Úvaha nad vývojem současné pop music

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Únorové předávání Grammy - neboli hudebních oscarů a Brit Awards - nejprestižnějších hudebních ocenění na ostrovech, vyvolalo rozruch. Ostatně význam těchto ocenění je v odborných i širších kruzích diskutován a zpochybňován. Pro některé muzikanty jsou „super“ a „velikou poctou“, jiní by se k místu předávání ani nepřiblížili, ač byli akademií oceněni.

 

Letošní výsledky ve mně však vyvolaly nepříjemné chvění. Pocit, kterého se v posledních letech při zkoumání popové scény nemohu zbavit.  Pocit, který mě utvrzuje v názoru, že rozdíl mezi popem a Popem se nestravitelně zvětšuje a na křižovatce umění se výše zmínění rozcházejí.

Zatímco pop se vydává po cestě inventivní „masovitosti“ přinášející stravitelnou a přijatelnou škálu kvalitních hudebních produktů pro „obyčejný lid“ (tak tomu aspoň bývalo za časů pro milovníky hudby mnohem přívětivějších), Pop, jak nám je dnes prezentován korporátním producentským impériem a předhazován ke konzumaci jako stádu chodících skříněk na hormony, směřuje do míst (nesměle pobízen nahrávacími společnostmi), kam bych se, vážení, nerad vydával bez pokrývky hlavy a hnědého maskovacího oděvu.

Jak jinak si tento „progres“ vysvělit, než sic poměrně bizarní, prorockou a až mrazivě pravdivou alegorií legendárního amerického komika Billa Hickse, budiž mu lehká zem, který již na počátku 90.let hlásal, že „Ďábel ovládá svět - prostřednictvím omezených amatérských producentů - svých přisluhovačů, snížil standardy vkusu po celé planetě a svěřil veškeré  finanční prostředky do rukou 14 letých holčiček. Amen pane Hicksi. O to smutnější pak je fakt, že tato démonická mlha rozpouštějící jeden z mála fenoménů, jakým se lidstvo při své malosti může chlubit, již zahalila mysl těch, jež by onen inventivní charakter, dnes na smrt nemocného popu, měli ochraňovat a hýčkat. U britských ocenění a vůbec celého ostrovního mainstreamu není tento proces naštěstí zdaleka tak radikální jako ve Spojených státech. Britská hudební kultura je totiž na velmi vysoké úrovni, navíc recipienti muzikálních produktů v Británii jsou pořád o něco náročnější, než v ostatních evropských státech a USA. O to podivnější mi pak připadají výsledky letošních Brit Awards (trojnásobný triumf Lady Gaga).

Tak tedy stručně - v loňském roce dominovaly hudební scéně - Beyoncé, Taylor Swift (mladičká zpěvačka pop-country) a  Lady Gaga. (Nejlepšími umělci v Británii byli vyhlášeni progresivní raper Dizzee Rascal a přidrzlá Lily Allen - díky hudebnímu bohu aspoň za to).

Královny světové hudby - krásné mladé ženy, na předávání cen oděny jedna odvážněji než druhá, Lady Gaga bylo vidět, jak se lidově říká, „až do žaludku“, ale proti gestu žádný dišputát, ostatně showbiz je šoubyz. Co je však zarážející - jakou muziku tyto nablýskané modly nabízejí. Sami akademici v soukromí přiznali, že nic moc. Zato obal je luxusní.

„Beyoncé je pojem, symbol úspěšnosti a krásy“. „Lady Gaga je prostě úplně jiná, je divoká, sexy.“ (Což o to, že její muzika je chladná a chemická, až mrazí). Existuje přece spousta odvětví, kde s takovými přednostmi uspět, tak proč nám jsou předhazovány jako elita populární muzikální scény?

Formátu loni oceněných Roberta Planta a Allison Krausové, kteří dali dokupy skvělé album Crossroads, ani zdaleka nedosahují a nikdy dosahovat nebudou. A to jdeme zpátky jen o rok, vydat se cestou do let, kdy ceny ovládli Alanis Morisette, B.B.King, Bob Dylan, Simon a Garfunkel a jim podobní, by mohlo být ještě znepokojivější. Pop už totiž není, co býval. Stal se nástrojem ziskuchtivých mediálních společností. Jistě, o peníze šlo vždycky a vždycky taky půjde. Jenže U2 krom toho, že vydělali miliardy, nahráli desky, jež se budou poslouchat ještě mnoho let. Totéž platí o Michaelu Jacksonovi, (ač i jeho tvorba postupně stagnovala). Neodvážím si, však,  totéž tvrdit o Jamelii, Beyoncé, Lady Gaga etc. Současná scéna je přehlcená eskapádou poskakujících interpretů, vrtících se do rytmu velmi podprůměrné muziky, od sebe zcela nerozeznatelných, až na pár výjimek, většinou na ty, jež se oblékají podivněji, či spořeji, než ti ostatní. Kdo se o takovou estrádu prosil? Posluchači Erica Claptona, Queen nebo Lennyho Kravitze, jež v rámci popové hudby zplodili díla vysoce umělecky kvalitní? A odkud se diváci a posluchači dnešních komerčních televizí a rádií doví o existenci těchto velikánů, popřípadě o tom, že během své kariéry nahráli víc, než jednu neustále omílanou skladbu.

Hudební inovace a vkus se skrývají pod zemí. A nejeden hudební fanda křičí po tom, aby lidé, jež v drží v rukou moc v mainstreamových médiích (jaký to ohavný pojem), zaryli pod zem a vyhrabali další popovou hvězdu formátu Bruce Springsteena, který si písně sám složí, otextuje, zahraje, zazpívá, vyprodukuje a na živo zahraje stejně dobře jako ve studiu. Takový pop bych si moc rád poslechl. Jenže je velmi složité se k takovým produktům prokousat. Vyžaduje to čas a energii. A ať přemýšlím sebeusilovněji, připadá mi v konečném důsledku prostě divné, aby to, co bylo dobré a inovativní bylo zahrabáno pod kupou smetí. Nebo snad ne?

Co mě děsí nejvíc, je myšlenka, že doby, kdy byl za ikonu považován aspoň Kurt Cobain (nu zrovna úžasný zpěvák to nebyl), jsou nenávratně pryč. Mé děti budou vyrůstat obklopeny bavičským žvástem a balastem kýčovitých rychloproduktů manažerského diktátu, odsouzených k zapomenutí. Budou-li si chtít osvěžit, jak byli za nejumělečtější kapelu své doby považováni Moody Blues a za pěvecký idol Frank Sinatra, budou se patrně muset vrhnout na studium archeologie. Jakkoli je budoucnost zářná a barevná, je třeba také stát za kvalitou muziky, která se line z médií a do uší mladé generace, dávejme příležitost těm, kteří se na výsluní dostali díky umu a ne protekci u nahrávacích společností. Čiňme tak rezolutně, ať ze všeho toho jasu neoslepneme, jinak se může stát, že v temných zákoutích hudebních katakomb neuvidíme ani na krok a svět velkého showbusinessu už nikdy nebude moci vyvést na světlo nového Bruce Springsteena. Zajímavé projekty a avantgardní uskupení nám před očima skomírají na nedostatek financí a sic tomu tak bylo odedávna, rychlost, kýčovitost a nablyštěnost, kterou přináší moderními médii propagovaná scéna  tento politováníhodný proces jen umocňuje.

Takže pánové akademici, příští rok oceňte zásadně ty, kteří dělají kvalitní muziku a přinášejí něco navíc do bohaté truhly populárních interpretů - a když už jsme u těch skromných přání - ne nezbytně opálené naolejované tělo a epileptickou choreografii.

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Červen 2018 »
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace