Hudba – lék pro duši?

Realizace

https://uloz.to/!XI0BJ5uUOXcA/dockal-sp-mp3

Záměr

1. Cíl práce

Cílem samostatného projektu je ukázka spojení mých dvou profesních profilací, a to rozhlasové žurnalistiky a tematické profilace kulturní.

Mým ideovým cílem projektu je vytvořit krátkou rozhlasovou koláž o příběhu pana Karla Růžičky, kterému hudba pomohla v nejtěžším období jeho života při boji s depresemi a úzkostnými stavy. Na příběhu pana Růžičky bych rád ilustroval možný význam hudby pro duševní zdraví člověka. Nezbytně tedy do projektu zahrnu i pasáž věnující se muzikoterapii, což je metoda léčebné pedagogiky, která jako terapeutického prostředku využívá hudbu. V této pasáži je ústřední postavou PaedDr. Lubomír Holzer, který patří již více než třicet let mezi přední české muzikoterapeuty. Cílem není odborné popsání problematiky muzikoterapie, spíše náhled na jeho vlastní celostní muzikoterapeutickou metodu a popsání jeho zkušeností z praxe, během které pomáhá nejen lidem s postižením, ale i s psychickými, nebo dokonce onkologickými problémy.

Projekt by měl posluchačům ukázat jedinečný příběh Karla Růžičky, kterému hudba na rozdíl od medikamentů pomohla při boji s depresemi. Dále by měl posluchače obeznámit se zkušenostmi věhlasného muzikoterapeuta, který lidem pomocí muziky pomáhá již více než tři dekády. Bylo by pro mě potěšením, pokud by projekt v posluchačích vyvolal zájem o muzikoterapii, nebo by jim alespoň nepatrně změnil pohled na hudbu jako takovou, se kterou se dostáváme do styku v podstatě každý den, aniž bychom si byli pořádně vědomí toho, jaké blahodárné účinky může mít na naše psychické i fyzické zdraví.

2. Zdůvodnění volby tématu

Téma mého samostatného projektu se mi v hlavě formovalo v podstatě po celou dobu mého bakalářského studia. S Karlem Růžičkou se znám však ještě déle. V dobách mého studia na Slovanském gymnáziu v Olomouci jsme měli se spolužáky kapelu s názvem Brainfreeze Paradox. Pan Růžička si nás sám od sebe vyhledal na českém kapelním serveru Bandzone a nabídl nám možnost nahrání několika písní v nahrávacím studiu Palba v Příkazech, které tenkrát vlastnil. Dále s námi chtěl rovněž natočit i krátký rozhovor, který měl v plánu zpracovat do internetového pořadu Palba Show Room o mladých kapelách z Olomouce a okolí. Výsledný díl pořadu o naší kapele byl publikován v únoru roku 2014 a ke zhlédnutí je dostupný na profilu naší kapely na serveru Bandzone v sekci novinky. Tenkrát jsem se poprvé setkal s Karlem Růžičkou, jehož zájem o olomouckou hudební scénu mě nadchnul a získal jsem k němu velký respekt.

V letním semestru svého prvního ročníku studia žurnalistiky na Univerzitě Palackého jsem pak v rámci předmětu Zpravodajství a publicistika 2 (PUBB) dostal za úkol napsat do semináře rozhovor. Okamžitě jsem měl jasno, s kým bych rád dané interview provedl. Oslovil jsem tedy Karla Růžičku a vypracoval jsem rozhovor s titulkem Mladé kapely v Olomouci mají kde vystupovat, ale nemají kde zkoušet. Své otázky jsem cílil hlavně na vznik nahrávacího studia Palba, jejich spolupráci s olomouckým klubem 15 Minut, ve kterém pořádali koncerty mladých skupin ze širokého okolí. Dále jsem se pana Růžičky tázal na jeho názor na olomouckou hudební scénu a zdejší podmínky pro mladé muzikanty. V původní verzi rozhovoru jsem měl však na úvod vypracované i osobní otázky na Karla Růžičku, jejichž zařazení do výsledné verze interview mi tenkrát znemožnil rozsahový limit. Ovšem při otázce, jak se vyvíjel Karlův vztah k hudbě, jsem se poprvé krátce dozvěděl o tom, že měl během puberty kvůli bohémskému způsobu života a častým večírkům psychické problémy, od kterých mu na rozdíl od antidepresiv pomohla hlavně kytara. I přesto, že se tahle pasáž do finální verze interview nedostala, vryla se mi hluboko do paměti.

Právě během letního semestru prvního ročníku jsem totiž na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky absolvoval rovněž i předmět Základy psychologie (ZPSB). Samotný předmět a poutavý výklad PhDr. Jana Šmahaje, Ph.D. mě velmi zaujal a jako téma své závěrečné seminární práce jsem tenkrát volil spánek.

V následujícím zimním semestru druhého ročníku jsem pod dohledem stejného vyučujícího dále absolvoval i navazující předmět Sociální psychologie (ZSP), kde jsem za téma své závěrečné seminární práce zvolil psychohygienu a relaxační techniky. Právě během tohoto období jsem se poprvé seznámil i s metodou muzikoterapie, která mě ihned zaujala, protože jsem si okamžitě vzpomněl na příběh Karla Růžičky, kdy mu proti depresím pomohla právě kytara.

Během zimního semestru druhého ročníku jsem absolvoval předmět Praktikum rozhlasové žurnalistiky (PRTB), kdy jsem si osvojil základy práce s diktafonem a nahrávacím audio editorským softwarem Sound Forge Pro 10.0. Jako závěrečnou práci jsem tehdy odevzdával rozhovor s překladatelem a mecenášem olomoucké slam poetry Robertem Hýskem. V letním semestru druhého ročníku pak navazoval povinně volitelný předmět Workshop rozhlasové žurnalistiky (WRTB), kde jsem si nově získané dovednosti dále prohluboval. Jako závěrečnou práci jsem odevzdával reportáž z loňského tradičního koncertu orchestrů Základní umělecké školy Iši Krejčího, který byl jedinečný v tom, že byl rozlučkový pro pana ředitele Josefa Dvořáka, který po osmnácti letech ve funkci odcházel do penze. Oba dva tyto kurzy pod vedením Ing. Radoslavy Kvasničkové mi poskytly řadu nových zkušeností i dovedností a byly jedny z nejzásadnějších předmětů, které jsem během svého studia měl možnost absolvovat.

Během letního semestru prvního ročníku jsem absolvoval předmět Základy obecné estetiky a uměnovědy (ZEUB) pod vedením Mgr. Pavla Zahrádky, Ph. D., který byl podmiňující k tomu, abych si během zimního semestru třetího ročníku mohl zvolit předmět Žurnalistická specializace – kulturní (ZSKB). V tomto kurzu jsem pod vedením Mgr. Davida Kresty rozvíjel své zkušenosti a dovednosti v oblasti kulturní žurnalistika, která byla od počátku mého vysokoškolského studia mou vysněnou metou.

Již odmalička mě totiž fascinovala hudba. Během studií na gymnáziu jsem začal chodit do ZUŠ Iši Krejčího, kde jsem se věnoval hře na bicí nástroje. Několik let jsem působil i ve zdejším dechovém orchestru, kde jsem měl na starosti zejména tympány. Společně se spolužáky jsme založili i již zmíněnou rockovou kapelu Brainfreeze Paradox, jelikož však ostatní spoluhráči odešli studovat do Brna, museli jsme vyklidit naši zkušebnu v Samotiškách a naše kapela se momentálně již tři roky nachází ve stavu hibernace. Zájem o hudbu mě však neopustil, neboť jsem si pořídil klávesy, na které se učím jako samouk. Když jsem se rozhodl jít studovat žurnalistiku na vysokou školu, bylo mým tajným snem stát se redaktorem jakéhokoliv hudebního časopisu. Tento sen se mi loni vyplnil, neboť na přelomu jara a léta jsem se stal redaktorem rockového magazínu Spark. Moc mě potěšilo, když Mgr. David Kresta ve svém kurzu zmínil, že se jedná o hudební magazín, který má v České republice nejvíce čtenářů. Za dobu svého působení u Sparku jsem měl možnost provést po telefonu nebo přes Skype požehnané množství rozhovorů s kapelami z celého světa, během kterých jsem postupně zjišťoval, že i slavným hvězdám často v nejtěžších chvílích jejich života pomohla právě hudba. Dále jsem se věnoval zejména recenzím, reportážím a na kontě mám už i několik tematických článků. Letos 30. dubna jsem měl pak jedinečnou možnost provést svůj první rozhovor naživo s Vincentem Paulem Abbottem, což pro mě byl neskutečný zážitek a ohromná zkušenost.

Když jsem se tedy na začátku třetího ročníku rozhodoval o vhodném tématu pro můj samostatný projekt, téměř okamžitě jsem věděl, že ho chci mít spojený s hudbou. Jako ideální námět jsem zvolil nevšední příběh Karla Růžičky, kterému muzika pomohla od psychických problémů. Samozřejmě jsem věděl, že budu muset tento příběh ještě doplnit, takže mě ihned napadlo oslovit i respektovaného muzikoterapeuta, který by se podělil o své zkušenosti. Vyhledal jsem pana Lubomíra Holzera, který byl velmi vstřícný. Měl jsem dokonce jedinečnou možnost zúčastnit se jedné z jeho muzikoterapeutických dílen. Chtěl jsem vytvořit rozhlasovou koláž, která by na jednu stranu pojednávala hlavně o příběhu Karla Růžičky, ale na druhou stranu by posluchače rovněž seznámila i s muzikoterapií a s působením pana Holzera.

3. Zdroje/stav problematiky

K získání konkrétnější představy o muzikoterapii jsem v prvotní fázi využil zejména internet, kde jsem pátral po materiálech, které by mi pomohly dozvědět se o této technice více informací. Nejvhodnějším zdrojem se ukázaly být oficiální stránky Muzikoterapeutické asociace České republiky CZMTA. Mezi členy tohoto neziskového profesního sdružení muzikoterapeutů patří i pan Lubomír Holzer, jehož oficiální internetové stránky se ukázaly dalším velice důležitým zdrojem. Na jeho stránkách je totiž zdarma ke stažení publikace pana Holzera a paní Svatavy Drlíčkové nazvaná Celostní muzikoterapie v institucionální výchově, která se při mé přípravě projektu stala zásadním zdrojem informací, neboť důkladně pojednává o metodě celostní muzikoterapie, kterou si pan Holzer osvojil.

K získání informací z oblasti psychologie jsem využil Učebnici obecné psychologie od Aleny Plhákové, kde jsem se zaměřil hlavně na téma depresí a úzkostných stavů. O muzikoterapii v této publikaci sice není žádná zmínka, ale o hudbě pojednává kapitola s názvem Psychické koreláty fyzikálních vlastností sluchových podnětů.

Muzikoterapie se řadí mezi hojně využívaná témata studentů vysokých škol. V národním registru vysokoškolských kvalifikačních prací Theses bylo při zadání hesla „muzikoterapie“ zobrazeno 855 výsledků. Studenti nejčastěji ve svých pracích zkoumali účinky muzikoterapie mezi jednotlivými druhy handicapu, dále využití tohoto oboru ve školství, jeho využití v různých organizacích apod.

Když jsem hledal frekvenci využití tématu muzikoterapie v českých médiích, překvapilo mě, že není vůbec vysoká. Při vyhledávání na internetových portálech českých periodik jsem zjistil, že nejčastěji se tohle téma objevuje v rozhovorech s jednotlivými muzikoterapeuty. Při vyhledávání hesla „muzikoterapie“ na stránkách České televize se mi sice zobrazilo úctyhodných 2050 výsledků, řada z nich však nebyla zrovna aktuálních. Nejčastěji se tohle téma zobrazilo ve spojitosti s pořady Sama doma a Dobré ráno.

Vzhledem ke své profilaci jsem byl moc zvědavý na výsledky vyhledávání tohoto tématu na stránkách Českého rozhlasu, avšak konečný počet 126 nalezených příspěvků mě lehce zklamal. Téma muzikoterapie se zde objevovalo opět zejména ve spojitosti s žánrem interview.

4. Ideový plán

Jak již bylo zmíněno výše, ideovým cílem mého samostatného projektu je vytvořit krátkou rozhlasovou koláž, jejíž ústředním tématem je příběh Karla Růžičky, kterému hudba pomohla při boji s depresemi a úzkostnými stavy v těžkém období jeho života. Neméně důležité pro mě však bude do koláže vhodně zasadit i pasáž věnující se muzikoterapii. K tomu se mi výborně hodilo zjištění, že Karel Růžička v dobách svých problémů neměl o existenci muzikoterapie ani tušení. Kdyby jej tenkrát někdo na tuto terapeutickou metodu upozornil, zcela jistě by ji býval rád využil. Takhle si pouze hrál doma na kytaru z vlastní iniciativy, aniž by věděl, že se hudba při potížích s psychickým zdraví používá v odborných kruzích.

Tematicky bych chtěl reportáž rozdělit do čtyř částí. V úvodní části bych rád uvedl posluchače do děje, seznámil je s příběhem Karlových psychických problémů a jeho tehdejšími pocity, které jej vedly až k tomu, že nakonec musel vyhledat odbornou pomoc. V druhé části bych rád posluchačům popsal, jak mu hra na akustickou kytaru pomohla více než předepsané medikamenty, co pro něj hraní na kytaru znamená a jak ho nakonec dovedlo až k vysazení léků. Třetí část bude pojednávat o terapeutické metodě muzikoterapie a její ústřední postavou se stane pan Lubomír Holzer, v téhle části bude zasazena i velice zkrácená ukázka reportáže z jedné z jeho muzikoterapeutických dílen. Poslední část by pak měla celý příběh Karla Růžičky uzavřít, seznámit posluchače s jeho hudebním působením a vyjádřením toho, jak moc pro něj muzika znamená.

Při tvorbě samostatného projektu jsem se rozhodl využít dva základní žurnalistické žánry, kterými jsou rozhovor a reportáž. Stěžejním se pro můj projekt stal žánr interview, při kterém jsem sbíral potřebné informace kladením nejrůznějších otázek vybraným respondentům. Žánru reportáže jsem pak využil jen zcela okrajově pouze při krátké ukázce z muzikoterapeutické dílny pana Holzera. Jsem si vědomí toho, že v reportáži by měl autor osobně vylíčit událost a doplnit ji o autentické zvuky prostředí. Avšak v mém případě mi přišlo kvůli úspoře času, aby můj projekt nebyl moc dlouhý, zbytečné, abych cokoliv musel líčit, neboť se pouze sedělo v kruhu a naslouchalo se výkladu a instrukcím pana Holzera. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl do svého projektu zakomponovat právě jen krátkou část, kterou posluchače provedou instrukce samotného pana Holzera.

Většina tematicky podobných rozhlasových relací se často pomocí interview jako ústřednímu tématu věnovala podrobně muzikoterapii, navíc se jejich délka mnohdy pohybovala nad dvacet minut. Můj projekt měl mnohem omezenější časový limit, a navíc jsem jako ústřední téma zvolil osobní příběh Karla Růžičky, čímž se můj projekt od zmíněných relací zásadně liší. Muzikoterapie v něm tedy hraje vedlejší roli, avšak nebylo možné, abych se o ní v projektu nezmínil. Navíc si pan Holzer za léta svého působení v této oblasti vyvinul vlastní metodu celostní muzikoterapie, kterou v mém projektu krátce popíše a dále se pak zmíní o svých zkušenostech z praxe.

Výsledná realizace projektu by tak měla posluchačům v prvé řadě přiblížit osobní příběh člověka, který hudbě vděčí za pomoc při boji s psychickými problémy. Jeho autentické svědectví by mělo v ideálním případě vzbudit u posluchačů emoce a přinutit je k zamyšlení se nad jejich přístupem k muzice. Dále by měl projekt posluchače krátce obeznámit i se zkušenostmi uznávaného muzikoterapeuta a nabídnout jim ukázku toho, jak probíhá jedna z jeho muzikoterapeutických dílen. V prvé řadě mi jde pouze o přinucení posluchačů přehodnotit jejich postoj k hudbě, pokud by to však v nich navíc vyvolalo i zájem o osobní zkušenost z muzikoterapie, pak by to předčilo veškerá má očekávání.

5. Postup práce

Když jsem se se svou vstřícnou vedoucí projektu, Ing. Radoslavou Kvasničkovou, dohodl na volbě tématu, začal jsem přemýšlet na strukturou projektu. Věděl jsem, že stěžejní pro něj bude podrobný rozhovor s hlavní postavou mého projektu, Karlem Růžičkou. Když jsem uvažoval nad dalšími vhodnými respondenty, bylo mi jasné, že budu potřebovat vyjádření odborníka na psychické zdraví člověka. Vedoucí projektu mi nejdříve navrhla, abych raději místo psychologa oslovil psychiatra. Dále jsem chtěl oslovit člověka, který je Karlovi blízký. Samozřejmě mě v první řadě napadlo oslovit někoho z jeho rodiny, popřípadě někoho z jeho dobrých přátel. Jako posledního respondenta jsem ke svému projektu potřeboval odborníka z oblasti muzikoterapie.

Před začátkem prací na projektu jsem se rozhodl pořídit si vlastní diktafon Philips DVT2510, abych již déle nemusel být závislý na půjčování si nahrávacího zařízení z Katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky. Jako první jsem si vytvořil obsáhlý seznam dvaceti otázek pro Karla Růžičku, ve kterém jsem kladl důraz na jeho těžké období s psychickými problémy a následnou pomocí kytary. Během prvního rozhovoru mi také postupně začalo docházet, že věci nepůjdou tak, jak si je člověk na začátku naplánuje. Karel se mimo jiné zmínil, že se o svých problémech kromě odborníků s nikým nebavil. Tudíž mi okamžitě odpadla možnost, že bych se mohl na vyjádření zeptat i nějakého jeho rodinného příslušníka. Naštěstí se také zmínil o situaci, kdy zažil úzkostné pocity poprvé. Jednou se v pubertě s partou přátel vydali na pěší túru z Olomouce na diskotéku do Doloplaz, která měřila několik kilometrů. Během ní se po kombinaci alkoholu a marihuany Karlovi vůbec poprvé spustil úzkostný stav, takže když k diskotéce konečně došli, odmítal jako jediný vstoupit dovnitř. Zatímco téměř všichni jeho kamarádi nechali Karla na holičkách a šli dovnitř, jediný, kdo s ním v nouzi zůstal, byl jeho dobrý přítel Jan Nesvatba. Oba spolu působí ve skupině Tři ku jedné. Od té chvíle jsem věděl, že tohle je další respondent mého projektu. Rovněž jsem chtěl Karla při nahrávání rozhovoru poprosit, jestli by mi nemohl krátce něco na kytaru zahrát. Karel se však projevil jako perfekcionista a tento můj požadavek s omluvou odmítl, protože si netroufl improvizovat nepřipravený před nahrávacím zařízení. Místo toho mi nabídl, že mi ve chvíli času precizně nahraje kytarový podkres, který budu moci ve svém projektu využít. Dále mi poskytl píseň s názvem Valerie And Her Week Of Wonders z hudebního projektu jménem my name is dorian, do které nahrával kytary. V mém projektu se pak Karel dále zmíní o svém působení v kapelách Pepa Rubbish a Laydown.

Dále jsem na internetu sbíral informace o muzikoterapii, a nakonec i vyhledal vhodného muzikoterapeuta. Narazil jsem na pana Lubomíra Holzera a dostal jsem unikátní možnost aktivně se zúčastnit jedné z jeho muzikoterapeutických dílen v rámci dne otevřených dveří neziskové organizace Nekonečná výzva v Olomouci. Zatímco jsem se s ostatními návštěvníky aktivně věnoval společnému hraní na bicí nástroje a naslouchal výkladu pana Holzera, celý průběh dílny jsem přitom nahrával na diktafon, abych měl dostatek materiálu pro zkrácenou reportáž. Původně jsem chtěl v projektu využít i pasáž, kdy se pan Holzer ptal účastníků dílny na jejich pocity ze společného hraní. Nejstarší účastnice, šestaosmdesátiletá Dagmar Malotová tenkrát pronesla památnou větu, že „z toho má pocit, že stojí za to žít“. Bohužel se v druhé části místnosti zrovna při této pasáži bavilo několik lidí. Akustika prostoru v propojení se slabým hlasem paní Malotové udělaly své, takže výslednému zvuku nebylo dostatečně rozumět. Z tohoto důvodu jsem se tuhle pasáž rozhodl ve finální verzi projektu zcela vynechat. Po skončení dílny jsem se s panem Holzerem domluvil na rozhovoru, který proběhl o týden později v jedné z olomouckých kaváren. I když jsem měl připraveno jen deset otázek, rozhovor kvůli poutavému výkladu pana Holzera trval skoro hodinu.

Původně jsem chtěl vyhovět požadavku paní Kvasničkové a snažil jsem se k účasti na projektu oslovit nějakého psychiatra. Jako první jsem kontaktoval MUDr. Danu Fidlerovou, která působí na psychiatrickém oddělení Vojenské nemocnice v Olomouci. Bohužel mi bylo řečeno, že se u nich nikdo muzikoterapii nevěnuje, ale byl jsem odkázán na primáře Psychiatrické léčebny Šternberk. Avšak také MUDr. Michal Kryl mi bohužel sdělil, že se u nich této terapeutické metodě nevěnují, a dokonce mi bylo řečeno, že se muzikoterapii věnují spíše psychologové nebo speciální pedagogové. Proto jsem jako odborníka na psychické zdraví člověka kontaktoval PhDr. Jana Šmahaje, Ph.D.. Pan Šmahaj byl velmi vstřícný a provedl jsem s ním rozhovor o délce osmi otázek, po jehož skončení mi i on potvrdil, že na psychiatrii se obecně muzikoterapii spíše nevěnují.

Jako poslední jsem se vydal natočit krátký rozhovor s Karlovým dobrým přítelem Janem Nesvatbou, na kterého jsem měl připravených pět otázek, které jsem však neprozřetelně cílil hlavně na zmíněný incident z Doloplaz.

Po sesbírání tohoto původního materiálu jsem za pomoci softwaru Sound Forge sestříhal hrubou verzi reportáže. Paní Kvasničková mě však záhy upozornila, že odbíhám od hlavního tématu a koláž působí značně nesouvisle. Vzal jsem si její vstřícnou radu k srdci a vydal se dotáčet zbývající materiál, který mi chyběl.

Postupně jsem tedy znovu obešel všechny zmíněné respondenty a už jen v pár otázkách jsem se jich zeptal na informace, které mi chyběly k dotvoření mého projektu. Rovněž mi paní Kvasničková navrhla, že by bylo dobré, abych získal vyjádření ještě nějakého dalšího člověka, který má s muzikoterapií zkušenosti. Po konzultaci s panem Holzerem, který muzikoterapii vyučuje jak na Pedagogické fakultě, tak i v rámci programu celoživotního vzdělávání Filozofické fakulty Univerzity Palackého, jsem byl vstřícně odkázán na dvě z jeho studentek. Kontaktoval jsem proto paní Magdu Blahovou a paní Alenu Gajdošíkovou, které mi ohleduplně poskytly své odpovědi na několik otázek, které se týkaly jejich zkušeností s muzikoterapií.

Když jsem měl konečně sesbíraný veškerý materiál pro tvorbu samostatného projektu, projevilo se největší úskalí. Měl jsem ho snad až příliš moc. Troufám si tvrdit, že kdybych měl možnost většího časového limitu, vystačil by můj materiál nejméně na půlhodinovou relaci, ne-li ještě delší. V první řadě jsem tedy musel vytřídit informace podstatné pro záměr mého projektu a vyřadit ty, které by v něm byly nadbytečné. Původně jsem měl třeba v hrubé verzi i pasáž o aktivní hudební činnosti pana doktora Šmahaje, avšak paní Kvasničková mě správně včas upozornila na to, že právě tohle je jedna z nadbytečných informací, která do mého projektu nepatří, protože jeho hlavním tématem je příběh o Karlu Růžičkovi. Pokud se mi třídění informací zdálo jako obtížná činnost, ještě těžší pak bylo samotné stříhání, při kterém jsem zásadně využíval software Sound Forge. Nejdříve jsem se snažil vyrovnat rozdíly v hlasitostech mezi jednotlivými nahrávkami, které se natáčely v rozdílných prostředích. Potom jsem se snažil odvést při stříhání co možná nejlepší práci, kdy jsem se snažil odstranit nevhodné tiché pasáže a co nejvíce přeřeknutí. Při stříhání některých přeřeknutí jsem ovšem dlouho polemizoval nad tím, zda by nebylo lepší je tam na několika místech nechat, neboť jejich vystříhaná verze působila značně nepřirozeně. Tohle pro mě bylo asi největším úskalím při tvorbě mého samostatného projektu. Nakonec jsem doplnil do pozadí projektu hudební podkres, aby finální verze získala na atraktivitě.

6. Sebehodnocení

Před začátkem natáčení projektu jsem měl obavy z rozsahu. Věděl jsem, že požadovaná minimální délka je deset minut, přičemž k tomu se požaduje desetinásobek natočeného hrubého materiálu. Nakonec jsem při finální úpravách projektu musel řešit problém zcela úplný, neboť délka jedné z hrubých verzí projektu měla více než dvacet minut, což jsem pochopil, že je příliš a finální verzi projektu jsem patřičně zkrátil. Jak už jsem jednou zmínil, troufám si tvrdit, že z natočeného materiálu bych byl schopný vytvořit nejméně půlhodiny dlouhý záznam, který by snad ani nenudil. Avšak došlo mi, že se musím se s délkou svého projektu držet při zemi.

Jelikož znám svou slabinu, kterou je má špatná artikulace a intonace, snažil jsem se v průběhu rozhovorů dávat si na tenhle problém pozor. Bohužel často také mívám trému, která mě občas přemohla a já nad sebou jen mohl lomit rukama. Při dotáčení průvodního slova jsem se ovšem snažil dbát na svou zřetelnou artikulaci. Velkou práci mi pak dalo vytřídit z hromady materiálu vhodné pasáže do svého projektu, aby nebyl příliš dlouhý.

Hodně jsem se obával střihu, protože se snažil do krátkého časového úseku vtěsnat co možná nejvíce informací. Často jsem trávil desítky minut nad jednou pasáží, kdy jsem přemítal nad tím, zda by bylo lepší tam nechat drobné přeřeknutí a nepřerušovat přirozený tok řeči, nebo zda by bylo lepší i tahle přeřeknutí vystřihnout za ceny nepřirozeného vyznění dané pasáže. Několik drobných přeřeknutí jsem právě kvůli tomuto důvodu v projektu ponechal, avšak ve většině případů jsem se je snažil vhodně vystřihnout. Jelikož na sebe umím být kritický, považuji střih za menší slabinu mého projektu.

I přes všechny obavy a drobná úskalí, se kterými jsem se při tvorbě projektu potýkal, hodnotím jeho výslednou podobu pozitivně. Má snaha o vytvoření reportážního pásma, které bude vyprávět o zajímavém a poutavém tématu, snad nepřišla nazmar. Jsem vděčný za to, jaké lidi jsem při tvorbě projektu poznal, neboť každý z respondentů mě do jisté míry ovlivnil. Nejvíce si tedy cením nových zkušeností, které jsem měl možnost získat.

7. Literatura, zdroje + „konkurenční“ projekty

Seznam použité literatury

HOLZER, Lubomír a Svatava DRLÍČKOVÁ. Celostní muzikoterapie v institucionální výchově: metoda Lubomíra Holzera : expresivní terapeutické metody - cesta ke změně v institucionální výchově : učební texty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3323-3.

JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FF UP, 2000.

PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004. ISBN 978-80-200-1499-3.

OSVALDOVÁ, Barbara. Encyklopedie praktické žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha: Libri, 2007.

Seznam online zdrojů

http://www.czmta.cz/

http://muzikoterapie.net/

MF DNES [cit. 2017-4-26]

http://ostrava.idnes.cz/neslysici-bubenici-rytmus-spolek-muzikohrani-muzikoterapeutka-michaela-a-daniel-plechackovi-i11-/ostrava-zpravy.aspx?c=A160603_073701_ostrava-zpravy_sme (4.6.2016)

http://ona.idnes.cz/hudba-pozitivni-vliv-na-uceni-d2o-/deti.aspx?c=A131209_125100_deti_haa (10.12.2013)

http://kultura.zpravy.idnes.cz/mozart-pomaha-pri-depresi-u-techna-vadnou-kvetiny-tvrdi-vedci-pu8-/hudba.aspx?c=A091227_113026_hudba_jaz (27.12.2009)

ČT [cit. 2017-4-26]

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1025095048-prvni-pomoc/400216100051047 (20.12.2000)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10435049455-dobre-rano/413236100071015/obsah/243719-beseda-muzikoterapie (8.2.2013)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1148499747-sama-doma/216562220600077/obsah/473655-muzikoterapie (24.5.2016)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10441287766-studio-6-vikend/213411010120217/obsah/244918-muzikoterapie-jako-lecba (17.2.2013)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10435049455-dobre-rano/414236100071057/obsah/334808-beseda-muzikoterapie (25.6.2014)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1148499747-sama-doma/211562220600124/obsah/173783-muzikoterapie/ (11.10.2011)

ČRo [cit. 2017-4-26]

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2583773 (20.3.2012)

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3772036 (29.12.2016)

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3773477 (2.1.2017)

http://www.rozhlas.cz/radiowave/spolecnost/_zprava/1033877 (20.3.2012)

http://www.rozhlas.cz/radiowave/diagnozaf/_zprava/1074634 (14.6.2012)

http://www.rozhlas.cz/radiowave/dubovyhigh/_zprava/823063 (13.12.2010)