Vytisknout tuto stránku
st., 6. prosinec 2017 23:01

„Noty mě nebaví, to už je lepší zpívání“

Bráchové Honzík a Jiřík Procházkovi chodí do pěveckého sboru Campanella už dva roky. Honzík od svých pěti let a Jiřík od tří. Nejdřív se však chodili dívat na koncerty, kde zpívala ve sboru jejich maminka. „Byl jsem se podívat hodněkrát, jednou jsem byl v kostele, ale tam se mi to vůbec nelíbilo, protože hrozně řvali, to nebylo zpívání. Ale jiné koncerty se mi líbí, když jsou potichu,“ svěřuje se Jiřík. Dnes už na koncertech vystupují oba sami, každý je však má rád z jiného důvodu. Honzík proto, že po koncertě dostane džus a kokina. Jiřík zase proto, že si potom, co odzpívá, může hrát v dolním sále s ostatními dětmi různé hry. „Mám tam jednoho kamaráda, ale moc mu nerozumím, protože trošku šišlá. Ale zpívá hezky, stejně jako já,“ dovysvětluje Jiřík.

„Před koncertem čekáme před sálem, a když nastupujeme, musíme být všichni v řadě a dávat pozor, abychom nespadli z těch praktikáblů, protože už někteří někdy spadli. Potom paní sbormistryně řekne zamávat a zpívat, a tak musíme otvírat pusu a dívat se na ni,“ popisuje průběh koncertu Honzík. „Já jsem se na jednom koncertě pořád díval na paní sbormistryni a ani jednou jsem se nepodíval na maminku s taťkou,“ dodává pyšně Jiřík. Musí ale taky dávat pozor, aby žádnou písničku nepopletli, to se jim až do teď dařilo. Jednou se však spletla sama paní sbormistryně. „ Ona popletla jednu písničku, špatně začala, tak, jak je to na konci a my jsme potom museli začít zpívat od začátku,“ říká mi Jiřík.

Sbor mě baví, protože mám vedle výtvarku

Přesto, že oba kluci do sboru chodí už dva roky a zpívání jim jde, nepatří k jejich nejoblíbenějším koníčkům. Jiřík má moc rád výtvarku, kde kreslí, maluje a vyrábí věci z keramiky, třeba medvídka, nebo čerta. I přes to, má však zpívání ve sboru svoje výhody. „Jeli jsme na zájezd Mercedesem a seděl jsem vedle kamaráda, to se mi líbilo. Navíc jsme měli povolení ze školy, takže jsem tam nemusel,“ popisuje Honzík své zážitky. „Soutěžili jsme tam, ale byly tam jen obyčejné klávesy a žádný klavír, takže paní klavíristka hrála na jiný nástroj. Ale i tak jsme vyhráli,“ dodává. „Já bych bez maminky nechtěl jet,“ doplňuje bráchu Jiřík. Sám už ale zvládl velký koncert, kde musely děti sedět samy bez rodičů. Tenkrát seděl vedle paní vrátné, která ho hlídala a od té doby se s ní kamarádí.

Písničky na koncert jsou překvapení

Oba kluci se už chystají na vánoční koncert, Jiřík v Broučcích, nejmladším oddělení Campanelly a Honzík už v Berunkách, oddělení pro starší děti. Další je Zelená Campanella a potom už hlavní sbor Červená Campanella. Doma ale netrénují. „Já to nechci ani říct ty písničky. To je překvapení. Ani je neřeknu a ani nezazpívám,“ rozčiluje se Jiřík, když se ho ptám, co budou na koncertě zpívat. Honzík si zpívá jenom někdy, když si pustí na počítači hru. To začne hrát směšná písnička, kterou si rád pobrukuje. Společně si všichni zpívají jenom koledy na Vánoce. „Jinak zpívám jedině dědovi večer v posteli. Nikde jinde. Děda nebyl minule na koncertě, protože hlídal nemocného bráchu, takže to neslyšel. Ale já jsem mu to potom stejně nezazpíval, takže vůbec nevěděl, co jsme zpívali,“ říká tajnůstkářsky Jiřík. Když se na závěr kluků ptám, jestli chtějí se zpíváním pokračovat, odpovídá mi Jiřík: „Jo, ale v Zelené už chci skončit.“ „To já už do Zelené ani nepůjdu,“ přidává se Honzík. Jirka chce být radši profesorem v laboratoři, než zpěvákem. Honzíka zase láká kytara a v budoucnu by chtěl hrát v rockové kapele. „Já chodím do sboru, protože se chci naučit zpívat, v té kapele pak budu hrát i zpívat,“ ukončuje rozhovor Honzík.

Zobrazeno 2007 krát
Naposledy upraveno: čt., 7. prosinec 2017 09:14
Kristina Jochmannová

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste