Neznámá hrdinka Květoslava Bartoňová

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Květoslava Bartoňová
Květoslava Bartoňová Zdroj: Jan Kvapil
Všichni víme, jak je válka hrozná. Přináší utrpení a zkázu, lidé v jejím jménu páchají nelidská zvěrstva, plodí pláč a bolest. Někdy však dá válka vyniknout výjimečnému charakteru člověka, ukáže jeho laskavé srce, soucit a nechá vykvést jeho nejlepší vlastnosti v plné síle, které by za normálních okolností možná zůstaly skryté. O tom je příběh Květoslavy Bartoňové.

Děvče, které v osmnácti letech pomohlo najít domov čtyřiceti pěti dětem z oblasti těžce zasažené válkou. Začítám se do příběhu paní Bartoňové, rozené Axmanové. Na server pametnaroda.cz ho vložil Vít Lucuk, který zaznamenal rozhovor s touto dnes už osmdesáti devíti letou olomouckou rodačkou. Její život mě zaujal od prvního okamžiku. Nejen proto, že je pamětnicí okupace Olomouce za Protektorátu, jejího osvobozování sovětskými vojsky a poválečných událostí, ale zejména pro velikost činu, který vykonala v tak mladém věku.

  • Improvizované bydlení
  • Zobrazení: 33
  • Sirotci
  • Zobrazení: 34
  • Hroby obětí masakru v Tokajíku
  • Zobrazení: 36
  • Jeden z přeživších masakru v Tokajíku
  • Zobrazení: 37
  • Osvědčení Československé společnosti
  • Zobrazení: 33
  • Oběžník Ředitelství státních drah v Olomouci
  • Zobrazení: 33
  • Zora
  • Zobrazení: 32
  • Telegram 1
  • Zobrazení: 33

Volám paní Bartoňové a místo obvyklého vyzvánění mi z telefonu do ucha hrají slova písně od Bon Joviho: „It's my life. It's now or never. I ain't gonna live forever. I just want to live while I'm alive.“ Musím se pousmát. Paní Bartoňová je na lůžkovém oddělení ve Fakultní nemocnici Olomouc, ale ochotně si se mnou domlouvá schůzku. Setkáváme se, ale bohužel je na pokoji s několika dalšími pacientkami. To nám trochu brání prolomit ledy, paní Bartoňová nesměle začíná vyprávět svůj příběh. Nesměle, jako by to bylo něco špatného nahlas vyprávět o dobrém skutku, který vykonala. Jako by to bylo chlubení. Ale to já přece přišel za ní a požádal jí, aby mi pověděla ten příběh, který může inspirovat spoustu dalších lidí. Stále mě ujišťuje: „Nikdy jsem toho nevyužila. Za celou svoji kariéru učitelky jsem toho nevyužila a nikomu jsem to neřekla.“

Cestou mezi minovými poli

„Po základní škole jsem se dostala na obchodní školu, ale moc mě to nebavilo, tak jsem využila příležitosti v šestačtyřicátém roce a udělala jsem zkoušky hned do druhého ročníku učitelského ústavu a tím začala moje kantořina. Ve škole jsme dostali za úkol vybrat pro děti z východního Slovenska potřebné věci. Šaty, boty, prostě co kdo dal. Bylo toho hodně. No, a protože tatínek byl u dráhy, tak měl slevu a asi pět jízdenek ročně po celé republice pro rodinu zadarmo. Tak jsem jela zadarmo až na to východní Slovensko. My jsme byly zodpovědní to tam zavést a předat a dostat potvrzení, že jsme to odevzdali. Jela jsem tam s jednou svou spolužačkou, Krystovou Věrou, ona byla o rok starší. Ještě s námi jeli dva kluci z Kosinova gymnázia, kteří měli taky slevu na dráhu, aby nám pomáhali,“ vzpomíná paní Bartoňová a s každou další větou jsou vzpomínky živější. Počáteční ostych rychle opadá, a tak i já získávám odvahu, abych jí vybídl k vyprávění v co nejjemnějších detailech.

