Matěj Soukup 
Anton Kabanen se s Battle Beast ve zlém rozešel v roce 2015; údajně proto, že zbylé členy kapely ke skládání písní vůbec nepustil. Od jeho odchodu si tedy tvorbu nových skladeb rovnoměrně rozdělili všichni členové skupiny a Battle Beast postupně přešli od klasické a víceméně stokrát ohrané podoby heavy metalu k jemnější a melodičtější odnoži, kombinující klasické metalové tvrdé rify s prvky osmdesátých let. Celé této kombinaci kraluje Noora Louhimo, která dokáže vyzpívat vysoké vokály i tvrdé chrapláky, a tím dodává skladbám nezaměnitelnou atmosféru, ze které naskakuje husí kůže.
Hned úvodní skladba Unbroken musí skalní fanoušky zvyklé na tvrdý heavy metal a nízké chrapláky přesvědčit, že skupina se s odchodem Kabanena rozhodně nepřetransformovala na nové Amaranthe nebo lehkou popovou skupinu ve stylu osmdesátek. Najdete tam všechno – skvělou práci kytar, výrazné bicí a celé to skvěle doplňují klávesy. Noora v čele střídá hlasy od nejvyšších poloh až do řevu, za který by se nemusel stydět mužský frontman – prostě Battle Beast, jak si je pamatujeme. Následuje titulní skladba celého alba, která mu také dala název. No More Hollywood Endings jakožto první uveřejněná skladba vzbudila mezi skalními fanoušky skupiny reakce hodně rozporuplné. Jak by také ne – nezvyklé otevření krátkým houslovým sólem, Noora se tentokrát i přes výrazný refrén drží spíše ve vyšších hlasových polohách a oproti prvním letům existence Battle Beast představuje tato skladba prakticky obrat o sto osmdesát stupňů - i když ne ten největší, který na albu uslyšíme. Další singl, uveřejněný ještě před oficiálním vydáním alba, Eden, následuje hned záhy. Klasické kytarové rify hned v úvodu slibují pořádně nabitou skladbu, ale celé písni dominuje hlavně melodie podpořená vysokým sopránem. Žádné chrapláky, tohle je čistý požitek pro ucho a připomíná spíš krátký výlet do období trochu drsnějšího popu. Kdo se ale dokáže přes tento fakt přenést, musí si to užít.
Hned s další skladbou Unfairy Tales se dostáváme zpátky do melodického heavy metalu. Pokud by se některý posluchač u předchozích písní nudil, tady to opravdu nehrozí. Pro mě osobně byla tato skladba nejchytlavější na celém albu, pokud jde o kytarové rify. Neztrácí se navíc ani klávesy. Zato hned u další skladby by se musel pravý heavymetalový fanoušek chytat za hlavu. Endless Summer připomíná na začátku spíše nějaký filmový soundtrack typu Medvědí bratři, pak se stává jakýmsi trochu surovějším hitem, který byste si pouštěli v létě na koupališti. Nepamatuji si, že by se Battle Beast byť jen jedinou skladbou na předchozích albech dostali k něčemu podobnému. V jejich repertoáru je to vysoce neobvyklé, ale když se chvíli zaposloucháte, nemusí to být úplně nepříjemná změna. U výrazné melodie zůstáváme i v další skladbě The Hero, ale rozhodně se nejedná o takový šílený skok, jako je Endless Summer. Po klávesovém úvodu nás opět čekají výrazné kytary a tentokrát i nějaký ten chraplák od Noory. V jistém smyslu se Battle Beast touto skladbou vrací do předchozích alb, pod kterými nese svůj podpis Kabanen, i když ne do tak syrové formy. Piece of Me se pak v tomto rámci drží a snad poprvé na celém albu jde o pravý a nefalšovaný heavy metal, srovnatelný s bývalými trháky jako je Let it Roar. Námět je však trochu šokující. V textu jednoznačně padají sexuální narážky a vulgaritami se také nešetří. Tohle si tak úspěšná kapela jako Battle Beast mohla rozhodně odpustit. Je ovšem nutno uznat, že hudba i zpěv je parádní. Prakticky za celou dobu nezaslechnete nic jiného než drsný chraplák a kytarové rify. Tohle musí udělat fanouškům, kteří mezitím propadali z předchozích písní skepsi, opravdu radost. V pořadí osmá skladba I Wish však už opět představuje v úvodu spíše pohádkový příběh plný jemných kláves i přes to, že se do něj opět snaží vpadnout výrazné kytary. I Noora přispívá poklidným provedením, takže při poslechu jsem měl pocit, že jsem někde na královském plese a slyším zpívat smutnou princeznu, která zde marně hledá svého prince. Melancholický duch se vine celou písní a někteří posluchači mohou v této skladbě cítit pocity zklamání z celého alba.
Raise Your Fists se pak v tomto námětu drží. Téměř dvouminutové úvodní sólo dává vzpomenout na prelude ke skladbě Kingdom a rovněž samotná píseň pak Kingdom v mnohém připomíná – výrazně jsou slyšet klávesy i bicí a nezaměnitelný chraplák. Celou podobu podkresluje i výrazné sólo. Prostě Kingdom v novém kabátě. The Golden Horde podává podobně jako v případě švédské skupiny Sabaton příběh z dávné historie. Jak už název napovídá, jde o Zlatou Hordu, a mimoto znovu i o špičkový heavy metal plný ostrých rifů, chytlavých melodií a sól, a všemu nasazuje korunu do neuvěřitelně vysokých poloh vyzpívaný vokál. Pro mě se jednalo o nejlepší skladbu celého alba. V zážitku navozeném poslechem této skladby naplno pokračuje hned ta další, World on Fire, i když není zdaleka tak ostrá a sází opět především na vysoké Noořiny vokály. Bent and Broken pak představuje ten diametrální obrat v tvorbě, o kterém jsem mluvil na začátku. Jde o skladbu, která spíš připomíná pro kapelu netypické pokusy z předchozích alb, jako jsou Angel Cry a Sea of Dreams. Jelikož je tato skladba zařazena na albu jako předposlední, jde o jakýsi mezistupeň, odpočinek před posledním zážitkem, který na posluchače čeká. Skladba s padnoucím názvem My Last Dream opět míří do vod čistokrevného a tvrdého heavy metalu a představuje ten nejlepší závěr celého alba, který si posluchači mohli vysnít. Opět jako u otvírací skladby tady najde srdce heavymetalového fanouška všechno, po čem touží. Závěr, jak má být!
Album No More Hollywood Dreams v mnohém odpovídá směru, kterým se kapela po odchodu Antona Kabanena vydala. Nejedná se už o čistokrevný metal, jaký jsme mohli slyšet na albu Battle Beast nebo Bringer of Pain, ale i tak jde stále o velice silný zážitek. Pokud se posluchač dokáže přenést přes rozdíly, které po Kabanenově odchodu z kapely vznikly, nemyslím si, že je možné, aby nemělo toto album čestné místo v jeho sbírce velikánů heavy metalu. Battle Beast se opět snaží do mnohdy ohraného konceptu vnést něco nového a pozitivního, a to je pro budoucnost žánru jedině dobře. Některé skladby byly sice menším přešlapem, ale jak se říká, bez odvahy není slávy, a Battle Beast, jak víme, se různých experimentů rozhodně nebojí a přitom dokáží zachovávat základní žánrový koncept a přilákat i fanoušky, kterým čistokrevný metal zase tak úplně nesvědčí.
