Pavla Hajpišlová 
Občas s vámi běží přes polovinu města, potom vás s úlevou odloží pod střechu vlaku a jste třeba i dvě hodiny bez povšimnutí. Někdy zase tři týdny dřepíte v koutě, protože zkouškové a domu se nejede, výlet se nekoná. Tak si tak pootočíte kolečkem, povzdychnete si a čekáte, až se do vás zase začnou pomalu hromadit věci směrující k odjezdu. Začíná fáze chvění, už je celkem zřejmé, že za den či dva už se opět pohoupete po dlažebních kostkách, vyslechnete hlášení v tramvaji a projedete se po eskalátoru na olomouckém nádraží. A hele, zase je důvod se tvářit trochu objemněji, mladý muž se nabízí, že vás donese do vlaku. Bohužel si vaše majitelka zase nedá říct a statečně si s kufrem poradí sama – hodiny v posilovně. Tak jak to bude dnes? Jen do Třebové nebo až do Pardubic? Do poslední chvíle to středně velký kufr netuší. Až najednou huch žuch a už zase jede, tmavomodrý kufr po nádraží v České Třebové.
Offroadová zatáčka, akcelerace a dojezd před informační tabuli. Deset minut v klidovém režimu a opět ve vzduchu, na nástupiště a jedeme dál. Ještě že mám ve svých útrobách milého společníka, středně velkého háčkovéno pána lesa, pana Františka. Cesta pokračuje směle dál, konečně se dostávám do cílové stanice. Někdy zůstanu zavřený do druhého dne, někdy se dostanu příležitost se provětrat hned po příjezdu, vezu-li nějaké zásilky pro zbytek rodiny mé majitelky. Být kufrem studentky žurnalistiky je celkem vzrušující. Občas vezu jen hromadu oblečení a knih, někdy scénáře na natáčení, články a techniku potřebnou k natáčení reportáží. I když nemáme s majitelkou příliš času vycestovat mimo vytyčenou trasu, jsme dobrý tým. A doufám, že si brzy dá majitelka říct a pronesu se v rukou nějakého hrdinného spolucestujícího.
