Když si obleču kostým, moje tělo si vzpomene, co hraju, říká herečka Jihočeského divadla Věra Hlaváčková

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Věra Hlaváčková jako Barbs ve hře Perfect days
Věra Hlaváčková jako Barbs ve hře Perfect days Zdroj: archiv Věry Hlaváčkové
Od roku 1990 odehrála Věra Hlaváčková na prknech Jihočeského divadla a před českokrumlovským otáčivým divadlem na sedmdesát rolí. Kupeckými počty viděno: Každý rok asi tři nové role. Čtvrtstoletí broušená perla, která prožívá svoje nejlepší roky. Perfect Years. Absolventka brněnské konzervatoře zakotvila na jihu Čech po angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové a Mahenově činohře v Brně. Doma v Suchém Vrbném má deset jihočeských Thálií. Za svůj dlouhý herecký život byla třikrát nominovaná na celostátní Thálii. Manželka oblíbeného moderátora českobudějovického studia Českého rozhlasu Martina Hlaváčka, maminka jedenadvacetileté Terezy, studentky všeobecného lékařství na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Když nemusí hrát tragickou postavu, je Věra Hlaváčková sluníčko. Ať sedíte v hledišti nebo se s ní potkáte třeba v samoobsluze. I když při čtení rozhovoru neuvidíte onu novinářskou perličku v podobě slova „smích“ v závorce, vězte, že Věřin nakažlivý smích pluje celým naším rozhovorem takto jako jejím životem…

Když jste hrála Blanche v Tramvaji do stanice touha Tennessee Williamse, psali pak diváci, že jim běhal mráz po zádech. Den na to hrajete nějakou komediální roli a lidé padají smíchy ze židlí. Jak se herec vnitřně převléká z role do role? Je to jako s ponožkami?

Je to trošku odlišné, ale je to jako s těmi ponožkami. Celé je to kostýmem. Herec si večer oblékne kostým a je tou postavou, kterou si předtím nacvičil. Učíme se text, ta postava se hledá - jak vypadá, jak jedná, jak myslí. Na té roli pracuji šest až sedm týdnů. Když si obleču kostým, moje tělo si vzpomene, co hraju. Těžko si obleču kostým na Blanche a chtěla bych hrát třeba Přisámbůh. Prostě si na sebe dám ten kostým a ta postava tam je.

Jak vypadá po 30 letech praxe příprava herce před představením? Opakujete si těžká místa. Je to rituál, nebo jenom připravujete mluvidla na výkon?

Příprava na večer je celodenní. V pět hodin si sednu, projdu si text, přeříkám si všechny stěžejní věty, abych neměla okno. Není to tak, že bych vždycky zapomněla úplně všechno, ale třeba se mi stane, že si nevzpomenu na nějaká určitá slova. Ta slova jsou většinou obtížná a běžně je nepoužívám. Takže si text vždy přeříkám a osvěžím. Do divadla chodím docela časně, většinou na šestou. Pak si v šatně v hlavě projíždím, co mě na jevišti čeká, která místa jsou těžká, se kterými mám třeba trošku problém. Promítám si vlastně film. Když jsem nachystaná na jeviště, v tom jsem opravdu poctivá, tak se rozmlouvám několika svými oblíbenými jazykolamy. Z toho se už u nás v divadle dělá legrace, že Věra bez „Hlavní role lorda Lorfa“ neodejde na jeviště.

Které role se vám hrají nejlépe? Komické, nebo tragické?

Podle mě je život tragikomický, takže se mi hrají nejlépe ty role, kde je obojí - tragika i komika. A čím víc život sleduji, vidím i v divadle, jak se příběhy dříve, před 200 lety, před 100 lety, ale i dnes, všechny opakují. A že je to vlastně všechno směšné.

Otázku „jakou vysněnou roli byste si chtěla zahrát“ asi dostáváte často, takže jinak: Jakou roli z těch dosavadních byste si už nikdy zahrát nechtěla?

Málokterá herečka si zahrála tolik velikých rolí jako já ze spektra od Shakespeara, Čechova přes soudobou plejádu autorů. Zkouším tři až čtyři velké role za rok. Takže vysněná role je pro mě taková, kterou zase dostanu. Já už jsem ve věku, kdy si krásných rolí, které dostanu, vážím. Čím je herečka starší, tak těch rolí dostává míň. No, a kterou bych si už nikdy nechtěla zahrát? Tak to je třeba ta ze hry Mobil. Hrála jsem reportérku, která tam vše fotila a natáčela na videokameru. Dvě a půl hodiny jsem neslezla z jeviště, seděla jsem bosá a s kamerou na zemi. Celá hra byla složená z obrazů a já jsem ten každý obraz uváděla. Musela jsem si zapamatovat asi 30 obrazů, jak šly po sobě. A stávalo se mi, že kolegové stáli v portále, měli vedle sebe nápovědu a na jeviště se mě ptali: „Co tam teď je?“ To byla taková zodpovědnost, že jsem si říkala: „A teď já to zkazím a řeknu něco jiného!" Všechno jsem snímala kamerou, a to se promítalo na celoplošná plátna. A pak na mě měl Martin Glaser připomínky: „Věro, Bibianě (Šimonové) si vzala zase jenom nohy. Ty jí musíš vzít půlku obličeje, jedno ucho, jedno oko a jednu nohu.“ Takže tohle už bych opravdu zažít nechtěla. Bylo to opravdu strašně zodpovědné a náročné.

Hrajete ráda před českokrumlovským otáčkem? V čem je jiné? Jaká role Vás bavila nejvíc a s jakou jste měla největší problémy a proč?

Krumlov je magický, je magický tou masou lidí. Když se to povede a lidi se smějí, tak tu obrovskou energii, kterou do toho dáváte, dostanete zpět. Ale je to náročné. Herci tam musí hrát samozřejmě jinak, vlastně bojují s živly. Uniká zvuk, musíte překřičet Krumlovské slavnosti, ptáky... Nedá se hrát v polotónech nebo v šepotu. Ta herecká pravdivost, aby vám to diváci věřili, se musí dělat jinak. Nemůžete hrát televizním způsobem, protože to není přirozené herectví. Musí se do toho dát víc energie, protože těch 650 lidí, a to okolí vám to sežere. Ale když se to povede, jako se to dařilo v inscenaci Ženy Jindřicha VIII., kdy Olda Vízner hrál velkou roli a já mu hrála partnerku. Ta ženská byla matka, milenka, byla srdečná a vtipná. Lidi s ní strašně šli. A to, když jsem cítila, jak se smějí, jak reagují, když je mi tam smutno a je tam ticho jako v hrobě, nejde ničím nahradit. Ta masa lidí je tam úžasná. Miluju Krumlov. Miluju ty diváky. Miluju, když se povede představení.

Jediné, co mě mrzí, je to, že když jsme hráli Macbetha a já hrála Lady Macbeth, což bylo hrozně zajímavé představení, tak na něj chodilo málo lidí. Ale jenom kvůli tomu, že to byla tragédie. Na „otáčku“ se prostě hraje jenom oddychová věc. Takže to je mi líto, i když jsem šťastná, že se nám to tam povedlo zahrát. Mělo to velký úspěch u recenzí počínaje. Ale diváci chtějí veselost, léto, slunce, otáčko, chtějí se smát. Tam hlavně komedie.

Ve své kariéře jste musela mít na jevišti spoustu oken. Která chvilka pro vás byla nejstrašnější a jak jste se z toho vylhala?

No mám! Já jsem ten typ, co chyby dělá. Je až neuvěřitelné, že třeba taková Bibiana Šimonová chybu nikdy neudělá. Já jsem herečka, která si vymýšlí. Není to tak, že bych vyloženě měla okno a vůbec nevěděla, jak mám pokračovat. Ale najednou se slyším, jak říkám úplně jiné věty stejného obsahu a vnitřně se tomu směji. Jenže mě ty chyby už nepřekvapí, protože čím jsem starší, tím víc jsem na ně zvyklá. V tom vidím velkou výhodu. Málokdy se mi teda stane, že bych udělala opravdu fatální chybu a třeba neslyšela nápovědu. A já si k ní klidně dojdu a zeptám se! To, že někdo neví a přizná to, nebo to, že někdo odbourá kolegu, je na divadle ojedinělé a jsou toho divadla součástí. Je to všechno tady a teď. I to diváci oceňují.

Máte nějakou veselou historku ze zapomínání?

Moje největší okno si pamatuji dodnes. To jsme hrály s Lenkou Krčkovou a Jaruškou Červenkovou v Malém divadle hru Prezidentky s podtitulem fekální drama. Bylo to opravdu o fekáliích a lidské spodině. Stály jsme od diváků asi tři a půl metru jako ošklivé vymóděné tlusté ženské. Hra byla ve formě dlouhých monologů, které se různě prolínaly. Jenže! Nebyla tam nápověda. A najednou – já sedím na stole a je dlouhé ticho. Kouknu na Jarku Červenkovou – ta na mě kouká a v očích vidím, jak mi říká: „Né, to není moje.“ Tak se kouknu na Lenku Krčkovou, která byla úplně vykulená, bylo na ní vidět, jak přemýšlí a pohledem mi říká: „Ale Věro, to není moje.“ Pak se podívaly na sebe a obě se podívaly na mě. A bylo jasné, že to je na mě. Já jsem vůbec nepropadla panice. Místo toho jsem se začala té situaci řehtat, protože já jsem přece nejdřív obvinila kolegyně! A normálně jsem těm divákům řekla: „Tak todle vokno je moje. A já vůbec nevím, co mám hrát.“ Diváci se začali smát a tleskat, načež jsme se začaly smát i my a ty dvě moje kolegyně začaly dávat dohromady můj text. Jedna začala: „Počkej, teď máš říkat tohle, né?“ A druhá říkala „Ale né, teď má říkat přece tohle.“ A já řekla: „Tak už se proboha domluvte, co mám teda říkat.“ Vznikla z toho krásná etuda a pamatuju si, že za mnou ještě chodili lidi tak čtyři roky potom a říkali: „My jsme byli na tom představení, jak jste nevěděla...“

Diskotéky nezničily živé kapely, YouTube kina. Jak moc ničí nová média živé divadlo? A co s tím?

Všichni se strachovali, že tato nová média po revoluci divadlo zničí. Lidé nechtěli přemýšlet. V práci toho měli moc a večer se chtěli bavit. To chápu, ale podle mne se to začíná obracet. Osmadvacet let po revoluci mají hlad po kultuře a po divadle. Najednou chtějí přemýšlet a bavit se určitým hmatatelným způsobem. Naše představení Blackout je toho odrazem a důkazem, jak moc jsme přetechnizovaní. Lidé se neseznamují venku, ale přes počítač. Jen sedí doma a nikam nechodí, nanejvýš do kina, ale většinou tam sedí sami a zase sami odchází. Kina jsou poloprázdná a drahá. Ale naše činohra je z 99 procent zaplněná. I tak těžká inscenace, jako je Oidipus, si najde svého diváka. Oidipa jsme hráli asi patnáctkrát, ale stalo se nám, že derniéra byla úplně plná a měli jsme standing ovation. Lidé se vrací k věcem, které si mohou osahat, vrací se k dřevu a vrací se i k tomu divadlu. A to je přesně to, o čem jsme se před chvílí bavily, to je genius loci té chvíle, je to tady a teď. Je to také diváky. I oni určují, jestli se budeme víc smát. A já jsem ráda, že do divadla chodí stále více mladých lidí.

Co může podle Vás přitáhnou mladé lidi zpátky k divadlu a ke knížkám?

Jednou jsem četla rozhovor s jedním chorvatským režisérem, který studoval u nás v Čechách a popisoval rozdíly mezi Chorvaty a Čechy. Ten režisér si všiml, že na rozdíl od Chorvatů a ostatních jižních národů, spoustu lidí v Praze v metru čte. Takže to není zase tak špatné, jak si myslíme. Já si myslím, že je mladá porevoluční generace úžasná, svobodná, má svůj vlastní názor. Není zaneřáděná pseudo věcmi, které jsme se my museli naučit a žít v područí tak, abychom splňovali vše, co po nás chtěli. Nová generace má výhodu v tom, že může kdykoliv kamkoliv vycestovat. Nemusí být zavřená v tom našem češství a může porovnávat to, jak se žije jinde. To, že k tomu nepotřebují knížky, je zase jiná věc, ale nemyslím si, že by se knihy někdy ztratily, jako se neztratí noviny nebo divadlo. Člověk chce v ruce držet tak krásnou věc, jakou knížka je. Teď mají jiné starosti, ale jednou se k tomu vrátí. I my v divadle hledáme to, co se bude mladým lidem líbit.

Všichni hrajeme po celý život celou řadu sociálních rolí.Jakou roli máte nejméně ráda Vy a proč? Je to role dcery, která namísto dráhy učitelky či úřednice zběhla k divadlu, přísné matky, manželky…?

Člověk se v životě potká se všemi těmi věcmi, že každou chvíli je něčím a že je k tomu donucen tím životem. Ve dvaceti máte jiné starosti, ve třiceti máte jiné starosti, ve čtyřiceti máte jiné starosti. Je to tím, že teď se věnujete vzdělávání, teď sháníte zaměstnání, teď hledáte finance na pořádné bydlení, teď chcete založit rodinu, starat se o ni, sehnat peníze pro děti a jejich studium, starat se o vnoučata. Moje kamarádka mi dala k narozeninám seskok padákem a byl to pro mě neuvěřitelný zážitek, protože když jsem padala dolů, tak jsem nebyla ani dcera ani matka ani herečka, dokonce ani žena. Já jsem těch pár minut v tom prostoru byla jenom sama sebou. Takže si myslím, že by člověk měl celý život hledat a být sám sebou.

Když je Vám ale opravdu nejhůř, tak…?

Když je mi opravdu nejhůř, tak si popláču, pak se asi opiju. Potom se rozhodnu, co budu dělat dál a pak to udělám. Jsem člověk, který řeší věci prakticky.

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Prosinec 2018 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace