Brácha na bráchu. Občas si nadáváme do idiotů, smějí se přerovská dvojčata

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Dvojvaječná dvojčata Šimon a Matouš Kratochvílovi přišli na svět téměř ve stejnou chvíli, od té doby bez sebe nedali ani ránu. Spojovala je jízda na dvou kolech a oblečení načichlé benzínem. Ale hlavně hokej. Když se společně probojovali do prvního týmu rodného Přerova, splnili tím sen svému otci. Nečekejte však, že by na ledě mohli hrát klidně poslepu tak, jak to mají nejznámější hokejová dvojčata světa Henrik a Daniel Sedinovi ze Švédska. V nedávno uplynulém play-off WSM Ligy si Kratochvílovi zahráli spolu v jednom útoku. Rozhodně tomu tak ale nebylo od začátku sezóny, natož tak po celou kariéru. V mládežnických kategoriích spolu tolik nehráli, dokonce to podle nich nebyl ani dobrý nápad. Mimo led byli jako jedna duše a jedno tělo, postupem času si na sebe začali zvykat i mezi mantinely. I když jim je teprve 23 let, společně už dosáhli na úspěchy, na které mohou být pyšní nejen oni sami, ale i jejich rodiče. Zejména otci tím splnili sen, kterého sám nikdy nedosáhl. V sezóně 2013/14 se propracovali do A-týmu přerovských Zubrů, o rok později jim pomohli se po 17 letech vrátit zpět do druhé nejvyšší hokejové soutěže. Jestli ale po letech společného působení v mateřském týmu budou i nadále nastupovat v jednom dresu, je otázkou. Vypadají odlišně, chovají se jinak a ani hokejově si nejsou příliš podobní. Matouš je téměř dvoumetrový obr, který už ochutnal extraligu, a touží se do ní usadit nastálo. Šimon je o patnáct čísel menší, techničtější. Jako cíl si stanovil pořádně prorazit ve WSM Lize, a až pak pomýšlet na vyšší mety. Ještě předtím, než se rozhodne, kam cesty obou dvojčat povedou dál, se v otevřeném dvojrozhovoru rozpovídali bez zábran o tom, jak se k hokeji dostali, jak v zimě brousili zamrzlý rybník ostnatými pneumatikami svých motocyklů, o vzájemné toleranci, nebo o tom, jak společně ubránili Jaromíra Jágra. Směřovalo vše odmala k tomu, že budete oba hrát hokej? Matouš:Ve čtyřech letech nás dal na hokej taťka, v tu dobu jsme samozřejmě ještě sami vůbec nevěděli, co budeme chtít dělat. Nicméně to ze začátku bylo určitě tak, že taťka chtěl, ať jsme hokejisti. Nedokážu říct, kdy přesně mě osobně to začalo bavit. Každopádně jsme u hokeje zůstali a hrajeme ho doteď. Šimon: Otec nás k tomu hodně vedl, hokej hrával jako malý, mocho to bavilo. Myslím si, že jeho otec ho v tom moc nepodporoval, takže se v nás hodně vzhlédl. Dával do toho všechno, ať už šlo o pořádnou výstroj, hokejky, vozil nás na zápasy a všechno další okolo. Musím ale říct, že nám hodně pomáhala i máma, která vstávala na ranní tréninky. Zpočátku nás k tomu tedy vedli rodiče, postupem času se hokej pro nás dostával na první místo, protože nic jiného k tomu už nešlo skloubit. Váš otec tedy nikdy nehrál na vrcholové úrovni? Šimon: Ne, ne. Myslím si, že skončil někdy v mladším nebo starším dorostu. Začal se věnovat jiným koníčkům, zejména motokrosu. Hodně sportovců dělalo v mládí více sportů a až někdy okolo třinácti čtrnácti let se museli rozhodnout, čemu se budou věnovat naplno. Bylo to tak i u vás? Šimon: Ne, my jsme to měli tak, že jsme se na sto procent věnovali hokeji. Na druhou stranu dalších koníčků jsme měli spoustu. Hrávali jsme florbal, fotbal, ping-pong a další sporty. Bavilo nás to a troufl bych si říct, že jsme byli takoví všestranní. Na co jsme sáhli, to nám šlo. Na prvním místě byl ale vždycky hokej a přes to nejel vlak. Slyšel jsem, že mezi Matoušovy koníčky patří jízda na motorce. Je to věc, která baví jen vás, Matouši, nebo zajímá oba? Matouš: Vždycky jsme byli taková závodní rodina, pokud to tak můžu říct. A oba jsme odjakživa dělali to stejné. Ať už to byla jízda na motorce, nebo na motokárách, tak vždycky oba dva. Nebylo něco, co bych dělal já a brácha ne. Všechno jsme dělali společně. A vydržely vám motorky doteď? Šimon: Jo, jezdíme na motorkách oba. Hned, jak vysvitne sluníčko, tak to vytáhneme a jezdíme. Samozřejmě ale opatrně, protože víme, že se naplno musíme věnovat hokeji, je to naše práce. A přivodit si na motorce zranění, to se nesmí stát. Je to dobrá forma relaxace? Matouš: Jo, já si vždycky úplně odpočinu a vypnu. Člověk přijde na jiné myšlenky a neřeší jen hokej, hokej a hokej. Jaký typ jízdy na dvou kolech preferujete? Šimon: Věnujeme se všemu, jak silničkám, tak motokrosu. Vždycky máme nějakou motorku, vyzkoušíme ji, když nás to přestane bavit, tak ji prodáme a koupíme něco jiného. K jednotlivým motorkám si nevytváříme nějaký dlouhodobý vztah, chceme vyzkoušet všechno. V zimě musíte trochu trpět, ne? Matouš: No, už jsme jezdili i v zimě. Ještě s jedním známým jsme se sbalili, navrtali hřebíky na gumy a jezdili tady v Přerově na zamrzlé Bečvě. Nebo i v Henčlově na rybníku. Takže i takové věci proběhly. A bylo to zase něco nového. Ať je léto, nebo zima, vždycky něco s motorkami vymyslíme. Říkáte, že odmalička spolu trávíte hodně času. Jsou vůbec nějaké věci, ve kterých se lišíte? Šimon: V čem se lišíme? (kývne rozesmátý hlavou na bratra). Matouš: Myslím, že takové věci asi nejsou… Ale vlastně jo, jedna věc tu je. Brácha se teď dal na to, že staví kafáče – caferacer (motocykly, které mají charakteristickou podobu a začaly se objevovat už v 50. letech 20. století). Já jsem se od toho trochu distancoval, zatím mě to moc netáhne. Asi je to ale tak jediná věc, ne? Šimon: Já nevím, asi jo. Máme podobné koníčky. Matouš: Prostě všechno spolu. Šimon: Přesně tak. Od malička jsme byli skoro pořád spolu, už když jsme byli na pískovišti. Nikdy jsme se nenudili. Když jsme jezdili na kole kolem rybníka, tak jsme jezdili spolu, když jsme se rvali, tak jsme se rvali spolu. Matouš: Takže když Šimon řekne „brácho, jdeme na krosku, nebo koupíme tuhle nebo tuhle mašinu“, tak se zvednu a jdeme. Šimon: A já řeknu „zaplať to a já na tom pak budu jezdit“ (rozesměje se). A jak se lišíte lidskými vlastnostmi? Šimon:Myslím si, že brácha je takový Matouš, takový flegmatik. Spousta věcí je mu jedno, vždycky to nějak dopadne. Bylo to jak ve škole, tak v životě. Tak on prostě žije. Řekl bych, že já takový moc nejsem, že? Matouš: Já zase popíšu ho... Šimon je po tátovi vznětlivý borec. Takový rapl. Šimon: Jo, všechno si beru. Řekl bych ale, že se to tak pěkně setkává. Já jsem naštvaný, on je v pohodě. Matouš: Já jsem spíš po mámě, on po tátovi. Takže když byly v dětství nějaké bitky, tak to vyprovokoval Šimon? Matouš: To doteď, nejenom v dějství (směje se). Já jsem byl takový, že jsem ho vždycky hlídal. Je něco, co byste na sebe navzájem prozradili? Šimon: My mezi sebou žádná tajemství, pokud vím, nemáme. Víme o sobě všechno. Nebo snad ne? Matouš: Asi ne. Šimon: Zkusím popřemýšlet. Matouš: Já za sebe opravdu nevím, známe se fakt od mala. Šimon:Jo, ty vole, já už vím! Ty máš úplně obrovský palec na noze, to snad nemá nikdo. To je neuvěřitelné, jak ho máš velký. (nahlas se rozesměje) A co hokej? Jak velké odlišnosti jsou mezi vámi tam? Matouš: Tam už se lišíme dost. Já mám skoro dva metry, takže můj styl je hrát důrazně do těla, nebo se o to aspoň snažit, být nekompromisní v prostoru okolo branky. Brácha je spíš takový technický hráč… Šimon: (skočí mu do řeči) No, no… moc technický úplně ne. Matouš: (pokračuje)… který hraje na křídle, a když dostane puk, má první tři kroky strašně rychlé. Umí to dobře zatáhnout dopředu. Šimon: Jo, snažím se to hrát přímočaře do brány. Jednoduše, ať nic moc nevymýšlím. Takže moc technické, jak říká brácha, to taky není. Matouš: Teď v play-off jsme hráli spolu v jednom útoku. Slávka byla v obranném a středním pásmu silná, takže jsme si tak nějak sami řekli: „Dobře, pojďme nahodit puk, a tím, že já hraju centra, tak mě nechte a já pojedu pro puk. Buďto sundám prvního frajera, nebo si puk na chvíli nechám pro sebe a podržím ho. A pak začneme nějak hrát.“ Šimon: Určitě bych řekl, že jsme oba silní na puku. Brácha má navíc lepší střelu, takže často zakončení řešíme přes něho. Hodně puků jde na něj, ať střílí. Matouš: Každopádně ten největší rozdíl mezi námi je v tom, že já se snažím hrát silový a důrazný hokej. Šimon: Jo, hlavně, abys byl v pohybu. Mně stačí hrát na místě, pak udělám tři rychlé kroky a jsem za soupeřem. Brácha se naopak potřebuje trochu rozjet, a pak dostat puk. Zahrát si spolu v jednom týmu, který vás vychoval – je to pro vás splněný sen? Matouš: Sen, sen (zamýšlí se). Tak bych to asi nenazval. Šimon: Byl a je to asi takový přirozený vývoj. Je ale jasné, že hokej máme rádi, a když ho navíc můžeme hrát spolu, tak je to super. Kdo může říct, že má stejně starého bráchu a hraje s ním v lajně? Matouš: Je lepší zdrbat bráchu než nějakého třeba starého hráče! (směje se). Šimon: Přesně tak. Řekneme si, že to jednou, slušně řečeno, pokazil on, podruhé já, řekneme si, že jsme oba dva idioti a jdeme dál. Určitě nejsme takoví, že bychom se na sebe nějak uráželi. Nijak si to nebereme. Matouš: Ale není to tak, že bychom do sebe šili jen my dva. Někdy rádi společně zdrbeme i někoho jiného. Šimon: No, ani ne... Někdy je lepší toho spoluhráče nechat být. Přece jenom už se musíme chovat trochu profesionálně. Myslím si, že když člověk někomu vynadá, že mu tím asi moc nepomůže. Je lepší, podle mě, nechat situaci trochu vychladnout a až po konci zápasu mu říct, že to nebo ono mohl udělat lépe. Takže drbat se mezi sebou můžeme maximálně tak my dva s bráchou. Jednak z důvodu, který jsem řekl, a taky kvůli tomu, že na to, abychom něco takového dělali, ještě nemáme roky ani zkušenosti. Každopádně my dva vůči sobě nemáme žádnou zášť. Závidíte, co se hokeje týká, jeden druhému něco? Šimon: Tož to vůbec. Ba naopak si myslím, že si přejeme. Když už brácha nahlédl do extraligy, tak já mu to jen přeju a zároveň je to pro mě obrovská motivace jednou se tam dostat taky. Trochu jste mi sebral otázku z úst. Chtěl jsem se zeptat na to, jestli je vaším společným cílem, možná snem, poskočit společně o ten stupínek výš – do extraligy. Šimon: No, on doteďka machruje, že už má extraligový gól (směje se). Matouš: Já ne, ty to furt říkáš. Šimon: Takže on už je trochu výš. Kdo může říct, že má gól v extralize? Já teda ne. A spousta kluků, se kterými hrajeme, jsou na tom stejně jako já. Na každý pád jeden podstatný úspěch už jste společně zažili, a to postup s Přerovem do druhé nejvyšší soutěže, který se povedl v sezóně 2014/15. To musel být skvělý zážitek. Šimon: Jo, to byl. V týmu byla spousta Přerováků, což to celé umocňovalo. Jednalo se o takovou srdcovou záležitost. Oba jsme v Přerově vyrůstali, hráli jsme tu jako děcka, a pak jsme ještě postoupili do první ligy. Fakt super! Kdo to může říct? Že? (pohlédne na bratra) Matouš: Jo, nemám co dodat. Jak vaše úspěchy, nebo už jen samotný fakt, že můžete hrát oba spolu v jednom týmu, vnímají rodiče či prarodiče? Třeba pro vašeho otce, to podle dosavadního povídání, muselo být velké zadostiučinění. Matouš: Určitě, táta byl vždycky pyšný. Už třeba v momentu, kdy jsme se oba dostali do A-mužstva ještě tehdy ve druhé lize. On se tam nikdy nedostal, takže už to byl takový první krok, za který byl moc rád. Od té doby se to vlastně už jenom tak stupňuje. A třeba babička? Ta se jezdí dívat skoro na všechny naše domácí zápasy. Šimon: Má tam pěkně svoje sedadlo s dečkou, aby jí nebyla zima, že? Takže určitě, rodina tím žije. Hecujete se navzájem? Třeba v tom, kdo nasbírá víc bodů, nebo dá víc gólů? Matouš: Ohledně bodů, nebo gólů ani ne. Spíš v letní přípravě, kdo víc zvedne a tak podobně. Šimon: Spolu jsme navíc začali hrát až ke konci sezóny. Někdy posledních deset zápasů základní části nás takhle trenér nechal hrát a myslím si, že to bylo dobré. Vyhověli jsme si, dokázali jsme si nahrávat, udělali jsme nějaké body. Ta spolupráce prostě fungovala. Myslím si, že i v play-off to bylo docela fajn. Jen škoda, že jsme nepostoupili dál. Pár zápasů jste ale spolu v jednom útoku odehráli už na startu letošní sezóny, není to tak? Matouš: Jo, ale toho bylo minimum. Šimon: Chce to spolu nějakou dobu hrát, víc zápasů. Ne, že nás jeden zápas nechá hrát trenér společně, pak nás zase rozhodí, jeden hraje tam, druhý tam, brácha hraje na křídle, i když normálně hraje centra… ale to už je o tom, jak si to trenér zvolí. Matouš: Je to přesně o tom, jak říká brácha. Před play-off jsme spolu odehráli pár zápasů a bylo to znát. Říkali jsme si, co kdo jak má hrát a už to bylo daleko lepší. Šimon: Taky si na sebe potřebujeme zvyknout. Nemáme mezi sebou nějaké propojení, že by jeden automaticky věděl, kde ten druhý stojí, aniž bychom spolu něco odehráli. Stejně jako ostatní hráči na to potřebujeme trochu čas. Takže nejste jako dvojčata Sedinova, která by spolu mohla hrát snad i poslepu? Šimon: To určitě ne. Nevím, jestli ti dva náhodou nejsou propojení pupeční šňůrou. My dva ale určitě ne. Působíte na mě tak, že si sami sobě navzájem nijak nevadíte. Ale nelezete jeden druhému někdy trochu na nervy? Šimon: Jasně, někdy na to dojde. Matouš: Já bych řekl, že čím starší jsme, tím lepší to je. Šimon: Souhlasím. Když jsme byli mladší, tak jsme se občas bili, nebo si i sprostě nadávali. Ale tím, jak jsme starší, tak jsme asi rozumnější a možná se víc tolerujeme. Prostě je to čím dál lepší. Nebydlíme spolu, takže si od sebe odpočineme. Taky na trénink jezdíme každý svým autem. I sem na tenhle rozhovor jsme každý přijeli svým autem, abychom spolu nemuseli být (směje se). Ne… máme se prostě rádi. Říkali jste, že v dětských letech jste spolu trávili v podstatě všechen čas. Do jaké míry to platí i teď? Matouš: Máme společné kamarády, společné zájmy. Takže toho času, který strávíme společně, je hodně. Šimon: Zvlášť, když je sezóna. Jdeme ráno na snídani, pokecáme, jdeme na zimák, potrénujeme, pak dáme oběd. A pak se rozpustíme. Matouš: A potom už mi brácha píše: „Jedeme se projet na motorce? Jdeme na motokáry?“ Šimon: Nebo: „Jdeme na večeři?“ Jak to vypadá v týmové šatně, nebo během cest v autobuse? Sedáváte vedle sebe? Šimon: No, v šatně sedíme vedle sebe. Ale ne odjakživa, že? Matouš: To ne. Dva roky zpátky jsem seděl naproti tobě. Šimon: Ale jen pro to, že už vedle mě nebylo místo. Trenéři nám dali v šatně jmenovku, řekli: „Ty si sedneš tam, ty tam.“ A bylo. Matouš: Starý, mladý… to se neřešilo. Spíš naopak, aby to právě nebyla skupinka mladých a starých. Šimon: Vždycky tak nějak poblíž ale jsme. Matouš: V autobuse ale ne. Já sedím třeba vepředu, brácha vzadu. Tam je to docela jedno. Šimon: V autobuse už jenom chrápeme. Je hokej častým tématem konverzací i mimo stadion? Matouš: Já se snažím si od toho trochu odpočinout. Jenže pak přijde brácha na kávu a začne rozebírat třeba zápas. Z toho jsem vždycky hotový (rozesměje se). Ale teď vážně… vykládáme si o hokeji často. Je to něco, co spolu děláme od malička. Prostě číslo jedna. Šimon: Navíc je to naše práce. Matouš: Pokud to nejsou motorky nebo holky, tak pokecáme o hokeji. Trochu oklikou se vrátím zpět ke společnému působení na ledě. Jak to vypadalo v mládežnických kategoriích? Šimon: Jak už jsme říkali, náš vztah se tak nějak vyvíjel. Teď v mužích si nadáváme potichu mezi sebou… Matouš: (skočí mu do řeči) Ale otázka zněla jinak… Šimon: Však počkej, já to dopovím. Dopracujeme se k tomu… Šimon: Přesně tak, já se k tomu dopracuju. V mládeži to bylo takové, že jsme se ještě tolik nemuseli, alespoň, co se týkalo hraní spolu v jednom útoku, že? Matouš: Tak, tak. Šimon: Trenéři pochopili, že asi udělají lépe, když nás každého dají do jiné lajny. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsme spolu moc nehrávali. Brácha pak šel do Zlína, já jsem zůstal v Přerově… v mládeži jsme se na ledě opravdu tolik nepotkávali. Teď už jste ale měli šanci si spolu několikrát zahrát. V hokeji není nouze o různé potyčky, pošťuchování a tak dále. Když jeden z vás vidí, že si na bráchu vyskakuje někdo ze soupeřů, máte větší nutkání jej jít bránit než v případě jiného spoluhráče? Matouš: Asi jo, je to prostě přirozené. Bráníte bráchu, tak to je. Šimon: Já tě furt hlídám. Jenže po tobě nikdo nejde, takže se pak do ničeho plést nemusím.(směje se) Matouš: Ale asi jsem nezažil úplně nějakou potřebu… Šimon: (přeruší bratra)... Že bys o mě měl strach, že? Matouš: Že bych ho musel hlídat, nebo něco podobného. Ale tak v koutku duše tam vždycky něco takového je. Pokaždé se prvně mrknu na to, co dělá brácha, než někdo jiný z našeho týmu. A když brácha nic nedělá, jdu pomoct tomu druhému Když jeden druhému nahrajete na gól, těší vás to víc, než kdybyste připravili branku pro kohokoliv jiného ze spoluhráčů? Matouš:V závěru základní části jsme hráli zápas proti Českým Budějovicím. Bylo to nějak před koncem a soupeř odvolal gólmana. Zrovna jsme byli na ledě já s bráchou a ještě, tuším, s Navrcem (Jakub Navrátil, útočník Přerova). A zničehonic jsem jel sám na branku. Brankář nikde, nikdo za mnou, pohodička. Najednou vidím, jak brácha mete vedle mě, tak říkám: „Jé, zdar brácha. Tak na, dej si ho“. (směje se) Šimon: Já jsem byl totiž ještě bez gólu, ty jsi už gól měl. Matouš: Takže jsem z toho měl určitě větší radost, že ten gól dal brácha, než kdyby tam byl někdo jiný. Šimon: Když já dám gól a brácha má áčko (asistence), nebo naopak, je to určitě fajn. Mám z toho radost. Když jste byli menší, měli jste hokejové vzory? Šimon: Hele ty, ty jsi snad vzor v životě neměl, ne? Matouš: Líbila se mi spousta hráčů, ale že bych měl vyloženě jeden vzor, to asi nikdy. Šimon: Já asi taky ne. Sledoval jsem a sleduju NHL a celkově hokejové dění ve světě, ale… Matouš: (přeruší bratra) Tak, jak to bývá, že někdo má tričko svého oblíbeného hráče, nebo něco podobného. To nemám. Šimon: Jsem na tom stejně. A co už zmínění bratři Henrik a Daniel Sedinové? Nepřirovnal vás k nim někdy někdo alespoň z legrace? Matouš: Jo, takových narážek bylo dost. Šimon: Kluci se nás ptají, jestli máme taky stejné myšlení jako oni dva. A další blbiny. Každopádně je jeden hráč, ke kterému vzhlíží snad všichni mladí hokejisté, a to je Jaromír Jágr. Vy jste měli jedinečnou možnost zahrát si nedávno proti němu a jeho Kladnu. Jaké to bylo? Matouš: Já jsem se na ten zápas fakt těšil. Těšil jsem se na to, až ho uvidím osobně, až mu po konci utkání podám ruku. Šimon: Tak, tak. Matouš: Když si na to ale vzpomenu zpětně, tak během utkání už jsem nevnímal, jestli tam Džegr (přezdívka Jaromíra Jágra) je, nebo není. Zápas jako zápas. Užíval jsem si to až pak ke konci. Šimon: Já musím říct, že jsem si to uvědomoval i během zápasu. Když jsme proti němu šli na led jako pětka, tak jsem si ho hlídal dvakrát tolik než kohokoliv jiného. Byl to neskutečný zážitek. Kdo může říct, že si zahrál proti Jágrovi a ještě nad ním vyhrál? Asi jen pomyšlení někdy před deseti lety na to, že byste si proti němu mohli zahrát, by bylo absurdní. Šimon: Přesně tak. Bylo to fakt neskutečné! Čeho vy byste vlastně chtěli v hokeji dosáhnout? Matouš: Z mé strany si troufnu říct cíl takový, že bych se už chtěl dostat do extraligy. Šimon: Můj cíl je zatím takový, že chci hrát první ligu a být v ní výrazný. Hrát co nejvíc to jen půjde a zdokonalovat se. Matouš: Zjednodušeně – chceš hrát v prvních dvou lajnách. Chceš mít icetime a hrát. Šimon: Tak. Zatím mám skromnější cíl než brácha. Matouš: To není skromnost. Šimon: Chci jít po pořádku. Prvně hrát dobře v první lize, a pak přemýšlet nad vyššími metami. Až uvidím, že na první ligu mám, že jsem v ní jeden z nejlepších, tak pak začnu přemýšlet nad extraligou. Alespoň já to tak tedy vnímám. Brácha už si extraligu vyzkoušel, takže už cítí, že má na to být i tam. Matouš: Já bych dokonce řekl, že mi vyhovuje trochu víc než první liga. V extralize puky létají z hokejky na hokejku, má to hlavu a patu. Zatímco první liga na mě působí hodně ubrusleně, rozlétaně. A právě v době, kdy jsem hrál pár zápasů za Zlín, a někdo se na mě přijel podívat, tak mi taky říkal, že si myslí, že mi extraliga sedí víc. Šimon: To já porovnat nemůžu, já jsem extraligu zatím nehrál… (chvíli se odmlčí). Vlastně ale jo, trochu to srovnat můžu. Za Zlín jsem si zahrál jeden přípravák proti Olomouci. A už to pro mě byl neskutečný zážitek. Oproti první lize to byl opravdu frkot a můžu říct, že na to ještě rozhodně nemám. Bratrská spolupráce v hokeji, nebo v kolektivních sportech obecně, není až taková rarita. Vy jste ale letos v Přerově měli dva Plášky – Karla staršího, otce, a Karla mladšího, syna. Jak to na vás působilo? Šimon: Nevím, jestli to pro nás bylo nějak speciální. Že bychom to nějak zvlášť vnímali. Matouš: Podle mě to bylo něco pěkného. Potkal se starý a mladý, znali jsme je oba už předtím. Šimon: Ale jinak je to zážitek spíš pro ně. My je bereme jako další spoluhráče a nijak to neřešíme. Každopádně jen představa, že by se něco podobného mohlo povést i vám osobně, musí být skvělá. Matouš: To jo, stoprocentně. Je to ale určitě něco jiného, než když hraje brácha s bráchou. Oni spolu předtím nikdy nehráli a zničehonic prostě „prásk“ – potkali se v jednom týmu a užívali si to. Alespoň tak soudím podle toho, co mi říkal táta Plášek. Byl moc rád za to, že si mohl zahrát se synem.
Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Září 2018 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace