David Jahoda

David Jahoda

„Druhej útok – klasika. Na středu Martin a na křídlech brášini,“ prohlásí před každým zápasem náš trenér. Ve mně to vyvolá jakýsi zvláštní pocit přibližující se hrdosti. Až se vždycky, alespoň v koutku duše, musím pousmát. Radostí, že jsme tu oba. S výběrem tématu seriálu rozhovorů mě pojí osobní zkušenost, kterou jsem nechtěl vynechat. S mým o tři roky mladším bratrem Petrem hrajeme od začátku probíhající sezóny v jedné útočné formaci. Plácáme spolu florbal. Druhou nejnižší soutěž v Olomouckém kraji za tým FBC Droždín. Vím, tento seriál je věnovaný hokejovému prostředí, ale když oba s bráchou zavřeme oči, představujeme si, že máme na nohou místo sálovek brusle. Věřte mi, když jsme jako malí kluci doma v pokoji mastili hokejkami o nábytek, určitě jsme si nehráli na florbalové hvězdy. Vlastně, doteď nevím, kdo je nejlepším florbalistou světa. Znám jen pár hráčů z české reprezentace a tím to hasne. Hokej nás, a mě speciálně, fascinoval odmala, proto byl náš pokoj oblepený plakáty nejlepších hokejistů světa. „Viděl jsi tu šibenici? Jako Ovečkin,“ řekl jsem bráchovi, když zalezl pod stůl, který alternoval za klasickou branku, a myslel si, že se právě proměnil v Tomáše Vokouna. Florbal jsme prostě vždycky měli jako jakousi náhradu za hokej, kterého jsme si mohli užívat v podstatě jen v zimě na zamrzlém rybníku. Nepátral jsem po tom, ale když se nad tím zamyslím, florbal musí vycházet z hokeje. Beztak ho před několika lety vymyslel někdo, kdo se jen pořádně nenaučil bruslit. Snad už jsem se dostatečně vymluvil z toho, proč tuhle glosu píšu, i přesto, že nejsme hokejisté. Jediný z příběhů v seriálu rozhovorů, se kterým se můžu osobně konfrontovat, je ten, který mi vyprávěli skvělí, bezprostřední a odvázaní bratři Šimon a Matouš Kratochvílovi. Hodně z toho, jak svůj vztah, ať už na hřišti, nebo mimo něj, popisovali, bych mohl jen podepsat. Control + C, Control + V a měl bych definici toho, co spolu zažíváme i my dva. Bylo by to ale moc jednoduché. Budu se tedy snažit o to, abych Kratochvílovi pouze nezkopíroval. Brácha je občas jako terč, který na sobě má desítky či stovky šípů vystřelených z mého luku. A každý z nich přilétá s jiným slovním doprovodem. Často dost peprným. Jak říkal Jirka Luňák v seriálu Okresní přebor „kdybychom takhle hnusně mluvili během prvoligovýhozápasu v přímým přenosu… voni by nás museli normálně vypípat.“ Je pro mě prostě první na ráně. On mi buďto vrátí stejnou mincí, nebo nasadí imaginární klapky na uši, které mě dokážou namíchnout dvojnásob. Jenže touhle obětí může být jen v případě, že do něj šiju já. Jakmile vidím, že do mého terče střílí někdo jiný, dokážu se proměnit v někoho, koho neznám. Párkrát už se přihodilo, že se na bráchu někdo ze soupeřů, slušně řečeno, křivě podíval. Po pár vteřinách dostával dvojnásobnou, přinejmenším slovní, jahodovou nálož. I když jsme se v životě „kousli“ už nesčetněkrát, nikdy u nás nehrozila nějaká ponorka. Alespoň se nikdy neponořila až ke dnu, natož tak na několik dní. To vůbec. Naštvání vyprchá dřív než bublinky z limonády v pet lahvi, kterou zapomenete pořádně dovřít. Ve sportu to podle mého názoru, a zvlášť mezi sourozenci, ani jinak nejde. Říct si vše napřímo, a pak jít do všeho znovu s čistou hlavou. „Důkladnější a kritičtější“ rozbory (nejen svých) výkonů si pak necháme na cesty z tréninků, potažmo zápasů. Vidět zápis o utkání, v němž je u gólu Droždína dvakrát za sebou jméno Jahoda, je skvělý pocit. Mohl bych říct klišé ve smyslu „že je vlastně jedno, kdo dává góly a kdo kolik bodů nasbírá. Hlavně, že se daří týmu.“ Ne. Vnímám a cítím to prostě trochu jinak. Když se jednomu z nás povede vstřelit branka (a světe div se, nebylo to v této sezóně úplně ojedinělé) a ten druhý mu na ni přihraje, v hlavě si připočítávám ještě jeden kanadský bod navíc. Když se to pak vydaří i před zraky rodičů či prarodičů – což už tedy, nevím proč, tak časté nebylo – moje nadšení se stupňuje. Ano, vím, že tohle všechno může znít až přehnaně, ale rodinné vazby jsou všude stejné a neznamená, že i když si plácáme druhou nejnižší soutěž, nemůžeme tyto okamžiky prožívat stejně jako ti lidé, o kterých ve své práci píšu, a na které si tak trochu v iluzi hrajeme. Za tuhle iluzi jsem ale v každé vteřině nesmírně rád a užívám si ji, jak jen to jde. Věřte, nebo ne, přihrávka od bratra má jinou příchuť. Jahodovou.
Dvojvaječná dvojčata Šimon a Matouš Kratochvílovi přišli na svět téměř ve stejnou chvíli, od té doby bez sebe nedali ani ránu. Spojovala je jízda na dvou kolech a oblečení načichlé benzínem. Ale hlavně hokej. Když se společně probojovali do prvního týmu rodného Přerova, splnili tím sen svému otci. Nečekejte však, že by na ledě mohli hrát klidně poslepu tak, jak to mají nejznámější hokejová dvojčata světa Henrik a Daniel Sedinovi ze Švédska. V nedávno uplynulém play-off WSM Ligy si Kratochvílovi zahráli spolu v jednom útoku. Rozhodně tomu tak ale nebylo od začátku sezóny, natož tak po celou kariéru. V mládežnických kategoriích spolu tolik nehráli, dokonce to podle nich nebyl ani dobrý nápad. Mimo led byli jako jedna duše a jedno tělo, postupem času si na sebe začali zvykat i mezi mantinely. I když jim je teprve 23 let, společně už dosáhli na úspěchy, na které mohou být pyšní nejen oni sami, ale i jejich rodiče. Zejména otci tím splnili sen, kterého sám nikdy nedosáhl. V sezóně 2013/14 se propracovali do A-týmu přerovských Zubrů, o rok později jim pomohli se po 17 letech vrátit zpět do druhé nejvyšší hokejové soutěže. Jestli ale po letech společného působení v mateřském týmu budou i nadále nastupovat v jednom dresu, je otázkou. Vypadají odlišně, chovají se jinak a ani hokejově si nejsou příliš podobní. Matouš je téměř dvoumetrový obr, který už ochutnal extraligu, a touží se do ní usadit nastálo. Šimon je o patnáct čísel menší, techničtější. Jako cíl si stanovil pořádně prorazit ve WSM Lize, a až pak pomýšlet na vyšší mety. Ještě předtím, než se rozhodne, kam cesty obou dvojčat povedou dál, se v otevřeném dvojrozhovoru rozpovídali bez zábran o tom, jak se k hokeji dostali, jak v zimě brousili zamrzlý rybník ostnatými pneumatikami svých motocyklů, o vzájemné toleranci, nebo o tom, jak společně ubránili Jaromíra Jágra. Směřovalo vše odmala k tomu, že budete oba hrát hokej? Matouš:Ve čtyřech letech nás dal na hokej taťka, v tu dobu jsme samozřejmě ještě sami vůbec nevěděli, co budeme chtít dělat. Nicméně to ze začátku bylo určitě tak, že taťka chtěl, ať jsme hokejisti. Nedokážu říct, kdy přesně mě osobně to začalo bavit. Každopádně jsme u hokeje zůstali a hrajeme ho doteď. Šimon: Otec nás k tomu hodně vedl, hokej hrával jako malý, mocho to bavilo. Myslím si, že jeho otec ho v tom moc nepodporoval, takže se v nás hodně vzhlédl. Dával do toho všechno, ať už šlo o pořádnou výstroj, hokejky, vozil nás na zápasy a všechno další okolo. Musím ale říct, že nám hodně pomáhala i máma, která vstávala na ranní tréninky. Zpočátku nás k tomu tedy vedli rodiče, postupem času se hokej pro nás dostával na první místo, protože nic jiného k tomu už nešlo skloubit. Váš otec tedy nikdy nehrál na vrcholové úrovni? Šimon: Ne, ne. Myslím si, že skončil někdy v mladším nebo starším dorostu. Začal se věnovat jiným koníčkům, zejména motokrosu. Hodně sportovců dělalo v mládí více sportů a až někdy okolo třinácti čtrnácti let se museli rozhodnout, čemu se budou věnovat naplno. Bylo to tak i u vás? Šimon: Ne, my jsme to měli tak, že jsme se na sto procent věnovali hokeji. Na druhou stranu dalších koníčků jsme měli spoustu. Hrávali jsme florbal, fotbal, ping-pong a další sporty. Bavilo nás to a troufl bych si říct, že jsme byli takoví všestranní. Na co jsme sáhli, to nám šlo. Na prvním místě byl ale vždycky hokej a přes to nejel vlak. Slyšel jsem, že mezi Matoušovy koníčky patří jízda na motorce. Je to věc, která baví jen vás, Matouši, nebo zajímá oba? Matouš: Vždycky jsme byli taková závodní rodina, pokud to tak můžu říct. A oba jsme odjakživa dělali to stejné. Ať už to byla jízda na motorce, nebo na motokárách, tak vždycky oba dva. Nebylo něco, co bych dělal já a brácha ne. Všechno jsme dělali společně. A vydržely vám motorky doteď? Šimon: Jo, jezdíme na motorkách oba. Hned, jak vysvitne sluníčko, tak to vytáhneme a jezdíme. Samozřejmě ale opatrně, protože víme, že se naplno musíme věnovat hokeji, je to naše práce. A přivodit si na motorce zranění, to se nesmí stát. Je to dobrá forma relaxace? Matouš: Jo, já si vždycky úplně odpočinu a vypnu. Člověk přijde na jiné myšlenky a neřeší jen hokej, hokej a hokej. Jaký typ jízdy na dvou kolech preferujete? Šimon: Věnujeme se všemu, jak silničkám, tak motokrosu. Vždycky máme nějakou motorku, vyzkoušíme ji, když nás to přestane bavit, tak ji prodáme a koupíme něco jiného. K jednotlivým motorkám si nevytváříme nějaký dlouhodobý vztah, chceme vyzkoušet všechno. V zimě musíte trochu trpět, ne? Matouš: No, už jsme jezdili i v zimě. Ještě s jedním známým jsme se sbalili, navrtali hřebíky na gumy a jezdili tady v Přerově na zamrzlé Bečvě. Nebo i v Henčlově na rybníku. Takže i takové věci proběhly. A bylo to zase něco nového. Ať je léto, nebo zima, vždycky něco s motorkami vymyslíme. Říkáte, že odmalička spolu trávíte hodně času. Jsou vůbec nějaké věci, ve kterých se lišíte? Šimon: V čem se lišíme? (kývne rozesmátý hlavou na bratra). Matouš: Myslím, že takové věci asi nejsou… Ale vlastně jo, jedna věc tu je. Brácha se teď dal na to, že staví kafáče – caferacer (motocykly, které mají charakteristickou podobu a začaly se objevovat už v 50. letech 20. století). Já jsem se od toho trochu distancoval, zatím mě to moc netáhne. Asi je to ale tak jediná věc, ne? Šimon: Já nevím, asi jo. Máme podobné koníčky. Matouš: Prostě všechno spolu. Šimon: Přesně tak. Od malička jsme byli skoro pořád spolu, už když jsme byli na pískovišti. Nikdy jsme se nenudili. Když jsme jezdili na kole kolem rybníka, tak jsme jezdili spolu, když jsme se rvali, tak jsme se rvali spolu. Matouš: Takže když Šimon řekne „brácho, jdeme na krosku, nebo koupíme tuhle nebo tuhle mašinu“, tak se zvednu a jdeme. Šimon: A já řeknu „zaplať to a já na tom pak budu jezdit“ (rozesměje se). A jak se lišíte lidskými vlastnostmi? Šimon:Myslím si, že brácha je takový Matouš, takový flegmatik. Spousta věcí je mu jedno, vždycky to nějak dopadne. Bylo to jak ve škole, tak v životě. Tak on prostě žije. Řekl bych, že já takový moc nejsem, že? Matouš: Já zase popíšu ho... Šimon je po tátovi vznětlivý borec. Takový rapl. Šimon: Jo, všechno si beru. Řekl bych ale, že se to tak pěkně setkává. Já jsem naštvaný, on je v pohodě. Matouš: Já jsem spíš po mámě, on po tátovi. Takže když byly v dětství nějaké bitky, tak to vyprovokoval Šimon? Matouš: To doteď, nejenom v dějství (směje se). Já jsem byl takový, že jsem ho vždycky hlídal. Je něco, co byste na sebe navzájem prozradili? Šimon: My mezi sebou žádná tajemství, pokud vím, nemáme. Víme o sobě všechno. Nebo snad ne? Matouš: Asi ne. Šimon: Zkusím popřemýšlet. Matouš: Já za sebe opravdu nevím, známe se fakt od mala. Šimon:Jo, ty vole, já už vím! Ty máš úplně obrovský palec na noze, to snad nemá nikdo. To je neuvěřitelné, jak ho máš velký. (nahlas se rozesměje) A co hokej? Jak velké odlišnosti jsou mezi vámi tam? Matouš: Tam už se lišíme dost. Já mám skoro dva metry, takže můj styl je hrát důrazně do těla, nebo se o to aspoň snažit, být nekompromisní v prostoru okolo branky. Brácha je spíš takový technický hráč… Šimon: (skočí mu do řeči) No, no… moc technický úplně ne. Matouš: (pokračuje)… který hraje na křídle, a když dostane puk, má první tři kroky strašně rychlé. Umí to dobře zatáhnout dopředu. Šimon: Jo, snažím se to hrát přímočaře do brány. Jednoduše, ať nic moc nevymýšlím. Takže moc technické, jak říká brácha, to taky není. Matouš: Teď v play-off jsme hráli spolu v jednom útoku. Slávka byla v obranném a středním pásmu silná, takže jsme si tak nějak sami řekli: „Dobře, pojďme nahodit puk, a tím, že já hraju centra, tak mě nechte a já pojedu pro puk. Buďto sundám prvního frajera, nebo si puk na chvíli nechám pro sebe a podržím ho. A pak začneme nějak hrát.“ Šimon: Určitě bych řekl, že jsme oba silní na puku. Brácha má navíc lepší střelu, takže často zakončení řešíme přes něho. Hodně puků jde na něj, ať střílí. Matouš: Každopádně ten největší rozdíl mezi námi je v tom, že já se snažím hrát silový a důrazný hokej. Šimon: Jo, hlavně, abys byl v pohybu. Mně stačí hrát na místě, pak udělám tři rychlé kroky a jsem za soupeřem. Brácha se naopak potřebuje trochu rozjet, a pak dostat puk. Zahrát si spolu v jednom týmu, který vás vychoval – je to pro vás splněný sen? Matouš: Sen, sen (zamýšlí se). Tak bych to asi nenazval. Šimon: Byl a je to asi takový přirozený vývoj. Je ale jasné, že hokej máme rádi, a když ho navíc můžeme hrát spolu, tak je to super. Kdo může říct, že má stejně starého bráchu a hraje s ním v lajně? Matouš: Je lepší zdrbat bráchu než nějakého třeba starého hráče! (směje se). Šimon: Přesně tak. Řekneme si, že to jednou, slušně řečeno, pokazil on, podruhé já, řekneme si, že jsme oba dva idioti a jdeme dál. Určitě nejsme takoví, že bychom se na sebe nějak uráželi. Nijak si to nebereme. Matouš: Ale není to tak, že bychom do sebe šili jen my dva. Někdy rádi společně zdrbeme i někoho jiného. Šimon: No, ani ne... Někdy je lepší toho spoluhráče nechat být. Přece jenom už se musíme chovat trochu profesionálně. Myslím si, že když člověk někomu vynadá, že mu tím asi moc nepomůže. Je lepší, podle mě, nechat situaci trochu vychladnout a až po konci zápasu mu říct, že to nebo ono mohl udělat lépe. Takže drbat se mezi sebou můžeme maximálně tak my dva s bráchou. Jednak z důvodu, který jsem řekl, a taky kvůli tomu, že na to, abychom něco takového dělali, ještě nemáme roky ani zkušenosti. Každopádně my dva vůči sobě nemáme žádnou zášť. Závidíte, co se hokeje týká, jeden druhému něco? Šimon: Tož to vůbec. Ba naopak si myslím, že si přejeme. Když už brácha nahlédl do extraligy, tak já mu to jen přeju a zároveň je to pro mě obrovská motivace jednou se tam dostat taky. Trochu jste mi sebral otázku z úst. Chtěl jsem se zeptat na to, jestli je vaším společným cílem, možná snem, poskočit společně o ten stupínek výš – do extraligy. Šimon: No, on doteďka machruje, že už má extraligový gól (směje se). Matouš: Já ne, ty to furt říkáš. Šimon: Takže on už je trochu výš. Kdo může říct, že má gól v extralize? Já teda ne. A spousta kluků, se kterými hrajeme, jsou na tom stejně jako já. Na každý pád jeden podstatný úspěch už jste společně zažili, a to postup s Přerovem do druhé nejvyšší soutěže, který se povedl v sezóně 2014/15. To musel být skvělý zážitek. Šimon: Jo, to byl. V týmu byla spousta Přerováků, což to celé umocňovalo. Jednalo se o takovou srdcovou záležitost. Oba jsme v Přerově vyrůstali, hráli jsme tu jako děcka, a pak jsme ještě postoupili do první ligy. Fakt super! Kdo to může říct? Že? (pohlédne na bratra) Matouš: Jo, nemám co dodat. Jak vaše úspěchy, nebo už jen samotný fakt, že můžete hrát oba spolu v jednom týmu, vnímají rodiče či prarodiče? Třeba pro vašeho otce, to podle dosavadního povídání, muselo být velké zadostiučinění. Matouš: Určitě, táta byl vždycky pyšný. Už třeba v momentu, kdy jsme se oba dostali do A-mužstva ještě tehdy ve druhé lize. On se tam nikdy nedostal, takže už to byl takový první krok, za který byl moc rád. Od té doby se to vlastně už jenom tak stupňuje. A třeba babička? Ta se jezdí dívat skoro na všechny naše domácí zápasy. Šimon: Má tam pěkně svoje sedadlo s dečkou, aby jí nebyla zima, že? Takže určitě, rodina tím žije. Hecujete se navzájem? Třeba v tom, kdo nasbírá víc bodů, nebo dá víc gólů? Matouš: Ohledně bodů, nebo gólů ani ne. Spíš v letní přípravě, kdo víc zvedne a tak podobně. Šimon: Spolu jsme navíc začali hrát až ke konci sezóny. Někdy posledních deset zápasů základní části nás takhle trenér nechal hrát a myslím si, že to bylo dobré. Vyhověli jsme si, dokázali jsme si nahrávat, udělali jsme nějaké body. Ta spolupráce prostě fungovala. Myslím si, že i v play-off to bylo docela fajn. Jen škoda, že jsme nepostoupili dál. Pár zápasů jste ale spolu v jednom útoku odehráli už na startu letošní sezóny, není to tak? Matouš: Jo, ale toho bylo minimum. Šimon: Chce to spolu nějakou dobu hrát, víc zápasů. Ne, že nás jeden zápas nechá hrát trenér společně, pak nás zase rozhodí, jeden hraje tam, druhý tam, brácha hraje na křídle, i když normálně hraje centra… ale to už je o tom, jak si to trenér zvolí. Matouš: Je to přesně o tom, jak říká brácha. Před play-off jsme spolu odehráli pár zápasů a bylo to znát. Říkali jsme si, co kdo jak má hrát a už to bylo daleko lepší. Šimon: Taky si na sebe potřebujeme zvyknout. Nemáme mezi sebou nějaké propojení, že by jeden automaticky věděl, kde ten druhý stojí, aniž bychom spolu něco odehráli. Stejně jako ostatní hráči na to potřebujeme trochu čas. Takže nejste jako dvojčata Sedinova, která by spolu mohla hrát snad i poslepu? Šimon: To určitě ne. Nevím, jestli ti dva náhodou nejsou propojení pupeční šňůrou. My dva ale určitě ne. Působíte na mě tak, že si sami sobě navzájem nijak nevadíte. Ale nelezete jeden druhému někdy trochu na nervy? Šimon: Jasně, někdy na to dojde. Matouš: Já bych řekl, že čím starší jsme, tím lepší to je. Šimon: Souhlasím. Když jsme byli mladší, tak jsme se občas bili, nebo si i sprostě nadávali. Ale tím, jak jsme starší, tak jsme asi rozumnější a možná se víc tolerujeme. Prostě je to čím dál lepší. Nebydlíme spolu, takže si od sebe odpočineme. Taky na trénink jezdíme každý svým autem. I sem na tenhle rozhovor jsme každý přijeli svým autem, abychom spolu nemuseli být (směje se). Ne… máme se prostě rádi. Říkali jste, že v dětských letech jste spolu trávili v podstatě všechen čas. Do jaké míry to platí i teď? Matouš: Máme společné kamarády, společné zájmy. Takže toho času, který strávíme společně, je hodně. Šimon: Zvlášť, když je sezóna. Jdeme ráno na snídani, pokecáme, jdeme na zimák, potrénujeme, pak dáme oběd. A pak se rozpustíme. Matouš: A potom už mi brácha píše: „Jedeme se projet na motorce? Jdeme na motokáry?“ Šimon: Nebo: „Jdeme na večeři?“ Jak to vypadá v týmové šatně, nebo během cest v autobuse? Sedáváte vedle sebe? Šimon: No, v šatně sedíme vedle sebe. Ale ne odjakživa, že? Matouš: To ne. Dva roky zpátky jsem seděl naproti tobě. Šimon: Ale jen pro to, že už vedle mě nebylo místo. Trenéři nám dali v šatně jmenovku, řekli: „Ty si sedneš tam, ty tam.“ A bylo. Matouš: Starý, mladý… to se neřešilo. Spíš naopak, aby to právě nebyla skupinka mladých a starých. Šimon: Vždycky tak nějak poblíž ale jsme. Matouš: V autobuse ale ne. Já sedím třeba vepředu, brácha vzadu. Tam je to docela jedno. Šimon: V autobuse už jenom chrápeme. Je hokej častým tématem konverzací i mimo stadion? Matouš: Já se snažím si od toho trochu odpočinout. Jenže pak přijde brácha na kávu a začne rozebírat třeba zápas. Z toho jsem vždycky hotový (rozesměje se). Ale teď vážně… vykládáme si o hokeji často. Je to něco, co spolu děláme od malička. Prostě číslo jedna. Šimon: Navíc je to naše práce. Matouš: Pokud to nejsou motorky nebo holky, tak pokecáme o hokeji. Trochu oklikou se vrátím zpět ke společnému působení na ledě. Jak to vypadalo v mládežnických kategoriích? Šimon: Jak už jsme říkali, náš vztah se tak nějak vyvíjel. Teď v mužích si nadáváme potichu mezi sebou… Matouš: (skočí mu do řeči) Ale otázka zněla jinak… Šimon: Však počkej, já to dopovím. Dopracujeme se k tomu… Šimon: Přesně tak, já se k tomu dopracuju. V mládeži to bylo takové, že jsme se ještě tolik nemuseli, alespoň, co se týkalo hraní spolu v jednom útoku, že? Matouš: Tak, tak. Šimon: Trenéři pochopili, že asi udělají lépe, když nás každého dají do jiné lajny. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsme spolu moc nehrávali. Brácha pak šel do Zlína, já jsem zůstal v Přerově… v mládeži jsme se na ledě opravdu tolik nepotkávali. Teď už jste ale měli šanci si spolu několikrát zahrát. V hokeji není nouze o různé potyčky, pošťuchování a tak dále. Když jeden z vás vidí, že si na bráchu vyskakuje někdo ze soupeřů, máte větší nutkání jej jít bránit než v případě jiného spoluhráče? Matouš: Asi jo, je to prostě přirozené. Bráníte bráchu, tak to je. Šimon: Já tě furt hlídám. Jenže po tobě nikdo nejde, takže se pak do ničeho plést nemusím.(směje se) Matouš: Ale asi jsem nezažil úplně nějakou potřebu… Šimon: (přeruší bratra)... Že bys o mě měl strach, že? Matouš: Že bych ho musel hlídat, nebo něco podobného. Ale tak v koutku duše tam vždycky něco takového je. Pokaždé se prvně mrknu na to, co dělá brácha, než někdo jiný z našeho týmu. A když brácha nic nedělá, jdu pomoct tomu druhému Když jeden druhému nahrajete na gól, těší vás to víc, než kdybyste připravili branku pro kohokoliv jiného ze spoluhráčů? Matouš:V závěru základní části jsme hráli zápas proti Českým Budějovicím. Bylo to nějak před koncem a soupeř odvolal gólmana. Zrovna jsme byli na ledě já s bráchou a ještě, tuším, s Navrcem (Jakub Navrátil, útočník Přerova). A zničehonic jsem jel sám na branku. Brankář nikde, nikdo za mnou, pohodička. Najednou vidím, jak brácha mete vedle mě, tak říkám: „Jé, zdar brácha. Tak na, dej si ho“. (směje se) Šimon: Já jsem byl totiž ještě bez gólu, ty jsi už gól měl. Matouš: Takže jsem z toho měl určitě větší radost, že ten gól dal brácha, než kdyby tam byl někdo jiný. Šimon: Když já dám gól a brácha má áčko (asistence), nebo naopak, je to určitě fajn. Mám z toho radost. Když jste byli menší, měli jste hokejové vzory? Šimon: Hele ty, ty jsi snad vzor v životě neměl, ne? Matouš: Líbila se mi spousta hráčů, ale že bych měl vyloženě jeden vzor, to asi nikdy. Šimon: Já asi taky ne. Sledoval jsem a sleduju NHL a celkově hokejové dění ve světě, ale… Matouš: (přeruší bratra) Tak, jak to bývá, že někdo má tričko svého oblíbeného hráče, nebo něco podobného. To nemám. Šimon: Jsem na tom stejně. A co už zmínění bratři Henrik a Daniel Sedinové? Nepřirovnal vás k nim někdy někdo alespoň z legrace? Matouš: Jo, takových narážek bylo dost. Šimon: Kluci se nás ptají, jestli máme taky stejné myšlení jako oni dva. A další blbiny. Každopádně je jeden hráč, ke kterému vzhlíží snad všichni mladí hokejisté, a to je Jaromír Jágr. Vy jste měli jedinečnou možnost zahrát si nedávno proti němu a jeho Kladnu. Jaké to bylo? Matouš: Já jsem se na ten zápas fakt těšil. Těšil jsem se na to, až ho uvidím osobně, až mu po konci utkání podám ruku. Šimon: Tak, tak. Matouš: Když si na to ale vzpomenu zpětně, tak během utkání už jsem nevnímal, jestli tam Džegr (přezdívka Jaromíra Jágra) je, nebo není. Zápas jako zápas. Užíval jsem si to až pak ke konci. Šimon: Já musím říct, že jsem si to uvědomoval i během zápasu. Když jsme proti němu šli na led jako pětka, tak jsem si ho hlídal dvakrát tolik než kohokoliv jiného. Byl to neskutečný zážitek. Kdo může říct, že si zahrál proti Jágrovi a ještě nad ním vyhrál? Asi jen pomyšlení někdy před deseti lety na to, že byste si proti němu mohli zahrát, by bylo absurdní. Šimon: Přesně tak. Bylo to fakt neskutečné! Čeho vy byste vlastně chtěli v hokeji dosáhnout? Matouš: Z mé strany si troufnu říct cíl takový, že bych se už chtěl dostat do extraligy. Šimon: Můj cíl je zatím takový, že chci hrát první ligu a být v ní výrazný. Hrát co nejvíc to jen půjde a zdokonalovat se. Matouš: Zjednodušeně – chceš hrát v prvních dvou lajnách. Chceš mít icetime a hrát. Šimon: Tak. Zatím mám skromnější cíl než brácha. Matouš: To není skromnost. Šimon: Chci jít po pořádku. Prvně hrát dobře v první lize, a pak přemýšlet nad vyššími metami. Až uvidím, že na první ligu mám, že jsem v ní jeden z nejlepších, tak pak začnu přemýšlet nad extraligou. Alespoň já to tak tedy vnímám. Brácha už si extraligu vyzkoušel, takže už cítí, že má na to být i tam. Matouš: Já bych dokonce řekl, že mi vyhovuje trochu víc než první liga. V extralize puky létají z hokejky na hokejku, má to hlavu a patu. Zatímco první liga na mě působí hodně ubrusleně, rozlétaně. A právě v době, kdy jsem hrál pár zápasů za Zlín, a někdo se na mě přijel podívat, tak mi taky říkal, že si myslí, že mi extraliga sedí víc. Šimon: To já porovnat nemůžu, já jsem extraligu zatím nehrál… (chvíli se odmlčí). Vlastně ale jo, trochu to srovnat můžu. Za Zlín jsem si zahrál jeden přípravák proti Olomouci. A už to pro mě byl neskutečný zážitek. Oproti první lize to byl opravdu frkot a můžu říct, že na to ještě rozhodně nemám. Bratrská spolupráce v hokeji, nebo v kolektivních sportech obecně, není až taková rarita. Vy jste ale letos v Přerově měli dva Plášky – Karla staršího, otce, a Karla mladšího, syna. Jak to na vás působilo? Šimon: Nevím, jestli to pro nás bylo nějak speciální. Že bychom to nějak zvlášť vnímali. Matouš: Podle mě to bylo něco pěkného. Potkal se starý a mladý, znali jsme je oba už předtím. Šimon: Ale jinak je to zážitek spíš pro ně. My je bereme jako další spoluhráče a nijak to neřešíme. Každopádně jen představa, že by se něco podobného mohlo povést i vám osobně, musí být skvělá. Matouš: To jo, stoprocentně. Je to ale určitě něco jiného, než když hraje brácha s bráchou. Oni spolu předtím nikdy nehráli a zničehonic prostě „prásk“ – potkali se v jednom týmu a užívali si to. Alespoň tak soudím podle toho, co mi říkal táta Plášek. Byl moc rád za to, že si mohl zahrát se synem.
Vztahy s rodiči má každý jiné. Ve sportu ale může být vzájemná přítomnost rodičů s jejich potomky na jednom místě problematická. Zvlášť, pokud je každý hierarchicky v jiné roli, nebo pokud dochází ke zdánlivému střetu zájmů. Své o tom ví hokejový útočník Roman Vlach, který je synem Rostislava Vlacha, jednoho ze symbolů vsetínské zlaté éry a rovněž zlínského hokeje. Roman Vlach nikdy neměl se svým otcem špatný vztah, ba naopak. Vděčí mu za mnohé. Byl mu vzorem, který jej motivoval stát se stejně jako on hokejistou. Přesto v jeho kariéře došlo k nejedné situaci, kdy mu fakt, že je synem bývalého (a ne ledajakého) hokejisty, zkomplikoval, nebo minimálně ovlivnil jeho další cestu. Když se Roman Vlach začal napevno usazovat v sestavě Zlína, stál jeho otec na lavičce. Zprvu v roli pravé ruky hlavního trenéra Zdeňka Venery, po jeho odvolání následně v pozici nejpovolanějšího muže střídačky. Právě tento moment podnítil Romana Vlacha k tomu, aby učinil rozhodnutí poprvé v kariéře opustit rodné Baťovo město a zkusit něco nového. Za dva roky se však vrátil na místo činu, to už ale jeho kamarádi i otec byli bohatší o stříbrnou a hlavně zlatou medaili. Chvíle, které se do historie jeho milovaného Zlína zapsaly tučným písmem, sledoval jen zpovzdálí. Jak on, ani jeho otec se nevyhnuli v minulosti nejapným narážkám na to, že je svým otcem protěžovaný. Častá srovnání, která když se přemnoží, začínají lézt na nervy, také nebyly výjimkou. Proto se Roman Vlach rozhodl už víc s médii na téma „otec“ nemluvit. Tentokrát ale učinil výjimku. Útočník, který v době, kdy tento seriál rozhovorů vznikal, bojoval se svým nynějším klubem HC Oceláři Třinec ve finále play offTipsport extraligy o vysněné zlato, v interview popisuje výhody i nevýhody vzájemného soužití s „otcem trenérem“ v jednom týmu. Je složité být synem známého hokejisty? Je. Jste neustále pod drobnohledem, co se týká nějakého srovnávání s otcem a tak dále. Na druhou stranu je to ale i přínosné. Když má nějaký postřeh, tak ho řekne. To je fajn. Ale všeho moc škodí, proto otec podle mě časem pochopil, že mluvit mi do toho, jak hraju, taky není úplně dobré. Má to plusy i mínusy. Kdy vás s otcem začali srovnávat? Srovnávali nás pořád, až už mi to někdy nebylo příjemné a vadilo mi to. Proto už do médií nechci odpovídat na otázky ohledně otce, ale nyní jsem udělal výjimku. Straním se toho. Nejvíc toho bylo asi v době, kdy jsem s hokejem začínal. V hokejovém prostředí je spousta synů, kteří mají slavné otce. Třeba případ Roberta Reichela a jeho syna Kristiana. Ten se před sezónou 2017/18 přesunul z Litvínova do zámoří. Mimo jiné i proto, aby od všech srovnání utekl. Nepřemýšlel jste o tom jako mladý také? Zpětně, když nad tím přemýšlím, tak bych to asi udělal a vidělo by se. Těžko říct. Když jsem ale s mužským hokejem začínal, otec mi doporučoval, ať se nejdřív vyhraju tady a nějaká nabídka ze zahraničí nebo konkrétně z Ameriky se posléze objeví. Dlouhou dobu jste se pak pohybovali v jednom mužstvu (A-tým Zlína). Jaká úskalí to má, když vás trénuje otec? Úskalí to určitě má. Když mi bylo osmnáct let a já začínal v áčku, on do mužstva přišel jako asistent. To bylo celkem v pohodě, nebylo to až tak dramatické. Když se ale později stal hlavním trenérem… je to zkrátka taková jiná situace. Třeba i skrz kluky v šatně. Každý si chce občas zanadávat na trenéra a spoluhráči to neudělali nebo to nechtěli dělat, když jsem byl vedle nich. Několikrát jsem to vycítil, tak jsem se zvedl a šel do vedlejší místnosti. Člověk není v takových situacích svůj, necítí se komfortně. Z toho důvodu jsem proto tým po třech letech opustil. Řekl jsem vedení klubu, že bych chtěl jít pryč. Od nové sezóny jsem šel do Liberce. Tvrdil o vás někdy někdo– fanoušci, či dokonce spoluhráči, nebo kdokoliv jiný – že vás otec zvýhodňuje či protěžuje? Od spoluhráčů si toho nejsem vědom. Samozřejmě někdy něco řekli ve srandě. Třeba, když jsem od někoho dostal na tréninku hokejkou, a on se ohlédl a prohodil: „Tak, a teď budu mimo sestavu“ (směje se). Do očí mi nikdo nikdy neřekl, že hraju jen proto, že mě trénuje otec. Myslím si ale, že to tak určitě někdo vnímal. Člověk ale ani nechce nikomu takový názor vyvracet, stejně by to asi nemělo smysl. Co je v těchto situacích nejlepší? Prostě si těch řečí nevšímat? Je to asi to nejlepší řešení. Ale není to tak jednoduché. Když je toho hodně, tak to člověk v hlavě má, to je jasné. Má to nějaké výhody, když člověka trénuje vlastní otec? Nevím. Nechci říct, že marně hledám. Spíš asi ale převažují ty negativní věci. Výhoda je v tom, že mi narovinu řekne, co a jak. Jak už jsem ale říkal, všeho moc škodí. Navíc jsem v tu dobu ještě s rodiči bydlel, takže to byl hokej všude. I na snídani. Člověk z toho pak chce utéct, a i proto to dopadlo tak, že jsem nakonec před sezónou 2012/13 ze Zlína odešel. Když jste se vracel do Zlína, začátek soutěže se mužstvu nevydařil a otec vás, byť jste byl zdravý, na čas vyřadil ze sestavy (ne jako jediného). Je těžší tento tah skousnout od vlastního otce, než od jiného trenéra? Pro mě to bylo na stejné rovině. Byl jsem za to s trochou nadsázky i rád. Otec je ale takový, že všechno řekne narovinu. Vždycky říkal: Když budeš hrát dobře, budeš hrát, když ne, tak hrát nebudeš. Myslím si, že by to tak mělo být vždycky a všude. Samozřejmě to člověka štve, když nehraje, ať je to za jakékoliv situace. Chce hrát pořád. Já jsem to bral tak, jako by mě vyřadil ze sestavy kdokoliv jiný z trenérů. Byl na vás otec přísnější než na spoluhráče? Myslím si, že se ke mně choval stejně jako k ostatním klukům. Otec mě nikdy moc nechválil, spíš mi vždycky vytýkal věci, které dělám špatně. Občas řekl, že jsem něco udělal dobře, pak k tomu ovšem dodal nějaké „ale“. A takový je doteď. Na druhou stranu před vaším návratem do Zlínaváš otec veřejně prohlásil, že o váš návrat stojí. To musí potěšit, zvlášť když jinak příliš nechválil. Jo, to mě tehdy moc potěšilo. Sice se říká, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale já jsem chtěl být doma ve Zlíně. I když jsem měl i nabídky odjinud. Říkal jsem si ale, že mě chtějí. Nejen otec, ale i vedení klubu. Každopádně, když vás do svého mužstva chce trenér, nehledě na to, že šlo o vlastního otce, není nic lepšího. Navíc, když člověk ví, že dostane nějakou jinou roli, než kterou měl, když odcházel. Měl jsem radost, že o mě otec projevil zájem. Protože jsem si jistý, že kdyby o mě nestál, rovnou by mi řekl, ať se nevracím. Jak jste prožíval zápasy, kdy jste stál takzvaně na druhé straně barikády? Tedy v době, kdy jste hrál za Liberec, posléze Karlovy Vary. Nijak extra speciálně jsem to nevnímal. Samozřejmě jsem věděl, že stojí na střídačce. Většinou jsme jezdili do Zlína o den dřív, tak jsme se potkali, pokecali, ale pak už se šlo na zápas. Možná, když jsem hrál v Liberci, tak ty první zápasy byly takové trochu zvláštní. V těch dalších utkáních už to ale bylo skoro jako proti jakémukoliv jinému soupeři. Člověk pochopitelně ví, že tam má otce a kluky, se kterými odmala hrával. Ale jak už jsem řekl, zvláštní to bylo akorát ze začátku, pak už ne. Když jste ze Zlína odcházel, měl jste svým způsobem i docela pech. Zlínský tým za vaší absence prošel dvakrát do finále, poprvé neuspěl, napodruhé už mohl slavit titul. Zamrzelo vás při pohledu na slavící kamarády v čele s otcem na střídačce, že u toho nemůžete být taky? Byl jsem z toho hodně… ne že špatný, ale hrajete tam celý život, pak na dva roky odejdete, a oni hrají dvakrát finále. Trochu to zamrzí. Tak to ale holt je, takový je hokejový život. Na druhou stranu bych asi neudělal tak dobrou sezónu, jaká se mi povedla ve Varech. Každopádně, když se na to podívám zpětně, titul je titul. Zážitek z finále musí být něco neskutečného, parádního. Vždycky říkám a doufám, že to na mě ještě čeká. Třeba letos. Zatímco Zlín bojoval o zlato, vy jste musel v sezóně 2013/14 bojovat s Karlovými Vary o udržení. Z osobního hlediska jste ale zažil nejlepší ročník v kariéře. Byly dva roky mimo Zlín s ohledem na další vývoj v kariéře klíčové? Nevím, jestli přímo klíčové, ale jak už jsme zmínili, udělal jsem hodně bodů. Zejména v té druhé za Karlovy Vary. Určitě se mi otevřely určité možnosti. I co se týká návratu do Zlína. Každopádně nevím, jestli bych tu sezónu nazval jako klíčovou. Spíš jako jednu z těch, které byly dobré. Byly jste s otcem hodně v kontaktu i v těch dvou sezónách, co jste byl pryč? Ano, byli. Ale to jsme pořád, i teď, kdy nejsem tak často doma. Když ale jedu domů, tak si zavoláme a potkáme se. Vždycky se o mě zajímal a zajímá. Jakým typem trenéra je váš otec? Myslím, že je takový, jak ho na střídačce vidí všichni. Někdy samozřejmě něco řekne, ale je takový méně emotivní než jiní trenéři. Na druhou stranu umí zakřičet, nebo alespoň zvýšit hlas, když je potřeba a je něco špatně. O tom se kluci mohli několikrát přesvědčit. Podle mě je ale takový rozvážný a než, aby plácl kravinu, tak raději chvíli pomlčí, a až pak po chvíli, kdy si to vyhodnotí, něco řekne. Je těžké v tak velkém kolektivu jako je hokejová šatna sundat masku na rovině vztahu otec a syn? Musíte se svým způsobem trochu přetvařovat. Nemůžu za ním chodit se slovy „tati, tati“. Je to takové jiné, ale není to až takový extrém. Nebyli jsme spolu v kontaktu totiž úplně neustále, protože trenéři mají, stejně jako hráči, svoji šatnu, kamrlík. Každopádně hrát si v šatně před ostatními spoluhráči na taťku se synem by nebylo vhodné. Jak jste jej oslovoval? Trenéra jako všichni ostatní? Ne, to ne. Normálně „tati“. To tak nějak vyplynulo. Říkat mu „trenére“ by pro mě bylo asi divné. Když jste spolu působili v jednom týmu, viděli jste se zřejmě od rána do večera. Může to být kontraproduktivní a vzájemný vztah nějak narušit? Určitě může. Na druhou stranu ale musím říct, že jsme oba věděli, kde je nějaká hranice. Když jsem toho někdy měl dost, tak jsem mu řekl, že už stačilo. Nebo to na mně viděl sám. Nějak jsme se korigovali. Každopádně možnost vzájemné konfrontace je větší, když jste spolu prakticky 24 hodin denně. Někdy třeba řekl něco, co mi nesedělo, navíc jsem byl v blbé náladě, tak jsme se trochu chytili. K takovým situacím někdy prostě dochází. U nás toho ale nebylo moc. Když jste vyrůstal, byla vůbec jiná možnost, než se stát hokejistou? Dřív jsem ještě hrával fotbal, takže těch možností bylo víc. K hokeji mě to ale tak nějak táhlo víc, takže z toho nakonec byla v podstatě taková jasná volba. Motivovaly vás otcovy úspěchy–tituly v extralize, dva bronzy z mistrovství světa – k tomu, aby z vás byl taky hokejista? Třeba se mu v těchto úspěších i vyrovnat? To víte, že jo. I teď, když se na to zpětně podívám. Bylo super s ním sdílet tu radost, vyhrál toho během kariéry opravdu hodně. Myslím si, že to se mi už asi nepovede. Každopádně to člověka určitě motivuje. Když jste hrál v Olomouci, byl jste v jednom týmu s Galvasovými, otec Lukáš a syn Jakub. Jak na vás působili oni? Mají takový trochu jiný vztah, řekl bych kamarádský, jak jsem stihl poznat. Já jsem měl k otci vždycky respekt, asi bychom se nikdy nechovali k sobě stejně jako Galvasovi. Oni na sebe řvou: „Hej, Galus“. Mají to trochu jinak, ale rozumí si dobře a myslím, že jim to tak sedí. Neposteskl jste si trochu, že jste sám neměl možnost si s otcem taky zahrát? Byla by to asi sranda, ale možná i trochu zvláštní. Nikdy jsem o tom ale nijak nepřemýšlel.

Galvasovi aneb otec a syn z jedné kabiny

Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Když je posloucháte, rozhodně byste neřekli, že jde o otce se synem. „Hej, Galus,“ hulákají po sobě na ledě i v kabině. Příběh Lukáše Galvase a jeho syna Jakuba pobláznil v uplynulých dvou sezónách český hokejový rybník. Nejprve si zahráli proti sobě, pak spolu v jednom týmu. Dokonce v jednom obranném páru. Povedlo se jim něco, co nikomu předtím. O čem všichni tátové a synové s bruslemi na nohou sní. Hokejoví historikové by mi možná střihli jednu za uši. V ročníku 2004/05 totiž do zápasu 51. kola základní části extraligy mezi Vsetínem a Karlovými Vary naskočil do hry na jedno střídání trvající 45 vteřin teprve třináctiletý Michail Jaškin. Proč? Aby si zahrál se svým otcem Alexejem, který patřil mezi hráče zlaté vsetínské éry na přelomu tisíciletí, a 27. února 2005 odehrál svůj poslední domácí zápas ve své závěrečné kompletní extraligové sezóně. Už jen tohle ale napovídá, že sice ne formální, ale skutečný unikát patří přece jen Galvasovým. V sezóně 2016/17 si nejprve zahráli proti sobě – zápas otce proti synovi nepamatuje ani slavná NHL. Teprve sedmnáctiletý Jakub Galvas měl sice na obličeji košík, nebránilo mu to však v tom, aby se nebojácně prokousal až do sestavy Olomouce. Lukáš Galvas si kroutil poslední sezónu za Třinec, v němž hrál od roku 2012. Nakonec proti sobě v sezóně sehráli tři duely. A právě v tom třetím Jakub vstřelil svůj první extraligový gól, což celou jedinečnost ještě umocnilo. Takový scénář by snad nevymysleli ani v Hollywoodu. Když bylo po sezóně, osobně jsem se mladšího z Galvasů ptal: „Tak co táta, zahrajete si příští rok spolu?“. A on mi odpověděl: „No, nevím, on je už dost starej a v Třinci se o něj asi postarají líp,“ smál se. Možná tehdy ještě nevěděl, možná záměrně mlžil. Každopádně když pak Olomouc 1. května loňského roku oznámila příchod staršího z Galvasů, jejich už tak skvělá pohádka poskočila o další úroveň – do rodinného fantasy. Když pak spolu od čtvrtého kola základní části začali nastupovat v obraně vedle sebe, bylo to zkrátka dokonalé. Lukáš Galvas má v extralize odehraných už přes tisíc zápasů, na krku skoro čtyřicet let. Přesto se nikdy nemohl radovat z velkého týmového úspěchu. I když Lukášovi všechna prvenství v kariéře utekla, některá přímo před nosem, zahrát si po boku svého syna je pro něj vítězství, které mu může každý závidět. Je dost možné, že v následujících letech bude muset zamáčknout slzu, až něčeho velkého dosáhne jeho syn Jakub. Vždyť jen pár měsíců poté, co jsem s oběma Galvasy dělal rozhovor, dostal junior pozvánku do seniorské reprezentace! Ještě dva roky zpět se většina lidí ptala: „Jakub Galvas? To je syn Lukáše Galvase?“ Nedivte se, když za pár let někdo řekne: „Tohle je Jakub Galvas. A jeho otec? Ten taky kdysi hrával hokej.“ Když se podíváte na soupisku a vidíte na ni dvakrát jméno Galvas. Jaký pocit to ve vás vzbuzuje? Lukáš: Jsme rádi, že hrajeme spolu, navíc v jedné obranné dvojici. Na začátku sezóny jsme dostávali otázky, jaké to pro nás bude a jak to budeme vnímat, pokud nás dá trenér spolu. Z mého pohledu můžu říct, že jsem moc rád, že jsme si spolu zahráli, lépe řečeno, že spolu pořád hrajeme. Ale myslím si, že ten unikátní pocit z nás už trochu vyprchal. Těch otázek totiž na začátku sezóny ohledně tohoto tématu bylo hodně. Jakub: Taky si myslím, že ten první pocit už tak nějak pominul. Už to tolik nevnímáme, snažíme se hrát tak, jako bychom hráli s kýmkoliv jiným. Chceme hlavně pomáhat týmu, jak jen to jde. Věřím, že se nám to teď trochu daří, tak doufám, že to tak bude pokračovat dál. I když říkáte, že už to trochu vyprchalo, tak přece jenom. Cítili jste před prvním společným zápasem jakousi auru výjimečnosti? Lukáš: Hráli jsme spolu poprvé ve čtvrtém kole. Tehdy jsme to ale brali spíš z týmového hlediska. Začátek soutěže se nám vůbec nepovedl, ve třetím kole v Plzni jsme pak dostali desítku (0:10). Řešilo se proto, co udělat, aby celý mančaft začal šlapat. Něco se muselo změnit. Bylo to takové, že jsme byli rádi za to, že nastoupíme spolu, spíš ale převažoval pocit a chtění, abychom zvládli čtvrtý zápas. Protože do té doby jsme měli na kontě nula bodů. Je ale jasné, že nás nesmírně těšilo, že si spolu zahrajeme v jedné obraně. Když už jsme jednou v jednom týmu. Kdybychom byli v nějakém laufu, člověk by se na to asi víc zaměřil. V tomto případě jsme se ale soustředili na to, abychom všichni společně jako tým ten čtvrtý zápas nějak umlátili. Jakub: My jsme si navíc vyzkoušeli, jaké to je hrát vedle sebe už v přípravě. Většinou se nehrálo na šest beků, ale na sedm a v takovém případě se vedle sebe protočí obvykle všichni obránci. V české nejvyšší hokejové soutěži se ještě nikdy nestalo, aby v jednom týmu, natož tak v jednom útoku nebo obraně, hráli vedle sebe otec a syn. Jak vnímáte tento zápis do historie jako takový? Jakub: Za mě můžu říct, že si toho nesmírně cením. Je to něco, co se neděje každý den. Jsem moc rád za to, že jsem si to mohl a ještě můžu zkusit. Ostatní moji vrstevníci takovou šanci nikdy nedostali. Navíc jsem rád za možnost, že můžu hrát s tak zkušeným bekem (pohlédne na otce a oba se usmějí). Vnímám to pozitivně ve všech směrech. Lukáš: Je to paráda! Jenom bych opakoval to, co už řekl Kuba. Vyzkoušeli jste si hrát nejen spolu, ale také proti sobě. V minulé sezóně 2016/17 jste vy, Lukáši, působil ještě v Třinci. Jakub se v tu dobu začal prosazovat v sestavě Olomouce. Jak jste tohle prožívali? Lukáš: Nakonec jsme proti sobě odehráli tři zápasy a všechny jsem vyhrál. Takže to máme 3:0. To si pamatuju moc dobře. Říkal jsem, ať nám Kuba hlavně nedá gól. Ale jednou se mu to povedlo. Ve třetím vzájemném zápase dal svůj první gól v extralize. Ještě že jsem nebyl na ledě, musel bych ho asi seknout (rozesměje se). Jinak to ale bylo takové hecování. Říkal jsem mu, že si ho najdu v rohu a tam ho semelu a podobně. On mi zase říkal, že mě obere o puk a prohodí mi to mezi nohama. Podobné to bylo, když jsem nastupoval proti svému bráchovi, když hrál za Opavu. Já tehdy působil ve Vítkovicích. Taky to byla taková „hecovačka“. Jakub: Vím, že máma fandila mně, ale brácha naschvál tátovi. Skoro to vypadá, že jste si tohle všechno naplánoval. Když se Jakub narodil, byl jste velmi mladý, bylo vám sotva dvacet let. Pomyslel jste si tehdy alespoň na chvíli, že byste si spolu mohli za několik let zahrát? Lukáš: To určitě ne. Je to taková shoda náhod. Že já zdravotně ještě nějak držím a že se Kuba do extraligy vyšvihl už tak brzy. Nějak se to spojilo a jsem za to moc rád. Lukáši, jak velkou roli hrála chuť zahrát si po boku svého syna v tom, že jste se před sezónou přesunul z Třince právě do Olomouce? Lukáš: V Třinci mi končila smlouva. Bavil jsem se s Honzou Peterkem, sportovním ředitelem klubu, co a jak, jaké mají v Třinci představy. Zajímalo mě, jakou bych měl v týmu roli a jestli by nehrozilo, že bych musel pendlovat mezi Třincem a Frýdkem-Místkem, který je záložním týmem Třince v druhé nejvyšší soutěži. Něco jsme si tedy řekli, ale zároveň, jak jsem se chodil v Olomouci dívat na Kubu, nebo na mladšího syna Tomáše, tak už jsem se bavil s panem Fürstem (generální manažer Olomouce) a Honzou Tomajkem (jednatel klubu a zároveň asistent hlavního trenéra A-mužstva). Párkrát jsme prohodili pár slov. Nebylo to ale jen kvůli tomu, že tady hrál Kuba. V Olomouci věděli, že tu máme rodinné zázemí, bydlíme v Hněvotíně, což je kousek od Olomouce. Nějak to tedy vykrystalizovalo a jsem tady. Nějakou dobu už spolu v jednom obranném páru hrajete. Působí to na mě tak, že Lukáš je ten, který zajišťuje zadní vrátka, zatímco vy, Jakube, často podporujete útok. Máte z toho stejný pocit? Jakub: Je to přesně tak, cítím to úplně stejně. A myslím si, že i Galus (přezdívka) starší to vnímá podobně. Na ledě si v mnoha věcech vypomůžeme. Mně vyhovuje chodit často do útoku. I když tedy musím říct, že ne vždycky to jde. Galus je zase silnější v prostorech u branky. Tam mám naopak já rezervy. Lukáš: Kuba to řekl dobře. Každý jsme jiný, a to je asi dobře. Kdybychom byli oba buďto defenzivní, nebo ofenzivní, tak by to nejspíš nebylo úplně dobré. Já hraju spíš už takové libero. Všímám si, že se oslovujete přezdívkami. Probíhá komunikace mezi vámi stejným způsobem i na ledě? Lukáš: Já řvu Galus, Kuba řve Galus. Jakub: Před klukama bych se asi styděl křičet „táto“. Jak to vypadá v kabině? Jste oba často terčem vtípků? Lukáš: Nějaké narážky nebo srandičky jsou. To k tomu ale patří. Dá se v kabině vůbec nějak udržet rovina otec – syn, nebo se snažíte navzájem brát jako spoluhráči? Tak, jako kdyby šlo o kohokoliv jiného. Jakub: Na otce a syna si nehrajeme. Chceme, aby nás všichni kluci brali jako jednotné členy týmu a ne jako dvojičku. Myslím si, že by to ani nebylo dobré, kdybychom na sebe upozorňovali, že jsme otec a syn. Minulou sezónu tu byli bráchovéMikúšovi, Tomáš a Juraj, a podle mě se taky nesnažili být středem pozornosti. Upřímně se ale musím přiznat, že jsem do půlky sezóny ani nevěděl, že jsou bráchové (směje se). Je pro vás přítomnost toho druhého v jedné kabině něčím nepříjemná? Abyste se třeba vy, Lukáši, nebál něco před Jakubem říct, aby to pak neřekl doma, nebo naopak. Lukáš: Já nevím. Řekl bych, že to bereme tak nějak normálně. Kubovi jsem říkal, že se vůbec nemusí bát na mě na ledě zařvat. I kdyby mě poslal někam, tak to vezmu. Musíme si jako spoluhráči vyříkat všechno a nemůžeme brát ohled na to, že jsem jeho táta a on můj syn. Pro nás je opravdu důležité udělat vše proto, abychom na konci utkání měli o jeden gól víc než soupeř. A co určitá pomstychtivost v situacích, kdy do Jakuba na ledě někdo šťouchá? Máte větší nutkání jej jít bránit, než kdyby se jednalo o jiného spoluhráče? Lukáš: Opravdu nevím, je to takové těžké. Někdy se to kolem branky mele, že ani nemáte čas nějaké takové situace řešit. Minulou sezónu, když jsem byl v Třinci, a Kuba hrál proti nám, tak mi zase kluci, tehdejší spoluhráči, říkali: „Ty vole, teď jsem ti kluka u mantinelu ušetřil“. A podobně. Jak fakt, že hrajete spolu v jednom týmu, vnímá rodina? Manželka, potažmo máma, rodiče, potažmo prarodiče… Jakub: Mamka už tak má doma tři kluky hokejisty, takže nevím, jestli je z toho úplně nadšená. Řekl bych, že ji to už to asi moc nebaví mrznout na stadionech. Ale je to její věc, že má dva kluky. Jak si to udělala, tak to má (směje se). Brácha Tomáš je asi raději, že tu hrajeme oba, aby nás oba viděl hrát naživo. Dá se vůbec hokeji při běžných domácích konverzacích vyhnout? Lukáš: Myslím si, že my to tak právě děláme, že se o hokeji doma nějak extra nebavíme. Je jasné, že když víme, že jsme v zápase udělali něco špatně, tak si to řekneme. Ať už třeba na večeři po zápase, nebo na druhý den ráno před tréninkem. Nedávno jsem musel pár zápasů vynechat, takže jsem se díval z tribuny, proto jsem Kubovi řekl pár věcí, které měl udělat jinak. Je ale jasné, že z pohledu mimo led to vždycky bude vypadat jinak než přímo na hřišti. Jinak se ale snažíme doma hokej trochu vypouštět, abychom jím nebyli úplně přehlcení a nezbláznili se z toho. Navíc odpoledne nebo večer každý z nás většinou děláme něco jiného. Máte k sobě nyní ještě blíž než předtím? Jakub: Myslím si, že vztah spolu máme pořád normální, dobrý. Nehádáme se, nejsme žádní agresoři. Možná, že nás to vzájemně ještě trochu utužilo. Tím, že spolu trávíme více času. Ale jak už říkal Galus, odpoledne pak většinou trávíme každý jinak. Lukáši, máte za sebou v extraligové kariéře víc než tisíc zápasů, zahrál jste si se synem. Až budete za pár let svoji kariéru hodnotit, řeknete si: Co víc jsem si mohl přát? Jakub: Zlato! (předskočí otce v odpovědi a zasměje se). To je pravda, titul nemáte. Je to tedy jedna z věcí, která mrzí? Lukáš: No, je pravda, že ve finále jsem byl už čtyřikrát, ale nikdy mi to nevyšlo. Asi jsem pro to neudělal já, nebo mančaft všechno. Hokejový život jde ale dál, chtěl bych odehrát ještě pár zápasů. Jakube, byla pro vás v dětství vůbec jiná možnost, než hrát hokej? Tátu jste měl odmala pořád na očích. Jakub: Do třetí třídy jsem hrál kromě hokeje i fotbal, pak jsem se ale musel rozhodnout, co zvolím, protože mi to už časově nevycházelo. Rozhodl jsem se podle Galuse pro hokej, byl pro mě takovým vzorem. Trenér Olomouce Zdeněk Venera už před minulou sezónou 2016/17 řekl, že tátu hokejově přerostete. Byl a je tohle jeden z faktorů, který tě v hokeji motivuje – být lepší než táta? Jakub: Jo, je to pro mě pořád motivace. Galus v kariéře odehrál tři zápasy za reprezentaci na Karjale, nebo kde. I on sám mi říkal, že ho musím přerůst. Určitě mě to pohání. Pak už tu laťku můžu jen navyšovat. Aby pak měl i brácha chuť mě předehnat. Chtěl jste, Lukáši, dosáhnout v hokeji co největších úspěchů i proto, aby vaši synové měli chuť vás hokejově přerůst? Lukáš: Určitě. Tehdy, když mě v sezóně 2012/13 nominoval trenér Hadamczik do Finska na turnaj Karjala, tak jsem si říkal, že je to super i pro kluky, že mě uvidí hrát v televizi za národní tým. Setkali jste se někdy s narážkou, že je Jakub protěžovaný kvůli tomu, že vy sám jste hokejista a hrajete za ten či onen určitý tým? Třeba ve Zlíně, kde Jakub s hokejem začínal. Lukáš: To ani ne. Spíš jsme se setkávali s tím, že nás lidé trochu srovnávali. Pamatuju si, když byl Kuba v nějaké sedmé nebo osmé třídě a říkalo se, že je stejný typ jak já. Jeho trenéři mi říkali, že by toho ze sebe mohl dostat víc, ale tehdy si to hlídal víc vzadu. Podobně jako teď hraju já. Myslím si, že se to trochu změnilo ve chvíli, kdy Kuba přešel do Olomouce. Když měli nějaké těžší soupeře, tak se museli snažit s výsledkem něco udělat a i Kuba si začal víc dovolovat dopředu. Tam se to trochu zlomilo. Jakube, jste od prvopočátku obránce, nebo vás někdy v mládežnických kategoriích předělali z útočníka na obránce? Při pohledu na vaši hru to tak totiž někdy vypadá. Jakub: Vždycky jsem hrál vzadu. Vím akorát to, že někdy v páté nebo šesté třídě nás trenéři pustili z obrany na chvíli do útoku. Bylo to ale v situacích, kdy jsme měli v zápase velký náskok. Pamatuju si, že v šesté třídě ve Zlíně jsme hráli ligu, kde jsme hodně utkání vyhráli třeba i patnáctigólovým rozdílem. Byli jsme o úroveň nad ostatními týmy, ty zápasy nám moc nedaly. V útoku jsem si pak, pokud si dobře vybavuju, zahrál v jednom zápase ve starším dorostu. Tehdy nás vedl pan Tomajko. Zrovna chyběl nějaký útočník, tak jsem si vepředu zahrál já. Na přelomu roku jste si v národním dresu zahrál mistrovství světa hráčů do 20 let. Jak cenná zkušenost to pro vás byla? Jakub: Byla tam spousta hráčů, kteří už jsou prakticky hotoví pro NHL. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Viděl jsem, v jakých směrech se ještě musím zlepšit. Na jaře roku 2017 si vás, Jakube, v draftu NHL vybral slavný tým Chicago Blackhawks. Lukáši, vy jste si NHL nikdy sám nezahrál. Kdyby se to ale povedlo Jakubovi, asi by to pro vás byla víc než hřejivá náplast, souhlasíte? Lukáš: Bezpochyby. Moc Kubovi, ale i Tomášovi, přeju, aby to dotáhli, co nejdál to jen půjde. Hlavně, aby je hokej bavil. Jakube, jaké pro vás bylo se vypořádat s mediální pozorností? Hrát v 17 letech za A-tým, následně draft, nyní téma otec-syn v jednom týmu. Pomáhal vám s tím trochu otec? Přece jenom on už absolvoval ve své kariéře desítky rozhovorů. Jakub: S rozhovory ani ne, musel jsem se s tím nějak vypořádat sám. Myslím si ale, že tím si musí projít každý hokejista. Navíc jsem takového názoru, že všechny rozhovory nejsou k zahození. Pro lidi z médií je to práce a my hokejisté to musíme respektovat. My jim ty informace musíme podávat. Musím ale říct, že ze začátku, kdy toho bylo hodně, mi to nebylo dvakrát příjemné. Ale teď, čím jsem starší, tak chápu, že média k hokeji patří. A i když je toho někdy dost, snažím si z toho nedělat velkou hlavu. Lukáši, několikrát jste jak vy, tak Jakub během rozhovoru zmínili vašeho mladšího syna Tomáše. Co dvojnásobný sen – zahrát si i s ním? Napadlo vás to někdy a je to vůbec reálné? Lukáš: Z toho si právě dělají někdy srandu spoluhráči. Tomáš za námi někdy přijde po zápase do šatny a oni se ptají, kolik má roků a kdy taky začne hrát. Tomáš má 12 let. Kluci mi říkají: „Když bude makat a ty se za pět let nerozpadneš, tak to třeba vyjde.“ A já na to říkám, že jedině v případě, že by byl v útoku, protože tři beci vedle sebe být nemůžeme (směje se). On je totiž taky, stejně jako my, obránce. Já ale doufám, že k této situaci, že bychom si zahráli všichni tři spolu, ani nedojde. Zaprvé bych musel tedy těch pět let nějak vydržet, a to nevím jak, ale hlavně kvůli tomu, že věřím, že Kuba povyskočí a bude hrát už někde výš. Takže ani vy, Jakube, nepřemýšlíte vůbec o tom, že byste si někdy zahrál s bratrem? Jakub: Opravdu záleží na tom, co bude. Teď o tom nijak neuvažuju. Kdyby se ta možnost ale někdy naskytla, tak proč ne. Byl by to určitě krásný pocit.

Po boku stejné krve. Radost, ale i starost

Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Rodinné vztahy ve sportu všeobecně poutají velkou pozornost. Většinou mívají kladnou konturu, jindy však idylické vztahy sklouznou do nepřátelských barev. Ponořit se do této problematiky je něco jako donekonečna jezdit s pluhem na neorané pole. Ačkoliv se zdají být příběhy podobné, vždycky najdete něco nového. Některé z nich mají kořeny už pořádně hluboko. Třeba ten, který se váže k jednomu z nejlepších hokejistů historie NHL Gordiemu Howeovi. Ten si ve svých 52 letech zahrál v jednom týmu s oběma syny Markem a Martym. Stalo se tak v sezóně 1979/80 za celek Hartford Whalers. Této cti se dostalo i Lukáši Galvasovi a jeho synu Jakubovi, když se v ročníku 2017/18 oba sešli v Olomouci. „Je to něco, co se neděje každý den. Jsem moc rád za to, že jsem si to mohl a ještě můžu zkusit. Ostatní moji vrstevníci takovou šanci nikdy nedostali,“ komentoval s úsměvem Galvas mladší výjimečnou událost. Ba co víc. Rok předtím, než se střetli v jedné kabině, se utkali i proti sobě. Tehdy ještě Lukáš Galvas oblékal dres třineckých Ocelářů. „Říkal jsem, ať nám Kuba hlavně nedá gól. Ale jednou se mu to povedlo. Ve třetím vzájemném zápase dal svůj první gól v extralize. Ještě že jsem nebyl na ledě, musel bych ho asi seknout,“ smál se při vzpomínání táta Galvas. Stejně jako story o Howeových sahá do minulého století i příběh o legendárních bratrech Antonu, Peteru a Mariánu Šťastných, kteří utekli ze spárů železné opony, aby si splnili svůj sen hrát v NHL. Jiný příběh, který rozhodně neměl tak trnitou cestu, je spjatý s jednovaječnými švédskými dvojčaty Danielem a Henrikem Sedinovými, kteří se stali ikonami kanadského týmu Vancouver Canucks. Oba odehráli v nejslavnější lize světa víc než 1300 zápasů a dohromady nasbírali skvělých 2260 kanadských bodů. Když pak krátce před koncem sezóny 2017/18 ohlásili svůj odchod do hokejového důvodu, loučení probíhalo s velkou pompou. Smekli před nimi spoluhráči, soupeři, fanoušci a další. Po tvářích tekly stovky slz. „Nevím, jestli ti dva náhodou nejsou propojení pupeční šňůrou. My dva ale určitě ne,“ usmívali se nad přirovnáním se slavnými dvojčaty Šimon a Matouš Kratochvílovi z Přerova. Zatímco Sedinové jsou k nerozeznání, Kratochvílové jsou každý jiný od pohledu i povahově. Odlišně se chovají i s bruslemi na nohou. „Nemáme mezi sebou nějak automaticky věděl, kde ten druhý stojí, aniž bychom spolu něco odehráli. Stejně jako ostatní hráči na to potřebujeme trochu čas,“ dodal Šimon Kratochvíl. Zřídka se ale může stát, že příběhy, nad kterými se rozplývá celá rodina, vystřídá nevraživost. Pro příklad sáhnu mimo hokejové mantinely. Lyžařku Šárku Strachovou v minulosti trénoval její otec Petr Záhrobský. Když se ale pracovně rozcházeli, skončilo to až u soudu, přičemž důležitou roli sváru hrály finance. Až takový extrém naštěstí nemusel zažít hokejový útočník Roman Vlach, jeden z respondentů tohoto seriálu rozhovorů. Působení pod otcem Rostislavem u jednoho týmu ale jeho kariérní dráhu každopádně ovlivnilo. „Každý si chce občas zanadávat na trenéra a spoluhráči to neudělali nebo to nechtěli dělat, když jsem byl vedle nich. Několikrát jsem to vycítil, tak jsem se zvedl a šel do vedlejší místnosti. Člověk není v takových situacích svůj, necítí se komfortně. Z toho důvodu jsem proto tým po třech letech opustil,“ prozradil otevřeně Vlach. Pohodlně se usaďte a nechte se spoutat hokejovými rodinnými pouty…

Hokejová rodinná pouta

Zveřejněno v: psaná žurnalistika
1. Cíl této práce Cílem této práce je seznámit čtenáře s rodinnými vztahy různé hierarchie v hokejovém prostředí. Mým záměrem před začátkem vypracovávání samostatného projektu bylo získat z úst vybraných respondentů vyjádření, která neotřele a bez zášti popíšou klady a zápory vzájemných soužití rodinných příslušníků v jednom mužstvu. V ideálním případě se pokusit získat také konkrétní případy, které by tyto výhody a nevýhody ilustrovaly. Nechtěl jsem, aby byly rozhovory jen povrchní, nýbrž aby dávaly možnost nahlédnout hlouběji do vybrané problematiky. K docílení stanovených cílů jsem zvolil formu rozhovorů, které jsem se snažil pojmout trochu neformálně, abych se při nich cítil dobře jak já, tak zejména respondenti. Předpokládal jsem, že by respondenti v takovém případě mohli být více otevření. Výsledkem mé práce jsou tři rozhovory, přičemž dva z toho bychom mohli nazvat jako „dvojrozhovory“, protože probíhaly se dvěma respondenty najednou, a dva texty v podobě úvodníku, který vkládá téma do všeobecné roviny, a glosy, jež celé téma propojuje s mojí osobní zkušeností. Před začátkem každého ze tří rozhovorů jsem se rozhodl několika odstavci uvést téma do širšího kontextu. 2. Zdůvodnění volby tématu Během svého tříletého bakalářského studia jsem absolvoval semináře, na základě kterých jsem si vybral téma a formu svého samostatného projektu, tedy seminář se sportovním zaměřením a mimo jiné také psanou žurnalistiku. Sáhl jsem k volbě tohoto tématu z několika důvodů. Jednak proto, že sport je obecně mým koníčkem číslo jedna, ať už ve formě pasivní či aktivní. Za druhé je mi blízká psaná žurnalistika, které se už několik let věnuji i mimo studium. Tématiku rodinných vztahů jsem se rozhodl ilustrovat v hokejovém prostředí, jak už napovídá samotný název samostatného projektu „Rodinná hokejová pouta“. K hokeji mám nejblíže ze všech sportů, i když jsem ho vrcholově nikdy sám nehrál. O hokej se ale zajímám téměř od malička, a od svých 16 let o něm také píšu články. Aktuálně pro web Hokej.cz a částečně pro klubový web HC Olomouc. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl ve svém samostatném projektu zkoumat problematiku rodinných vztahů, je i moje osobní zkušenost. Amatérsky hraji florbal se svým bratrem a vím, jaké klady a zápory toto společné působení má. Zajímalo mě ale, jak to vnímají ostatní lidé v podobné situaci, ale na úrovni, kde na výsledcích záleží daleko víc než v mém případě. A jelikož se sám dokážu vžít pouze do role „bratra spoluhráče“, zajímalo mě, jak se lidé cítí v případě, kdy vedle sebe mají svého rodiče. Chtěl jsem znát jejich pocity, názory či vliv na psychiku a následné výkony a výsledky. Jako respondenty jsem si vybral otce a syna Galvasovi, kteří se zapsali do historie českého hokeje a od začátku sezóny 2017/18 spolu hrají v jednom týmu, ba dokonce v jednom obranném páru. Dalším respondentem byl útočník Roman Vlach, syn slavného Rostislava Vlacha, který má na svém kontě dvě bronzové medaile z mistrovství světa a několik titulů v české nejvyšší soutěži ať už v roli hráče nebo trenéra. I v tomto případě jsem měl záměr udělat „dvojrozhovor“, Rostislav Vlach ale neměl bohužel o rozhovor zájem. V případě Galvasových i Romana Vlacha jsem využil svých osobních kontaktů, které s těmito hráči mám díky práci pro oficiální web klubu HC Olomouc a webu Hokej.cz. Bratrský vztah jsem si nechal vysvětlit od bratrů Kratochvílových, kteří spolu nastupují v týmu Přerova. Můj výběr byl v tomto případě umocněn tím, že se jedná o dvojčata. 3. Zdroje/stav problematiky Předtím, než jsem začal svůj samostatný projekt vypracovávat, jsem se do žádného hledání předchozích projektů s podobnou tématikou nepouštěl. Chtěl jsem, aby celý koncept mé práce vyšel pouze z mé hlavy, a myslím si, že kdybych se pustil do hledání projektů, které byly vytvořeny v minulosti, mohlo by to můj postup ovlivnit. Při vypracovávání tohoto samostatného projektu jsem využil jen jeden knižní zdroj, a to knihu Ondřeje Zamazala s názvem „Kniha rekordů extraligy ledního hokeje“ z roku 2016. Jinak mi byly nápomocny články zlínské a přerovské mutace Deníku, jeden článek z webu deník Sport, tedy iSport.cz, jeden článek z webu bsndenver.com, jeden pak také z oficiálních webových stránek NHL. Rovněž mi pomohly oficiální webové stránky klubů HC Olomouc a HC Zubr Přerov. Vůbec nejvíc jsem pak z internetových zdrojů pracoval s webem www.eliteprospects.com, což je hokejová databáze, v níž je možné dohledat všechny potřebné informace o každém profesionálním hokejistovi světa. Stránka zahrnuje o jednotlivcích obecné informace jako datum narození, místo narození, tělesné proporce, kompletní statistiky z kariéry, úspěchy či přestupy. Naprosto primárním zdrojem pro mě byli ale samotní respondenti. Jen od nich jsem mohl zjistit informace, které jsem potřeboval. 4. Ideový plán S mým návrhem jsem přišel za Mgr. Karlem Páralem, kterému se nápad líbil, a toto téma mi pro můj samostatný projekt schválil. Základním prvkem mého plánu bylo, abych získal rozhovory několika respondentů z hokejového prostředí, kteří mají zkušenosti s vzájemným působením rodinných příslušníků v jednom oddíle. Přísně vytyčený harmonogram své práce jsem neměl, protože ve všech případech záleželo zejména na tom, kdy budou mít čas samotní respondenti. Rozhovor s Lukášem a Jakubem Galvasovými i Romanem Vlachem jsem totiž dělal ještě v průběhu sezóny, proto bylo potřeba domluvit se s nimi na termínu, kdy nebudou mít zápas ani trénink. Zato s bratry Kratochvílovými jsem dělal rozhovor v době, kdy už měli po sezóně. Jedinou jistotu, kterou jsem ve svém plánu měl, bylo, že chci napsat glosu, která pojí i mojí osobní zkušenost s tématem. Chtěl jsem se do ní pustit až ve chvíli, kdy budu mít hotový rozhovor právě s dvojčaty Kratochvílovými, abych jejich dojmy ze vzájemného působení v jednom týmu mohl srovnat se svými poznatky. 5. Postup práce Na svých textech jsem pracoval průběžně. Ke každému ze tří rozhovorů bylo potřeba si udělat přípravu otázek, při které jsem čerpal z již výše zmíněných zdrojů. Jako první jsem se domluvil na rozhovoru s Lukášem a Jakubem Galvasovými. Jelikož jsem s Galvasem mladším v minulosti už dělal spoustu rozhovorů, a tudíž se s ním znám, kontaktoval jsem ho a domluvil se s ním na termínu schůzky, který bude vyhovovat jak mně, tak hlavně jim oběma. Rozhovor jsme nakonec uskutečnili v prostorech zasedací místnosti klubu HC Olomouc. Důvody výběru těchto dvou respondentů jsem uváděl už ve druhé části záměru svého samostatného projektu. Zajímalo mě, jaké pocity měli, když nastupovali proti sobě, jak se cítili před prvním zápasem, který odehráli vedle sebe v jednom obranném páru, jak na tohle všechno reagovali jejich blízcí nebo do jaké míry ovlivnil Lukáš Galvas kariéru svého syna Jakuba. V rámci rozhovoru jsme se ale pak dostali i k otázkám, které jsem dopředu neměl připravené, a vznikly až bezprostředně v průběhu povídání jakožto reakce na odpovědi. Při výběru respondentů ve vztahové rovině otec trenér – syn hráč jsem zvolil Romana Vlacha, který už od konce sezóny 2016/17 působil v Olomouci. Situace se ale trochu zkomplikovala, když se kluby Olomouce a Třince domluvily na tom, že Roman Vlach zamíří na hostování právě k Ocelářům a opačným směrem poputuje Zbyněk Irgl. Původně mělo hostování trvat po dobu jednoho měsíce, následně ale bylo prodlouženo do konce sezóny 2017/18. Potřeboval jsem se proto s Romanem Vlachem spojit telefonicky, k čemuž jsem využil sportovního manažera HC Olomouc Josefa Podlahu, se kterým se znám už spoustu let, a který mi kontakt na Romana Vlacha poskytl. Romanu Vlachovi jsem tedy zavolal a zeptal se ho, zda by byl ochotný se mnou rozhovor udělat. Upozornil mě na to, že už dříve avizoval, že rozhovory na téma „otec“ odmítá dělat, ale jelikož se jedná o materiál pro studijní projekt, řekl mi, že udělá výjimku. Domluvili jsme se tedy na termínu, který Romanovi vyhovoval, a následně jsme se setkali v jedné z kaváren v Třinci. Roman bez jakékoliv záště odpovídal na všechny moje dotazy, i když podle mě některé z nich nemusely být úplně příjemné. Zajímala mě různá úskalí, která vznikají, když syn hraje pod vedením vlastního otce, a jestli to má i nějaké výhody. Poslední ze všech tří rozhovorů jsem dělal s bratry Kratochvílovými. S těmi jsem se do té doby osobně nikdy nesetkal. Můj kamarád, se kterým jsem ale před pěti lety působil v jednom florbalovém týmu, s oběma bratry v přerovském klubu hrával, proto nebyl problém se s nimi spojit. Oproti rozhovorům s Galvasovými a Romanem Vlachem bylo jednodušší najít společný termín na uskutečnění rozhovoru, jelikož už Kratochvílové měli po konci sezóny. S týmem HC Zubr Přerov prohráli ve čtvrtfinále play off druhé nejvyšší hokejové soutěže všechna čtyři utkání, čímž vypadli nejrychlejším možným způsobem. Setkali jsme se v jedné z přerovských kaváren a v rámci rozhovoru jsme si povídali přes půl hodiny. Zajímalo mě, jak dlouho spolu hrají v jednom útoku, jestli mezi sebou mají tzv. sourozeneckou chemii, kolik času spolu tráví mimo led, v čem jsou odlišní nebo to, jaké měli pocity, když si oba mohli zahrát proti Jaromíru Jágrovi. Nakonec z tohoto rozhovoru vznikl nejdelší text mého projektu. Nejdříve ze všeho jsem si každou nahrávku přepsal formou „otázka – odpověď“, což mi přišlo vůči formátu, který jsem si zvolil, nejadekvátnější. Byl jsem přesvědčený, že jiným způsobem, třeba formou storky, bych texty zbavil jejich autentičnosti, a to jsem nechtěl. Poté, co jsem učinil tuto první fázi, zvolil jsem titulek. A to s takovým záměrem, aby byl trefný a nevšední. Posléze jsem ve všech třech případech v několika odstavcích uvedl dané téma do kontextu tak, aby čtenář věděl, co ho v následujících řádcích čeká. V předposlední fázi jsem se pustil do glosy, ve které jsem nechal promluvit svoji vlastní zkušenost se zvoleným tématem. Popsal jsem, jaké pocity mám ze vzájemného působení s mým o tři roky mladším bratrem Petrem v jednom florbalovém týmu. I když je téma samostatného projektu zasazeno do hokejového prostředí a moje glosa se do toho zdánlivě nehodí, zdůvodnil jsem v ní své důvody, tedy kromě osobní zkušenosti s tématem, proč jsem ji do projektu zařadil. Netypicky až v samotném závěru, alespoň co se časové hierarchie tvorby mého projektu týká, jsem napsal úvodní článek, který usazuje vybranou tématiku do už dříve známých okolností. Jelikož jsou v tomto „úvodníku“ využity i citace z následných rozhovorů, nebyla jiná možnost, než vytvořit tento text až úplně na konec. 6. Sebehodnocení Při závěrečném hodnocení svého samostatného projektu můžu říct, že jsem s výslednou podobou spokojen a myslím, že se mi povedlo naplnit předem stanovené cíle, nebo je možná ještě o něco převýšit. Zaprvé podle mě tato práce splnila svůj primární úkol, tedy dát možnost nahlédnout tzv. pod povrch. Všichni respondenti mluvili otevřeně, pocity ze vzájemného působení v jednom týmu s rodinným příslušníkem demonstrovali i na konkrétních situacích. Nejméně mě asi překvapili Lukáš a Jakub Galvasovi. Znám je totiž už z předešlých rozhovorů a už trochu vím, jak se při rozhovorech chovají a jak hovoří. Navíc už na téma „otec a syn v jednom mužstvu“ pár rozhovorů absolvovali. Přesto i zde jsem se dozvěděl něco nového a rozhodně jsem se nenudil. Jedna z věcí, která mi zůstala v hlavě, byl kladný přístup mladého Jakuba Galvase k rozhovorům a médiím jako takovým, což u hokejistů, nebo sportovců obecně, není až tak častý jev. Velmi mile mě překvapil Roman Vlach. Vzhledem k tomu, že už do médií o svém otci nechce mluvit, se v rozhovoru se mnou rozpovídal bez jakékoliv zášti a z pohledu tématu projektu beru tento rozhovor možná jako vůbec nejnosnější. A to z toho důvodu, že přinesl, podle mého názoru, nejvíc informací, které nejsou na první pohled zřetelné, a také kvůli tomu, že vzájemné angažmá s otcem u jednoho týmu mělo přímý vliv na jeho kariéru. Nyní se oklikou vrátím ke druhému odstavci této kapitoly, konkrétně k mému tvrzení, že výsledek možná ještě překonal stanovené cíle. Myslím si, že kromě jakési edukativní stránky, nabízí rozhovory i pobavení. Záměrně to zdůvodňuji až tady, protože se budu zmiňovat o rozhovoru s dvojčaty Kratochvílovými. Po rozhovoru s nimi jsem odcházel s úsměvem, protože jsem se opravdu moc bavil. Překvapilo mě, jak byli oba sdílní, že na sebe během rozhovoru reagovali naprosto bezprostředně, aniž by mě předtím kdykoliv viděli. Ještě před samotným rozhovorem jsme prohodili několik slov tzv. mimo nahrávku, což vedlo k tomu, že jsme se všichni uvolnili a díky tomu nebyl rozhovor nijak svázaný. Stejnou věc jsem se snažil praktikovat i u předchozích dvou rozhovorů, u Kratochvílových to však splnilo svůj účel zřejmě nejvíc. Myslím si, že velkým důvodem, proč byli oba tak sdílní, bylo to, že nejsou na zájem médií až tak zvyklí, a jak mi sami řekli, rozhovoru si velice cenili. Neprojevila se u nich žádná přesycenost z rozhovorů, měl jsem z obou bratrů pocit, že si rozhovor opravdu užívají. Co se týká mé glosy, kterou jsem svůj projekt uzavřel, snažil jsem se pokračovat ve stejném duchu, v němž se nesly všechny rozhovory – vyjádřit mé pocity z osobní zkušenosti spojené s vybraným tématem a zároveň ji vytvořit tak, aby nenudila. Myslím si, že tato glosa může být i pro mě osobně cenným artefaktem, který si s mým bratrem s odstupem času rádi přečteme. V úvodním článku jsem se pokusil zasadit všechny rozhovory do všeobecně známého kontextu, jehož opěrnými body byly momenty z historie, ať už dávné, nebo nedávné. I když tomu tak v případě třech vzniklých rozhovorů není, pokusil jsem se v „úvodníku“ vypíchnout extrémní případy. Například příběh bratrů Šťastných, kteří se díky hokeji dostali ke svobodě, a na druhé straně kauzu bývalé lyžařky Šárky Strachové a jejího otce Petra Záhrobského, kteří spolu vzájemně spolupracovali, ale jejich konec vyústil až soudním řízením a tahanicemi o peníze. 7. Zdroje Úvodní článek: https://www.nhl.com/news/gordie-howes-sons-loved-being-his-teammate/c-280934332 https://www.bsndenver.com/stastny-brothers-defect-for-nhl/ https://sport.idnes.cz/petr-zahrobsky-sarka-strachova-soud-o-penize-fn6-/lyzovani.aspx?c=A150113_114516_lyzovani_ten http://www.eliteprospects.com/player.php?player=737 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=738 Rozhovor s Lukášem a Jakubem Galvasovými: https://isport.blesk.cz/clanek/hokej-tipsport-extraliga/135393/1000-kol-extraligy-na-rozlucku-otce-jaskina-naskocil-i-jeho-13lety-syn.html ZAMAZAL, Ondřej. Kniha rekordů extraligy ledního hokeje. Praha: BPA sport marketing, 2016. http://www.eliteprospects.com/player.php?player=162759 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=112363 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=23710 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=236429 http://www.hc-olomouc.cz/clanek.asp?id=Otec-po-boku-syna-Do-Olomouce-prichazi-obrance-Lukas-Galvas-4535 Rozhovor s Romanem Vlachem: https://hokej.idnes.cz/rozhovor-s-hokejistou-vlachem-dz1-/hokej.aspx?c=A130207_091746_hokej_par https://hokej.idnes.cz/hokej-zlin-vlach-vyrazeni-09z-/hokej.aspx?c=A151124_080615_hokej_rou https://hokej.idnes.cz/hokej-zlin-vlach-02n-/hokej.aspx?c=A140516_074729_hokej_rou https://zlinsky.denik.cz/hokej_region/vlach-syn-neni-protezovany-20111104.html https://zlinsky.denik.cz/fotbal_region/vlach-hral-za-zlin-a-fandil-vsetinu-kvuli-tatovi.html http://www.eliteprospects.com/player.php?player=19014 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=60795 http://www.eliteprospects.com/team.php?team=1567 http://www.eliteprospects.com/team.php?team=153 Rozhovor s Matoušem a Šimonem Kratochvílovými: http://www.hokejprerov.cz/clanek.asp?id=Spoluprace-dvojcat-klapla.-Krasne-sourozenecke-chvile,-rekl-Simon-Kratochvil-3864 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=213665 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=213673 https://prerovsky.denik.cz/hokej_region/zubri-dvojcata-pokracuji-klub-podepsal-matouse-a-simona-kratochvilovy-20170628.html

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Prosinec 2018 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace