Vytisknout tuto stránku
út., 17. říjen 2017 20:45

Cenu rektora za dobrovolnictví získala studentka žurnalistiky Vendula Kadlecová

Zleva Ludmila Rudová, koordinátorka dobrovolníků, oceněná Vendula Kadlecová a vpravo Tereza Kvapil Pokorná, koordinátorka Centra Amelie Zleva Ludmila Rudová, koordinátorka dobrovolníků, oceněná Vendula Kadlecová a vpravo Tereza Kvapil Pokorná, koordinátorka Centra Amelie Zdroj: Amelie, z.s.
Rektor Univerzity Palackého (UP) Jaroslav Miller rozdal minulý týden poprvé v historii sedm ocenění pro nejlepší dobrovolníky z řad studentů a zaměstnanců. V kategorii Dobrovolnictví v nemocničních zařízeních uspěla Vendula Kadlecová, studentka žurnalistiky. Vyhlášení vítězů bylo vyvrcholením druhého ročníku Dnů dobrovolnictví na UP. Všichni vítězové převzali ceny v podobě pamětních diplomů, skleněné sošky anděla z ostravské umělecké dílny a univerzitního vína.

Co tě motivovalo k tomu stát se dobrovolníkem?

Asi bych měla říct, že nějaký zásadní zlom v osobním životě provázený tragickou událostí, ale bohužel. Možná to bude znít hloupě, ale když jsme chodili na základní školu, byli jsme zvyklí trávit většinu dní na nejrůznějších kroužcích. Najednou přijde vysoká a člověk zjistí, že někde po cestě zapomněl na všechnu tu zábavu při plácání keramiky nebo zpívání ve sboru, a chce se zase něčím zaměstnat, možná i někam patřit. Ani pořádně nevím, co mě k tomu vedlo, ale o jednom z víkendů jsem se při zírání do skript rozhodla, že potřebuju svůj volný čas mimo školu využít nějak smysluplně – a nejlepší cestou bude dobrovolnictví.

O čem je dobrovolnictví pro organizaci Amelie?

Amelie nabízí psychosociální pomoc onkologicky nemocným i jejich blízkým. V praxi to znamená, že my dobrovolníci chodíme za pacienty do nemocnice, kde se jim snažím zpříjemnit pobyt na oddělení a ukrátit čekání na ambulanci, a v Centru Amelie se zaměřují na všechno ostatní. Pacientům mohou poskytnout psychologickou pomoc, nabídnout rodinné poradenství, pořádají přednášky na související témata nebo jim zkrátka pomáhají vrátit se do běžného života poté, co opustí nemocniční lůžko.

Proč sis vybrala zrovna dobrovolnictví v nemocnici na onkologickém oddělení?

Bylo zkrátka jiné. Znám spoustu lidí, kteří pracují s dětmi, tělesně postiženými, pomáhají v charitách a nalévají polévku bezdomovcům. Amelie mě na první pohled zaujala už jen tím, že se pohybuje přímo v oblasti zdravotnictví, a přímá specializace na onkologii pro mě osobně byla něco nového, s čím jsem se dosud nesetkala. Když jsem si pak pročítala příběh Pavly Tiché, která organizaci před dvanácti lety založila, ani jsem nehledala dál. Amelie byla zkrátka mou první volbou.

Co obnáší tvoje práce v nemocnici?

Když jsem začínala, pohybovala jsem se převážně na lůžkovém oddělení. Navštěvovali jsme pacienty, povídali si s nimi, někteří si chtěli zahrát třeba karty a jiní s námi zase trávili čas při ručních pracích. Později jsem ale kvůli rozvrhu ve škole přešla na ambulanci, kde pacienty v čekárně objíždíme s nabídkou teplých nápojů a časopisů ve snaze jim zkrátit čekání na vyšetření. Největší součástí naší „práce“ ale určitě zůstává mluvení. Myslím, že pro pacienty je důležité na chvíli přestat přemýšlet nad tím, co se jim doktoři chystají sdělit a na jaká vyšetření ještě musí, a s někým si jen tak nezávazně popovídat – i kdyby to mělo být jenom o počasí nebo receptech na bábovku.

Naučilo tě dobrovolnictví něco, co bys jinde získat nemohla?

Možná vnímat mezilidskou komunikaci ještě na trochu jiné úrovni. Přistoupit k někomu naprosto cizímu a navázat hovor tak, aby neskončil po první větě, to je oříšek i pro nás novináře. Přinejmenším jsem se naučila mnohem lépe naslouchat, někteří pacienti jsou totiž hotové studnice životních příběhů, které kolikrát nemají komu sdělit. Kromě toho mě dobrovolnictví právě na onkologii určitě donutilo přehodnotit některé věci, a především mě naučilo, že nic není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá.

Měla jsi někdy pocit, že to, co děláš, je zbytečné? Když jsou kolem tebe tak těžce nemocní lidé, není to někdy frustrující?

Kdybych měla takové pocity, asi bych ani nemohla dobrovolníka dělat. Nejsem žádný šaman, takže nemá smysl tvrdit, že slova a pozitivní myšlení léčí a podobně. Pořád se pohybujeme na onkologii, kde jsou vážně nemocní lidé a někteří z nich svůj boj s rakovinou prohrají, ale nemůžu říct, že bych někdy zažila pocit naprosté bezmoci. Jako dobrovolníci děláme maximum pro to, aby se pacienti necítili osamělí a snažíme se je nějak rozptýlit, a to nám musí stačit. A i když se někteří z nás, včetně mě, při svém dobrovolničení setkali se smrtí tváří v tvář, onkologie není o nic smutnější než kterékoli jiné oddělení v nemocnici. Pacienti nás naopak často vítají s úsměvem, neztrácejí nadhled a smysl pro humor a svůj pobyt na lůžku vnímají jen jako dočasnou věc, ne jako konečnou stanici.

Co by si měl člověk dobře promyslet, než se do nějaké dobrovolnické činnosti zapojí?

Kromě časových možností by měl hlavně zvážit oblast, které se bude jako dobrovolník věnovat. Uznávám, že pobyt na onkologickém oddělení není pro každého, ale dnes je tolik možností, jak pomáhat druhým, že si může vybrat úplně každý. Nejdůležitější je, abychom si nějaké nepříjemné zážitky a smutné příběhy nenosili i s sebou domů.

Setkala ses někdy s nepochopením toho, co děláš?

Až na pár výjimek byly reakce mého okolí naprosto stejné. Údiv, pak uznalé pokývnutí, a nakonec konstatování, že oni by to teda nezvládli. Každému proto vysvětluji, že si nesmí dělat obrázek o mé dobrovolnické činnosti jen podle amerických filmů, kde se hlavní hrdinka vždycky zamiluje do pacienta, který pak tragicky zemře. Kdyby nebylo hadiček a postelí, člověk ani pořádně nevnímá, že je na onkologickém oddělení. Lidé tam mezi sebou žertují, luští křížovky, vyměňují si recepty a večer se spolu dívají na televizi. A my ve volném čase žertujeme s nimi, dáváme jim tipy na dobré časopisy a probíráme s nimi hokejové zápasy. Osobně si myslím, že většinu lidí překvapí spíš to, že to děláme dobrovolně, ve volném čase a bez nároku na nějakou odměnu. V Česku totiž podle mě nejsou lidé moc zvyklí na to, že někdo dělá něco zadarmo.

Co pro tebe znamená cena, kterou jsi minulý týden převzala z rukou rektora Univerzity Palackého?

Obrovskou poctu, opravdu moc si jí vážím. A především jsem ráda, že naše univerzita dobrovolnictví takto podporuje. Doufám totiž, že Dobrovolnické dny inspirovaly alespoň pár jedinců z řad studentů k tomu, aby se do dobrovolnických aktivit také zapojili.

Zobrazeno 6376 krát
Naposledy upraveno: st., 18. říjen 2017 18:42
Barbora Štěpánová

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste