Galvasovi aneb otec a syn z jedné kabiny

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Když je posloucháte, rozhodně byste neřekli, že jde o otce se synem. „Hej, Galus,“ hulákají po sobě na ledě i v kabině. Příběh Lukáše Galvase a jeho syna Jakuba pobláznil v uplynulých dvou sezónách český hokejový rybník. Nejprve si zahráli proti sobě, pak spolu v jednom týmu. Dokonce v jednom obranném páru. Povedlo se jim něco, co nikomu předtím. O čem všichni tátové a synové s bruslemi na nohou sní. Hokejoví historikové by mi možná střihli jednu za uši. V ročníku 2004/05 totiž do zápasu 51. kola základní části extraligy mezi Vsetínem a Karlovými Vary naskočil do hry na jedno střídání trvající 45 vteřin teprve třináctiletý Michail Jaškin. Proč? Aby si zahrál se svým otcem Alexejem, který patřil mezi hráče zlaté vsetínské éry na přelomu tisíciletí, a 27. února 2005 odehrál svůj poslední domácí zápas ve své závěrečné kompletní extraligové sezóně. Už jen tohle ale napovídá, že sice ne formální, ale skutečný unikát patří přece jen Galvasovým. V sezóně 2016/17 si nejprve zahráli proti sobě – zápas otce proti synovi nepamatuje ani slavná NHL. Teprve sedmnáctiletý Jakub Galvas měl sice na obličeji košík, nebránilo mu to však v tom, aby se nebojácně prokousal až do sestavy Olomouce. Lukáš Galvas si kroutil poslední sezónu za Třinec, v němž hrál od roku 2012. Nakonec proti sobě v sezóně sehráli tři duely. A právě v tom třetím Jakub vstřelil svůj první extraligový gól, což celou jedinečnost ještě umocnilo. Takový scénář by snad nevymysleli ani v Hollywoodu. Když bylo po sezóně, osobně jsem se mladšího z Galvasů ptal: „Tak co táta, zahrajete si příští rok spolu?“. A on mi odpověděl: „No, nevím, on je už dost starej a v Třinci se o něj asi postarají líp,“ smál se. Možná tehdy ještě nevěděl, možná záměrně mlžil. Každopádně když pak Olomouc 1. května loňského roku oznámila příchod staršího z Galvasů, jejich už tak skvělá pohádka poskočila o další úroveň – do rodinného fantasy. Když pak spolu od čtvrtého kola základní části začali nastupovat v obraně vedle sebe, bylo to zkrátka dokonalé. Lukáš Galvas má v extralize odehraných už přes tisíc zápasů, na krku skoro čtyřicet let. Přesto se nikdy nemohl radovat z velkého týmového úspěchu. I když Lukášovi všechna prvenství v kariéře utekla, některá přímo před nosem, zahrát si po boku svého syna je pro něj vítězství, které mu může každý závidět. Je dost možné, že v následujících letech bude muset zamáčknout slzu, až něčeho velkého dosáhne jeho syn Jakub. Vždyť jen pár měsíců poté, co jsem s oběma Galvasy dělal rozhovor, dostal junior pozvánku do seniorské reprezentace! Ještě dva roky zpět se většina lidí ptala: „Jakub Galvas? To je syn Lukáše Galvase?“ Nedivte se, když za pár let někdo řekne: „Tohle je Jakub Galvas. A jeho otec? Ten taky kdysi hrával hokej.“ Když se podíváte na soupisku a vidíte na ni dvakrát jméno Galvas. Jaký pocit to ve vás vzbuzuje? Lukáš: Jsme rádi, že hrajeme spolu, navíc v jedné obranné dvojici. Na začátku sezóny jsme dostávali otázky, jaké to pro nás bude a jak to budeme vnímat, pokud nás dá trenér spolu. Z mého pohledu můžu říct, že jsem moc rád, že jsme si spolu zahráli, lépe řečeno, že spolu pořád hrajeme. Ale myslím si, že ten unikátní pocit z nás už trochu vyprchal. Těch otázek totiž na začátku sezóny ohledně tohoto tématu bylo hodně. Jakub: Taky si myslím, že ten první pocit už tak nějak pominul. Už to tolik nevnímáme, snažíme se hrát tak, jako bychom hráli s kýmkoliv jiným. Chceme hlavně pomáhat týmu, jak jen to jde. Věřím, že se nám to teď trochu daří, tak doufám, že to tak bude pokračovat dál. I když říkáte, že už to trochu vyprchalo, tak přece jenom. Cítili jste před prvním společným zápasem jakousi auru výjimečnosti? Lukáš: Hráli jsme spolu poprvé ve čtvrtém kole. Tehdy jsme to ale brali spíš z týmového hlediska. Začátek soutěže se nám vůbec nepovedl, ve třetím kole v Plzni jsme pak dostali desítku (0:10). Řešilo se proto, co udělat, aby celý mančaft začal šlapat. Něco se muselo změnit. Bylo to takové, že jsme byli rádi za to, že nastoupíme spolu, spíš ale převažoval pocit a chtění, abychom zvládli čtvrtý zápas. Protože do té doby jsme měli na kontě nula bodů. Je ale jasné, že nás nesmírně těšilo, že si spolu zahrajeme v jedné obraně. Když už jsme jednou v jednom týmu. Kdybychom byli v nějakém laufu, člověk by se na to asi víc zaměřil. V tomto případě jsme se ale soustředili na to, abychom všichni společně jako tým ten čtvrtý zápas nějak umlátili. Jakub: My jsme si navíc vyzkoušeli, jaké to je hrát vedle sebe už v přípravě. Většinou se nehrálo na šest beků, ale na sedm a v takovém případě se vedle sebe protočí obvykle všichni obránci. V české nejvyšší hokejové soutěži se ještě nikdy nestalo, aby v jednom týmu, natož tak v jednom útoku nebo obraně, hráli vedle sebe otec a syn. Jak vnímáte tento zápis do historie jako takový? Jakub: Za mě můžu říct, že si toho nesmírně cením. Je to něco, co se neděje každý den. Jsem moc rád za to, že jsem si to mohl a ještě můžu zkusit. Ostatní moji vrstevníci takovou šanci nikdy nedostali. Navíc jsem rád za možnost, že můžu hrát s tak zkušeným bekem (pohlédne na otce a oba se usmějí). Vnímám to pozitivně ve všech směrech. Lukáš: Je to paráda! Jenom bych opakoval to, co už řekl Kuba. Vyzkoušeli jste si hrát nejen spolu, ale také proti sobě. V minulé sezóně 2016/17 jste vy, Lukáši, působil ještě v Třinci. Jakub se v tu dobu začal prosazovat v sestavě Olomouce. Jak jste tohle prožívali? Lukáš: Nakonec jsme proti sobě odehráli tři zápasy a všechny jsem vyhrál. Takže to máme 3:0. To si pamatuju moc dobře. Říkal jsem, ať nám Kuba hlavně nedá gól. Ale jednou se mu to povedlo. Ve třetím vzájemném zápase dal svůj první gól v extralize. Ještě že jsem nebyl na ledě, musel bych ho asi seknout (rozesměje se). Jinak to ale bylo takové hecování. Říkal jsem mu, že si ho najdu v rohu a tam ho semelu a podobně. On mi zase říkal, že mě obere o puk a prohodí mi to mezi nohama. Podobné to bylo, když jsem nastupoval proti svému bráchovi, když hrál za Opavu. Já tehdy působil ve Vítkovicích. Taky to byla taková „hecovačka“. Jakub: Vím, že máma fandila mně, ale brácha naschvál tátovi. Skoro to vypadá, že jste si tohle všechno naplánoval. Když se Jakub narodil, byl jste velmi mladý, bylo vám sotva dvacet let. Pomyslel jste si tehdy alespoň na chvíli, že byste si spolu mohli za několik let zahrát? Lukáš: To určitě ne. Je to taková shoda náhod. Že já zdravotně ještě nějak držím a že se Kuba do extraligy vyšvihl už tak brzy. Nějak se to spojilo a jsem za to moc rád. Lukáši, jak velkou roli hrála chuť zahrát si po boku svého syna v tom, že jste se před sezónou přesunul z Třince právě do Olomouce? Lukáš: V Třinci mi končila smlouva. Bavil jsem se s Honzou Peterkem, sportovním ředitelem klubu, co a jak, jaké mají v Třinci představy. Zajímalo mě, jakou bych měl v týmu roli a jestli by nehrozilo, že bych musel pendlovat mezi Třincem a Frýdkem-Místkem, který je záložním týmem Třince v druhé nejvyšší soutěži. Něco jsme si tedy řekli, ale zároveň, jak jsem se chodil v Olomouci dívat na Kubu, nebo na mladšího syna Tomáše, tak už jsem se bavil s panem Fürstem (generální manažer Olomouce) a Honzou Tomajkem (jednatel klubu a zároveň asistent hlavního trenéra A-mužstva). Párkrát jsme prohodili pár slov. Nebylo to ale jen kvůli tomu, že tady hrál Kuba. V Olomouci věděli, že tu máme rodinné zázemí, bydlíme v Hněvotíně, což je kousek od Olomouce. Nějak to tedy vykrystalizovalo a jsem tady. Nějakou dobu už spolu v jednom obranném páru hrajete. Působí to na mě tak, že Lukáš je ten, který zajišťuje zadní vrátka, zatímco vy, Jakube, často podporujete útok. Máte z toho stejný pocit? Jakub: Je to přesně tak, cítím to úplně stejně. A myslím si, že i Galus (přezdívka) starší to vnímá podobně. Na ledě si v mnoha věcech vypomůžeme. Mně vyhovuje chodit často do útoku. I když tedy musím říct, že ne vždycky to jde. Galus je zase silnější v prostorech u branky. Tam mám naopak já rezervy. Lukáš: Kuba to řekl dobře. Každý jsme jiný, a to je asi dobře. Kdybychom byli oba buďto defenzivní, nebo ofenzivní, tak by to nejspíš nebylo úplně dobré. Já hraju spíš už takové libero. Všímám si, že se oslovujete přezdívkami. Probíhá komunikace mezi vámi stejným způsobem i na ledě? Lukáš: Já řvu Galus, Kuba řve Galus. Jakub: Před klukama bych se asi styděl křičet „táto“. Jak to vypadá v kabině? Jste oba často terčem vtípků? Lukáš: Nějaké narážky nebo srandičky jsou. To k tomu ale patří. Dá se v kabině vůbec nějak udržet rovina otec – syn, nebo se snažíte navzájem brát jako spoluhráči? Tak, jako kdyby šlo o kohokoliv jiného. Jakub: Na otce a syna si nehrajeme. Chceme, aby nás všichni kluci brali jako jednotné členy týmu a ne jako dvojičku. Myslím si, že by to ani nebylo dobré, kdybychom na sebe upozorňovali, že jsme otec a syn. Minulou sezónu tu byli bráchovéMikúšovi, Tomáš a Juraj, a podle mě se taky nesnažili být středem pozornosti. Upřímně se ale musím přiznat, že jsem do půlky sezóny ani nevěděl, že jsou bráchové (směje se). Je pro vás přítomnost toho druhého v jedné kabině něčím nepříjemná? Abyste se třeba vy, Lukáši, nebál něco před Jakubem říct, aby to pak neřekl doma, nebo naopak. Lukáš: Já nevím. Řekl bych, že to bereme tak nějak normálně. Kubovi jsem říkal, že se vůbec nemusí bát na mě na ledě zařvat. I kdyby mě poslal někam, tak to vezmu. Musíme si jako spoluhráči vyříkat všechno a nemůžeme brát ohled na to, že jsem jeho táta a on můj syn. Pro nás je opravdu důležité udělat vše proto, abychom na konci utkání měli o jeden gól víc než soupeř. A co určitá pomstychtivost v situacích, kdy do Jakuba na ledě někdo šťouchá? Máte větší nutkání jej jít bránit, než kdyby se jednalo o jiného spoluhráče? Lukáš: Opravdu nevím, je to takové těžké. Někdy se to kolem branky mele, že ani nemáte čas nějaké takové situace řešit. Minulou sezónu, když jsem byl v Třinci, a Kuba hrál proti nám, tak mi zase kluci, tehdejší spoluhráči, říkali: „Ty vole, teď jsem ti kluka u mantinelu ušetřil“. A podobně. Jak fakt, že hrajete spolu v jednom týmu, vnímá rodina? Manželka, potažmo máma, rodiče, potažmo prarodiče… Jakub: Mamka už tak má doma tři kluky hokejisty, takže nevím, jestli je z toho úplně nadšená. Řekl bych, že ji to už to asi moc nebaví mrznout na stadionech. Ale je to její věc, že má dva kluky. Jak si to udělala, tak to má (směje se). Brácha Tomáš je asi raději, že tu hrajeme oba, aby nás oba viděl hrát naživo. Dá se vůbec hokeji při běžných domácích konverzacích vyhnout? Lukáš: Myslím si, že my to tak právě děláme, že se o hokeji doma nějak extra nebavíme. Je jasné, že když víme, že jsme v zápase udělali něco špatně, tak si to řekneme. Ať už třeba na večeři po zápase, nebo na druhý den ráno před tréninkem. Nedávno jsem musel pár zápasů vynechat, takže jsem se díval z tribuny, proto jsem Kubovi řekl pár věcí, které měl udělat jinak. Je ale jasné, že z pohledu mimo led to vždycky bude vypadat jinak než přímo na hřišti. Jinak se ale snažíme doma hokej trochu vypouštět, abychom jím nebyli úplně přehlcení a nezbláznili se z toho. Navíc odpoledne nebo večer každý z nás většinou děláme něco jiného. Máte k sobě nyní ještě blíž než předtím? Jakub: Myslím si, že vztah spolu máme pořád normální, dobrý. Nehádáme se, nejsme žádní agresoři. Možná, že nás to vzájemně ještě trochu utužilo. Tím, že spolu trávíme více času. Ale jak už říkal Galus, odpoledne pak většinou trávíme každý jinak. Lukáši, máte za sebou v extraligové kariéře víc než tisíc zápasů, zahrál jste si se synem. Až budete za pár let svoji kariéru hodnotit, řeknete si: Co víc jsem si mohl přát? Jakub: Zlato! (předskočí otce v odpovědi a zasměje se). To je pravda, titul nemáte. Je to tedy jedna z věcí, která mrzí? Lukáš: No, je pravda, že ve finále jsem byl už čtyřikrát, ale nikdy mi to nevyšlo. Asi jsem pro to neudělal já, nebo mančaft všechno. Hokejový život jde ale dál, chtěl bych odehrát ještě pár zápasů. Jakube, byla pro vás v dětství vůbec jiná možnost, než hrát hokej? Tátu jste měl odmala pořád na očích. Jakub: Do třetí třídy jsem hrál kromě hokeje i fotbal, pak jsem se ale musel rozhodnout, co zvolím, protože mi to už časově nevycházelo. Rozhodl jsem se podle Galuse pro hokej, byl pro mě takovým vzorem. Trenér Olomouce Zdeněk Venera už před minulou sezónou 2016/17 řekl, že tátu hokejově přerostete. Byl a je tohle jeden z faktorů, který tě v hokeji motivuje – být lepší než táta? Jakub: Jo, je to pro mě pořád motivace. Galus v kariéře odehrál tři zápasy za reprezentaci na Karjale, nebo kde. I on sám mi říkal, že ho musím přerůst. Určitě mě to pohání. Pak už tu laťku můžu jen navyšovat. Aby pak měl i brácha chuť mě předehnat. Chtěl jste, Lukáši, dosáhnout v hokeji co největších úspěchů i proto, aby vaši synové měli chuť vás hokejově přerůst? Lukáš: Určitě. Tehdy, když mě v sezóně 2012/13 nominoval trenér Hadamczik do Finska na turnaj Karjala, tak jsem si říkal, že je to super i pro kluky, že mě uvidí hrát v televizi za národní tým. Setkali jste se někdy s narážkou, že je Jakub protěžovaný kvůli tomu, že vy sám jste hokejista a hrajete za ten či onen určitý tým? Třeba ve Zlíně, kde Jakub s hokejem začínal. Lukáš: To ani ne. Spíš jsme se setkávali s tím, že nás lidé trochu srovnávali. Pamatuju si, když byl Kuba v nějaké sedmé nebo osmé třídě a říkalo se, že je stejný typ jak já. Jeho trenéři mi říkali, že by toho ze sebe mohl dostat víc, ale tehdy si to hlídal víc vzadu. Podobně jako teď hraju já. Myslím si, že se to trochu změnilo ve chvíli, kdy Kuba přešel do Olomouce. Když měli nějaké těžší soupeře, tak