DDS Brnkadla - 25 let s divadlem

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Samostatný projekt - kulturní specializace/rozhlasová žurnalistika 

Dětský divadelní soubor Brnkadla sídlí v brněnském domu dětí a mládeže Lužánky a v roce 2015 oslavil 25 let své existence. Pro většinu svých členů se stal druhou rodinou. 

 

Realizace

DDS Brnkadla - 25 let s divadlem

 

1. Cíl práce

Cílem samostatného projektu je ukázka spojení mých dvou profesních profilací, a to rozhlasové žurnalistiky a tematické profilace kulturní.

Ideovým cílem projektu je vytvořit krátký rozhlasový útvar o fungování dětského divadelního souboru Brnkadla, který sídlí v brněnském domu dětí a mládeže Lužánky a v roce 2015 oslavil 25 let své existence. Mým cílem je soubor představit především ve světle atmosféry a přístupu, jakým s divadlem pracuje. Cílem není odborné popsání problematiky dramatické výchovy, spíše náhled do světa dětského a amatérského divadla, popis toho, co přináší účastníkům a z jakých důvodů je tato volnočasová činnost přínosem v běžném životě i v dospělosti.

Projekt by měl posluchačům ukázat divadlo v trochu jiném světle, než je běžné. Nejde jen o zábavu či povyražení, ale o způsob komunikace, spolupráci a sebevzdělávání se. Bylo by příjemné, kdyby posluchači sami zapátrali po známkách divadla a divadelních dovedností ve svých životech a uvědomili si, jak jsou tyto dovednosti cenné v každodenní i profesní komunikaci.

2. Zdůvodnění volby tématu

Minulý rok, kdy jsem se pustila do tvorby projektu v řádném čase, jsem si zvolila téma buskingu – pouličního hraní. Tento projekt jsem sice neodevzdala, ale považuji ho za velmi klíčový i k mému dnešnímu projektu o Brnkadlech. Během jeho zpracovávání jsem po praktické stránce získala opravdu cenné zkušenosti. Zjistila jsem také několik věcí sama o sobě, což osobně považuji za největší přínos.

Důvodů, proč jsem projekt o buskingu nedokončila, je několik, ale obecně bych je shrnula jako přílišné očekávání: od sebe, od techniky, od respondentů, od tématu. Prvním faktorem byl přístup mého hlavního aktéra, pouličního buskera, kterého si zde dovolím nejmenovat, protože jeho jméno v tuto chvíli není podstatné. Nejdříve mi život člověka, který se rozhodl pro svou vášeň a věnuje se hudbě na ulici tzv. „na plný úvazek“ přišel velmi zajímavý i se vším, co se k němu pojí, jako například alkoholismus a volnomyšlenkářství. Nicméně když se tyto okolnosti začaly projevovat v naší komunikaci – bylo velice obtížné ho zastihnout, dohodnout se s ním na čemkoliv, často nepřišel, objevil se opilý, nebo jsem ho musela přemlouvat, aby vůbec začal hrát – zjistila jsem o sobě další podstatnou věc. Nejsem a nikdy nebudu novinář, který se honí za výsledkem, ať to vezme, co to vezme, a už vůbec se necítím dobře v roli někoho, kdo musí na svého respondenta tlačit. Dopředu jsem si neuvědomila, jak těžké to může s umělci být.

Další překážkou mi byly technické potíže. Pouliční hraní se odehrává na ulici, a proto byly některé šumy nepřekonatelné. K tomu došlo především proto, že jsem nevhodně zvolila nahrávací přístroj. Ve snaze mít co nejkvalitnější zvuk jsem si vypůjčila profesionální přístroj na nahrávání hudby, který využívají například hudebníci pro záznamy živých koncertů. Zdálo se mi to jako dobrá volba i vzhledem k mému tématu, které bylo hudební. Nicméně to byla špatná volba, protože přístroj je opravdu natolik profesionální, že perfektně snímal všechno – což například v případě rozhovoru není úplně vhodné. I když jsem nahrávky poslouchala v průběhu, doufala jsem, že s nimi za pomoci počítače dokážu něco udělat. I zde jsem se mýlila. Moje dovednosti s programem Sound Forge, se kterým jsme na workshopech rozhlasové žurnalistiky pracovali, zdaleka nesahají tak daleko, aby ze špatného zvuku vykouzlily dobrý.

Přesto jsem projekt sestříhala a pokusila se z něj vytvořit alespoň lehce soudržnou formu. Nicméně materiál byl opravdu natolik špatný, že jsem se rozhodla netrávit další čas předěláváním něčeho, co nemělo smysl. Bohužel už jsem neměla dostatek času na vytvoření nového projektu, a tak jsem se rozhodla projekt neodevzdat. Musím přiznat, že mě tyto zážitky značně otrávily, obzvláště kvůli časové investici, kterou jsem do práce vložila, ale zároveň mě naučily spoustu věcí o mně samotné. Letos jsem se tedy do projektu pustila znovu – poučená, s novým tématem i přístupem.

Zaprvé jsem sáhla po „obyčejném“ diktafonu, ke kterému jsem při rozhovorech připojila mikrofon, a k mému velkému nadšení se výsledný zvuk s tím loňským nedal rovnat.

Zadruhé jsem si plně uvědomila, co je pro mě při tvorbě projektu důležité. Rozhodla jsem se od sebe nečekat, co nejsem schopna udělat, a rozhodla jsem se, že si projekt vystavím tak, aby se mi točil dobře a s radostí. A toto mé rozhodnutí už přímo souvisí s volbou mého tématu. Pouliční hraní jsem si zvolila, protože mi přišlo jako zajímavé téma pro posluchače, navíc se o něm moc nemluví a neví, přitom je to velký trend a na ulicích hrává čím dál tím více lidí. Znám spoustu hudebníků a mladých dobrodruhů, kteří na ulici hrají, a tak se mi zdálo, že budu mít dostatek respondentů. Mně osobně se toto téma příliš citově nedotýká, nemám na něj žádný silný názor, i když o něm hodně vím. I to pro mě byl kámen úrazu, protože jsem v točení projektu neviděla jinou motivaci, než abych to už měla za sebou. Tomu jsem se letos chtěla vyhnout, a proto jsem se sama sebe zeptala na otázku, co mě zajímá, co bych si ráda poslechla někde v rádiu, a co chci vlastně světu sdělit. Nemusela jsem se zamýšlet dlouho a okamžitě jsem si vybavila své dětství a konec konců to, co mě k žurnalistice přivedlo – divadlo.

Divadlo pro mě vždy bylo hybnou silou, podle něj jsem volila střední školu, i školu vysokou. Láska k textům, příběhům a hlasu pro mě vždy byla určujícím faktorem a věnuji se jim i ve svém profesním životě. Nejde však o divadlo jako takové – stát před lidmi a hrát za peníze, chodit se kochat bohatou výpravou. Můj postoj k divadlu je spíše terapeutický a praktický pro každého člověka. Divadelní techniky vnímám jako něco, co pomáhá jedinci utvořit si vztah ke světu kolem, ke společnosti i k aktuálním tématům. Je to spojení vnitřního světa s vnějším a je to cesta k jistotě ve vlastních krocích. Domnívám se, že by základní dramatická průprava měla být součástí vzdělání každého z nás.

Kdybych projekt točila o divadelní inscenaci nebo o jiné divadelní tvorbě, nikdy bych nedosáhla výsledku a poselství, které jsem měla na mysli, a to že divadlo by mělo být součástí života každého v té či oné podobě, třeba jako součást školní výuky, protože nám poskytuje úžasnou možnost vyzkoušet si role společnosti bez zábran a uvědomit si, v čem se cítíme dobře a v čem nikoliv, a tak najít sám sebe. Divadelní techniky a práce jsou cestou k utvoření pevné osobnosti a poskytují zázemí pro jakékoliv další jednání.

Nejdříve jsem si pohrávala s myšlenkou, že natočím reportáž o dramaterapii, ale potom jsem si uvědomila, že bych se ani skrze ni nikdy nedostala k tomu, co můj pohled na divadlo tak formuje. Přesně, jak v mém projektu říká Jitka Svobodová: když se řekne divadlo, vybaví se mi Brnkadla. Brnkadla ve smyslu jednotlivých lidí a unikátního způsobu, kterým s divadlem pracují. Proto jsem se rozhodla pro natočení náhledu do toho, jak divadelní techniky fungují, když se pro ně lidé nadchnou a jsou ochotni dělat divadlo ve svém volném čase i pro druhé.

3. Zdroje/stav problematiky

Vzhledem k tomu, že se jedná o náhled do konkrétní organizace, veškerými zdroji mi byli respondenti a v neposlední řadě moje osobní zkušenost. Jako dlouholetá členka souboru a poté i vedoucí vím o fungování Brnkadel většinu věcí ze zkušenosti, ať už se jedná o zkoušení představení s dětmi, o přípravu na jednotlivé zkoušky, tvorbu scénáře, vymýšlení aktivit na rozvoj dětí i skupiny, víkendových soustředění, ale také táborů a celotáborového programu. V roce 2013 jsem si také vyzkoušela organizaci nesoutěžní přehlídky dětských divadel Brnkání z pozice hlavní spoluorganizátorky. Po informacích jsem tedy nepátrala dál než ve své hlavě a vlastních poznámkách.

Informace, které jsem neměla, například o založení souboru a jeho prvních letech existence, jsem získala od Petry Pecky Rychecké nebo Ondřeje Dufka. Co ve výsledném projektu nezaznělo je, že se Petra Pecka Rychecká věnovala divadlu od svého dětství, hrávala v dospělém souboru jako dítě a poté jako náctiletá. Když si její otec Saša Rychecký založil dětský divadelní soubor Dividlo v Ostravě, Pecka za žádných okolností vedoucí dělat nechtěla, ale nakonec jí tato práce přirostla k srdci. Když se o něco později vydala do Brna studovat dramatickou výchovu na vysoké škole, vedení dětí jí tak chybělo, že začala chodit do největšího domu dětí a mládeže v Brně, Lužánek, a prosila, jestli by jí neotevřeli divadelní kroužek. Vedení se to příliš nelíbilo, ale po několika návštěvách jí umožnili otevření kroužku v jedné z Lužáneckých poboček v okrajové části Brna, Lesná. A protože se kroužek naplnil a poté rozrostl, po třech letech se do hlavní budovy Lužánek v centru Brna stejně Brnkadla dostala a jsou tam dodnes.

Další věc, co v projektu přímo nezaznívá, ale tvoří velkou část Brnkadelní atmosféry, je právě příběh jedné neúprosné studentky, která měla sen. A ten sen se jí splnil do rozměrů, které si nikdy dřív nedokázala představit a Brnkadla jsou v současné době jedním z největších a nejznámějších souborů v České republice. K jejich jedinečnosti také přispívá to, že se vzdala výkonů, soutěží a soutěžení s jinými soubory, aby neutrpěla kvalita společné práce a radost z ní. Nejsou tedy souborem, pro který jsou hlavní výsledky a úspěchy členů, což už velmi připomíná profesionální divadelní svět, ale právě pohoda a radost ze společného tvoření. A musím přiznat, že díky tomu, že jsem se projekt rozhodla udělat právě o Brnkadlech, se i do práce na školní povinnosti dostala ona radost z tvoření, která není podmíněna jeho výsledkem. To osobně považuji za veliký úspěch.       

Základní informace jsem čerpala ze stránek souboru www.brnkadla.cz.

4. Ideový plán

I když se o tom v projektu nezmiňuji, sama jsem do Brnkadel chodila od svých dvanácti let, a přesně jak popisují všichni v rozhovorech a anketě, stala se mou druhou rodinou. Protože se v poslední době zajímám o vývoj osobnosti a nejrůznější aspekty, které na ni působí, uvědomila jsem si, že právě aspekt pospolitosti a domova, který Brnkadla poskytují, chci zdůraznit a ukázat jako něco, co je pro vývoj dítěte naprosto zásadní.

To je také důvod, proč jsem se nezaměřila přímo na dramatickou výchovu nebo dramaterapií. Dramatická výchova je prostředek, se kterým Brnkadelní vedoucí pracují a díky kterému se členové souboru učí o divadle, světě i sami o sobě, ale není to to hlavní. Navíc o dramatické práci bylo napsáno a natočeno spousta reportáží, článků i vědeckých prací, a snahou o zběžné zachycení jejích principů bych ji nedocenila. Na druhou stranu dramaterapie s dětským divadlem ve formě, jakou s ním pracují Brnkadla, příliš nesouvisí. Dramaterapií se rozumí terapeutická metoda, která mimo jiné slouží k rozvoji schopnosti orientace a reakce v konkrétní sociální situaci. Brnkadla v sobě nesou silný aspekt ovlivnění každodenního jednání členů, ale rozhodně to není jejich cílem. Proto jsem se tématu dramaterapie rozhodla vyhnout úplně.

Během natáčení pro mě bylo podstatné, aby se všichni mí respondenti i já cítili přirozeně a byli ve svém prostředí. Proto jsem se nesnažila o příliš hluboký vhled do problematiky, ale spíše o zachycení atmosféry zkoušek a divadla, stejně jako charakteru jednotlivých vedoucích. Původně jsem měla také v plánu zahrnout názory rodičů dětí ze souboru a natočit rozhovor s jedním z nich, nicméně vzhledem k omezenému času výsledného produktu jsem se rozhodla toto podtéma vypustit. Je sice podstatné, ale není klíčové. Navíc Brnkadla spíše pracují na principu toho, co se odehrává ve společných chvílích, nikoliv mimo.

V tvorbě mě povzbudilo, když jsem o natáčení poprvé hovořila s Petrou Peckou Rycheckou, zakladatelkou a hlavní vedoucí souboru, a ona místo toho, aby se nějak „uvolila“ řekla, že je poctěna, že o Brnkadlech a o ní chci točit, a že jí to velmi potěšilo. Musím se přiznat, že v ten moment práce na školním projektu získala úplně nový rozměr, protože jsem pocítila, že na něm bude někomu opravdu záležet. Zároveň to samozřejmě znamenalo, že všichni mí respondenti šli do natáčení se stejným nadšením jako já – se stejným nadšením, které je pro Brnkadla tolik typické.

Jako velké pozitivum vidím to, že můj projekt bude využit coby propagační materiál pro soubor. Objeví se na webových stránkách a vedoucí s ním budou nadále moci pracovat. Toto praktické využití dává mé práci další smysl. Nejde jen o informace obsažené v rozhovorech, ale také o prezentaci toho, kam všude se členové Brnkadel dostanou, a co z nich třeba je, protože i tyto informace některé rodiče zajímají. Stala jsem se tak součástí vlastního projektu, který je výsledkem toho, o čem je – o sebepoznávání skrze divadlo, hledání vlastní cesty a využití dovedností komunikace k mnoha dalším praktickým profesím, v mém případě například žurnalistice.

Záběr Brnkadel je opravdu velký, jak v rozhovoru zkráceně popisuje Petra Pecka Rychecká. Jsou to aktivity od každotýdenních zkoušek, před víkendové aktivity jednotlivých oddílů i celého souboru, k táborům až po nesoutěžní přehlídku dětského divadla Brnkání, a spoustu dalších. Vzhledem k času výsledného produktu nebylo možné podívat se na všechny z nich, proto je projekt laděn obecně na atmosféru, která se nese každou akcí, neboť je duchem celého souboru a je tvořena jednotlivými lidmi, kteří se na organizaci těchto aktivit podílejí.

Žánrově jsem ke svému tématu zvolila formu rozhovorů, ankety a reportáže. Rozhovory tvoří největší část projektu a to proto, že nejlépe ukazují jednotlivé respondenty. Zároveň jsou to divadelníci, takže je radost je poslouchat. Anketu jsem využila při komunikaci dětmi, kde si myslím, že je hlavní zachytit rozmanitost a nadšení. Reportáž samozřejmě nemohla chybět, bavíme-li se o divadle, měli bychom slyšet alespoň část divadelní tvorby a také ukázku toho, jak se vlastně na divadle pracuje.

5. Postup práce

Po změně tématu z buskingu na Brnkadla jsem se rozhodla, že se do projektu pustím se vším všudy na vlastní pěst. Původně jsem chtěla o pomoc požádat své kamarády, především se strukturou projektu, poptat se jich, co by je zajímalo, co jim připadá důležité, ale nakonec jsem se rozhodla, že to udělám podle vlastní intuice a spolehnu se na ono nadšení z práce a komunikace s lidmi. I když jsem si připravila otázky k rozhovorům a strukturu jsem měla dopředu promyšlenou, často mě jednotlivé odpovědi respondentů odvedly k dalším zajímavým tématům a podařilo se mi tak získat další materiál, který je kombinací mého vhledu i vhledů jednotlivých aktérů. Proto je výsledný projekt práci společnou, i když jsem jej fyzicky zpracovala sama.

Co se týká samotného natáčení, odehrávalo se v několika vlnách. Nejdříve jsem zavolala Petře Pecce Rychecké a popsala jsem jí svůj záměr. Ona s nadšením souhlasila a to povzbudilo i mě, jak už jsem zmínila výše. Poté jsme se spolu potkaly, probraly změny v souboru od doby, co v něm nejsem (mimo záznam samozřejmě) a nakonec jsme se daly do natáčení. Bylo to pro mě velice příjemné, protože Pecka odpovídala na otázky, na které jsem se ptala, pěkně je rozvedla a občas přidala nějaké zajímavosti. Oproti minulému roku jsem tedy cítila i smysl vyptávání se. Od Pecky mě hlavně zajímalo to, proč se do divadla, vedení dětí, dramatické výchovy a Brnkadel samotných dala. Z prvního projektu jsem se poučila také v množství materiálu, takže jsem si pohlídala, abych neměla hodiny a hodiny záznamu, ze kterého budu horko těžko vytahovat to podstatné. Z natáčení, které trvalo se vším všudy maximálně hodinu, jsem odcházela spokojená.

Poté jsem se spojila s Jitkou Svobodovou, vedoucí oddílu Mimoni, a domluvila jsem se s ní, že se za nimi vypravím na zkoušku. Dokonce jsme z mého příchodu udělaly takovou malou atrakci pro děti, které si vyzkoušely mluvení na mikrofon, odpovídání na otázky a vyzpovídaly mě o mých zkušenostech s Brnkadly i o žurnalistice. Mimoni jsou děti ve věku od 6 – 10 let, takže práce na divadle probíhá pomocí her a krátkých scének. Bylo pro mě velmi obohacující pozorovat radost, se kterou se do práce vrhaly, a opět jsem si uvědomila, že výsledek není klíčový. Přesně jak v nahrávce zmiňuje Ondřej Dufek, zásadní je, aby se všichni cítili součástí a role dostával ten, kdo je potřebuje víc, než ten kdo je nejlepší. U malých dětí bylo krásně vidět, že ztrácí zábrany a potřebu porovnávat se.

Aniž bych to předem věděla, ve vedlejší místnosti zkoušel Pecčin oddíl Pulců, teenagerů ve věku od 13 – 16 let a tak jsem si natočila i jejich zkoušku. Od nich je záznam kousků divadelního představení, na kterém pracují. Mezi Pulce patří několik dětí, které znám od dob, kdy byli malí, a tak to pro mě bylo příjemné shledání. Také mě vyzpovídali, proč je natáčím, a co to vlastně dělám za školu. Nejsem si jistá, kdo vlastně dělal rozhovor s kým, nicméně jsem díky jejich přínosu získala náhled do toho, jak funguje spolupráce zkušenějších divadelníků. Měla jsem možnost pozorovat, jak jim rodinné zázemí Brnkadel umožňuje projevovat svoje talenty a osobnosti.

Po dvou hodinách strávených na zkouškách Pulců a Mimoňů jsem si uvědomila, jak náročné vedení dětí je, ale musím přiznat, že se mi i trochu zastesklo. Usadily jsme se s Jitkou do ticha a natočily spolu rozhovor o jejích zkušenostech z Brnkadel a také o tom, proč už v současné době nehraje divadlo sama. Jitčin příspěvek jsem brala především z pozice bývalé členky.

Dalším, za kým jsem se vypravila, byl Ondřej Dufek – můj bývalý vedoucí z dob, kdy jsem byla dítě, poté kolega vedoucí a nyní velmi blízký kamarád. Zajímal mě hlavně jeho pohled někoho, kdo vidí do zákulisí nejen celého souboru, protože je v něm od druhé zkoušky, ale také do papírování a organizace. Ondřej je neuvěřitelný člověk, který stíhá několik věcí zaráz, o čemž vypovídají také jeho nekonečné tituly před jménem i za ním (Bc. Ing. Ondřej Dufek, Ph.D., DiS.). Ve svém profesním životě se věnuje marketingu, je vysokoškolským učitelem i soukromým marketérem. Skrze jeho slova jsem znovu pocítila, jak velké nadšení je potřeba, aby člověk mohl být vedoucím Brnkadel, protože aktivity, které musí zvládat ve volném čase, jsou opravdu rozsáhlé. Zároveň mi Ondřej velmi přesně popsal, kde a jak využívá dovednosti z Brnkadel ve své profesi, a utvrdil mě v přesvědčení, že pokud člověk hraje divadlo amatérsky, posiluje si tím schopnost sebeprezentace a dostává zázemí svého projevu – jak verbálního, tak neverbálního. Bohužel na jeho zkušenosti nevyšel ve výsledné nahrávce čas.

Po konzultaci s paní Kvasničkovou jsem se rozhodla dotočit více akce a také pohled současného člena Pulců, čtrnáctiletého Tobiáše Ohniska. Setkali jsme se spolu venku v dobré náladě. Tobiáš byl velmi otevřený, v rozhovoru mi pověděl spoustu zajímavých poznatků ze zkoušek i ohledně herectví. Pak jsme spolu natočili hravou scénku, kdy mi předvedl, jak vypadá jeho postava v novém představení o strachu, a zadal mi také téma na scénku. Měla jsem být novou žačkou, které se snaží zařadit do třídy. Poté můj výkon zhodnotil a ukázal mi, jak je pro brnkadla důležitá konstruktivní kritika navzájem. Bohužel, z technických důvodů se mi části akce nenahrály a tak Tobiášův příspěvek zůstal jen ve formě dalšího rozhovoru.

Při stříhání projektu jsem využívala jak software Sound Forge, se kterým jsme pracovali v hodinách, ale také freeware Audacity, ve kterém jsem měla možnost sledovat všechny linky naráz, ale zasahovat jen do jedné. Nakonec jsem ho využila také k nahrávce mého slova, ukázalo se, že je zvuk čistší než přes diktafon. Kombinací těchto dvou programů jsem si práci značně zjednodušila a naučila jsem se několik nových „vychytávek“ k úpravě zvuku. Je to například pokročilejší odstranění šumu, přesnější stříhání nebo hladší zpracování podkresu, když se prolíná několik různých zvuků.

6. Sebehodnocení

Sama za sebe mohu projekt zhodnotit za zdařilý. Jak jsem již zmínila, byla pro mě důležitější zkušenost a vytrvání, mnoho jsem se naučila sama o sobě, a pochopila, jakým způsobem mohu a chci s vědomostmi i dovednostmi získanými při studiu žurnalistiky pracovat. Můj osobní prožitek, způsob, jakým jsem se vypořádávala s problémy i celkovým přístupem k projektu, pro mě jednoznačně převládá.

Co se projektu v porovnání s ostatními podobného rázu týká, odvedla jsem průměrnou práci a jsem si toho vědoma. Není to ovlivněno časem, který jsem do projektu vložila, ale úsilím. Jde spíše o to, že tato forma práce mi není natolik blízká, abych dokázala vytvořit perfektní rozhlasovou, zpravodajskou reportáž takovéto délky. Celkově mám blíže k publicistice, takže moje zpravodajská práce nemůže odpovídat kvalitě práce někoho, kdo zpravodajství miluje a baví se jím.

Nicméně co se technického provedení týká, jsem poměrně spokojena. Zaprvé mám radost z čistoty a kvality nahrávek, zadruhé z mé práce „střihačky“. Myslím si, že střih a následné skládání zvuků je kvalitní. S tím souvisí také radost z toho, že jsem všechny „komplikace“ vyřešila v chodu a nebylo žádné místo, kde bych se zasekla a nemohla s ním vůbec hnout.

Jsem si vědoma toho, že s odstupem času bych projekt zpracovala jinak, možná lépe, ale v tuto chvilku jsem opravdu vděčná všemu, co mě naučil. Celkově bych svou práci zhodnotila tvrzením, že pro mě byl cennější proces tvorby než samotný výsledek.

7. Literatura, zdroje + konkurenční projekty

Jak již bylo zmíněno, při práci na projektu jsem vycházela ze svých vlastních znalostí a zkušeností spolu s rozhovory s jednotlivými respondenty.

Pokud je mi známo, žádné konkurenční projekty neexistují, i vzhledem k tomu, že soubor Brnkadla není obecnou tématikou, ale konkrétní organizací. Profesionálnímu či dospělému amatérskému divadlu se věnují práce Jany Novákové „Inscenace Amadeus v Moravském divadle Olomouc v kontextu dalších českých nastudování“, Evy Korytářové „Zákulisí divadla“, Evy Zavřelové „Divadelnost masopustu“ a několik dalších. Nicméně na téma dramatické práce s dětmi jsem v oblasti projektů nenarazila. Pokud existují reportáže na toto téma, jedná se o interní záležitosti konkrétních kroužků či organizací.

Seznam zdrojů, literatury, odkazů

Osobní rozhovory a osobní znalosti

www.luzanky.cz

www.brnkadla.cz

Naposledy upraveno:

Nejnovější od Květa Oakland

Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Srpen 2018 »
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace