Štěpánka Kotrbová 
Od konce září objíždíte se svým Takmer sólo tour slovenská a česká města. Olomoucký koncert je vaše druhá štace na české šňůře. Jste za ten návrat na česká podia ráda?
Pro mě je hrozně zajímavé sledovat, co se tady děje. V Olomouci jsem dlouhou řadu let nekoncertovala, zhruba před deseti lety jsem tu hrála jako předskokanka kapely Lucie a moje poslední vystoupení se uskutečnilo nějakých sedm let dozadu. Od té doby se stalo spoustu věcí, nahrála jsem tři alba, porodila jsem dvě dcery. Cítím to vlastně tak, jako bych v Čechách začínala úplně od začátku. Ale je to dobrodružné a moc se z toho těším.
Cítíte nějaký rozdíl mezi českými a slovenskými posluchači?
Tím, že jsem na Slovensku dělala i během uplynulých let stále spoustu projektů, mě i ty skladby slovenští posluchači poznají z posledních desek a musím říct, že jsem si už vychovala své publikum, které je opravdu věrné. Ale pro mnoho českých posluchačů je spousta věcí novinka a ještě je dobře neznají. Ale i naproti tomu lidé reagují skvěle. V Česku máte spoustu krásné kultury a hodně se toho tady v hudebním světě děje. Je poznat, že čeští posluchači jsou zvyklí a vychovaní chodit na koncerty. A to je dobře.
Vaším albem Moruša jste přivedla na československou hudební scénu něco absolutně jiného, na co tady posluchači nebyli běžně zvyklí. Moruša je propojení moderní a západní hudby s návraty ke slovenským kořenům, tradicím a kultuře. Čím je pro vás jako autorku a interpretku spojení takto odlišných žánrů atraktivní?
Ona je to pro nás především zábava. Člověk se vždycky snaží najít něco nového. Tím, že jsem odešla do Londýna, tak se pro mě stal folklor prostě nádherný. Maminka mě brávala na koncerty a celý život mi vštěpovala, že folklor je základ, že to je ta krása. Všechno jsem to absolvovala, dokonce i folklor zpívala, ale potom jsem si řekla, že já budu popová zpěvačka. Dlouho jsem se toho držela, dokud jsem neodešla do zahraničí. Znovu jsem objevila tu krásu a čistotu slovenských lidovek a slovenštiny. Řekla jsem si, že nechci zpívat anglicky a že mě vlastně kariéra venku v zahraničí ani tak nezajímá. Že se chci prostě vrátit a dělat hudbu, která mě baví a díky které mám husí kůži. To mixování žánrů je na podiu velká zábava a hlavně svoboda, protože člověk není ohraničený absolutně ničím. Na druhou stranu je to i taková provokace posluchačů, trochu se musí zamyslet a víc poslouchat. Není to ta nalinkovaná popmusic, kterou lidé znají a očekávají, ale je to něco víc. Posluchače tím chceme provokovat, zároveň něco učit a inspirovat, aby si ani oni sami nedávali v životě nějaké bariéry, aby k sobě byli otevření. A to mě baví.
Před začátkem Takmer sólo tour jste v médiích uvedla, že tímto turné se vracíte sama k sobě. Patří tato šňůra pro vás k těm nejdůležitějším?
Je to pro mě velice důležité i z toho důvodu, že jsem si tak nějak prošla všemi svými písničkami a pomyslně to uzavírá mojí dvacetiletou kariéru. Co bude dál, nevím, ale cítím, že je to velmi podstatné z toho hlediska, že to zakončí jednu velkou éru, kterou jsem prožila. V těchto dnech už také začínám pracovat na dalším albu. Přes to turné a celý svůj repertoár zjistím, co mě nejvíc baví a co bych chtěla do budoucna dělat. Uvidíme, co život přinese.
Co vás při psaní nejvíce ovlivňuje a inspiruje? Vy sama říkáte, že jste spoustu vašich písní složila u vás doma v kuchyni.
Já na tuhle otázku nikdy nevím, co odpovědět, protože to může být úplně cokoliv. Většinou mě napadne nějaký příběh, který mi zůstane v hlavě, a potom nad ním dlouhou dobu přemýšlím. Například písničku z alba Moruša Sama samučičká jsem nosila v hlavě hrozně dlouho, začala jsem se v tom nějak vrtat a vymyslela jsem si příběh ženy, která je osamělá, ale navenek to nechce ukázat. Je samostatná, ale zároveň je ta písnička úplně tragická. Je to takový výkřik do tmy, proč nedokáže najít svoji životní lásku. Neřekla bych, že to je úplně můj příběh, tedy naštěstí není. Ale v jistém čase i byl, byla jsem sama samučičká. Některé písničky a příběhy doznívají třeba dva, tři roky, takže to není vždycky naráz. Ale většinou člověka inspiruje úplně všechno. Třeba i to, že jede ranním vlakem z Bratislavy do Prahy, někde v okolí Brandýsa nad Labem vidí mlhu na polích a za pár měsíců se mu ten obraz zjeví v hlavě a napíše o tom text.
Dokážete říct, které vaše album je pro vás to zásadní?
Tak to je určitě album Krajina rovina, které jsem vydala po mém návratu z Británie a nahrála jsem ho v Hranicích na Moravě. V momentě, kdy jsem chtěla odejít z Londýna, jsem poznala svého muže, se kterým jsem na téhle desce taky spolupracovala. Navzdory tomu, že jsem nikdy neplánovala v Británii žít, tak jsem tam zůstala. Je to vlastně takové zázračné, skrze mého muže jsem objevila krásu slovenštiiny a "mých" věcí.
Když přejíždíte z jednotlivých měst, z koncertu na koncert, jakou posloucháte hudbu? Nebo máte raději ticho?
Posloucháme všechno možné a někdy i to ticho. Osobně mám nejraději, když můžu úplně vypnout, tudíž neposlouchat žádnou hudbu. Ale včera jsme si dokonce pouštěli celou cestu vážnou hudbu, Vivaldiho, a bylo to naprosto fantastické. Místy jsem si uvědomovala, že to je moderní hudba, která byla napsaná před několika stoletími. Je to tam, je tam ta síla. Cesty během koncertů využíváme na to, abychom poslouchali co nejvíc hudby, inspirovali se a rozmýšleli nad tím, co si z nich můžeme odnést.