se museli snažit s výsledkem něco udělat a i Kuba si začal víc dovolovat dopředu. Tam se to trochu zlomilo. Jakube, jste od prvopočátku obránce, nebo vás někdy v mládežnických kategoriích předělali z útočníka na obránce? Při pohledu na vaši hru to tak totiž někdy vypadá. Jakub: Vždycky jsem hrál vzadu. Vím akorát to, že někdy v páté nebo šesté třídě nás trenéři pustili z obrany na chvíli do útoku. Bylo to ale v situacích, kdy jsme měli v zápase velký náskok. Pamatuju si, že v šesté třídě ve Zlíně jsme hráli ligu, kde jsme hodně utkání vyhráli třeba i patnáctigólovým rozdílem. Byli jsme o úroveň nad ostatními týmy, ty zápasy nám moc nedaly. V útoku jsem si pak, pokud si dobře vybavuju, zahrál v jednom zápase ve starším dorostu. Tehdy nás vedl pan Tomajko. Zrovna chyběl nějaký útočník, tak jsem si vepředu zahrál já. Na přelomu roku jste si v národním dresu zahrál mistrovství světa hráčů do 20 let. Jak cenná zkušenost to pro vás byla? Jakub: Byla tam spousta hráčů, kteří už jsou prakticky hotoví pro NHL. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Viděl jsem, v jakých směrech se ještě musím zlepšit. Na jaře roku 2017 si vás, Jakube, v draftu NHL vybral slavný tým Chicago Blackhawks. Lukáši, vy jste si NHL nikdy sám nezahrál. Kdyby se to ale povedlo Jakubovi, asi by to pro vás byla víc než hřejivá náplast, souhlasíte? Lukáš: Bezpochyby. Moc Kubovi, ale i Tomášovi, přeju, aby to dotáhli, co nejdál to jen půjde. Hlavně, aby je hokej bavil. Jakube, jaké pro vás bylo se vypořádat s mediální pozorností? Hrát v 17 letech za A-tým, následně draft, nyní téma otec-syn v jednom týmu. Pomáhal vám s tím trochu otec? Přece jenom on už absolvoval ve své kariéře desítky rozhovorů. Jakub: S rozhovory ani ne, musel jsem se s tím nějak vypořádat sám. Myslím si ale, že tím si musí projít každý hokejista. Navíc jsem takového názoru, že všechny rozhovory nejsou k zahození. Pro lidi z médií je to práce a my hokejisté to musíme respektovat. My jim ty informace musíme podávat. Musím ale říct, že ze začátku, kdy toho bylo hodně, mi to nebylo dvakrát příjemné. Ale teď, čím jsem starší, tak chápu, že média k hokeji patří. A i když je toho někdy dost, snažím si z toho nedělat velkou hlavu. Lukáši, několikrát jste jak vy, tak Jakub během rozhovoru zmínili vašeho mladšího syna Tomáše. Co dvojnásobný sen – zahrát si i s ním? Napadlo vás to někdy a je to vůbec reálné? Lukáš: Z toho si právě dělají někdy srandu spoluhráči. Tomáš za námi někdy přijde po zápase do šatny a oni se ptají, kolik má roků a kdy taky začne hrát. Tomáš má 12 let. Kluci mi říkají: „Když bude makat a ty se za pět let nerozpadneš, tak to třeba vyjde.“ A já na to říkám, že jedině v případě, že by byl v útoku, protože tři beci vedle sebe být nemůžeme (směje se). On je totiž taky, stejně jako my, obránce. Já ale doufám, že k této situaci, že bychom si zahráli všichni tři spolu, ani nedojde. Zaprvé bych musel tedy těch pět let nějak vydržet, a to nevím jak, ale hlavně kvůli tomu, že věřím, že Kuba povyskočí a bude hrát už někde výš. Takže ani vy, Jakube, nepřemýšlíte vůbec o tom, že byste si někdy zahrál s bratrem? Jakub: Opravdu záleží na tom, co bude. Teď o tom nijak neuvažuju. Kdyby se ta možnost ale někdy naskytla, tak proč ne. Byl by to určitě krásný pocit.
Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Září 2018 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace