Katalánský boj o nezávislost je na mrtvém bodě

Madrid neúprosně odmítá katalánskou nezávislost, ale zdá se, že ani tvrdá rezistence centrální vlády nedokáže separatisty umlčet. Situace regionu se právě teď nachází na mrtvém bodě, jeho autonomie je od loňského podzimu omezená a parlament se snaží sestavit vládu. Pokud to nestihne do 22. května, budou se znovu konat předčasné volby. Takové jsou vyhlídky na příštích několik měsíců, ale je záhadou, jaké bude dlouhodobé řešení katalánské krize. Problematika katalánské nezávislosti sahá hluboko do historie. Napětí ale začalo eskalovat až v roce 2010, kdy Ústavní soud odmítl složitě vyjednaný kompromis na posílení autonomie, již dříve schválený španělským a katalánským parlamentem. „Separatismus v posledních osmi letech nabral na síle. Od té doby i má rodina chodí na demonstrace,“ potvrzuje Blanca Padrosa Sayeras, jednadvacetiletá Katalánka. Vedle ekonomických důvodů bývá nejčastější motivací, proč separatisté usilují o nezávislost, národní identita. „Španělsko nechápe, že jeho jedinečnost pramení z různorodosti. Každá autonomní oblast má své vlastní charakteristiky, svou historii a tradice. Stát se snaží rozdrtit jednotlivé identity, aby umožnil hegemonii jednolitého konceptu „bytí Španělem“,“ říká Xavier Montoriol Cunill, dvacetiletý student z Katalánska. „Kdybych měl pocit, že můj jazyk a kultura jsou oceněné a chráněné zbytkem Španělska, bylo by mi jedno, jestli v mám v občance napsané, že jsem Katalánec, nebo Španěl. Ale myslím si, že Španělsko je v tomto ohledu nenapravitelné,“ vysvětluje. Cunill rovněž tvrdí, že Katalánsko a Baskicko jsou nejodlišnější regiony, a proto trpí největšími represemi ze strany centrální vlády. Podle Radima Zámce, odborníka na danou problematiku z Univerzity Palackého v Olomouci, se však jedná o nacionalistický mýtus. „Katalánci trpěli za Frankovy diktatury v minulém století, ale v post-frankistickém Španělsku tomu tak není. Represe jsou okrajová záležitost v dobách velkých krizí, jako je třeba tato. A nemyslím si, že by byli Katalánci nějak dramaticky odlišní. Katalánsko je od 15. století v určitém vztahu ke Kastilii, takže se tam ty rozdíly postupně setřely,“ míní romanista. Bezpochyby nejdůležitější událostí pro katalánské separatisty bylo referendum, které se uskutečnilo 1. října loňského roku. Katalánci sice vyhlásili nezávislost, ale Ústavní soud ji posléze anuloval. Velká část politiků, kteří za organizací referenda stáli, je ve vazbě a čelí obviněním ze vzpoury a zpronevěry. Vyvstává tak otázka, kdo separatistické hnutí dál povede. „Madrid může hnutí na nějakou dobu paralyzovat, ale je jen otázkou času, kdy vyvstane nová generace vůdců,“ předpovídá Zámec. Nevyřešený je také osud Carlese Puigdemonta, bývalého katalánského premiéra. Puigdemont se po plebiscitu uchýlil do exilu v Belgii. Zdůvodňoval to tím, že ve Španělsku nemá naději na spravedlivý soudní proces. „Nemá to nic společného s útěkem ze strachu, Puigdemont neměl na výběr. Může za to španělská vláda, protože nabízela jediné řešení problému, a to vězení,“ domnívá se Padrosa Sayeras. Puigdemonta v zahraničí zadržela policie a nyní čeká, zda ho německý soud vydá do Španělska. Podle Radima Zámce by nejlepším řešením krize byl přechod Španělska na asymetrickou federaci, což by vyhovělo separatistům i zastáncům statutu quo.