Vytisknout tuto stránku
po., 11. březen 2019 10:20

Tragédie zvaná pondělí

ilustrační foto ilustrační foto Zdroj: pixabay
Všichni to známe, časovaná bomba zvaná pondělí, nekompromisní narušitel víkendové pohody, postrach nejedné duše. Na jeho příchod se nedá připravit, a tak se na něj raději snažím zapomenout. Vyhnout se mu ale nedá. Vždycky dorazí ve stejnou chvíli, když jsme nejmíň připravení. Zrovna, když bychom si rádi přispali. Zrovna, když bychom mohli mít dobrou náladu a odhodlání na chvíli se vymanit ze spárů všudypřítomné zimní vysokoškolské deprese.

Každý týden mám stejnou smůlu, ale jsem s ní už smířená. Proto, když opravdu přijde, nebouřím se proti němu. Vstanu co nejpozději mi strach z pozdního příchodu dovolí a běžím na tramvaj. Od půl desáté prosedím většinu dne v prostředí, které se dá jen těžko nazvat příjemným. Hranice osobního prostoru byla nedobrovolně smazaná a spolužáci jsou mnohem blíž, než bych kdy chtěla.

V čas oběda přichází jen další zklamání prvního všedního dne. Zapomínání se totiž o víkendu věnuji důsledně, a tak mě ani připomínka v mobilu “nachystej si oběd” nezachrání. Sofiina volba je tady. Patnácti minutová pauza. Oběd, nebo kafe? Vždyť ani není o čem přemýšlet. V batohu mám sušenky z minulého týdne a odpoledne se bez kofeinu nedožiju.

Káva. V momentě, kdy vkročím do kavárny, vím, že jsem tam správně. Ta konejšívá vůně mě na okamžik uklidnila. Čím déle ale čekám, roste ve mně nutkání vytrhnout baristce kelímek z ruky. Copak se jí někdo prosil o nějakou labuť? Nechápe, že tohle je otázka života a smrti? Milý úsměv na konec a jsme to už jen já a moje celoživotní láska. Konečně asi na pět minut sami.

Poslední tři hodiny v místnosti, která zůstane nenáviděná už na věky, a bude to za mnou. Celá zkušenost z poslední přednášky by se dala přirovnat k rozhodnutí jít běhat. Na začátku jste celí namotivovaní, říkáte si, jaký to byl výtečný nápad, děláte něco pro sebe, něco do budoucna. A tak to uděláte. První dvě minuty je to fajn, dalších deset ne tak hrozných a pak už chce jen umřít. Když to konečně skončí, nadáváte si, jak jen jste mohli být tak hloupí, odbelháte se do postele a při usínání se zapřísáhnete, že to už nikdy, ale opravdu nikdy neuděláte, pak se vzbudíte a jdete do toho znova.        

Zobrazeno 1281 krát
Naposledy upraveno: po., 11. březen 2019 11:59
Natálie Dudová

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste