusy zavedeny jako první? Pokud bereme v úvahu regulérní provoz (nikoliv testovací nasazení), první elektrobusy byly nasazeny v Ostravě. Na trhu se objevuje několik typů elektrobusů. Jsou všechny stejně „šetrné k přírodě“? Jen v Evropě je dle ZeEUS reportu registrováno 32 výrobců elektrobusů, jejichž produkty se liší typem použitých baterií, systémem nabíjení a dalším zpracováním. Co když se podíváme na tuzemský trh? Chytlo se ekologického typu dopravy hodně výrobců? Ano, nástup trendu elektromobility se odráží nejen v nabídce výrobců elektrobusů, ale i v nabídce automobilek, produkující osobní vozidla v České republice. O výhodách elektrobusů jsme si již řekli, co ale nějaké nevýhody? K nevýhodám rozhodně patří omezený dojezd, který je prozatím zhruba 250 kilometrů. Nevýhodou je také pořizovací cena, u hranických elektrobusů hovoříme v řádech desítek milionů korun. Budou podle Vás v budoucnu všechny naftové autobusy nahrazeny elektrobusy? Dokud se v budoucnu výrazně nezefektivní dojezdové parametry elektrobusů, autobusy s pohonem na naftu či zemní plyn budou mít vždy ve specifických provozech své opodstatnění. Máte k dispozici nějaké statistiky, které zachycují zlepšení ovzduší po zavedení elektrifikované dopravy? V rámci námi provozované dopravy by roční úbytek emisí měl být snížen o půl tuny. Je podle Vás elektricky poháněná doprava cestou k lepším zítřkům? Každopádně se jedná se o trend budoucnosti. Autor: Aneta Králová REPORTÁŽ: S elektřinou to jede líp. Řidič Igor Tomala nás vzal na komentovanou prohlídku elektrobusem 16. 4. 2018 Hranice - Od podzimu loňského roku udělaly Hranice krok k lepšímu životnímu prostředí. Nově zavedená flotila elektrobusů šetří ovzduší ve městě téměř půl roku. Cestující si užívají moderní interiér i tichý chod elektrobusů. A jak vnímá nové vozidlo samotný řidič? Strávili jsme dopoledne na palubě elektrobusu s řidičem Igorem Tomalou, který nám poskytl další pohled na věc. Pohled přímo z palubní desky. Pondělní dopoledne. Začátek pracovního týdne, mraky nepropustí slunce, venku je jako ve skleníku. Přicházím do depa v areálu firmy Cetris, kde se elektrobusy odstavují a nabíjejí. Hodinky ukazují za pár minut jedenáct a dlouholetý řidič autobusu Igor Tomala mě společně s manažerem marketingu dopravní skupiny 3ČSAD Michalem Birkášem vřele vítají. Navzájem si vyměňujeme úsměvy a chystáme se přistavený elektrobus prohlédnout více zblízka. Musíme průběžně dobíjet Všichni tři stojíme u zelenobílého elektrobusu a prohlížíme si nabíjecí stanice. Vidíme, že v depu se nacházejí dva různé typy nabíječek. „Klasická třicetiampérová nabíječka je schopna nabít elektrobus za noc během šesti hodin. Nová, a větší, stošedesátiampérová nabíječka dobije elektrobus zhruba za hodinu, maximálně za hodinu a půl. Stačí jen připojit konektor, zapnout a nabíjí se,“ komentuje proces nabíjení Igor Tomala. O baterie je dobře postaráno Nacházíme se u zadní části elektrobusu, kde je připojen konektor nabíječky. Igor Tomala otevírá bateriový prostor. „Je tu šest baterií a 180 článků. Nahoře je umístěn lamelový kompresor. Odpadá mnoho mechanismů jako například převodovka a účinnost motoru je stoprocentní.“ „Vydrží baterie stejně dlouho i v mrazech?“ táži se Igora Tomaly. „Ano, pokud mrzne, je na nabíjecí stanici takzvané temperování, které zajišťuje teplotu necelých třicet stupňů v bateriovém prostoru,“ popisuje péči o baterie zkušený řidič, „podobně to funguje v létě, kdy dochází k přehřívání, tak to má naopak svoje chlazení,“ dodává. Modernější a snazší Po prozkoumání elektrobusu zvenčí, vstupujeme konečně dovnitř. Nemusím překonávat žádné schůdky, přístup je bezbariérový. Na první pohled je zřejmé, že interiér oblékl moderní kabát. V momentě, kdy předstupuji před řidiče, vidím před sebou terminál umožňující platit jízdenky bezhotovostně. „Dřív jsme jako řidiči měli před sebou celý ovládací panel plný tlačítek, dnes máme pouze sedmipalcový monitor, který se ovládá dotykově, můžeme nastavit vytápění nebo ventilaci. Starší kolegové s tím měli trochu problém, protože moderní technika je pro ně zkrátka náročnější na ovládání.“ Odjezd. Ale až bude vše stoprocentně v pořádku Všichni sedáme do elektrobusu. Chvíli s Michalem Birkášem čekáme, až řidič Igor Tomala odpojí nabíječku, abychom mohli opustit depo. Po pár vteřinách řidič sedá za volant a chce zavřít dveře. Marně. První ani druhý pokus nevyšel. Igor Tomala jde tedy opět překontrolovat bateriový prostor. Zjišťuje, že prostor nebyl dokonale zajištěn. Vysvětluje nám, že pokud není bateriový prostor řádně uzavřen, není možné s elektrobusem odjet. Stejná situace nastává, pokud není správně zatažená ruční brzda ku příkladu. Slyším, že nic neslyším Nyní je vše v pořádku a můžeme vyrazit. Řidič na novém panelu vedle volantu stiskne tlačítko označené písmenem „D“, které znamená „Drive (ang. řídit)“. Pak stačí sešlápnout pedál akcelerátoru rychlosti a vyjíždíme. V naprosté tichosti, naprosto plynule. „Elektrobus je téměř bezhlučný. Jakmile stojíte někde v zastávce v zastavěné oblasti, kde lidé často větrají, nikoho nerušíte. Naftové autobusy neustále vydávají nějaký zvuk,“ komentuje Igor Tomala, „teď jedeme na neutrál a neslyšíte nic, jen rádio. Zvenku slyšíte jen odvalování pneumatik jako na horském kole.“ Je to jako plavba lodí Ekologické autobusy nemají spojku. Automaticky přichází obava, že vůz po puštění brzdy okamžitě couvne. „Já jsem se toho zpočátku bál, nicméně opak je pravdou. Po puštění brzdového pedálu elektrobus několik vteřin ve svahu stojí a necouvne. Potom okamžitě zrychlí,“ osvětluje Igor Tomala. Když se podívám řidiči přes rameno, můžu se přesvědčit, že chybí řadící páka. „Bez ručního řazení je to pro řidiče jednodušší. Za směnu jsem zařadil i 3500 krát,“ vypráví Igor Tomala. „Žádné vibrace, ticho. Hladké rozjezdy. Je to jako na lodi, plujeme,“ charakterizuje jízdu s úsměvem na rtech dlouholetý řidič. Brzdíme – šetříme Po zdolání kopce v Teplicích nad Bečvou se otáčíme a jedeme zpět do centra města. Tentokrát z kopce. Monitor po řidičově pravici ukazoval po výjezdu do kopce 68% baterie. Po cestě směrem dolů monitor ukazuje 69%. „Během zhruba 400 metrů se nám vrátilo jedno procento zpátky. De facto co ztratím do kopce, tak se mi vrátí po cestě nazpět, dokonce i nějaké procento přibude. Odpozoroval jsem, že zhruba po dvou kilometrech se ztrácí jedno procento baterie. Tím pádem je dojezd elektrobusu zhruba 200 kilometrů. Vybíjení také záleží na klimatických podmínkách. V zimě máte dlouho zapnutá světla, interiér je taky dlouho rozsvícený. Baterii vybíjejí i zapnuté ventilátory nebo puštěné stěrače. Ale pohybujeme se pouze v řádech jednotek procent a na dojezd to nemá velký vliv,“ prozrazuje řidič. Každodenní kurz asertivity Proplétáme se úzkými uličkami na náměstí. Manévrování s autobusem skutečně nevypadá jednoduše. Kromě sloupků kolem cesty se musí řidič popasovat i s flotilou zaparkovaných aut. Naneštěstí pro řidiče autobusu, stojí osobní auta mnohdy velmi nešťastně a brání v průjezdu. „Zrovna dnes se mi stalo, že jsem musel v ulici Radniční zastavit a počkat, než si řidič nakoupí a s autem odjede. Ale podobné situace se stávají často, tak už mě to příliš nerozhodí,“ usmívá se Igor Tomala. A skutečně působí velmi optimisticky. Přijíždíme do zastávky, kde netrpělivě čekají cestující. Bohužel pro ně si budou muset ještě chvíli počkat na regulérní spoj, který přijede chvíli po nás. „Pokud v zastávce například nemám správně zataženou ruční brzdu, tak dveře nejdou otevřít, aby se cestujícím nic nestalo, kdyby se autobus nějak pohnul A zase pro změnu se nemůžu rozjet s otevřenými dveřmi,“ charakterizuje chování autobusu hranický řidič. Jednodušší parkování Naposledy zastavujeme na zastávce na Šromotově náměstí. Neznámý cestující už patrně nesnesl čekání na autobusový spoj a ustlal si přímo na lavičce. Opouštíme náměstí, vracíme se do depa. Řidič nás ještě veze přes kruhový objezd směrem na Bělotín. Přijíždíme stoprocentně ekologickým prostředkem k zastávce, míjíme zmatené cestující a ohromné komíny hranické Cementárny. Vracíme se do depa. Teď už stačí zacouvat k nabíjecí stanici. „Stisknu tlačítko označené písmenem „R“ (Reverse, angl. zpátečka) a můžu couvat,“ popisuje řidič. Má k dispozici i kameru, která usnadňuje manévrování. Ekologie především Před rozloučením ještě konzultujeme s Michalem Birkášem vzrůstající trend elektromobility. Při diskuzi o bezemisní dopravě se vyhýbáme přijíždějícím kamionům a dodávkám. „Hranice jsou průkopníky elektrifikované dopravy,“ pronáší s úsměvem Igor Tomala. Michal Birkáš přidává informaci: „Žádné další město zatím nemá zájem o plně elektrifikovanou dopravu. V rámci dalších dotačních programů obsluhujeme celkem nějakých sedm měst a vlastně v tomto kvartálu budeme osazovat tři elektrobusy do Havířova, dva do Frýdku-Místku a jeden do Karviné. Je to pořád stejný výrobce, ale jedná se o novější prototypy elektrobusů.“ Chystáme se k odchodu, podáváme si ruce a loučíme se. Elektrobus je zaparkován, řidič Igor Tomala vypíná motor a nechává vůz chvíli regenerovat, než vyrazí na svůj tradiční turnus. Autor: Aneta Králová ANKETA: Co říkají na elektrifikovanou hromadnou dopravu samotní cestující? Jak vnímáte zavedení elektrobusů v Hranicích? Martina Seibertová 19 let studentka Hranice „Vnímám to velmi pozitivně, jsou modernější a celkově hezčí, bohužel však mnohdy přijíždějí pozdě, ale to není vina elektrobusů, řekla bych. Wi-fi na palubě je skvělá věc, když jedete příliš dlouho a nevíte co dělat.“ Jan Vitonský 62 let důchodce Hranice „Jezdím autobusem velmi často, takže příjemnější prostředí v autobusu rozhodně vítám. Především je ta jízda tichá, předtím autobus neustále vydával nějaké zvuky, to bylo neuvěřitelně otravné. Teď si můžu při jízdě i zavolat a všechno slyším a naopak příjemce slyší mě.“ Pavel Frkal 22 let technik Hranice „Městskou hromadnou dopravou nejezdím příliš často. Nicméně nedávno jsem kvůli špatnému počasí jel novým elektrobusem z práce a ta změna se mi líbí, celé je to hezčí. Ale jelikož jezdím jen zřídka, je mi v podstatě jedno, co tu jezdí.“ Lucie Davidová 29 let knihovnice Hranice „Elektrobusy moc nejezdím, ale myslím si, že město udělalo krok dobrým směrem. Ekologická doprava určitě pomůže zdejšímu ovzduší. Nevím sice v jaké míře, ale oni to určitě vědí. (smích)“ Barbora Silná 40 let prodavačka Drahotuše „Každý den jezdím autobusem do práce, ale tu změnu jsem upřímně zpočátku nijak nepocítila. Zkrátka jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale teď musím uznat, že je to příjemnější cestování, tiché, modernější. Dnes jsem se dokonce připojila na wi-fi.“   Autor: Aneta Králová
Samostatný projekt Tereza Slavíková - TV žurnalistika/kultura Realizace: https://www.youtube.com/watch?v=eq_w6GUmBKg&feature=youtu.be

Olomoučtí bezdomovci

Zveřejněno v: fotožurnalistika
Olomoučtí bezdomovci Samostatný projekt poukazuje na sociální problémy v Olomouci. Zaměřila jsem se v něm na fenomén bezdomovectví.

Popularizační časopis Život na Zemi

Zveřejněno v: DTP žurnalistika
                              Cíl práce Hlavním cílem mého samostatného projektu je využití znalostí, dovedností a technologických postupů, které jsem získala studiem dvou volitelných předmětů. Prvním kurzem byl workshop DTP, a tím druhým žurnalistická specializace vědecké žurnalistky. A proto by se právě tyto dva předměty měly v největší míře v mém projektu promítnout. Po dlouhém zvažování nepřeberného množství možností jsme se rozhodla vytvořit populárně naučný časopis s názvem Tajemství naší Země. Jedná se o měsíčník, jehož hlavní náplní jsou populárně naučné články týkající se více různých vědeckých oborů. Články i fotografie jsem čerpala z internetových zdrojů, vlastní tvorbu jsem zaměřila jen na samotné zpracování modelového rozvržení tohoto magazínu. Na mnou vytvořených stránkách jsem se snažila nastínit určitou ucelenou podobu pilotního čísla – tedy jaké bude grafické zpracování, množství fotografií, nebo rozvržení rubrik.

Křesťanská studentská organizace INRIroad

Zveřejněno v: TV žurnalistika
1. Cíl práce V této práci bych se chtěla zaměřit na propojení své profesní a tematické profilace, kterou je televizní žurnalistika a kulturní specializace. Tuto kombinaci jsem si v rámci studia zvolila proto, že mě vždy zajímalo televizní zpravodajství, moderování a fungování redakce “za oponou”. Nejvíce mne ve výběru profesní profilace hnala motivace, se kterou jsem šla studovat žurnalistiku - vždy jsem chtěla pracovat v našem církevním periodiku Advent, nakladatelství Advent Orion a případně i televizí Hope TV. A protože mě žurnalistika zajímala i po stránce celostátních i celosvětových médií, rozhodla jsem se žurnalistiku i studovat. Zároveň jsem už jako dítě našla zálibu v divadle, výstavách v muzeích a událostech v církvi, kterou už od narození navštěvuji. Proto pro mě byla jasná volba kulturní tematická profilace. Toto bych chtěla ve svém samostatném projektu propojit v jeden celek.  Cílem tohoto projektu je natočení krátké reportáže o křesťanské studentské organizaci INRIroad, aby se diváci mohli dozvědět více o tom, co INRIroad je, jak funguje a co nabízí. Tato organizace vznikla před deseti lety pod záštitou Církve adventistů sedmého dne, které spadá pod Ministerstvo kultury.  K naplnění tohoto cíle budou natočeny rozhovory s účastníky pravidelných aktivit, tedy se studenty, a rovněž s kazateli, kteří se této práci s lidmi věnují ve svém volném čase. Chtěla bych je tam zařadit kvůli větší atraktivitě a osobitosti. Divákům tak zprostředkuji kontakt s přímými účastníky.  Rozhovory bych chtěla doplnit o záběry z probíhajících akcí, které probíhaly v době, kdy jsem se toto téma rozhodla zpracovat. Bude se jednat o duchovní skupinky Ellen Whiteová, Genesis, Ester a Rút, záběry ze studijního víkendu Sváteční svitky (zaměřené na pasáže v Bibli, které se tak nazývají), sportovních aktivit, ale budou zaznamenávat i volný čas účastníků na daných aktivitách.  Protože se nejedná o organizaci, která funguje jen v Olomouci, ale i v jiných českých (Praha, Pardubice, Hradec Králové, Brno, Ostrava) a slovenských (Bratislava) městech, bude v úvodu obrázek mapy se zaznamenanými městy, které budou následovat záběry z různých měst a aktivit v nich probíhajících. Záběry budou doplněny mým komentářem. Na začátek reportáže bych také chtěla vsunout obrázek s logem organizace.  2. Zdůvodnění volby tématu O tom, že budeme v rámci studia tvořit samostatný projekt, jsem věděla už od začátku. Přesto jsem neměla jasno v tom, jakou profilaci a specializaci si zvolím. Protože studuji dvouobor Žurnalistika a Aplikovaná ekonomická studia, volila jsem vždy pouze jednu možnost, a to ať už ve specializaci, tak i v profilaci. Když jsem si pak zvolila kulturně-televizní zaměření, dlouho jsem nepřemýšlela.  Z počátku studia jsem přemýšlela nad tím, že bych svůj závěrečný projekt zaměřila na Městské divadlo ve Znojmě odkud pocházím. V průběhu prvního ročníku jsem si ale ujasnila myšlenky a rozhodla jsem se natáčet reportáž o křesťanské studentské organizaci INRIroad, kterou jsem už dva roky navštěvovala. Už tehdy mne napadlo poprosit o pomoc studentského kazatele Tomáše Harasteje, který má INRIroad v Olomouci na starost.  Při vyslovení tématu náboženské organizace se z počátku může zdát, že se nejedná o kulturní záležitost. Avšak církev spadá pod ministerstvo kultury, a tak mi nestálo nic v cestě téma zpracovat. Předem jsem to však zkonzultovala s Mgr. Karlem Páralem a ten mi potvrdil, že se zpracováním tématu by neměl být problém.  Navíc jsem se narodila do církevního prostředí, a proto je mi tohle všechno velice blízké. Jako svůj samostatný projekt jsem zároveň chtěla zpracovat něco, co mě samotnou zajímá a baví. Proto jsem upustila od tvorby reportáže na Městské divadlo ve Znojmě a rozhodla jsem se zpracovat reportáž o lidech, kteří jsou mými přáteli a nemusím se bát, že by mi cokoliv odřekli. 3. Zdroje/stav problematiky Vzhledem k tomu, že jsem samotná v organizačním týmu této organizace, byly pro mě hlavním zdrojem porady, které jsme vedli. Měla jsem tak kompletní přehled o tom, co se kde děje, jaký je plán a kdo se bude akcí účastnit. Se zveřejněním informací jsem dostala souhlas od samotného vedení. Co se týká názorů a informací o této organizaci, byli pro mě hlavním zdrojem studenti, kteří pravidelně navštěvují skupinky a zajímají se o probíhající aktivity ve svém městě, ale i v ostatních městech ve kterých INRIroad funguje, neboť tam ve většině případů mají kamarády a města jsou tak úzce propojená.  Dalším a posledním zdrojem pro mne byly internetové stránky INRIroad, které jsou pod správou odpovědných lidí. Pravidelně se na nich zobrazují informace o aktivitách, propagační videa na studentské bohoslužby, články a fotografie, které byly zachyceny na různých aktivitách.  4. Ideový plán Hlavní myšlenkou a cílem tohoto projektu bylo představení křesťanské studentské organizace INRIroad, která nabízí studentům aktivity v oblasti seberozvoje, zábavy a duchovního života. Někomu se možná může zdát, že víra v Boha je už out a nikdo v něj nevěří. A když už se najde člověk, který víru v Boha přiznává, obvykle se na něj strhne vlna kritiky a opovržení. Mladí lidé to tak v dnešním světě nemají lehké, a to obzvlášť pokud hledají sami sebe. Víra v Boha je pro mnoho mladých lidí tabu. V reportáži bych chtěla ukázat, že to není tak docela pravda, neboť lidi navštěvující INRIroad víra baví, našli si v církvi přátele a pravidelně ji navštěvují. Většina těchto studentů v oblasti církve vyrostli, ale někteří se narodili do rodin, kde o Bohu nebylo žádné povědomí a svoji cestu k němu hledali sami. Pravidelně teď navštěvují sbory (obdoba katolických kostelů) Církve adventistů sedmého dne a slouží lidem ve svém okolí prostřednictvím humanitární organizace ADRA, která pod tuto církev rovněž spadá a mohou se zapojit například do dobrovolnického klubu a navštěvovat seniory v domovech nebo pomáhat s výchovou malých dětí v dětských domovech. Možnosti, kterými se mohou zapojit je několik.  INRIroad vznikla jako organizace pro studenty, kteří opouští své mateřské sbory a míří na vysokou školu, kde nikoho neznají a začínají v novém městě nový život. Dojíždění na víkendy domů u některých nepřipadá v úvahu, neboť je to příliš nákladné anebo je vzdálenost moc velká a čas na toto cestování schází. INRIroad má proto za úkol vytvoření zázemí pro nově příchozí a jejich kamarády, nabídnout jim možnost realizace a vytvoření takového přirozeného prostředí, aby se cítili jako doma. Za velice důležité považuji i to, že studenti se mohou do organizace aktivně zapojit, a tak nezáleží jen na vedení, co se bude dít, ale program si upravují samotní studenti a program se liší město od města, neboť ne všude lidé hrají rádi deskové hry nebo se věnují studiu konkrétní biblické knihy.  Myslím si, že reportáž o takovéto organizaci by mohla zaujmout studenty, kteří mají zájem o smysluplné trávení volného času v Olomouci a zároveň by mohla poskytnout jiný pohled na věřící mladé lidi. Zároveň si myslím, že by mohla zaujmout i starší lidi, kteří mají o mladých lidech pocit, že neustále vysedávají za počítačem nebo chodí na večírky a popíjí alkohol. Věřím, že tahle reportáž by mohla přinést úplně jiný pohled na dnešní mládež. Snažila jsem se vytvořit kvalitní video, které by mohlo organizaci reprezentovat na jejich vlastních stránkách a mohlo tak posloužit jako nový propagační materiál.  Snažila jsem se, aby záběry byly zajímavé a kompozičně správně. Chtěla jsem, aby logicky doplňovaly rozhovory, které prolínají celým materiálem. U rozhovorů jsem se snažila volit takové otázky, které by mohli divákovi přiblížit co nejvíce život v této organizaci. Stejně tak jsem postupovala i u výběru záběrů pro rozhovor v reportáži, kdy jsem volila tu část, která byla podle mého názoru zajímavá. Ráda bych, aby video motivovalo mladé lidi tuto organizaci navštívit i přes to, že v Boha nevěří a snažili se poznat dění někde jinde než jen v knihovnách, barech a svých domovech.  Při tvoření tohoto projektu jsem chtěla prohloubit své znalosti a zkušenosti s natáčením a stříháním videa. Celý projekt jsem vytvářela také s motivací, že bych jednoho dne chtěla spolupracovat s křesťanskou televizí HopeTV, která rovněž spadá pod Církev adventistů sedmého dne a vytváří krátká videa o Bibli, kazatelích, důležitých věroučných otázkách, které křesťana provází v životě a jiných tématech, které se v církvi probírají. 5. Průběh a zpracování  Vzhledem k tomu, že už od začátku studia v Olomouci se aktivně zapojuji do vedení studentské organizace INRIroad a věnuji se vedle školy také práci, tak jsem se k natáčení prvních záběrů uchýlila už v průběhu druhého ročníku studia, abych ušetřila čas a v závěru studia měla více prostoru na učení a zpracovávání závěrečných povinností. Převážná většina záběrů proto vznikala v průběhu roku 2017. Potřebnou techniku jsem si zapůjčila od kamaráda Aleše Michálka, který se svým otcem technicky zajišťuje přímé přenosy z bohoslužeb probíhající v brněnském sboře na ulici Střední. Natáčela jsem na digitální zrcadlovku Canon EOS s objektivem 18-135 mm a frekvencí 3,5-5,6 Hz, kameru Sony HDR-SR11E a poslední záběry jsem natáčela na iPhone SE s objektivem. Potřebnou zvukovou stopu v podobě mého komentáře jsem nahrávala na audiorekordér Zoom H4n a mikrofon AKG D5, C417L. Aby byly záběry co nejméně roztřepané, vypůjčila jsem si také stativ Velbon DV-7000N. Na několik záběrů bylo rovněž nutné použít osvětlení, a to konkrétně Fomei Digital light 1000.  První natáčení probíhalo v Ostravě. Předem jsem se domluvila s místním studentským kazatelem Danielem Kašlíkem, který v té době INRIroad v Ostravě vedl. Domluvili jsem se, že se s několika lidmi z Olomouce přijedeme podívat na studentkou bohoslužbu, která v Ostravě probíhá každé druhé úterý v měsíci. Společně s několika lidmi jsme se tedy rozhodli vzít auto a navštívit ostravský sbor, kde bohoslužba probíhala. Záběry jsem natáčela během bohoslužby. Natočila jsem záběry publika, kazatele, který kázal a v závěru mu byl předáván dárek za to, že přijel. Během tohohle večera jsem natáčela i záběry v místních společných prostorách, kam jsme se uchýlili po skončení bohoslužby a probíhalo tam pohoštění a volná zábava. Natáčela jsem na kameru Sony HDR-SR11E.  Do finální podoby reportáže pak byly použity pouze záběry z předávání dárku a volné zábavy v průběhu večera.  Další záběry vznikaly na pravidelném florbalu v Olomouci, který probíhá v tělocvičně gymnázia Olomouc Hejčín. Aktivně se této aktivity neúčastním, a proto jsem mohla během večera obcházet a získat několik záběrů. Natáčela jsem rovněž na kameru Sony HDR-SR11E. V návaznosti na tuto aktivitu jsem taky natočila záběry z pravidelného florbalového turnaje, který se koná jednou ročně. Toto natáčení probíhalo během března 2018 na florbalovém turnaji v Pardubicích. Byly natočeny záběry toho, jak spolu hráči zápasí z ochozu nad tělocvičnou. Poté záběry ze stejné úrovně hřiště na bránu a hráče. Tyto záběry ve finále nebyly použity. Na závěr jsem natočila záběry týmů, které proti sobě zápasili v celorepublikovém zápase. Použit byl pak záběr brněnského týmu. Jako zajímavost bych zde chtěla zmínit, že záběry natočené během turnaje, pomohly k rozhodnutí, zda ve finálovém zápase padl gól nebo nepadl. Nakonec díky těmto záběrům vyhrál brněnský tým.  Během podzimu 2017 jsem společně s členy brněnské INRIroad vycestovala na meziměstskou víkendovku do Bratislavy. Natáčení probíhalo v půdních prostorách bratislavského sboru, kde byla zařízena kavárna Unik, kde se setkávají bratislavští věřící studenti. Během pátečního večera jsem natáčela bavící se lidi. V sobotu pak probíhala pravidelná bohoslužba, kterou jsem také natočila, ale při stříhání jsem ji nevyužila. Večer pak probíhala volná zábava, kdy se hrály deskové a společenské hry.  Další velká část záběrů pochází z víkendových akcí, které INRIroad pořádá a já jsem se jich pravidelně účastnila. Setkání se konalo ve Svatobořicích na srubu podnikatele Dalibora Cichého, který jej nechal postavit speciálně pro tyto účely. Tento běh víkendových setkání byl zaměřen na studium Svátečních svitků, několika biblických knih, které se četly při velkých židovských svátcích. Natáčení probíhalo na květnovém setkání, které bylo zaměřeno na studium knihy Ester a na říjnovém setkání změřeném na knihu Rút. Natočila jsem prostory, ve kterých setkání probíhalo a jejich okolí. Během natáčení jsem poprosila pana Cichého, jestli by také neřekl něco na kameru, ale odmítl. Odůvodnil to tím, že INRIroad rád podpořuje, ale vesměs s ní nemá nic společného. Při květnovém setkání jsme měli naplánovaný výlet do zámeckých zahrad, kde také vzniklo několik záběrů. Při příjezdu k zámku jsme všichni dostali karimatky a vydali se do zámeckého parku, kde jsem natočila, jak účastníci prochází zámeckou branou do zahrad. V samotném zámeckém parku jsem pak natočila průběh bohoslužby, a to jak všichni sedí na trávníku a poslouchají kázání. Na květnovém setkání jsem poprosila několik účastníků o rozhovory. Na místě se setkala podnikavá parta, a tak o rozhovory nebyla nouze. Celkově jsem jich natočila devět, ale ne všechny byly použitelné pro reportáž. Mezi použité rozhovory patří rozhovor s Danielou Klodovou a Filipem Gildeinem, kteří podle mě měli nejlepší kvalitu jak zvuku, tak i obrazu. Oba dva navštěvují INRIroad přes čtyři roky. V rozhovorech se vyjádřili k právě probíhajícímu víkendu a k tomu, co se jim na něm líbilo a co vnímají na celé akci jako pozitivní.  Během podzimu nastala asi největší komplikace při natáčení. Měla jsem naplánovanou dvoudenní cestu do Brna, kde jsem chtěla natočit záběry ze studentské bohoslužby a dvou probíhajících skupinek - Dámská skupinka a studijní skupinka Ellen Whiteová. Toto natáčení jsem tedy musela odvolat a nahradit ho jindy. Nakonec se mi podařilo udělat si čas před Vánoci, kdy jsem se do Brna dostala na celý týden a dotočila jsem tam potřebné záběry. Všechny záběry byly natáčeny v brněnském sboře Církve adventistů sedmého dne na ulici Střední. Většinou bývá sbor a prostory k setkávání mládeže zamknuté a dá se do nich dostat až po dotázání kazatele, který v budově bydlí. Protože jsem si chtěla všechny potřebné věci nachystat, nechtěla jsem nechat věci náhodě. Proto jsem se domluvila se svým přítelem, který je zapojený do chodu sboru a vlastní klíč, jestli by mi ho půjčil. Díky tomu jsem se dostala do potřebných prostor asi hodinu před začátkem skupinky a mohla si připravit techniku. Protože už byl večer půjčila jsem si pro lepší osvětlení také světlo, aby záběry byly ostré a kvalitní.  Poslední natáčení probíhalo v letošním lednu v prostorách olomocké klubovny INRIroad se studentským kazatelem Tomášem Harastejem, se kterým jsem se na tomto rozhovoru domlouvala přes tři měsíce. Přestože jsme velice blízcí přátelé, tak jsme nemohli najít v našem časovém rozvrhu skulinka, kdy bysme se mohli sejít. Okolo Vánoc už jsem přestávala doufat, že se domluvíme, ale nakonec jsme se setkali úplnou náhodou, když jsem se po cestě ze školy do klubovny na Dolním náměstí náhodou zastavila. Zrovna vedl biblickou hodinu s kamarádem Bedřichem. Ten souhlasil s tím, že můžeme v rychlosti natočit rozhovor. Problém nastal ve chvíli, když jsem neměla u sebe potřebnou techniku. Protože jsem se bála, že bysme se už nepotkali, rozhodla jsem se rozhovor natočit na svůj telefon - iPhone SE. To je důvod, proč má video a zvuk horší kvalitu.  Některé záběry jsem použila z natáčení pro náš projekt INRI TV, který jsme s několika kamarády spustili v roce 2016. Jednalo se zpravodajství z událostí této křesťanské organizace. Do natáčení se tehdy zapojilo přes deset lidí, a především mezi studenty, kteří INRIroad navštěvují bylo velmi populární. Videa byla použita se souhlasem autora. Záběry, které jsem do videa použila, byly mě samotné přijedné z pravidelných skupinek. I přesto, že jsou rozmazané, hodily se mi do celkového kontextu reportáže.  Z počátku jsem ke stříhání videa používala Avid. Protože jsem ale běžně zvyklá stříhat v Adobe Premiere, nakonec jsem zvolila tento program, a to z toho důvodu, že už jsem delší dobu zvyklá v tomto programu pracovat a zdá se mi v mnoha ohledech jednodušší než Avid, který máme k dispozici na katedře.  Reportáž jsem začala zpracovávat tak, že jsem si otevřela jedno z videí a pomocí pravého tlačítka a volby new sequence from clip jsem vytvořila novou sekvenci o rozlišení 1920/1080 pixelů při snímkové frekvenci 25 fps. Pak jsem začala projekt stříhat. Využila jsem čtyř videovrstev, kdy v první vrstvě je podkladová grafika (bílé pozadí i loga organizace), v první vrstvě byly samotné záběry a ve třetí a čtvrté vrstvě jsou titulky. Také jsem použila čtyři audiovrstvy, kdy v první jsou ruchy z ilustračních záběrů, v druhé jsou rozhovory účastníků na videu, ve třetí je komentář a ve čtvrté vrstvě je hudba. Tu jsem stáhla ze zvukové knihovny Youtube, která je zdarma a není u ní potřeba uvádět autory a zdroj. Následně jsem vložila jednotlivé záběry v logické posloupnosti. U některých záběrů bylo potřeba malé úpravy. Jednalo se o záběry z rozhovoru s Tomášem Harastejem, kdy jsem upravila pozici záběrů a přiblížila je na 108%. Tohle jsem nastavila přes video efekty v záložce pozice. Poté bylo potřeba zrychlit záběr modlících se dívek ze studentské bohoslužby, což jsem udělala pomocí volby speed, kterou jsem nastavila na rychlejší. U rozhovoru s Danielou Klodovou bylo potřeba odhadnout správnou chvíli střihu, neboť její výpověď začínala slovem takže, které v souvislosti nedávalo smysl. Nakonec se to ale povedlo dobře. Mezi záběry jsem pak ještě vložila obrázek s nápisem INRI, který jsem stáhla z veřejné foto banky Pixabay, kde jsou obrázky zdarma přístupné bez nutnosti udání zdroje a souhlasu.  Poté, co jsem vytvořila videostopu, jsem vložila do pozadí hudbu, a to dvakrát za sebou, tak aby navazovala. Následně jsem upravila hlasitost. Zvuk jsem vymíchala do hladiny -12 dcb. Nejsložitější pro mě v tuto chvíli bylo upravit zvuk u rozhovorů, kde jsem využila externí úpravy pomocí softwaru Adobe Audition, kdy byl pomocí filtru odstraněn z videa šum. Velmi těžké bylo udržet stejnou zvukovou hladinu, a to především u ruchů, protože každé video bylo natáčeno v jinou dobu a mělo tedy jinou výchozí hlasitost. Ve finále jsem ještě zvuk upravila pomocí gainu a hlasitostní křivky.  Titulek, který jsem do videa vložila byl vytvořen pomocí programu Adobe Photoshop, ve kterém byla rovněž zpracována mapa, která je hned v úvodu videa. Mapu jsem nevytvářela já, ale kamarád Martin, který tuto mapu vytvořil pro potřeby projektu INRI TV a dal mi k použití souhlas. Z efektů jsem ve videu použila jednoduché přechody, a to ať už u záběrů, tak i u zvuků a titulků.  Finální výstup je konstantní s rychlostí 10 Mbps. Výstupní video má parametry sekvence, tedy 1920/1080 pixelů při 25 fps s konstantním datovým tokem 10 Mbps.  6. Sebehodnocení Při vytváření tohoto projektu jsem se moc bavila. Myslím si, že to bylo z velké části způsobeno tím, že jsem po celou dobu spolupracovala se svými kamarády a známými, a proto jsme vůči sobě neměli žádné zábrany a vzniklo tak mnoho záběrů, ke kterým se budeme určitě často vracet. Čas takto strávený vnímám jako produktivní, protože to prohloubilo nejen mé znalosti, ale také přátelství. Stejně tak jako s průběhem, jsem spokojená i s výslednou podobou práce. Jediné, co bych změnila, jsou prostřihy záběry, které jsou rozmazané. V rámci komentáře se tam ale nejvíce hodily ty rozmazané, a proto jsem je tam nechala.  Co se týká práce v Adobe Premiere, myslím si, že jsem se naučila pracovat především se zvukem, se kterým jsem měla problémy a vnímám, že to pro mě bylo to nejsložitější. Hodně mi v tomto ohledu pomohl kamarád Aleš, který mi vysvětlil, jak například odstranit šum nebo přidat do pozadí hudbu. Přesto se mám ale ještě hodně co učit, aby mi práce rychle utíkala rychleji, protože tvorbou projektu jsem strávila téměř dva dny.  Při práci s kamerou a následným střihem jsem si uvědomila, že na tomto tvoření mě nejvíc bavila práce s lidmi a organizování časového plánu tak, aby vše do sebe zapadalo a vyšlo. I přesto, že mě práce s kamerou a střihem zaujala, jsem spíše organizační typ, a proto kreativita v tomto ohledu není má silná stránka. Myslím si, že tato vlastnost se promítla i do výsledné podoby mého projektu, protože mohl být daleko živější a zajímavější. Videa jsem sice natočila, sestříhala a upravila tak, aby byly koukatelné, ale tahle technická práce mě neobohatila tolik, jako natáčení. Tato práce byla spíše povinnou nutností, ale věřím, že jsem se naučila mnoho věcí, které budu moct použít při natáčení projektů, které připravujeme, nebo pomoc někomu, kdo se teprve učí a neví si s něčím rady. Pokud bych si měla do budoucnosti zvolit, zda se budu věnovat televizní žurnalistice nebo produkci, volila bych spíše produkci. S odstupem času možná najdu v této oblasti větší zalíbení a budu se věnovat střihu i více než jen pro zábavu. V tuhle chvíli jsem ale rozhodnutá věnovat se práci v mém druhém oboru, kterým jsou aplikovaná ekonomická studia. 7. Zdroje a literatura Při vypracovávání projektu jsem nepoužívala žádné tištěné zdroje. Vycházela jsem pouze z internetových stránek INRIroad, z výpovědí respondentů a z vlastního vědění.  https://www.youtube.com/audiolibrary/music https://pixabay.com/cs/inri-kř%C3%ADž-věřte-smrt-hřbitov-100914/ https://www.inriroad.org   https://youtu.be/SLyzVI6OWxU

Když se v zrcadle nepoznáváte

Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika
Záměr práce samostatného projektu Název projektu: Když se v zrcadle nepoznáváte Autor: SÁRA MATŮŠOVÁ Specializace: rozhlasová/zdravotnicko-sociální Rok zpracování: 2018                                           „Jsou to stavy, které běžně v nějakých vypjatých situacích doprovázejí život. Když na mě přijde derealizace, což je forma úzkosti, typicky se třeba nepoznávám v zrcadle. Dívám se na svoje ruce a přijde mi, že nejsou moje. Přijde mi, že jsem jakoby někde zavřená. Nebo si neuvědomuju svoji vlastní existenci. Nebo existenci světa a toho, co dělám.“ 1.     Cíl práce Svým rozhlasovým projektem bych chtěla přinést vhled do života dvacetileté Petry, které byla diagnostikována úzkostně-depresivní porucha. Chtěla bych ukázat, že i život s duševními obtížemi může být plnohodnotný a že psychicky nemocný člověk nemusí být vyloučen ze společnosti. Předáním příběhu respondentky prostřednictvím její osobní výpovědi chci ukázat posluchači, že psychicky nemocný člověk dovede komunikovat s lidmi nebo může znít pozitivně, ačkoli má depresi. Ráda bych svým projektem také přispěla k debatě o duševním zdraví mladých lidí, která je podle mého názoru stále podceňovaná. 2.     Zdůvodnění volby tématu   K volbě tématu mě vedly následující důvody, ke kterým se jednotlivě vyjádřím níže: a)    Zdravotnicko-sociální žurnalistická specializace b)    Osobní zájem o problematiku duševního zdraví mladých studentů (především vysokoškolských studentů) c)     Novinářská zkušenost s tématem d)    Vlastní zkušenost s projektem zaměřeným na duševní zdraví mladých lidí e)     Snaha o vytvoření příspěvku věnovanému destigmatizaci psychicky nemocných lidí f)      Důležitost tématu a) Zdravotnicko-sociální žurnalistická specializace Hlavním důvodem volby tématu byla moje specializace, kterou jsem si zvolila jako svou žurnalistickou profilaci. Nejprve se jednalo o epidemiologii, na kterou jsem později navázala zdravotnicko-sociální specializací. K této oblasti jsem poté volila téma, které by jí odpovídalo. Duševní zdraví mladých lidí pak přísluší jak zdravotnictví, tak sociální oblasti. b) Osobní zájem o problematiku duševního zdraví mladých lidí (především vysokoškolských studentů) Téma jsem volila především z důvodu vlastního zájmu o tuto problematiku. Téma duševního zdraví mladých lidí se mě bezprostředně dotýká jako zástupce mladé generace a zároveň vysokoškolské skupiny, jejíž duševní zdraví je vystaveno velkému tlaku. Jsou to totiž právě vysokoškolští studenti, kteří čelí vysokým nárokům, stresu[1] nebo přetížení sociálními sítěmi a informacemi,[2] tedy faktorům, které mohou stát bez dostatečné psychohygieny za duševními obtížemi. Téma mě tak zajímá i z tohoto osobního hlediska. Chtěla jsem se dozvědět více o tom, co prožívá člověk trpící duševní nemocí nebo obtížemi, jakým způsobem může mladý člověk denně provádět psychohygien nebo co mi řekne o duševním zdraví mladých lidí odborník. c) Novinářská zkušenost s tématem K tématu se vztahuje také má vlastní novinářská zkušenost. V loňském roce jsem se tématu duševního zdraví mladých lidí, především studentů, věnovala v textech pro The Student Times. Úplně první novinářské setkání s tímto tématem pro mě bylo v textu s názvem Titul za duševní zdraví (?)[3], díky němuž jsem se touto problematikou začala dále zabývat i mimo The Student Times. V textu jsem se zabývala komparací českého a zahraničního univerzitního kontextu ve vztahu k duševnímu zdraví. Zjistila jsem navíc, že především americké a anglické univerzity pečují o psychické zdraví svých studentů mnohem výrazněji. Mým posledním textem o duševním zdraví v The Student Times byl komentář s názvem Fňukání a kňourání rozmazlených fracků. Proč podceňujeme duševní zdraví?[4]. Tento text se zabýval především stigmatizací a dehonestováním mladých lidí, kteří trpí duševními obtížemi. Tématem stigmatizace se zabývám i ve svém projektu, ve kterém jsem se na tuto skutečnost ptala psychologa. d) Vlastní zkušenost s projektem zaměřeným na duševní zdraví mladých lidí K duševnímu zdraví mladých lidí mám blízko i na základě zkušenosti s fungováním v projektu WoW! aneb Začni jinak. Tento projekt vychází z anglického konceptu Wheel of Well-being (WoW), který je rozšířený především na britských univerzitách, ale záměrem je rozšířit tento koncept po celém světě. Zakladatel konceptu Tony Coggins tak například loňský rok trávil jeho představováním a zaváděním na australských univerzitách. Koncept WoW do České republiky přivezla Gabriela Urbášková, která se s ním setkala při studiu psychologie na jedné z britských univerzit. S kamarádkou Katarinou Sabolovou (tehdy studentkou psychologie na Univerzitě Karlově) se rozhodly vytvořit projekt, který bude z tohoto konceptu vycházet. Díky mému výše zmíněnému textu Titul za duševní zdraví pak oslovily mě, abych se přidala do jejich týmu. V týmu jsem měla především PR roli, ale přesto jsem mohla zjistit o duševním zdraví více z odborného pohledu dvou psycholožek. Díky práci v projektu jsem také zjistila, jaký vztah mají k prevenci duševního zdraví svých studentů vybrané vysoké školy, které jsme oslovovaly s nabídkou našich workshopů. Z feedbacku po workshopech jsme pak také zjistily, že studenti neměly s psychohygienou mnoho zkušeností. e) Snaha o vytvoření příspěvku věnovanému destigmatizaci psychicky nemocných lidí Při výběru tématu jsem přemýšlela také nad potencionálním dopadem, který by můj příspěvek mohl mít. Domnívám se, že díky bezprostřední zkušenosti respondentky s duševní poruchou mohu příspěvkem přispět k destigmatizaci duševně nemocných. I to je tedy důvodem, proč jsem si toto téma vybrala. f) Důležitost tématu V neposlední řadě za zvolením daného tématu stála jeho důležitost. Zastávám názor, že duševní zdraví je téma, které je stále do jisté míry tabuizováno. I proto dnes stále vnímáme psychicky nemocné lidi stereotypním pohledem, což vede k tomu, že se mnozí lidé s duševními obtížemi o to více uzavírají do sebe, protože nechtějí, aby jejich okolí o jejich problému vědělo. To se týká nejen mladých lidí. V projektu cituji například průzkum Národního ústavu pro duševní zdraví z roku 2014, který nabízí vysvětlení této skutečnosti - podle něj by svého kamaráda v případě, že by mu bylo diagnostikováno duševní onemocnění, opustilo 12,3 % respondentů.[5] 3.     Zdroje/stav problematiky   Při tvorbě scénáře projektu jsem vycházela především ze své vlastní zkušenosti s tématem, nevyhledávala jsem podobné příspěvky. Duševnímu zdraví mladých lidí není v českých médiích věnováno příliš prostoru, jedná se spíše o specializovaná psychologická periodika nebo studentská média. Výjimku pak tvoří stanice Českého rozhlasu Radio Wave, které se tématu duševního zdraví a konkrétním příběhům lidí s duševními obtížemi věnuje v pořadu Diagnóza F (depresi se zde věnuje například letošní únorový díl, jehož hostem byl Zbyněk Roboch z Národního ústavu duševního zdraví, který má s depresí svou osobní zkušenost). V případě Radia Wave a mnou dalších nalezených se jednalo především o zpracování tématu formou rozhovoru. V psaných textech se tyto rozhovory vyskytovaly převážně ve specializovaných periodikách, kdy se nejčastěji jednalo o rozhovor s odborníkem. Takovým příkladem může být i web DEPRESE.com. Na tvorbě obsahu tohoto webu se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišť napříč Českou republikou, mimo jiné tedy lékaři z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze nebo Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc[6]. Jedná se tedy o odborný obsah věnovaný především depresi a úzkostně-depresivním poruchám. 4.     Ideový plán Stěžejní ideou cíle je přiblížit příběh respondentky s duševní poruchou, která zastupuje mladou generaci. Na základě rozhovoru jsem chtěla zjistit, jak vypadá život s úzkostně-depresivní poruchou doprovázenou derealizací a depersonalizací, co prožívá člověk ve stavu derealizace nebo jak vidí duševně nemocný člověk svou budoucnost. Zároveň jsem chtěla tímto rozhovorem ukázat posluchači, že duševní onemocnění neznamená důvod ke stigmatizaci. Díky vyprávění Petry se posluchač může přesvědčit o tom, že duševně nemocný člověk může vést plnohodnotný život. Po rozhovoru se k prvotní myšlence záměru připojila další, a to snaha o předání Petřina pozitivního přístupu k léčbě, který může dodat odvahu těm, kteří dosud své duševní obtíže neřešili s odborníkem, protože se z nějakého důvodu báli. Kromě toho bylo důležitou součástí mého ideového plánu přispět dalším dílem do debaty zaměřené na duševní zdraví mladých lidí. Projekt je z tematického hlediska a technologického zpracování možné zařadit do kontextu rozhlasových příspěvků věnovaných této problematice na Radiu Wave. Zde se jedná především o rozhovory v pořadu Diagnoza F, což je odlišné zpracování od mého mozaikově vytvořeného projektu. Další součástí tohoto rozhlasového odvětví, které se věnuje duševní zdraví, je například dokument Evy Lammelové o její panické poruše Nepanikař!, který měl svou premiéru v pořadu DokuVlna, rovněž na Radiu Wave[7]. I tento rozhlasový příspěvek se ale způsobem zpracování liší od mého projektu. Existence rozhlasového příspěvku s podobným způsobem realizace, který by byl zaměřený pouze na úzkostně-depresivní poruchu, si však nejsem vědoma. Rozšířením těchto myšlenek je pak v projektu zmíněná důležitost psychohygieny, díky níž je možné získat prevenci duševních obtíží, jako je právě úzkostně-depresivní porucha. Téma psychohygieny navazuje na to, že Petra před tím, než začala mít duševní obtíže, péči svému psychickému zdraví příliš nevěnovala. Dnes je tomu ale jinak a na svou psychohygienu dbá. Propojení tématu psychohygieny s jejím příběhem tak může sloužit jako výzva pro posluchače, kteří dodnes svému psychickému zdraví nevěnovali tolik pozornosti, jako věnují svému fyzickému zdraví. 5.     Postup práce zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení Prvotní myšlenka byla zpracovat příběh respondenta, který trpí nějakou duševní poruchou nebo psychickými obtížemi. Kolem jeho příběhu jsem pak chtěla vystavět kontext. Tento záměr jsem také uskutečnila. Zdůvodnění způsobu zpracování vysvětlím v následujících bodech: A)   Příběh respondentky B)   Rozhovor s odborníkem C)   Reportáž z události zaměřené na duševní zdraví mladých lidí D)   Propojovací části E)    Nevyužitý materiál F)    Hudba A) Příběh respondentky Zpracování osobního příběhu respondentky vychází z rozhovoru, který jsem s Petrou vedla v únoru 2018. Při výběru prostředí rozhovoru jsem přemýšlela především nad jeho vyzněním. Rozhodovala jsem se nad tím, jestli zvolím tiché neutrální prostředí, nebo kavárnu. Nakonec jsem zvolila druhou možnost. Touto volbou jsem chtěla zdůraznit to, že lidé s duševní poruchou nemusí být vyloučeni ze společnosti, než se uzdraví. Tím, že jsme se s Petrou a jejím přítelem potkali v kavárně v centru Olomouce, reflektuji, že o duševním zdraví je možné mluvit i na veřejnosti. V době, kdy jsme v kavárně rozhovor nahrávali, byla zaplněná lidmi. Kolem nás tedy seděli potencionální posluchači, kteří mohli úryvky našeho rozhovoru zaslechnout, což je z mého pohledu v pořádku. Petra v rozhovoru mluvila o tom, že důvodem tabuizace tohoto tématu může být mimo jiné to, že si bez vlastní zkušenosti nedovedeme představit člověka, který má diagnostikovanou depresi, schizofrenii nebo jinou duševní nemoc. Tuto situaci srovnávala s příkladem toho, kdy má někdo zlomenou ruku. O zlomené ruce se na veřejnosti bavit nestydíme, dokonce všichni kolem nás vidí, že s rukou nemáme něco v pořádku. Tím shrnula podstatu mé volby zvoleného prostředí.  Mohla jsem zvolit místo odloučené od lidí a ruchu, ale tím bych sama přispěla k tomuto stereotypu a předsudkům – že o duševním zdraví je možné mluvit jen za zavřenými dveřmi. Rozhovor jsem následně rozdělila do částí podle témat, která v něm zazněla. Z nich jsem do svého projektu vybrala ty nejzajímavější a zároveň co nejvíce reflektující osobní zkušenost respondentky. Tedy jak prožívá stavy derealizace nebo co dělá ve chvílích, kdy se její stav zhorší. Při zpracování příběhu Petry se nabízel samozřejmě i reportážní postup práce. Vzhledem k povaze a nynějšího způsobu života respondentky jsem ale od tohoto postupu ustoupila. B) Rozhovor s odborníkem V rozhovoru s odborníkem jsem vycházela z odpovědí Petry. Původní záměr byl více zaměřen na podobu deprese a panické záchvaty studentů, ale od tohoto záměru jsem kvůli výsledné podobě rozhovoru s respondentkou odstoupila. S psychologem jsem tedy řešila stigmatizaci duševně nemocných, to, proč spousta mladých lidí nehledá pomoc, proč je nejčastější duševní poruchou mladých lidí právě deprese. Stejně jako z rozhovoru s Petrou jsem měla i v tomto rozhovoru velké množství materiálu, který jsem chtěla použít, ale bohužel nebylo možné použít vše. Vybrat jen krátké a informačně plnohodnotné úseky pro mě bylo v některých momentech velmi namáhavé. C) Reportáž z události zaměřené na duševní zdraví mladých lidí Původním záměrem bylo navštívit workshop projektu WoW! aneb Začni jinak nebo workshop organizace Nevypusť duši, a předat tak posluchačům „akční psychohygienické tipy“. V období vymezeném na realizaci mého projektu (prosinec 2017 – duben 2018) ale žádný z těchto workshopů neproběhl. Hledala jsem proto jinou příležitost, při níž bych mohla postupovat reportážně, ale události zaměřené na toto téma nejsou příliš časté. Nakonec se mi podařilo zúčastnit se přednášky věnované psychohygieně na střední škole, ale přednáška vycházela především z vlastní zkušenosti přednášejícího studenta psychologie. Zde se mi nakonec podařilo natočit alespoň anketu mezi středoškolskými studenty, která vypovídá o tom, že se tato generace o své duševní zdraví a psychohygienu příliš nezajímá. Z přednášky jsem následně vybrala část, kde přednášející zjišťuje, zda mají studenti o duševním zdraví povědomí nebo zda by věděli, na koho se v případě duševních obtíží obrátit. Důvodem, proč jsem do projektu zařadila tuto část věnovanou psychohygieně, je to, že sama Petra přiznává dřívější podceňování psychohygieny. Bylo pro mě důležité ukázat, jak málo mladí o psychohygieně vědí, což může ovlivňovat to, proč se tolik studentů musí následně potýkat s duševními obtížemi. D) Propojovací části, mezihláška Dalším krokem postupu práce bylo nahrát mé komentáře, kterými jednotlivé části projektu propojím. Zde jsem vycházela nejprve z výpovědí Petry, k nimž jsem hledala spojovací myšlenku s ostatními výpověďmi. V případě psychologa tak navazuju na výskyt depresí u mladých lidí nebo popisu reakcí Petřiných blízkých. Mimo to jsem do propojovacích komentářů přidala shrnující informace k tomu, co se při depresi děje v mozku, jakým způsobem probíhá léčba nebo jaká je šance vyléčení. E) Nevyužitý materiál V projektu jsem samozřejmě nemohla využít veškerý několikahodinový materiál, ale zcela nevyužitý zůstal nakonec rozhovor prostřednictvím Skypu s výše zmíněnými psycholožkami z projektu WoW! aneb Začni jinak. V rozhovoru jsem se jich ptala především na koncept WoW a na to, proč studenti podceňují své duševní zdraví, ale informačně mi nakonec tato část do výsledného obsahu projektu nezapadala. Má prvotní myšlenka totiž byla taková, že jsem chtěla navázat na část rozhovoru, kde Petra mluví o tom, že nyní pomocí psychohygieny pracuje na svém duševním stavu. Mluvila především o tom, že dny doma tráví mimo jiné vyšíváním a dalším tvořením, které ji naplňuje, zvlášť když pak vidí, že se její práce líbí jejímu okolí. Tyto činnosti ji nejen uklidňují, ale dávají jejím dnům smysl. I tyto drobné tvůrčí činnosti jsou právě součástí konceptu WoW, přesněji jedné z jeho oblastí. Koncept tvoří 6 oblastí (tělo, mysl, lidé, místo, planeta, duše), jejichž propojením může člověk dosáhnout duševní pohody. Psycholožky Gabriela a Katarina pak v rozhovoru vysvětlovaly, proč právě tyto oblasti, jak k nim zakladatelé konceptu došli, proč je koncept důležitý. Část projektu, kde Petra mluvila o svých způsobech psychohygieny, mé vedoucí projektu ale nepřišel dostatečně zajímavý, a tak jsem upustila i od využití materiálu k WoW konceptu. Částečně tento záměr zahrnout v projektu téma psychohygieny nahradila ovšem středoškolská přednáška, kde toto téma a několik psychohygienických tipů zaznívá. F) Hudba Chtěla jsem, aby hudba byla instrumentální a nenarušovala tak mluvené slovo, ale zároveň jsem chtěla, aby měla alespoň v závěru výpovědní hodnotu. Zvolila jsem tedy hudbu Toma Odella. V úvodu a propojovacích částech se jedná o instrumentální předehru a mezihry skladby Behind The Rose, abych navázala na závěrečnou skladbu. Tou je Odellova skladba Heal. První sloka je dle mého názoru vhodnou tematickou tečkou za Petřiným příběhem: „Take my mind And take my pain Like an empty bottle takes the rain And heal, heal, heal, heal.“ Závěrečné shrnutí postupu práce: Stěžejním krokem byl výběr respondenta s psychickou poruchou. Petra byla první respondentkou, kterou jsem oslovila. Znala jsem totiž její blog a instagram, kam píše o svém duševním stavu (ale i jiných tématech). Komplikovanější byla domluva s psychologem, kterého jsem nějakou dobu nemohla sehnat. Před rozhovorem s psychologem jsem potom věnovala čas textům zabývajícím se depresí a při tvorbě otázek jsem vycházela i ze zkušenosti mého okolí – na základě rozhovorů s kamarády jsem tak chtěla zjistit díky odborníkovi mimo jiné to, proč se mladí lidé o své duševní zdraví nestarají stejnou mírou jako o to fyzické. Rozhovor s psychologem jsem ale uzpůsobila především již nahranému rozhovoru s Petrou. Jak vyplývá z výše zmíněného, jako postupy práce v projektu využívám především rozhovor (v rozhovorech a anketě). Snažila jsem se i o reportážní prvky, které však v závěrečné verzi projektu nejsou zcela využity. Jednalo se o reportáž z přednášky o duševním zdraví. Po nasbírání veškerého materiálu jsem následně vybrala části, které chci v projektu využít. Na základě zpětné vazby mé vedoucí projektu jsem pak některé části odstranila, jiné naopak přidala. V průběhu práce na projektu jsem pak teprve nahrávala přednášku o duševním zdraví, stejně jako své propojovací komentáře. V závěrečné fázi jsem pak dodávala do předělů mezi jednotlivými částmi příspěvku hudbu. Časový rámec zpracování Projekt byl realizován po dobu čtyř měsíců, a to především kvůli časovým možnostem respondentů. Dlouho se mi také nedařilo najít psychologa, který by byl ochotný se k tématu vyjádřit. Překvapilo mě několik odmítavých odpovědí, v nichž se psychologové vyjadřovali tak, že duševní zdraví a psychohygiena je u mladých lidí natolik podceňované, že nemají o vyjádření k této problematice zájem. Od ledna jsem také čekala na příležitost připravit reportáž z workshopu nebo jiné události věnované duševnímu zdraví mladých lidí. 6.     Sebehodnocení Myslím, že se mi v příspěvku podařilo obsáhnout téma duševního zdraví z více úhlů pohledu (osobní zkušenost respondentky, psycholog, přednáška o psychohygieně). Největší úskalí pro mě bylo vybrat z několika hodin materiálu to, co v projektu chci použít – a následně zpracovat v deseti minutách. Jelikož se jednalo o můj rozhlasový příspěvek v takovém rozsahu, hledala jsem delší dobu cestu, jak za sebou seřadit jednotlivé části, jak je propojit a jak udělat příspěvek zajímavý a obsahově hodnotný - a především logicky ucelený. Bohužel se mi nepodařilo obsáhnout v příspěvku vše, co jsem původně zamýšlela, ale vnímám to jako první krok ke svému zlepšení v rozhlasové tvorbě. Z technických záležitostí pro mě nebyl problémem střih, se kterým mám už více zkušeností díky rádiu UP AIR a Radiu Wave, ale nebyla jsem si jistá s prací s hudbou a jejím mixováním pod mluveným slovem. Na příspěvek by mohla navazovat řada dalších podobných projektů. Mohl by vzniknout příspěvek sledující respondentku v delším časovém úseku, tedy i vývoj její cesty za duševním zdravím, dále by bylo možné navázat na téma stigmatizace duševně nemocných ve společnosti. Projekt by se dal zaměřit na projekty zabývající se duševním zdravím, které v českém kontextu zastupuje dnes především nezisková organizace Nevypusť duši. Také by se nabízelo zpracování jiných duševních nemocí podobným způsobem. 7.     literatura, zdroje + „konkurenční“ projekty deprese.com https://www.wheelofwellbeing.org/ http://universe.byu.edu/2016/10/11/health-officials-say-social-media-can-affect-students-mental-health1/ ŘEZÁČ, Jiří. Zvládání stresu studenty vysokých škol v České republice. Univerzita Karlova v Praze, 2017. Bakalářská práce. Konkurenční projekty zabývající se podobným tématem: Když jsem zpracovala svůj projekt, hledala jsem na webu pres.upmedia.cz rozhlasové projekty s podobným tématem. Tématem přidruženým k duševnímu zdraví se ve svém projektu s názvem Stres a jeho projevy u vysokoškolských studentů zabývala Nikol Láryšová. Projekt se od mého liší ale zaměřením na konkrétní faktor způsobující duševní obtíže. http://pres.upmedia.cz/radio-up/stres-a-jeho-projevy-u-vysokoskolskych-studentu   [1] https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/130213602 [2] http://universe.byu.edu/2016/10/11/health-officials-say-social-media-can-affect-students-mental-health1/ [3] http://student.e15.cz/agora/sara-matusova-titul-za-dusevni-zdravi-1328989 [4] http://student.e15.cz/agora/sara-matusova-fnukani-a-knourani-rozmazlenych-fracku-proc-podcenujeme-dusevni-zdravi-1338574 [5] Průzkum byl zaměřený na to, jak lidé vnímají duševně nemocné lidi. Komparoval přitom české prostředí s prostředím anglickým. Uskutečnil se v době mezi 18. listopadem a 6. prosincem 2013. Dotazník v České republice vyplnilo 1797 lidí. https:/www.medvik.cz/bmc/view.do?gid=1034799 [6] http://www.deprese.com/index.php?section=kopr&section2=onas [7] https://wave.rozhlas.cz/nepanikarte-poslechnete-si-rozhlasovy-dokument-filmarky-ktera-proziva-panicke-5981053
Strana 1 z 3

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Duben 2018 »
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30            

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace