st., 1. květen 2019 17:41

Život za stěnami divadla

Tisk

Samostatný projekt v rámci fotografické a kulturní specializace.

1. Záměr projektu

Cíl práce

Hlavním cílem této práce bylo vytvoření série fotografií zachycujících život, který se odehrává za zdmi divadla. Přestože považuji návštěvu divadla ze všední aktivitu, myslím si, že divadlo samo o sobě jakožto budova, její zázemí, i lidé, kteří se na jeho provozu podílí jsou zajímavými objekty, které se zaslouží pozornost. Ráda bych touto prací přiblížila, jak může vypadat divadelní zákulisí, co se odehrává během generálních zkoušek nebo jak pracují jednotliví zaměstnanci divadla. Fotografie jsou pořízené během generální zkoušky činohry v libereckém Divadle F.X. Šaldy.

2. Téma projektu

Volba tématu

V průběhu bakalářského studia jsem měla ve svém oboru možnost výběru profesní a tematické specializace, které později definovaly mé zaměření. Má volba padla na specializaci kulturní v kombinaci s fotožurnalistikou. Touto závěrečnou prací bych ráda dokázala, že jsem zvolila takové specializace, ke kterým inklinuji, a proto doufám, že se můj vztah ke kultuře a fotografii na projektu projeví.

Jak jsem zmínila výše, jako tematickou profilaci jsem si vybrala tu s kulturním zaměřením. Byla to pro mě jednoduchá volba, jelikož mám ke kultuře velice blízko. Od dětství se věnuji hudbě a kultura hraje v mém životě důležitou roli. Profesní fotožurnalistická specializace mi umožnila poznat pro mě nový druh žurnalistiky a přiučit se základním znalostem a dovednostem fotografování.

Vzhledem ke kulturnímu zaměření mého projektu jsem se rozhodla zdokumentovat, jak vypadá v divadle den, během něhož probíhá generální zkouška představení. Prostředí divadla je mi blízké, jelikož jsem zde během svého dětství a dospívání trávila poměrně mnoho času. Ať už jsem vystupovala v roli sólového hudebníka, byla součást orchestru, pěveckého sboru nebo tanečního uskupení, pokaždé to byl jiný pohled, než jakého se mi dostávalo, když jsem divadlo navštívila jako divák. Obě skupiny jsou svým způsobem velice specifické a jen málokdo si dokáže představit, co se odehrává v lidech a jejich životech, kteří jsou na opačném konci divadla. Tento pocit znají především herci a hudebníci. Sama mohu díky vlastním zkušenostem potvrdit, že málokdo z diváků tuší, co vše se v zákulisí odehrává, a to jak během samotných představeních, před nimi nebo i během zkoušení. Rozhodla jsem se proto, že pomocí těchto fotografií přiblížím nezasvěcenému divákovi, jak může jeden den v divadle vypadat.

Stav problematiky

Liberecké Divadlo F.X. Šaldy uvedlo 26. dubna tohoto roku premiéru představení Srpen v zemi indiánů. Jedná se o činohru amerického současného autora Tracyho Lettse. Představení v průběhu posledních let nastudovalo několik divadel po celé České republice, jako například Činoherní studio sídlící v Ústí nad Labem, Klicperovo divadlo v Hradci Králové nebo Divadlo v Celetné. Divadlo F.X. Šaldy se k realizaci této činohry odhodlalo právě letos. Srpen v zemi indiánů svým dějem upoutal pozornost americké Broadwaye a v roce 2008 získala hra několik Pulitzerových cen. Drama pojednává o příběhu jedné rodiny, jejíž členům se život prakticky rozpadá pod rukama. Na webových stránkách Klicperova divadla uvádí v popisu představení toto:

„Silný příběh o kolapsu hodnot, o zoufalé snaze udržet vztahy nad vodou, o krutosti lásky, marném úsilí vychovat děti, o starých vinách a velké úzkosti ze života, baví i svou drsnou ironií a nabízí mimořádné herecké příležitosti.“

Hra je koncipována jako drama, ovšem díky častému výskytu sarkastického humoru se diváci mohou těšit nejen na dramatické situace, ale i na takové, které člověka pobaví a často se v nich i sám pozná. Režie inscenace se ujal sám šéf liberecké činohry Šimon Dominik.

Přestože se tato hra řadí mezi oblíbené a často hrané kusy divadelních spolků a divadel po celém světě, nenašla jsem žádnou fotoreportáž, která by se zaměřila na zákulisí nebo zkoušky představení. Jelikož jsem se zaměřila na generální zkoušky představení liberecké scény, není logicky možné, aby takové snímky z prostředí Divadla F. X. Šaldy existovaly.

Fotografování premiér nebo zákulisí není neobvyklé. Takové projekty jsou však většinou zaměřeny a zobrazují pouze herce při premiéře hry nebo kostýmové zkoušky. Převážně jsou pak fotoreportáže pořizovány ve větších městech jako je například Praha nebo Brno.

Nápad nechat pomocí série fotek nahlédnout diváky do zákulisí generálních zkoušek jsem získala díky vlastním zkušenostem. Jak jsem uvedla již v kapitole Cíl práce, mnoho let jsem se v divadlech pohybovala, a proto vím, že alespoň část diváků by se ráda cítila jakousi součástí divadla a znala by jeho malá tajemství odehrávající se za oponou. Věřím, že tímto projektem jim to umožním a oni ocení práci, díky které mohou nahlédnout do míst a situací, které nejsou veřejnosti běžně přístupné.

Divadlo F. X. Šaldy

Městské divadlo sídlící v Liberci bylo postavenou v roce 1883 poté, co jeho předchůdce z nejasných příčin vyhořel. Od počátku své existence mělo divadlo svůj vlastní divadelní soubor, proto nebylo vázáno na spolupráci s jinými divadelními spolky. Jelikož Liberec leží na území bývalých sudet, nejčastěji se hrály německé či rakouské divadelní hry. Tato situace se změnila v roce 1918, ve kterém dovadlo představilo i první české hry. Mezi nejnavštěvovanější představení patřily tradičně opery, a to především od Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Největší oblibu si ovšem získaly operety. Těžké období divadlo zažívalo v letech po druhé světové válce, náročnou situaci ovšem přestálo a dnes se těší velké oblibě. K dnešnímu dni provozuju Divadlo F. X. Šaldy dvě scény – Šaldovo divadlo a Malé divadlo. Divákům tak nabízí rozmanitý program, ve kterém si najde své oblíbené představení každý divák.

3. Zdroje

K vypracování mého samostatného projektu jsem využila minimum zdrojů. Důvodem bylo zvolené téma a jeho problematika, u které nebylo mnoho možností, jak ji teoreticky zpracovat. Čerpala jsem proto z internetových stránek Divadla F. X. Šaldy, stejně tak jako z webu Klicperova divadla. Přínosem mi byl i samostatný projekt Terezy Župové, která zpracovávala podobnou tématiku jako já, konkrétně se jednalo o práci s názvem Cyrano za hranicemi jeviště. Inspiraci mi také nabídl projekt Lucie Zelenkové, jejíž práce se věnovala dokumentární fotografii. Jisté informace jsem konečně nasbírala přímým kontaktem s herci, maskéry a režisérem.

Ideový plán

Jako hlavní záměr jsem si stanovila touto sérií fotek přiblížit zákulisí prostor divadla. Vzhledem k faktu, že pocházím z Jablonce nad Nisou, ve kterém se sice divadlo nachází, ale nemá vlastní stálou scénu, rozhodla jsem se projekt zrealizovat v Divadle F. X. Šaldy sídlícím v Liberci. Původní plán počítal s nafocením představením, ovšem zde jsem se potkala s komplikací zvanou GDPR. Kvůli tomuto zákonu jsem nemohla zrealizovat focení publika, paní šatnářek nebo uvaděček. Z toho důvodu jsem se zaměřila na generální zkoušku představení Srpen v zemi indiánů, kde jsem mohla bez omezení pořizovat fotografie herců a jiných zaměstnanců divadla. Výsledkem mé práce tedy je série fotek zachycující přípravy na generální zkoušky, zaměstnance divadla, a zároveň i samotnou generální zkoušku liberecké činohry.

Pokud se zaměřím přímo na samotný koncept a poskládání jednotlivých fotografií, je projekt rozdělen na tři části. V první z nich zobrazuje zákulisí v podobě dámských šaten a rekvizitárny. Následující snímky se věnují samotné generální zkoušce, která mi nabídla mnoho zajímavých možností a pohledů na jeviště a herce samotné. Závěrečné snímky jsou věnovány zaměstnancům divadla, jejichž práce a působení v této instituci bývají často přehlíženy.

Postup práce

K dispozici jsem měla fotoaparát značky Nikon, jednalo se konkrétně o model D3500. K tomu jsem využila objektiv Nikkor 18-55 mm se světelností f/3.5-5.6. Ta ovšem nebyla vyhovují v situaci, když bylo podium málo osvětlené. Zároveň jsem použila objektiv Nikkor 70-300, jehož světelnost je f/4.5-6.3. Tento teleobjektiv mi pomohl zvěčnit situace, které byly relativně vzdálené, a já tak neměla možnost se k objektu dostat blíže. Největší využití měl tento objektiv ve chvíli, kdy jsem zachycovala děj na jevišti z hlediště. Jelikož jsem snímky pořizovala na zkoušce, a ne na představení, měla jsem možnost využít v prostorách zákulisí a šaten blesk. Ne vždy mi blesk dopomohl k lepšímu snímku, protože osvítil pouze část foceného objektu a nedal se použít ani ve chvíli, kdy jsem fotila odraz v zrcadle, na druhou stranu některé fotografie jsou díky němu zajímavější. K pozdějším úpravám snímků jsem využila program Polarr. Dodatečné zásahy ovšem byly minimální.

Díky ochotě zaměstnanců divadla jsem měla možnost fotit šatny, dostat se do zákulisí a být v přímém kontaktu s herci. Fotografie proto zachycují jak samotnou divadelní scénu, tak i maskérny nebo vrátnici. Snažila jsem se na snímcích zachytit emoce, atmosféru a náladu jednotlivých aktérů i divadla jakožto celku. Takovéto snímky totiž považuji za příznačné a výmluvné. Zároveň pro mě bylo důležité, abych na snímcích zvěčnila nejen herce, které k divadlu neodmyslitelně patří, ale i jiné zaměstnance nebo prostory.

Popis snímků

Fotografie č. 1

Na úvodní fotografii je zobrazena jedna z hereček, která se líčí v šatně. Tento snímek byl pořízen na začátku mé návštěvy divadla, stejně jako následující tři snímky. Jak uvidíme na dalších snímcích, ráda jsem využila možnosti focení s pomocí zrcadel.

Fotografie č. 2

Při fotografování tohoto snímku jsem se zaměřila na práci a soustředěnost vlásenkářky, která v tomto momentě upravovala paruku jedné z hereček. Jak jsem zmínila u prvního snímku, i tato fotografie vznikla za pomoci zrcadla umístěného nad umyvadlem.

Fotografie č. 3

Tato fotografie je zaměřená na detail. Jedná se o herečku, která si i přes spěch a veškeré přípravy spojené s generální zkouškou našla čas na snědení svačiny a kontrolu sociálních sítí. Tímto snímkem jsem chtěla ukázat, že i umělci jsi pouze lidi a že i za zdmi divadla probíhá v některých fázích stejný život, jaký žijeme my ostatní.

Fotografie č. 4

Snímek slečny rekvizitářky ve svém království. Fotografie je rozdělena do dvou částí. Ta první v popředí zobrazuje rekvizity, které ovšem nebyly v představení Srpen v zemi indiánů použity. Ve druhé (rozostřené) části snímku vidíme slečnu, která se snaží v nepřehledné místnosti najít jednu z rekvizit.

Fotografie č. 5

Následujících pět snímků tímto počínaje je série fotografií zachycujících průběh generální zkoušky. První z těchto snímků představuje dva herce, které od sebe dělí mnoho let, a i přesto je ze snímku cítit láska. Jedná se o vztah vnučka – dědeček.

Fotografie č. 6

Na rodinné vztahy navazuje i další fotka, na které je znázorněna dvojice matky s dcerou. Obsah fotografie mi přijde velice příznačný, protože zobrazuje, jak se postupem času mění role pečovatelky v tomto vztahu. Matka trpí rakovinou úst a dcera o ni pečuje. Zároveň mi přijde zajímavé barevné pozadí.

Fotografie č. 7

Detailní fotografie jednoho z herců. Díky velkému přiblížení je viditelná hercova mimika, se kterou se váží i emoce. Můžeme si tak domyslet, že muž je zamyšlený nebo překvapený.

Fotografie č. 8

Úvodní scéna generální zkoušky. Snímek je převážně tmavý, osvětlená je pouze jeho pravá část. Díky ní jsme svědky diskuze mezi výraznějším mužem a naslouchající ženou.

Fotografie č. 9

Poslední fotografie pořízená během samotné zkoušky. I zde jsou viditelné emoce, a dokonce i jistý pohyb. Herci sedí na sofa, které bylo dominantním prvkem scény.

Fotografie č. 10

Touto fotografií začíná poslední tematická část fotoreportáže, ve které jsem se zaměřila na zvěčnění jiných zaměstnanců divadla, než jsou herci a herečky. Tito lidé bývají často opomíjeni, přestože jejich práce je stejně důležitá jako ta umělců. Tento snímek zobrazuje dvě paní uklízečky, které se staraly o čistotu na jevišti jak před zkouškou, tak i po ní.

Fotografie č. 11

Neméně podstatným členem je i tzv. inscipient, který zastává funkci pomocníka divadelního režiséra. Během zkoušky informoval herce, osvětlovače i zvukaře o stavu hry a případných chybách.

Fotografie č. 12

Poslední fotografie je symbolicky věnovaná panu vrátnému. Tento milý pán je považován za duši divadla a mohu potvrdit, že jeho neobyčejně přátelský přístup k umělcům bylo pohlazením.

Sebehodnocení

Jako cíl jsem si stanovila vytvořit sérií reportážních fotografií, na kterých zachytím atmosféru, práci a život v Divadle F. X. Šaldy sídlící v Liberci. Podle mého názoru jsem tohoto cíle dosáhla. Před samotnou realizací fotografií jsem si nebyla jistá, jestli dokážu pořídit takové snímky, které budou mít to správnou atmosféra a obsah, nakonec jsem však byla se svým dílem spokojena. Původně jsem se chtěla účastnit představení, ideálně opery nebo operety, které kromě herců/zpěváků nabízí i pohled do orchestřiště. Jelikož se od dětství aktivně věnuji hudbě, je mi toto prostředí blízké. Bohužel jsme neměla možnost se takového typu představení zúčastnit, přesto jsem pořídila fotografie, na kterých jsou zobrazeny i jiní aktéři než pouze herci.

Mírné komplikace nastaly v situace, kdy byla v zákulisí tma, ale i s tímto problémem jsem si dokázala poradit. Jiné překážky se mi během dokumentace do práce nepřipletly. Naopak jsem se setkala s velice příjemným přístup jak ze strany herců, maskérek, tak i s úsměvy a ochotou paní uklízeček nebo pana vrátného. Obávala jsem se, že se budou ostýchat, a i přes povolení fotit nebudou chtít být focenými objekty. Zároveň jsem si nebyla jistá, jestli se mi snímky podaří přes moji fotožurnalistickou nezkušenost vytvořit. Z toho důvodu jsem byla mile překvapená, že se mi povedlo pořídit podle mého názoru obstojné snímky.

Díky tomuto projektu jsem mohla nahlédnout do míst, která nejsou veřejnosti volně přístupná a poznat se například s činoherním šéfem, který mi velice ochotně vyšel vstříc. Myslím si, že jsem také nasbírala nové zkušenosti v oblasti fotografování a opět jsem se přesvědčila, že mě tento druh dokumentace velice baví.