čt., 6. duben 2017 12:08

Studentskému muzikálu Stojí hruška nechybí odvaha, realizace ale pokulhává

Dva olomoucké studentské spolky se spojily, aby společně vytvořily středometrážní film Stojí hruška. Divadelní spolek Nabalkoně vytvořil během roku 2016 stejnojmennou loutkovou divadelní hru. Po domluvě s filmově zaměřeným spolkem Absent 90’s se rozhodli příběh, který vychází z divadelní hry Milady Mašatové z roku 1985 převést do filmové podoby.

Příběh filmu Stojí hruška vypráví o mladé dívce jménem Voškeruška (Máří Marková), kterou jako malé miminko našli hospodář (Laco Datel‘) s hospodářkou (Nikoleta Bartošová) pod hruškou v poli. Od té doby u nich žije, ale ostatními obyvateli hospodářství je spíš odstrkována a nejvíce času tráví právě u kouzelné hrušky, pod kterou ji našli. Tuto linii doplňuje marná snaha hospodáře s hospodářkou o vlastní dítě. O odlehčení děje se pak stará skupina děveček a pacholků, kteří v hospodářství také vyrostli.

Režie se chopil Lukáš Citnar, který předtím v rámci Absentu vytvořil krátkometrážní snímky Na okraji města nebo Křehká. Půlhodinový film a ke všemu ještě muzikál pro něj tedy znamenal novou zkušenost. S režií mu pomáhala vedoucí Nabalkoně Markéta Zborníková, která je vnučkou zmíněné Milady Mašatové. Společně se pak pustili do projektu, který je na poměry studentského filmu vskutku odvážný – natočit za minimální peníze a stále v relativně amatérských podmínkách muzikálovou pohádku. Na muzikál jsou chtě nechtě a při sebevětším talentu potřeba nemalé finanční prostředky kvůli technice, pohádka zase vyžaduje důkladný výběr lokací, kostýmy a vůbec velkorysou výpravu. Jak si mladí olomoučtí filmaři s nástrahami takového natáčení poradili?

 

Talentovaný tvůrčí tým kontra málo času a peněz na natáčení

Co se bezpochyby povedlo, je hudba, u muzikálu samozřejmě velmi důležitá součást celkového dojmu. Na písních pracoval zvukař filmu Karel Vaňek, členky kapely Travis McMuffin, které si ve filmu i zahrály, a představitelka jedné z děveček Barbora Capová. U Stojí hruška jsou velmi důležité i texty písní, které v podstatě vyprávějí celý příběh. Dialogy jako takové se ve filmu téměř nevyskytují. Tady už ale narážíme na první problémy. Vyprávění totiž i kvůli tomu není dvakrát přehledné a divák se v něm lehce ztratí. Přidat více scén, ve kterých si postavy trochu vyříkají své pocity, by pomohlo v orientaci. Tvůrci se ale až příliš spoléhají na písně a symbolické náznaky, které jsou sice hezké, ale vše se do nich zkrátka vložit nedá. Přílišná snaha vše odvyprávět v co největší zkratce a vměstnat tak příběh do pouhé půlhodiny filmu nevyhnutelně škodí.

Příliš krátké bylo i samotné natáčení, které dle slov tvůrců trvalo pouhých šest dní. Za takovou dobu je samozřejmě problematické jednak sehnat dostatek potřebného materiálu, tím víc pak nacvičit pořádné choreografie, které muzikál potřebuje. Hodně scén tímhle trpí, protože v nich chybí důstojné taneční sekvence, které by divákovi jasně naznačovaly žánr filmu. O to víc si pak divák váží například krásně vyřešené scény ve stodole a písně Ej, noci tmavá, která má vše – emotivní dopad, decentní, ale povedenou choreografii a ještě zvládá ve zkratce komunikovat celý příběh hospodáře s hospodářkou. Naopak úvodní taneční scéna a píseň Rejhorej je hezká na pohled, ale v příběhu nemá žádné pořádné opodstatnění.

 

Snaha se cení, Hruška však dojíždí na přílišné ambice

Na čem se ale krátké natáčení a nedostatek financí logicky podepsaly nejvíce, je technická stránka filmu. Vzhledem k tomu, že tvůrčímu týmu na poslední chvíli odpadl kameraman, musel se o práci s kamerou postarat sám režisér Citnar s pomocí asistenta režie Dominika Vontora. Na výsledku je pak až příliš vidět, že ani jeden z nich není školený kameraman. Amatérské přeostřování během jednoho záběru, stylová nejednotnost jednak na úrovni zmatené práce se svícením a také při přechodu mezi záběry – u spousty zvolených filmařských řešení chyběla nějaká motivace v příběhu, která by je opodstatnila.

Problémy má film i po zvukové stránce, kdy je na něm až příliš vidět, že všechen zvuk se dodělával až postprodukčně. Což je problém, se kterým by si dle mého jen tak neporadil sebelepší zvukař. Normální ruchy a šumy působí nevěrohodně, až příliš hlasitě (nejvíc to bije do uší u scény večeře), písničky samotné jsou vyřešené lépe, ale zase u nich vadí nepřesné postsynchrony, které člověka vytrhávají z vytvořené filmové iluze.

Všechny tyto technické potíže způsobené jednak amatérským zázemím a jednak možná i tím, že si tvůrci ukousli až příliš velké sousto, nás tak neustále upozorňují na fakt, že jde stále „jen“ o studentský projekt. Hnaný dopředu především nadšením více než čímkoliv jiným. Uvnitř tohoto studentského filmu se ale stále ukrývá diamant v podobě dojemného a potenciálně věčného příběhu, který občas dokáže připomenout ty nejhezčí české pohádky s příchutí folklóru. Možná to chtělo ještě nějaký čas počkat, nabrat zkušenosti u skromnějších projektů a především sehnat víc peněz na to, aby celý příběh Hrušky dostal přesně takovou realizaci, jakou si zaslouží. Pak mohl vzniknout klenot, který by nejen ve vodách olomouckého, ale vůbec českého filmu, neměl obdoby. Takhle je vše tak nějak na půli cesty. A to je škoda.

 

Hodnocení: 40 %

 

Autor: Tomáš Poštulka

 

Zobrazeno 2303 krát
Naposledy upraveno: čt., 20. duben 2017 22:24

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste