Tereza Matějková Byl to vzdělaný člověk a sečtělý pedagog, kterého studenti milovali. V šedesátých letech věřil, že socialismus může mít lidskou tvář, ale stejně jako mnozí ostatní neztratil Milan Hořínek s rokem 1968 pouze ideály. Kvůli svým politickým postojům přišel o místo na šternberském gymnáziu a stejně jako jiní intelektuálové byl zahnán do ústraní a přinucen začít se věnovat něčemu, co by se dalo označit jako „dělnické profese.“ Nestěžoval si, protože to by nekorespondovalo s jeho životní filozofií, jejíž hlavní myšlenkou bylo „brát věci s humorem.“ Mezi léty 1968 a 1989 vystřídal mnohá zaměstnání. Dělal závozníka, nočního hlídače a nakonec skončil u dráhy. O své hlídačské profesi pak jednou prohlásil, že to bylo vlastně ideální zaměstnání. „Protože kdo by za socialismu kradl v noci? Jenom šílenec! Všichni kradli ve dne, v pracovní době a s použitím podnikové dopravy, „řekl v jednom z rozhovorů.
Krátce po jejím vydání podepsal Milan Hořínek Chartu 77, což na malém městě znamenalo okamžitý zájem StB. I přes výslechy a sledování se ale Milan Hořínek stal nejvýraznější osobností olomouckého disentu. Množil zakázané tiskoviny, sepisoval bulletiny a na zahradě své šternberské chalupy pořádali s manželkou disidentské sešlosti.
Když pak přišel v listopadu 1989 převrat, přirozeně se postavil do čela olomouckého revolučního hnutí. Promlouval k lidem a vyjednával s ruskými vojáky jejich odchod. Jejich generála pak osobně z Olomouce vyprovodil. Následně kandidoval za Občanské fórum a v roce 1990 byl zvolen ve svobodných volbách do funkce primátora. Ve stejném roce se stal se také členem České národní rady. Jeho politická kariéra trvala čtyři roky. Když se Občanské fórum rozštěpilo, kandidoval v dalších volbách za jeho frakci s názvem Občanské hnutí. Preference tohoto politického uskupení však nebyly nijak závratné a Hořínek se už na radnici nevrátil.
Po odchodu z politiky se opět věnoval své původní profesi a přednášel politologii na olomoucké univerzitě. „Jako pedagog byl velmi oblíbený, ale i přísný a náročný,“ říká o něm jeho manželka Karla. Když zrovna nepracoval, tak četl. Jeho vášeň pro literaturu a přírodu ho v životě velmi ovlivňovala a k této lásce vedl i svého syna. „V některých věcech mě štval, byl dost autoritářský a vždycky musel mít pravdu. Ale jinak mě v životě hrozně inspiroval,“ dodává Matouš Hořínek. Když pak jeho otec odešel definitivně do důchodu, věnoval se hlavně četbě, zahradě a cestování.
Je spojován hlavně s humorem a nezlomností charakteru. Někdy byl nepříjemně principiální a zásadový. Nesnášel žvanění a dával to najevo okázale a bez skrupulí. Byl to ovšem velmi laskavý člověk. Jeho syn mluví nejen o laskavosti k přírodě nebo lidem, ale i k věcem. Bylo na něj spolehnutí. „Když mně například roku 2009 v americkém Oregonu potkala disekce aorty, kterou jsem zázračně přežil, Milan okamžitě volal, jestli nepotřebuji nějaké peníze, abych zaplatil za operace,“ říká Hořínkův blízký přítel Josef Jařab, bývalý rektor Univerzity Palackého. Tehdy mu prý kamarád naznačoval, že klidně prodá i svou zahradu, když to bude třeba. A každý kdo Milana Hořínka znal, ví, jak velká oběť by to byla.
Se svou manželkou prožil Milan Hořínek čtyřicet let manželství. Kromě útrap normalizace a svéráznostem politiky spolu prožili vcelku spokojený život a vychovali společně syna Matouše. „Těch čtyřicet let bych nechtěla prožít jinak a už vůbec ne s jiným,“ říká o svém manželství Karla Hořínková. Společně pracovali nejen na své zahradě, ale také v Lions Club Olomouc, humanitární organizaci, která pomáhá lidem v nouzi. Milan Hořínek se v roce 2001 stal jejím prezidentem. Dnes se jeho manželka snaží, aby v ní přetrval jeho odkaz.
V roce 2014 onemocněl Milan Hořínek rakovinou plic. I když ze začátku usilovně bojoval o přežití, na konci byl se svou diagnózou smířen. „Bylo by klišé říkat, že to tatínek bral statečně a s humorem. Ale ono to tak nakonec vlastně bylo,“ popisuje Matouš Hořínek.
Milan Hořínek zemřel 25. října 2014 v Olomouci.