„Tak jsme dojeli do Svidníku. Zbyla tam jediná zděná budova, jinak Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná, to bylo srovnané se zemí. Ty vesnice tam nezůstaly. Když jsme šli těmi vesnicemi, museli jsme mít průvodce, který věděl, že z cesty nesmíme ustoupit ani o krok, protože tam byly nášlapné miny. No tak jsme to tam předali. To víte, že ti lidé byli rádi. Děcka k nám běžela. Bylo to takové milé. My jsme jim předávali věci, oni z toho měli radost. Ukazovali nám, jak spávali. Spávali třeba čtyři napříč na posteli, protože tam měli jen takové chýše z chvojí, nebo z kmenů,“ paní Bartoňová přerušuje vyprávění a posílá mě ke skříni. Má od doktorů zakázáno vstávat z postele, a tak mě s kantorskou nesmlouvavostí naviguje, až ve skříni nacházím šedou složku. Je plná starých dokumentů.

„To je z Údolí smrti tady ty obrázky.“ Paní Bartoňová mi ukazuje několik černobílých fotografií z druhé strany popsaných jejím rukopisem. Jsou na nich výjevy připomínající hrůzostrašné události, které se na východním Slovensku staly. Improvizované chatrče z kmenů a chvojí ve kterých žily celé rodiny. Fotka devíti bosých dětí ve věku asi od čtyř do desíti let. Stojí vedle pece, jediné, co zbylo z celé chalupy. Z druhé strany fotky je napsáno pouze: „Siroty.“

Je zde také fotka několika dřevěných křížů ve vysoké trávě. Fotka je popsaná slovy: „Hřbitov s hroby třiceti dvou zavražděných občanů v Tokajíku.“ Tento masakr se stal 19. a 20. listopadu 1944, jako odvetná akce německých vojáků za pomoc, kterou poskytli místní obyvatelé partyzánům. Na další fotce, jak je z druhé strany napsáno, je: „Jeden ze dvou zachránivších si život při vraždění občanů v Tokajíku.“

Paní Bartoňová se vrací k příběhu: „»Vezměte si nás, vezměte si nás,« tak nás prosily ty děti, protože to byli sirotci. Oni už neměli nikoho. Byly samy. Škola nebyla, nic. Tam bylo všechno zlikvidované. Tam nezůstalo vůbec nic. Oni vzali i dobytek a všechno. Hrozná bída a utrpení. Tak oni prosili: »Vezměte si je, vezměte si je s sebou.« Říkala jsem jim: »Přece si nemůžu jako děvčisko vzít děti s sebou do Olomouce.« Tam jsme ani nikde nemohli přespat. Tak jsme jeli zpátky. Nemohli jsme vzít děti s sebou. Přemýšlela jsem cestou, jak by se jim dalo pomoct, protože mně těch dětí bylo hrozně líto.“

V děravých teniskách

„Když jsem se vrátila, tak rodiče byly na pohřbu mojí tety. Čekala jsem několik hodin u dveří na zemi na chodníku. A když přijeli rodiče, tak jsem jim vyprávěla, jak to tam vypadá a říkala jsem jim: »Co kdyby si ty děti vzali na starost řádové sestřičky?« A když jsem se byla ptát u sester Voršilek, tak mi řekli: »My je ale nemůžeme vzít, nemáme dostatek financí, abychom tolik dětí ubytovali, stravovali a ošatili,« když jsem jim vyprávěla, že nic nemají. Tak jsem šla poprosit do Československé společnosti, protože předseda dr. Kubis byl tatínkův kamarád. Řekla jsem mu, že bych chtěla něco dělat pro ty děti a že potřebuji podporu nějaké organizace, aby bylo jasné, že to nedělám pro svůj osobní prospěch. A na základě toho jsem dostala osvědčení od dr. Kubise, že to dělám pro ty děti,“ paní Bartoňová přerušuje vyprávění a říká mi, abych se podíval do šedé složky, která leží přede mnou.

Ve složce mezi dalšími dokumenty nacházím papír: „Okresní odbočka Československé společnosti v Olomouci potvrzuje, že sl. Květoslava Axmanová, nar. 7. 3. 1928, studující III. roč. učitelského ústavu v Olomouci, pracuje po celé prázdniny v intencích této korporace a obstarává a vede obětavě krásnou akci o umístěných rusínských a slovenských dětí, které postrádají v poválečných poměrech a poruchách na východním Slovensku výchovy školní, a o zajištění jejich výchovy a škol. vzdělání na národních školách v Olomouci pro školní rok 1946/47.“

