Vytisknout tuto stránku
út., 15. březen 2016 06:33

Být fanouškem? Chce to pořádné nervy a pud sebezáchovy

Dlouho očekávaný zápas je minulostí. Na Hanou v neděli zavítal, dle mého názoru, nejlepší fotbalový tým republiky - AC Sparta Praha. Jako každý celek v Synot lize, tak i Sparta má svou početnou základnu fanoušků. Patřím k ní i já.

Těžko říct, jestli bohužel nebo bohudík, na sparťanské fandy čekalo přivítání hned na vlakovém nádraží. Jejich pověst je prostě předchází. Nestydím se o sobě říct, že jsem spíše pasivní fanoušek. Radši se na fotbal kouknu v teple u televize, než někde mrznout na stadionu. Tentokrát jsem ale udělala výjimku. Hned po výstupu z autobusu jsem se začala bát, že toho budu litovat. Sparťanskou šálu jsem rychle schovala do tašky a děkovala jsem prozřetelnosti za to, že tričko jsem zapomněla doma.

Přibližně patnáct policejních aut a spousta mužů v černém zakuklených od hlavy až k patě. „Co tohle je?“ zeptala jsem se kluků a přemýšlela, jak vypadat co nejméně nápadně. „Ale to ještě nic není. To jsi neviděla, co se děje, když se hraje v Brně“ zněla odpověď. Na odvaze mi moc nepřidala. Na to, abych zůstala na nádraží a čekala, až přijede vlak z Prahy a viděla ty obrněnce v akci, jsem neměla žaludek, a proto jsme se vydali na stadion. Po cestě jsem usoudila, že jsem si ten zápas přece jen přijela hlavně užít. Šálu jsem si proto znovu hrdě uvázala kolem krku. Ani ne za pět minut jsem na ulici slyšela pokřikování: „Táhněte Sparťani!“ Když jsem se otočila, abych zjistila, kdo to křičí, napadlo mě jediné: jak rychle zvládnu utíkat? Podivným individuím, kterým se i za světla vyhýbám obloukem, se má šála v barvách Sparty zřejmě moc nelíbila. Ještě že jsem nebyla sama.

Na stadionu jsem se konečně trochu uklidnila. Sice i tady se to policií a nevraživými pohledy jen hemžilo, ale kupodivu jsem se v davu cítila mnohem bezpečněji. Další trápení přišlo, když jsem si uvědomila, že nesedíme v kotli, ale na tribuně mezi Olomoučákama a především Sparťanama. Štěstí při mně stálo. Mohla jsem se tak radovat z gólů beze strachu, že mi odněkud přiletí rána nebo další snůška nadávek.

Zápas byl skvělý. Po výhře Sparty jsem ze stadionu odcházela s hlavou vztyčenou a šálou na krku. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli dojdu domů celá nebo s monoklem pod okem. Výhra je přednější a hlášení se ke Spartě ještě víc. I když příště půjdu přeci jen raději na domácí zápas nebo dám přednost gauči a televizi.

Zobrazeno 2411 krát
Naposledy upraveno: út., 12. březen 2024 18:33
Markéta Šulejová

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste