Všichni v oboru ví, kdo je Skopal a Jitro. Nikdy nic nepodcení, vždycky myslí za roh, říká Zuzana Kadlčíková

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Úspěšná sbormistryně a dirigentka Zuzana Kadlčíková (36) začínala jako členka Královéhradeckého dětského sboru Jitro. Ten ji podle jejích slov vybavil natolik, že vystudovat sbormistrovství v Ostravě a dirigování na JAMU pro ni bylo v některých ohledech mnohem snadnější. V současnosti spolupracuje s brněnským sborem Ars Brunensis a dělá konkurz na post sbormistryně Českého filharmonického sboru Brno, dříve vedla Kantilénu nebo Virtuosi di Mikulov. Ať už ale stojí před jakýmkoliv tělesem, vždy se k práci snaží přistupovat tak, jak to mnoho let zažívala pod vedením právě Jiřího Skopala. Energicky, s nasazením a naprosto profesionálně.

 

Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěla řídit sbor?

Byl to přirozený vývoj věci. Kdybych za sebou ale neměla Jitro, tak se stoprocentně sborům nevěnuji. Tam to začalo občasným vedením dělených zkoušek. Po gymplu jsem chtěla studovat klavír a hudební výchovu. Na přijímačky jsem byla maximálně připravená, ale pak jsem tam přišla, zahrála jsem akord c moll a měla jsem okno, nezahrála jsem ani notu navíc. Ale asi to tak mělo být. První impuls, že bych mohla jít cestou sbormistrovství byl pak na Vyšší odborné škole pedagogické v Litomyšli, kde jsem zjistila, že s běžnou praxí zpěváka ze sboru, jako je Jitro, jsem oproti všem strašně moc napřed. A tak jsem se hned další rok přihlásila do Ostravy na sbormistrovství a o dva roky později i na dirigování sboru na JAMU. Později jsem si studium rozšířila i o dirigování orchestru. Brzy mi bylo jasné, že už si život bez sboru vůbec nechci představit.

Řekla byste, že vám zkušenosti z Jitra takzvaně otevíraly dveře v jiných sborech a hudebních tělesech?

Jednoznačně. Jitro mi dalo mnoho zkušeností, které se ostatní studenti musí dozvědět až na škole a jsou tak oproti lidem z dobrých sborů pozadu. Ti nejlepší za sebou většinou mají průpravu v takovém tělese. Ivan Sedláček, dlouholetý sbormistr a zakladatel dětského sboru Kantiléna v Brně, si mě ke spolupráci vybral na základě několika setkání a informace, že jsem absolventkou Jitra. Také díky doporučení pana Skopala mi sbormistr Českého filharmonického sboru Brno Petr Fiala svěřil vykonat konkurz na sbormistryni v podobě projektu nastudování tří oper a měsíčního pobytu v Německu s tímto profesionálním tělesem.

Mnoho lidí, kteří projdou Jitrem, říká, že zpívání je jen část toho, co se ve sboru naučili. Vnímáte to také tak?

Člověk se zároveň učil být poctivý sám k sobě, mít vnitřní disciplínu. Mně to dalo hrozně moc. Snažila jsem se číst mezi řádky, co nám sbormistr říkal, jak nás vychovával a vlastně všechno, co tam člověk zažíval mě ohromně formovalo. Často jsem měla pocit, že na mě má větší vliv než moji rodiče. Mnoha lidem někdy připadalo, že už je to přes míru, ale mně vždycky přišlo, že to má v sobě hrozně dobrý princip. Brát ohledy na ostatní, být někde včas, to jsou zásady do života, které se uplatní všude.

Jaké to je odejít z Jitra a začít zpívat v jiném sboru?

Zažívala jsem totální vystřízlivění. V Jitru bylo automatické přijít na zkoušku dříve, sednout si rovně, studovat samostatně noty a tak. Tyhle návyky jiné sbory někdy vůbec nemají. V Ostravě jsme měli povinný „vysokoškolák“, kde jsem se kolem sebe jen s údivem rozhlížela. Někteří zpěváci přicházeli v půlce zkoušky, a když jsme se konečně sešli všichni, jiní zase začali odcházet. Víc mě zaujal studentský dívčí sbor Adash, kde se zpívaly hebrejské písně a chodily do něji studentky sólového zpěvu. Jejich školené operní hlasy mi ukazovaly cestu, jak dál pracovat s tím svým a rozvíjet ho, aby nezůstal u svého dětského zvuku. A pak mě překvapilo, s jakou přirozeností radily všem ostatním „nezpěvačkám“, jak si hlas šetřit a jak se chovat před koncertem. Dávaly do placu všechny ty zásady a principy, které jsem už znala z Jitra. Tam mi došlo, že kdo se tomu věnuje, tak tyhle věci zná a automaticky dodržuje. V Jitru člověk dostane naservírovaný úplně profi přístup k hlasu a k práci ve sboru. Proto se to potom snadno dělá i v životě. Kdokoliv z těchto sboristů kamkoliv přijde, tak se hned orientuje a má stejná očekávání od ostatních, což může někdy způsobit i zklamání.

Vzpomenete si na své první setkání s Jiřím Skopalem? Jak na vás tehdy působil?

Konkrétně si pamatuju na moment, kdy přišel do zkoušky Vlčích máků (přípravné oddělení v Jitru pro děti 4. a 5. tříd, pozn. red.). Byl něco jako celebrita. Najednou by člověk slyšel spadnout špendlík. Všichni měli vykulené oči a soustředili se. Učil nás tehdy Favete linguis singuli (píseň z kmenového repertoáru Jitra, autor Jan Campanus Vodňanský, pozn. red.) a my jsme byli maximálně fascinovaní. Jaká to je osobnost, ty ruce, jak mluví, všechno… Úplně nás uhranul. Velká motivace proto byla se dostat do hlavního sboru už kvůli němu. Na mě to tehdy zapůsobilo hodně. Do té doby to byla pořád taková zábavička, se Skopalem to ale bylo „něco fakt doopravdy“.

Jakou nejcennější radu vám dal? Řídíte se některými jeho radami dodnes?

Jednou říkal, že sbormistrova práce se u sboru projeví po čtyřech letech jeho působení. Když jsem šla před sbor, tak jsem v sobě pěstovala takovou energii, co nám dával on. Byl strhující. Dokázal vždycky něco říct tak, že se nám chtělo, a že jsme se těšili. Umí velmi dobře motivovat a přenášet důležitou část zodpovědnosti na zpěváky. Tak jsem si říkala, že chci, aby to lidi se mnou bavilo a abych jim taky dokázala předat energii a strhnout je svým vlastním nadšením. Na něm jsem vždycky viděla, že ho to baví.

Je nějaká věc například ve vedení sboru, kterou se naopak snažíte dělat odlišně?

Měla jsem samozřejmě odkoukaná jeho gesta při dirigování a každý, kdo je na něho zvyklý, tak první, co udělá, že ho kopíruje. Pak jsem na výšce zjistila, že je to ale jenom jeho rukopis, že potřebuju zvláště před orchestrem, který na mě není zvyklý, gesto bez ozdob, aby bylo okamžitě co nejvíc čitelné a sdělné.

Myslíte, že Jiří Skopal ovlivnil podobu současné české sborové scény?

Určitě ovlivnil. Už jenom tím, kolik lidí ze sboru vzešlo a šíří dál, co se od něj naučili. Honza Míšek (sbormistr Chlapeckého sboru Bonifantes v Pardubicích, pozn. red.) a další sbormistři pracují na podobné bázi. Všichni v tomhle oboru ví, kdo je Skopal a kdo je Jitro, že je to prostě excelentní sbor. Že od Jitra přichází dlouhodobě a stabilně vynikající úroveň. Jitro a Skopal je obrovský pojem.

Obdivujete na něm něco? Snažila jste se někdy být jako on?

Pro mě nedostižná věc je jeho vůle, ctižádost a puntičkářská profesionalita. Dotáhne a nachystá všechno na nejvyšší možnou laťku, jede se podívat do Francie do kostela rok před soutěží, aby viděl, v jakém prostoru se bude zpívat. Celé to promyslí a nepodcení žádnou stránku přípravy. Myslí pořád za roh. A hudebně má hroznou jiskru. U Jitra je to tak, že když to potřebuje zahřmět, tak to zahřmí. Líbí se mi, že dokáže ze sboru tohle dostat. Takže obdivuji jeho poctivou přípravu a absolutní profesionalitu. Je to špičkový profík.

Jaká úskalí provází vedení dětského sboru v současné době plné zábavy v podobě jiných koníčků, které mohou být v očích dětí atraktivnější?

Dřív toho taky bylo hodně. Dneska je to možná ještě pestřejší, ale stejně si myslím, že je to pořád hlavně o lidech. Buďto je ten, kdo je vede, nadchne a oni tam chodí kvůli němu, anebo ne. Sbor je totiž takovým zrcadlem sbormistra. Sice oboustranným, ale víc záleží, jak ho nastaví ten vepředu. S dětmi musí být člověk co nejpřirozenější, komunikovat tak, aby je k tomu přitáhl, byla dobrá atmosféra a děti měly pocit, že to jde samo. Že to není dřina, ale zábava. No a druhé úskalí je v tom, jak vést hlas, aby se dobře rozvíjel. Pracovat tak, aby děti na hlas netlačily a zpívaly volně. Sbormistr musí umět vybrat vhodný repertoár, který je posune, bude bavit a zároveň se na něm sbor předvede.

A jak je to ve sboru s dospělými?

Sbormistr dospělého sboru se musí ohlížet na více faktorů, některé věci nejdou prostě jen oznámit. Když jsem ale studovala u profesora Mátla (sbormistr a profesor na JAMU Lubomír Mátl, pozn. red.), tak jsem viděla, že se na zkoušce s dospělými sbormistr před sborem nesmí bát a mít přehnaný respekt. Může tam zpívat primář, právník a jiní vysoce postavení lidé, ale všichni jsou si ve sboru rovni. Když neumí svůj part, tak se s ním pracuje stejně. Někdy je to komunikace na velmi tenké ploše a někdy člověk zkrátka musí vycítit, co na koho zabírá. Mám pocit, že najít tu správnou balanc se člověk učí stále a za pochodu.

Může sbormistr přistupovat k vedení sboru stále stejně nebo musí takzvaně jít s dobou? Myslíte, že se to Jiřímu Skopalovi daří?

Svůj temperament a povahu si člověk nezmění. Tím, jak zraje a stárne, tak možná přesune nějaké priority. Stále je ale potřeba hledat nové výzvy, aby to sbor bavilo. To se, myslím, Jiřímu Skopalovi daří výborně. Docela dlouho jsem si držela takové krédo, že jestli to lidi někdy se mnou nebude bavit, tak toho okamžitě nechám. A ono se kupodivu občas stane, že dospělí někdy na zkoušce vypadají unaveně a nereagují tak, jak by si člověk představoval. Takže to moje předsevzetí vzalo za své. Důležité je totiž vidět svou práci v delším horizontu a nenechat se odradit takovými těžkými chvilkami, které se v životě každého umělce a vlastně všech lidí někdy objeví.

Kdybyste měla Jiřího Skopala popsat jednou větou, jaká by to byla?

Jiří Skopal je báječný sbormistr, vzor pro ostatní, profesionál, který dokáže své nadšení předat a strhnout s ním ostatní.

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Červenec 2018 »
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace