Tomáš Vojkovský 
Kolik bylo prvním svěřencům, které jste začal trénovat?
Prvně jsem začal u kategorie do dvanácti let, takže jedenáct. Teď mám kluky, kterým je do patnácti let.
Jak jste si vybudoval u dětí autoritu? Měl jste na to nějaké školení?
Mám trenérské školení a licence. Ty jsem si dělal hned jak to bylo možné, takže už v patnácti. Ovšem tam šlo především o tu výuku basketu. Autoritu jsem si vybudoval tak nějak přirozeně. Snažím se být více kamarádský. Kluci mě nechtějí zlobit, a tím pádem nemusím často křičet nebo rozdávat tresty.
Když prohrajete zápas, co svým svěřencům říkáte?
Není prohra jako prohra. Když vidím, že mají obrovské nasazení, dávají do té hry všechno a jsou z ní v euforii, a přesto se prohraje, nevadí mi to. A proto jim říkám, že není prohra jako prohra. Víc nic. Nerad řeším zápas hned po jeho skončení, v té emoci, ať je výsledek jakýkoliv. Když prohrají a já je hned sjedu, tak je to bude mrzet a budou z toho špatní, což by se mohlo projevit na horším výkonu v budoucnu. Když bych je hned vychválil, stoupl by jim hřebínek, a naopak by se přestali snažit.
Vy máte teď kategorii kluků do patnácti let. Máte pro ně i jinou roli než jen roli trenéra?
Já bych řekl, že kromě té role trenéra je tam ještě taková role drobně výchovná. Skrze basket kluci krom fyzické kondice nabydou třeba disciplíny, a to už například tím, že chodí pravidelně na tréninky a mají nějaký režim. Do toho se v tomhle věku svěřují se svými problémy nejdříve spoluhráčům a trenérům, které berou jako kamarády, protože rodičům se puberťák svěřovat prvně nechce.
Jste ochotný jim podat pomocnou ruku, když za vámi dojdou s nějakým problémem, který se netýká basketu?
Samozřejmě. Rád jim poradím, můžeme ledacos rozebrat. Ono to tak vlastně funguje. Samotný trénink trvá zhruba hodinu a půl, ale čas, který spolu strávíme, se blíží ke třem hodinám. Řešíme mimo jiné případné osobní záležitosti. Taky spolupracujeme s jejich rodiči, kdykoli to jen jde.
V jakých případech například spolupracujete s rodiči?
Je toho víc. Například šikana. Ta se vyskytuje velice zřídka, ale stát se to může. Když nastane něco takového, tak to s rodiči diskutujeme a snažíme se společně vymyslet, jak situaci řešit.
V jakých dalších případech, kromě šikany?
U nás ve Frýdku máme koncept, že nejde jen o výchovu v basketbalu. Máme takový trojúhelník – basket, škola, rodiče. To znamená, že nám nejde prioritně jen o basket, ale o budoucnost těch kluků. Spousty trenérů ze staré školy chce svoje svěřence prosadit jen v basketu a tluče jim do hlavy, že sport je na prvním místě. My máme jiný přístup. Jednou za určitý čas, u mě je to jednou do měsíce, kontrolujeme před tréninkem známky. Ty pak s rodiči konzultujeme a snažíme se společně s nimi vymyslet, jak je napravit, pokud jsou na tom kluci špatně. Toho docílíme třeba tím, že kluky nenecháme trénovat a chodit na zápasy, dokud si známky zkrátka nezlepší.
Jaké má tohle propojení basket, škola, rodiče výsledky?
U nás parádní. Kluci se snaží i ve škole, protože si postupně sami uvědomují, že je to pro život opravdu důležité. Rodiče jsou spokojení, že se snaží studovat a zároveň mají pohyb. To mentální zdraví je s ním úzce propojené. No a samozřejmě kluci i více poslouchají rodiče (smích). Jak už jsem zmiňoval dřív, spousta trenérů, stejně jako třeba i učitelů na školách, se stále drží těch starých, skoro se dá říct totalitních metod. Když se změní přístup, výsledky jsou lepší.
