Aneta Daněčková Do Divadla Point přišla Denisa Kopecká jako třináctiletá teenagerka. Od té doby si zahrála v pěti divadelních inscenacích a získala ocenění za herecký výkon na divadelní přehlídce Valašské křoví. Dnes je z ní maturantka, byla přijata na Filmovou akademii múzického umění a chtěla by se stát filmovou produkční. Její cesta by však nyní možná byla úplně jiná, kdyby před lety nepřišla do Divadla Point.
Kdy Vás poprvé napadlo, že by jste se chtěla věnovat divadlu?
Popravdě, já vlastně nevím, jestli to vůbec byl můj nápad. Byla jsem totiž jednou z těch dětí, které rodiče přihlašují na všechny možné kroužky. V jedné chvíli jsem se tak věnovala gymnastice, tanci, hře na flétnu, basketbalu a do toho jsem ještě chodila do Literárně-dramatického oboru Základní umělecké školy Vladimíra Ambrose v Prostějově. Tam jsem začala chodit asi zhruba v pěti letech.
Jak jste se od Základní umělecké školy Vladimíra Ambrose dostala k Divadlu Point?
Jedno léto jsem byla s kamarádkou na filmovém táboře v Sobotíně, který organizuje Divadlo Point. Mezi herci se nám tak zalíbilo, že jsme si řekly, že to zkusíme i v dramaťáku. To nám bylo asi 13 let.
Vzpomněla byste si, jak vypadala taková typická zkouška v dramatickém kroužku?
Kdybych si měla vzpomenout na zkoušení mojí první hry, Námluvy od A.P. Čechova, tak zkoušky probíhaly opravdu zajímavě. Většinou jsme tápali v paměti po textu, který jsme moc neuměli a dělali jsme spoustu věcí, co jsme neměli. Částečně to ale bylo produktivní, protože díky improvizaci jsme přišli na spoustu vtipů.
Takový styl zkoušení se asi moc neslučuje s blížící se premiérou. Lišil se s jejím příchodem nějak průběh vašeho zkoušení?
Ano, lišil. Většinou jsme s každou hrou odjeli na soustředění. Tam jsme vždycky udělali nejvíc práce a těchto pár dní intenzivního zkoušení nám vždycky prospělo. Hlavně z hlediska zapamatování textu, protože když ho pořád čtete dokola a dokola, leccos vám uvízne v paměti.
To zní jako byste se v Pointu spíše jen bavili a teprve na soustředění začali opravdu zkoušet, chápu to správně?
Ale ne, to jsem samozřejmě trochu přehnala. Například teď zkoušíme Charleyovu tetu a vůbec neimprovizujeme. Dokonce se scházíme sami bez Aleše. Jenže to také není snadné, protože pevná ruka nad herci je prostě potřeba, aby udrželi pozornost. Částečně je to tedy přínosné, protože si do inscenace vkládáme vlastní nápady, ale zároveň je to i složité, protože si nikdy nejsme jistí, jak si to vlastně Aleš představuje.
Zřejmě tedy oba způsoby mají své pro a proti. Které inscenace jste již měla možnost se souborem nazkoušet a jaké role jste v nich hrála?
Tak tedy ty zmíněné Námluvy, kde jsem si zahrála roli pošťáka Ondry. Což asi zní zvláštně, ale byly to Námluvy v našem vlastním podání, ne v tom klasickém Čechovově. První moje „pořádná role“ byla až o rok později v inscenaci E=mc2 , lásko moje. Hrála jsem Natálii, třináctiletou hloupoučkou naivní dívku. V této inscenaci jsem si zahrála také roli matky hlavní postavy. V šestnácti jsem přišla do již hrané inscenace Baskervillská bestie, kde jsem nahradila Lucii Hejlovou v roli učitelky Beryl. Poté přišel muzikál Finding Amerika: Aneb Gangstři z našeho oddílu, který stále neměl derniéru. Zde hraji dvojroli Fifinky a Mary, což je česká dívka žijící během komunistické éry v Československu a americká dívka z dob prohibice. V současnosti zkoušíme hru Charleyova teta, kde hraji nevěstu hlavního aktéra.
Která z vyjmenovaných rolí se Vám hrála nejlépe?
Rozhodně Natálie. Jednou z výhod hraní takové role je, že když hrajete tak hloupou dívku, tak můžete něco pokazit a nikdo si toho ani nevšimne. Ze špatně řečené repliky se pak snadno udělal vtip. Naopak nejhůře se mi hraje současná role v Charleyově tetě, kde hraji jen takovou vyplňovací roli hezké holky bez hlubšího významu, a to mě moc nebaví. Roli Natálie jsem si ale vážně užila, stejně jako celé zkoušení E=mc2 , lásko moje.
S touto hrou jste byli na divadelní přehlídce Valašské křoví ve Slavičíně, kde jste získali řadu ocenění. Navštívili jste ještě nějakou jinou?
Ano, z této přehlídky jsme postoupili na přehlídku Divadelní Piknik Volyně. Tam jsme ale hráli v jiných prostorách, než pro jaké je hra uzpůsobená, a navíc jsme hráli v jiné sestavě než ve Slavičíně, takže jsme ani nebyli tak sehraní. Tenkrát jsme se s pozitivním ohlasem poroty nesetkali. Do Slavičína jsme se ale před dvěma lety podívali znovu, tentokrát s muzikálem Finding Amerika. K němu měli porotci velké výhrady, především co se zpěvu a roli písní v muzikálu týče.
Co bylo špatně s písněmi v muzikálu?
Píseň v muzikálu by měla významově posouvat děj. Takhle ale v našem muzikálu písně nefungovaly, a za to nás porota docela zkritizovala.
Vás také porota na přehlídkách kritizovala?
Poprvé, s hrou E=mc2, lásko moje, jsem získala ocenění za herecký výkon v roli Natálie. Za muzikál jsem žádné ocenění nezískala, ale ani jsem nečelila žádné zdrcující kritice.
Máte ještě nějakou roli, kterou byste si chtěla zahrát?
Mým největším snem je především zahrát si konečně hlavní roli. Taky by to mohla být pořádná záporná role, to by se mi hrálo dobře.
Zmínila jste, že nyní zkoušíte komedii Charleyova teta. Jak se Vám v současnosti daří skloubit studium s divadlem?
Všechny koníčky jsem omezila, nyní už mám jen divadlo a práci. Momentálně také maturuji, takže to bylo potřeba.
Čemu se budete po škole věnovat?
Jsem přijatá na Filmovou akademii múzických umění v Praze a budu studovat produkci.
Jakou roli hrálo Divadlo Point v tom, že jste se rozhodla zaměřit na film?
Nejvíce mě ovlivnila účast několika ročníků filmových táborů v Sobotíně. Tam jsem pozorovala starší kamarády, jak kouzlu filmu naprosto propadli a postupně jsem mu propadla i já. Bavily mě taky různé situace, které se při natáčení stávaly. Třeba, když vám jeden z herců přijde na natáčení bez správných kalhot a jen v riflových šortkách, a přitom má hrát kovboje ve westernovém snímku. No, tak to pak musíte být hodně kreativní a vymyslet, za který strom ho v té scéně postavíte.
Umíte si představit, jakým směrem by se Váš život teď ubíral, kdybyste tenkrát do Divadla Point nepřišla?
Nedokážu si vůbec představit, kde bych teď byla. Pravděpodobně bych se k filmu nijak nedostala a zaměřila se na cizí jazyky a cestovní ruch. Jsem ale ráda, že jsem členem Divadla Point. Našla jsem si tu skvělý kolektiv a blízké kamarády, za kterými mám v plánu se z Prahy vždycky vracet.
