Michal Muzikant 
Když bych to vzal popořádku. Trenér Unai Emery odehrál proti Barceloně mnoho zápasů. Jak by také nemohl, když trénoval předtím tři roky Sevillu a tři roky Valencii, tedy týmy hrající LA Ligu s Barcou. Měl tedy mnohé zkušenosti v konfrontaci s katalánským týmem. Avšak bilanci s tímto týmem neměl vůbec přívětivou, porazil jej pouze jednou. Nutno říct, se vší úctou k hráčům Sevilly i Valencie, že tentokrát měl větší kvalitu hráčů, kteří navíc byli schopní přenést taktické pokyny na hřiště.
Zranění Thiaga Silvy, kapitána, vůdčí osobnosti na hřišti i mimo něj? Ano, ale žádný problém. Nahradil ho velký talent. Mladičký Kimpembe. A když si vzpomenu, jakým způsobem odzbrojoval Messiho od balonu a s jakým přehledem a odvahou rozehrával, klobouk dolů. Také Meunier nahradil na kraji obrany Auriera. Musím říct, že nečekaný, ale velice dobrý tah. Meunier měl velkou zásluhu na Cavaniho gólu. Na své polovině přešel přes Neymara a v rychlosti dovedl balon k hranici šestnáctky hostujícího týmu a nádhernou kolmicí po skvělém náběhu Cavaniho našel právě Uruguayského střelce. A poslední zajímavost v sestavě domácích bylo nenasazení Lucase Moury hrajícího v top formě. Ale zase lze říct jen, že to byla dobrá volba. Draxler, Matuidi i Di María působili dobrým dojmem.
Zápas odpovídal tomu, že zarputilost, chtíč, touha a bojovnost porazily profesorský chladný přístup. V tom byl největší rozdíl. PSG od samého začátku napadali hráče Barcelony až u jejího brankáře. Nedali jim ani chvilku času na klidnou rozehrávku. A po prvním gólu se zatáhli. Ne však do úplného hlubokého bloku, ale bránili od středové čáry, a když vycítili šanci, spustili pressing a sázeli na rychlé protiútoky.
Barcelona nejvíce ztrácela v osobních soubojích. Těžko by se hledal v jejich řadách hráč s kladnými hodnotami v tomto měřítku. Tady přichází čas zmínit asi nejlepšího hráče celého utkání. Tím byl dle mého názoru jednoznačně Rabiot. Jednadvacetiletý střední záložník dostal už ve 3. minutě žlutou kartu. Pro hráče, jakým je on, žádná sláva. Ale ani poté neslevil ze své tvrdosti ani nasazení. Vyhrával, troufnu si říct, přes devadesát procent svých soubojů. Byl všude - vzadu, vepředu. Když odebral míč, skvěle založil útočnou akci svého týmu. Navíc přidal nadstavbu v tom, že se nebál vzít na sebe zodpovědnost a vyžadoval míče do těžkých pozic, klidně i mezi dva hráče a konstruktivně, a hlavně rychle zakládal útoky. V konfrontaci s ním a Verrattim se barcelonská trojice Iniesta, Busquets a André Gomes nemohla rovnat. Iniesta po zranění nebyl absolutně ve hře. Nestačil tempu a nasazení Pařížanů. A Busquets dopředu nic, ale co víc, neplnil ani práci dozadu. Místo toho, aby hrál řekněme takovou šestku, tak mnohdy v tomhle prostoru chyběl. Když pak domácí hráč podporován dalšími třemi hráči navádí míč třicet metrů nikým neatakován na obranou čtveřici, je to určitě jednodušší, než když navádíte míč a musíte překonat Rabiota s Verrattim a poté ještě narazíte na obranné kvarteto. Záložní řada bylo dle mého to, co v tomhle zápase nejvíce rozhodlo. Ještě bych přidal k Rabiotovi výkon Draxlera. To byli dva rozdíloví hráči. Draxler výborně tahal protiútoky a s vysokým procentem úspěšnosti zvládal souboje jeden na jednoho. Vlastně se mi chvílemi zdálo, že si z obránců Barcelony dělá srandu. A když k tomu přidáte, že Di María nebyl zase tolik vidět, ale měl dvě střelecké příležitosti, ze kterých vytěžil maximum, tak i u takového hráče můžeme říct, že byl pro tým rozdílový.
Pak je tu ještě jeden problém. Hvězdné trio MSN (Messi, Suárez, Neymar). Messiho jsem v tomhle utkání nepoznával. Hráč, který dokáže strhnout zápas ve prospěch svého týmu, chvílemi vypadal, jakoby mu uletěly včely. Nebyl vůbec ve hře, kazil přihrávky a ztrácel balony. Také měl velkou zásluhu na druhé brance domácích, když na polovině hřiště pokazil jednoduchou přihrávku a ani se neobtěžoval pokusit se zastavit rychlý protiútok. Suárez, toho jsem v tomhle utkání vůbec nezaregistroval. Jediný z té trojice, který mohl s utkáním něco udělat, byl Neymar. Ten občas byl vidět, ale vlastně také to nebyla žádná sláva. A na to, že ani jednomu z téhle trojice se nedaří, není Barcelona zvyklá.
Poslední rozdíl byl v kvalitě střídajících hráčů. Když někdo střídal u domácích, nebylo téměř poznat, že jde o hráče z lavičky, a navázal podobným výkonem jako hráč, který šel dolů. Příkladem bylo, když za zraněného Verratiho musel naskočit Nkunku. Za to Barceloně to nepřineslo žádné oživení a také vlastně nešlo poznat, že jde o hráče z lavičky, ale v tom negativním slova smyslu.
Ještě bych zmínil, že Barcelona si nevytvořila ani žádné šance. V prvním poločase měl jedinou Gomes, ale tváří v tvář Trappovi selhal. Poté v druhém poločase mohla Barceloně vytrhnout trn z paty standardní situace, ale Umtiti trefil tyč a zase tam hrál důležitou roli důraz obránce PSG, který to Umtitimu hodně ztížil. To byly jediné dvě příležitosti na straně hostů.
Sečteno podtrženo, když se podíváme na všechny tyto příčiny, utkání nemohlo dopadnout jinak. Nebo vlastně mohlo. PSG mělo pár příležitostí, kdy mohlo Španělům přibalit na cestu ještě o nějaký ten gól víc.