„A s tím jsem chodila po fabrikách, Moravské železárny, Manila, to byla provazárna, Andr a syn…U arcibiskupa Prečana na Arcibiskupství, tam jsem si teda lízla ostudu s těma svýma děravýma teniskama. Lokajové mi otvírali dveře a já jsem z toho byla celá vyjukaná, až mě předvedli k arcibiskupovi. Vykládala jsem mu, co bych chtěla udělat a on říkal, že nemají moc peněz, že jednorázovou podporu by mi mohl dát, ale ne velkou. A totéž mi řekl i Andr. Já jsem prosila, aby mi každý ten zaměstnanec uvolil nechat si srazit ze svého platu deset korun na výživu a ubytování dětí v klášteře Voršilek.“

Nahlížím znova do složky, abych z ní vytáhl oběžník Ředitelství státních drah v Olomouci, kde pracoval její otec František Axman. Píše se v něm: „…Jak víte, u nás byly válkou nejvíce postiženy kraje východního Slovenska. Obyvatelstvo zde dodnes bydlí v nouzových chatrčích o vnitřní rozloze několika málo čtverečních metrů. Výstavba nových budov většinou ještě ani nezačala, protože není peněz, stavebního materiálu a odborných sil. V mnohých obcích jsou lidé téměř odkázáni na podpory, protože zaminovaná pole a lesy neposkytují možnost výdělku. Nadto četným rodinám chybí živitelé; padli jako partyzáni, nebo odešli do světa za výdělkem. Neutěšenými poměry trpí především děti. Nechodily již dvě léta do školy a letos opět chodit nebudou, protože školy se v mnohých místech ještě ani nestaví…Z toho důvodu prosí také zaměstnance ředitelství státních drah v Olomouci, aby na tuto dobrou věc finančně přispěli…Zaměstnanci, kteří budou ochotni přispívati ve prospěch této akce po 10 měsíců alespoň 1 Kč měsíčně, nechť se zapíší do přiloženého seznamu s uvedením výše měsíčního příspěvku.“

Další dokument má předtištěné záhlaví: „Zora akciová továrna na cukroviny a čokoládu. Na Vaši žádost…rozhodla se správa závodu přispěti na Vaši akci, podnikanou ve prospěch ukrajinských dětí svidnického okresu tím, že příjme patronát nad dvěma dětmi a uvoluje se platit měsíčně 900 Kčs na jedno dítě po dobu jednoho roku.“ Finance ale nebyly všechno, co musela paní Bartoňová opatřit. „Potom jsem začala shánět oblečení, knížky, sešity, pouzdra, pastelky, pera, hračky, boty pro ty děti, aby byly vybavené. Jednou jsem byla u Zejdy v Přerově, tam byla továrna na kabelky a dostala aktovky pro ty děcka do školy. Jinde jsem zase dostala oblečení. My jsme na Slovensku byly o prázdninách a hned o těch prázdninách jsem se pustila do příprav, aby ty děti byly připraveny na další školní rok.“

Přišli bosy…dnes jsou šťastny

Paní Bartoňová mi ukazuje dva telegramy. Na prvním z nich je napsáno: „NA VAS LIST OZNAMUJEM ZE DETI V POCTE 45 ODCESTUJU 30 AUGUSTA O 4 HODINE PO OBEDE Z KOSIC PRAZSKYM RYCHLIKOM K VAM DOJDU 31 AUGUSTA RANO.“ Na dalším je: „DETI IDOU PLNYM POCTEM.“

„Děti jsem čekala na nádraží s nějakou paní z Červeného kříže. Přivezly jsme je do tělocvičny na Komeniu, kde jsem pro ně měla připravené slamníky a tam zůstali pár dní. Chtěla jsem, aby si taky některé děti někdo přes Červený kříž adoptoval. Zrovna můj tatínek se znal s panem trafikantem Hladkým, on byl bezdětný a vzal si dvě děti. Několik dětí si přišli lidé adoptovat a ten zbytek byl daný k sestrám Voršilkám. Tam měli všechno zabezpečený. Občas jsem se na ně chodila podívat a informovat se o tom, jak se adaptují, ale nic víc. To bylo jen tak pro mě osobní. Záleželo mi na tom, aby ty děcka byly v pořádku, aby se učili a měli z toho něco, když už jsem se do toho dala,“ vysvětluje mi, že dál neměla čas se dál o děti starat, protože se musela věnovat škole

Na černobílých fotografiích vypadají děti vděčně a šťastně. Holčičky s mašlemi ve vlasech chovají panenky, rozesmátí upravení chlapci mají uvázané kravaty. V novinovém článku z roku 1946, který paní Bartoňové vystřihl její otec, se pod fotkou jednoho z dětí píše: „Kdybyste znali toto milé inteligentní děvčátko v době, kdy přišlo do Olomouce ze Slovenska, sotva byste je nyní poznali. Celkem 45 dětí přišlo na Olomoucko ze Slovenska do pěstounských rodin. Přišly k nám většinou bosy, chatrně oblečeny, podvyživeny. Dnes jsou šťastny, dobře se jim daří a nechtějí se vrátit do svých chudičkých domovů. Jsou vesměs velmi nadané, dobře se učí, a tak není divu, že mnozí pěstouni je chtějí adoptovat.“

„Tak uplynul celý školní rok a potom si pro ně přijeli ze Svidníku z Národního výboru. Odvezli si je a už jsem se o to nestarala. Udělala jsem to, protože jsem měla ráda děti a chtěla jsem jim pomoct. To byla jediná moje myšlenka. Potřebují pomoct a já musím něco udělat. Byly to takové skromné děcka, nenáročné, vděčné. Oni mě měli rádi, protože věděli, že beze mě by tu nebyly. Ale jinak já jsem jim svou adresu nedala, ony neměli proč se o mě zajímat, byly rády. Já jsem to prostě musela udělat a tím to pro mě končilo,“ tím skončilo i vyprávění paní Bartoňové. Loučím se s ní, ale je mi jasné, že to nebylo naše poslední setkání. Je to jen část příběhu a já se chci stát jeho součástí. Akorát musím najít linku, která by spojila události, které se odehrály před sedmdesáti lety se současností.

Sirotek z Údolí smrti

Paní Bartoňová mi řekla, že po tom, co se děti vrátily na východní Slovensko, už o nich neslyšela. Ani o sirotcích, kteří byli adoptování rodinami z Moravy. Nepátrala po nich a ani jí se nikdo neozval. Ale při jednom z našich setkání se zmínila, že kdysi vyprávěla svému bratranci o tom, jak pomohla dětem z okresu Svidník a on jí řekl, že zná pána, který je adoptovaným sirotkem z té oblasti. To bylo vše. Chytil jsem se této stopy a ta mě zavedla až do Skrbně, nedaleko Olomouce před dům Jana Izáka. Otvírá mi starší energický pán, který se hned první větou projeví jako vřelý Hanák: „Dobré deň. Izák, to jsem já.“

Vysvětluji mu, proč jsem za ním přišel. Je překvapený informacemi, které mu říkám o paní Bartoňové a vypráví mi něco málo o okolnostech, za kterých se do Skrbeně dostal: „Ty školy tam byly všecky zničený a mě bylo tenkrát šest let a měl jsem jít do školy podle zákona. Tak nás přesunovali na Moravu.“ Měl za to, že celou akci organizovala Československá vláda. O paní Bartoňové nikdy neslyšel. Předáváme si kontakt a domlouváme schůzku, na které mi povypráví, co o akci ví. Já mu zase na oplátku povím o paní Bartoňové. Říká mi, že jeho rodné příjmení je Vanát. V dokumentech, které mi dala paní Bartoňová je i seznam dětí. Jan Vanát tam opravdu je, i ročník sedí.

Plný očekávání mířím na schůzku s panem Izákem. Po našem prvním setkání, kdy jsme si vyměnili jen pár informací, je na něm vidět, že se těší, až mu řeknu o okolnostech, za kterých se dostal na Moravu. Nejdřív mi ale on sám vypráví, co o svém původu ví. „Já jsem se narodil v Pisané v roce čtyřicet a pak tam přišla válka v roce čtyřicet čtyři.“ Vysvětluje mi, že si z toho nic nepamatuje. Ví jen to, co se dozvěděl od příbuzných a co si sám načetl o Karpatsko-dukelské operaci, která tak zničila jeho rodný kraj. Vytahuje mapu východního Slovenska a prstem na ní maluje vojska.

Sovětská a československá vojska se snažila z Polska prorazit německou obranou na severovýchodní hranici Slovenska. Měla to být pomocná akce slovenskému národnímu povstání. Němci se ale o chystaném útoku včas dověděli a opevnili se na vrcholech strmých karpatských kopců. Operace začala 8. září 1944, nejtvrdší boje se však odehrály od 21. do 27. října v údolí potoka Kapišovka, které vojáci překřtili na Údolí smrti. Právě odsud pan Izák pochází. Během těchto pár dní zde bylo zabito 11 tisíc vojáků. Zničené tanky tam zůstali dodnes, jako smutné memento bojů, které nepřinesly žádný výsledek, zmařili desítky tisíc životů a připravili o domov místní obyvatele.

Pan Izák mi ukazuje fotku pomníku, na kterém jsou vyryta jména zabytých obyvatel Vyšné Pisané. Jsou zde i jména jeho rodičů, Márie a Michala Vanatových. „Maminka zemřela údajně u porodu třetího dítěte. A táta, napřed jsem slyšel, že dostal tyfus, protože na něho vzpomínám, jak ležel v horečkách. Nedávno jsem se dověděl od jedné přízně, že když šel shánět mámě doktora, trefila ho kulka nebo něco a potom doma umřel. Takže jsou tam v Pisané pochovaní oba dva moji rodiče.“ Ještě dlouho po konci války bylo okolí doslova poseto nebezpečnou municí. Smutnou připomínkou toho jsou i tři jména na památníku. Dvě děti zemřely v roce 1950 při výbuchu minometného náboje a sedmnáctiletého mladíka smrtelně zranil výbuch dělostřeleckého náboje v roce 1983.

Pan Izák už si nevzpomíná na cestu na Moravu, jen na Svatý Kopeček u Olomouce, kde byly děti ze Svidníku dočasně ubytované, než si je odvedli pěstouni. „Na tem Kopečku si to tak matně vzpomínám. Pak si nás vzali bezdětní Izákovi. Měli druhé největší grunt tady ve Skrbeni a neměli děti, tak si nás vzali, mě a sestru. Tady ve Skrbeni je škola a tam jsem nastoupil hned v září.“ Ukazuje mi fotku, na které jako malý kluk stojí před domem a drží housle a noty. Vypráví mi o tom, jak několikrát s rodinou navštívili Vyšnou Pisanou a jeho rodný kraj. Žil tam jeho strýc s dětmi a s těmi se stýká. Prohlížím si fotky, na kterých pan Izák se syny lozí po tanku, jednom z těch, které zničily jeho domov.

Setkání po sedmdesáti letech

Předtím, než jsme se rozloučili, vyslovil pan Izák přání setkat se s paní Bartoňovou, ženou, díky které získal druhý domov. Domlouváme s ní tedy schůzku. O týden později míří pan Izák s kyticí růží v doprovodu své manželky do Neředína. Jsem na místě už dřív, abych pomohl paní Bartoňové připravit se. Zabzučí zvonek, jdu otevřít a uvádím manžele Izákovi dovnitř. Pan Izák zahrnuje paní Bartoňovou díky za vše, co pro něj a ostatní děti udělala. Usazují se ke stolu a společně si prochází seznam dětí ze Slovenska.  Pan Izák se zastavuje u některých jmen a vypravuje, co o těchto lidech ví. Nakonec nachází i své jméno: „Jan Vanát, to jsem já, šest roků, 19 kilo.“ Navzájem si vypráví o svých životech, o tom, co bylo mimo tu kratičkou chvíli před sedmdesáti lety, kdy se setkali.

Celý příběh se propojil. Od bojů v Údolí smrti, pomoci mladé dívky trpícím dětem, adoptování sirotků na Moravě, až k setkání po sedmdesáti letech a vyjádření díků za všechny zachráněné děti. Jsem šťastný, že jsem se mohl stát součástí toho příběhu, ukázat světu neznámou hrdinku paní Bartoňovou, povědět panu Izákovi o ní a okolnostech jeho adopce a nakonec uskutečnit jejich setkání. Květoslava Bartoňová dává světu naději, že i z tak nesmírného utrpení, které přináší válka, může vzejít něco dobrého, soucit a nezištná pomoc. Ta prostá slova: „To byla jediná moje myšlenka. Potřebují pomoct a já musím něco udělat,“ jsou slova skutečné hrdinky.

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Říjen 2017 »
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace