Karlovarské kino Drahomíra

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Cíle projektu „Karlovarské kino Drahomíra“
Ve svém samostatném projektu spojím poznatky získané na absolvované kulturní specializaci, rozhlasovém praktiku a workshopu. Cílem mé práce tedy bude vytvoření rozhlasové reportáže o karlovarském kině Drahomíra. V něm bych chtěla nejen představit toto kino, ale také nastínit, jakou roli hraje v kulturním životě Karlových Varů, jaké speciální programy pořádá v průběhu roku i s jakými obtížemi se tým kina setkává při jeho financování. Nad těmito tématy se proto sejdu s majitelem kina Drahomíra, Pavlem Škapíkem. Pro nastínění účasti Magistrátu města Karlovy Vary na provozu tohoto kina a to jak po stránce finanční, tak například formou záštity nad pořádanými akcemi, nám laskavě poskytne rozhovor primátor města, Petr Kulhánek. Pro dokreslení představy o kulturně-sociálním významu kina také navštívím kinokavárnu biografu a udělám krátkou anketu mezi návštěvníky na téma významu kina pro jejich kulturní vyžití.
Výsledkem mé práce bude ucelená reportáž, která si klade za cíl poutavě představit kino Drahomíra, jeho finanční problémy v posledních letech a nynější směřování a ukotvení v kulturní síti Karlových Varů. Žánr rozhlasové reportáže jsem zvolila zejména proto, že umožňuje zapojení autentického svědectví reportéra formou průvodního slova, zachycení zvukového obrazu probíhající události, využití rozhovorů a anket. Spojením všech těchto možných složek reportáže je následně možné i částečné vtažení posluchače do popisovaného prostředí a situace.
Volba tématu
Díky svému studiu oboru filmové vědy na katedře Divadelních, filmových a mediálních studií a zejména pak díky tvorbě mé bakalářské diplomové práce pro tuto katedru, věnované právě karlovarským kinům, mám o síti karlovarských kin, jejich historii i vzájemném fungování přehled. Informace o dávné historii kina Drahomíra jsem proto nemusela vyhledávat. Bylo však potřebné nastudovat události posledních let, změny majitele, renovace kina v roce 2005, změnu skladby programu i obtíže s financováním, s nimiž se kino po své rekonstrukci potýkalo. K tomu mi napomohla některá lokální periodika, hlavně Karlovaský deník a Radniční listy, ale i informace z médií celostátních, např. ze Sedmičky či z Českého rozhlasu.
Karlovarské kino Drahomíra má za sebou již stoletou historii. První stálý kinematograf na místě dnešního kina založil v tehdejším hotelu Adler podnikatel Julius Holdgrün již v roce 1911. V průběhu dvacátého století kino několikrát změnilo svůj název. Původní jméno Adler bylo po změně majitele na začátku dvacátých let minulého století změněno na Apollo – Kino. Po Druhé světové válce přišla další změna jména – tentokrát na dnes fungující název Drahomíra, který byl ale na přechodnou dobu mezi lety 2005 – 2010 ještě jednou změněn na Kino Panasonic.
Kino Drahomíra roku 2000 od města koupil a začal provozovat Pavel Škapík. V roce 2005 zahájil nákladnou rekonstrukci. Nyní je víceúčelové kino s kinosálem o velikosti 14x15 m vybaveno nejen 123 sedačkami s odkládacími stolky, dvěma pětatřicetimilimetrovými a dvěma šestnáctimilimetrovými projektory, videoprojektorem HD Panasonic, zvukovou aparaturou Dolby stereo, ale i letním a zimním minikinem (každé po 35 místech k sezení). Před kinem funguje i (kino)kavárna. Rekonstrukce nakonec překročila zamýšlený rozpočet a donutila pana Škapíka kino prodat a dále je provozovat jen jako pronajimatel.
Před rokem 2009 dostávalo kino Drahomíra na svůj provoz dotace od karlovarského magistrátu ve výši půl milionu korun ročně. Vzhledem k výraznému zaměření kina na „ztrátové skupiny“ – děti, studenty, důchodce – totiž kino nejen, že nemůže vykazovat zisk, ale dostává se i do výrazných ztrát (pravidelně pořádá Bijásek pro nejmenší za 10 Kč, středeční projekce pro důchodce, čtvrteční Filmový klub, projekt Film a škola ad.). Kino samozřejmě nepromítá jen pro tyto skupiny obecenstva a neprofiluje se jako ryze artové. Nasazuje i výrazné a vysoce výdělečné snímky, nikoli však v premiéře. Ani zisk z těchto projekcí však není schopen vyrovnat ztráty z ostatních představení. Kromě zmíněných „ztrátových projekcí“ se v Drahomíře promítá 5-6 snímků týdně, počet projekcí za den se pohybuje mezi jednou až třemi. Vedle Mezinárodního Filmového Festivalu pak v kině Drahomíra nalezneme také kupříkladu ozvěny festivalu Jeden svět, Mezinárodní jazzový festival, Festival Caminos, bezpočet koncertů a výstav. Kdybychom chtěli dramaturgii kina Drahomíra přirovnat k některému z olomouckých kin, blížila by se nejvíce té, na níž funguje nedávno nově otevřené kino Metropol.
V roce 2009 se ale kino dostává do potíží. Tehdejší zastupitelstvo už mu nechce přiznat ani polovinu z původní dotace a pan Škapík nakonec získává podporu na provoz kina ve výši pouhých dvou set tisíc korun. Pan Škapík se mi svěřil, že vkládal velké naděje do nové vlády na karlovarském magistrátu, v čele s primátorem Petrem Kulhánkem. Ten má však dle svých slov svázané ruce (blíže uvádím v samotné praktické reportáži). V průběhu reportáže, kterou jsem původně zamýšlela jako publicistickou a představující kino Drahomíra skrze jednu z jeho akcí a pouze doplněnou o komentáře k neutěšeným finančním nedostatkům v roce 2009, se ale při rozhovorech s pány Škapíkem a Kulhánkem ukázalo, že situace je v současnosti vážnější než před dvěma lety a kinu skutečně hrozí do konce tohoto roku krach. V tu chvíli se pro mne zcela změnil i postup tvorby a cíle práce. Upustila jsem od původního záměru pouze představit výjimečnost kina Drahomíra a přešla jsem k pátrání po odpovědi na otázku, proč je kino v této situaci a je-li možné mu nějakým způsobem pomoci.
Jedinými pravidelně promítajícími kiny v posledních letech v Karlových Varech jsou Čas a Drahomíra (Panasonic). Kino Čas si v posledních době prošlo mnohými úskalími (nejasnosti kolem vlastnictví, pronájmu a směřování kina, nákladná rekonstrukce apod.), profiluje se však jako kino premiérové a komerční a speciální program zařazuje jen velmi sporadicky. Po nástupu nového vedení na karlovarský magistrát ale bylo vypsáno výběrové řízení na nového pronajimatele kina. Ten si teď tedy kino pronajímá od jeho majitele – města Karlovy Vary – vykazuje však zisk a za pronájem platí každý rok 200 000 Kč.
Oproti tomu Drahomíra vykazuje na základě výše představeného dramaturgického směřování, sice pochopitelnou, ale nemalou ztrátu. Představy o řešení neutěšené situace jak majitele Pavla Škapíka či primátora města Petra Kulhánka, tak ale i kupříkladu vedoucího místního Filmového klubu Dušana Kondela či návštěvníků Filmového klubu kina Drahomíra a přilehlé kinokavárny představím ve své reportáži.
Karlovarské kino Drahomíra jsem si zvolila za téma svého Samostatného projektu nejen proto, že tato práce zajímavě spojuje oba mé obory, ale především proto, že i pro mne osobně toto kino hodně znamená a chtěla jsem jej posluchačům představit. Bohužel jsem v průběhu práce narazila na výše zmíněné zjištění o vážnosti finanční situace kina a spíše než abych představovala tento významný kulturní prostor, začala jsem pátrat po důvodu současné situace a jejích možných řešeních.
Kino Drahomíra v médiích
Karlovarské kino Drahomíra se v médiích objevuje jen velmi zřídka. Většina článků je věnována zajímavým programům uváděným v kině. Finančním obtížím a nelehké situaci kina se média věnovala pouze v roce 2009, kdy se kino dostalo do výše uvedených úskalí a sporů s Magistrátem města Karlovy Vary. Jakoukoli zmínku o aktuálním stavu problematiky finančních potíží jsem v žádném ze zkoumaných periodik ani v archivech rozhlasů nenalezla.
Z období začátku roku 2009 se problematice nejvíce věnoval Karlovarský deník. V něm nalezneme několik článků věnovaných hrozbě nepřiznání dotací kinu Drahomíra (v té době Panasonic) komentovaných na pozadí faktu, že druhé karlovarské kino Čas dostalo v té době finanční podporu na svůj provoz ve výši 1,5 miliónu korun.
KARLOVARSKÝ DENÍK [cit. 14. 3. 2011]:
http://karlovarsky.denik.cz/zpravy_region/kv-glosa-20100215.htm (15. 2. 2010)
http://karlovarsky.denik.cz/zpravy_region/kv-rozpocet-mesta-kultura-20090108.html (6. 1. 2009)
http://karlovarsky.denik.cz/zpravy_region/kv-rozhovor-kulhanek-20090402.html (2. 4. 2009)
O finanční situaci kina informoval i server Sedmička.cz
SEDMIČKA.CZ [cit. 14. 3. 2011]:
http://www.sedmicka.cz/karlovy-vary/clanek?id=11087 (23. 6. 2009)
Většina ostatních článků spojených s kinem Drahomíra referuje pouze o jeho kulturním programu, případně v souvislosti s Mezinárodním Filmovým Festivalem.
ČESKÝ ROZHLAS PLZEŇ [cit. 23. 3. 2011]: http://www.rozhlas.cz/radiowave/waveculture/_zprava/753725 (30. 6. 2010)
KARLOVARSKÝ DENÍK [cit. 14. 3. 2011]:
http://karlovarsky.denik.cz/kultura_region/festival-caminos-si-chce-zachovat-vlastni-tvar.html (15. 11. 2009)
http://karlovarsky.denik.cz/kultura_region/cestovatele-prijede-podporit-i-jaroslv-dusek.html (11. 11. 2009)
http://karlovarsky.denik.cz/kultura_region/kv-jazzfest-zanrova-rozmanitost-i-tradice20091015.html (15. 10. 2009)
http://karlovarsky.denik.cz/zpravy_region/kv-fresh-film-fest-fff-20090811.html (11. 8. 2009)
I tyto sporadicky publikované informace o kulturním životě v kině však z médií v posledních letech značně vymizely. Podle majitele pana Škapíka je to zejména proto, že zhruba do roku 2010 se velmi snažil informovat novináře o dění v kině, rozesílal jim tiskové zprávy apod., ale v posledním roce od této snahy upustil a karlovarská média kinu přestala věnovat pozornost.
Ideový plán
Cílem mé práce je seznámit posluchače s neutěšenou současnou finanční situací kina Drahomíra, jeho rozmanitým programem a v neposlední řadě směřováním. Vzhledem k faktu, že kino Drahomíra není jediným kinem Karlových Varů, budu se snažit při představování jeho dramaturgie zaměřit na jeho jedinečnost a odlišnou programovou skladbu kulturního programu (nejen filmového) v porovnání s ostatními kulturními centry města.
U rozhlasové reportáže posluchač nemá možnost záznam dle potřeby vracet a poslechnout si jej znovu, čemuž je nutné podřídit tvorbu a skladbu jednotlivých částí tak, aby následovaly v logické návaznosti a byly srozumitelné. Publicistická reportáž jeví se mi jako žánr pro zvolené téma nejvhodnější, protože jejím základním principem je montáž různorodých slovesných (rozhovor, anketa) i hudebních částí do uzavřeného a dynamického celku.
Postup práce
Reportáž je rozhlasovými pracovníky právem považována za nejtěžší disciplinu. Při její tvorbě se autor stává zároveň scénáristou, režisérem, dramaturgem i redaktorem. Sám vymýšlí postup natáčení jednotlivých složek reportáže, jejich seřazení, doplnění o studiový komentář a hudební složku, sám zodpovídá za výběr respondentů či vyjádření zúčastněných stran. Tvůrce musí perfektně ovládat všechny postupy rozhlasové tvorby a disponovat všemi potřebnými dovednostmi a znalostmi ke zvolenému tématu.
Vzhledem k praktické náročnosti tvorby reportáže bylo nutné doplnit si o ní také teoretické poznatky studiem odborné literatury.
Neopominutelným krokem při přípravě na tvorbu reportáže bylo také vyhledání vhodných technických pomůcek na natáčení. Naštěstí mám svůj vlastní diktafon a nemusela jsem si tudíž půjčovat přístroje z katedry, což mi umožnilo korigovat časy natáčení operativně dle potřeby a bez závislosti na výpůjčních lhůtách. Při tvorbě jsem tedy pracovala se svým diktafonem Olympus Voice digital recorder WS 400S a mikrofonem Mipro. Velmi výhodný při práci s vlastním vybavením je samozřejmě i fakt, že jsem na něj zvyklá a jeho ovládání mi nedělá problém.
Na začátku práce na samotné reportáži bylo nutné vymezit zvolené téma, uspořádat nápady a sestavit prvotní hrubý scénář, bez něhož je nemožné vyrazit na samotné natáčení, neboť hrozí opomenutí natočení některých stěžejních složek programu. Po rešerši dostupné literatury a mediální tvorby spojené se zvoleným tématem vyvstala ještě před sestavováním tohoto hrubého scénáře otázka, které respondenty je nutné pro práci získat. Teprve po kontaktování těchto respondentů, kteří jsou značně časově vytíženi (primátor města Petr Kulhánek a majitel kina Drahomíra Pavel Škapík) a získání informací o jejich časových možnostech jsem si sestavila časový harmonogram pro svou práci. V průběhu měsíce dubna 2011 jsem se postupně setkala a pohovořila s majitelem kina panem Škapíkema a primátorem města Karlovy Vary Petrem Kulhánkem.
Teprve informace získané na těchto dvou setkáních však mou práci posunuly naprosto jiným směrem. Musela jsem úplně jinak vystavět tematickou linii, kontaktovat další respondenty, z nichž se mi nakonec povedlo pohovořit pouze s jedním z vedoucích karlovarského Filmového klubu, panem Dušanem Kondelem či zcela přetočit materiály získané z dříve vykonaných anket mezi karlovarskými obyvateli. Původně jsem měla v plánu skrze ankety zejména poukázat na důležitost kina Drahomíra pro kulturní vyžití obyvatel města. Respondentům v anketě jsem tedy kladla tři stěžejní otázky: „Jak často navštěvujete kino Drahomíra? Co znamená tento prostor pro vaše kulturní vyžití? Víte kde jinde v Karlových Varech nebo okolí funguje podobné zařízení?“ Ovšem po zjištění, že kino se bude nejspíš brzy skutečně zavírat, se okruh mých otázek do ankety logicky změnil. Respondentů, kteří sestávali hlavně z návštěvníků kinokavárny před projekcí Filmového klubu 21 4. 2011 jsem se ptala na tyto otázky: „Jdete dnes do Filmového klubu? Chodíte i na jiné projekce v tomto kině, případně na některé z jeho doprovodných akcí? Dokážete si představit, že by kino Drahomíra zcela zaniklo? Kam jinam byste chodili?“
Původní materiály byly pro nově postavenou tematickou linii zcela nepoužitelné, nezařadila jsem je proto ani do Hrubých materiálů práce, protože jsem s nimi vůbec nepracovala.
Ve vytvořená reportáži nezařazuji žádné hudební předěly, protože v průběhu práce jsem sice navštívila jeden z koncertů pořádaných v kinokavárně Drahomíra, bylo na něm však zakázáno pořizovat jakýkoli zvukový záznam. Udržení pozornosti posluchače se proto snažím docílit střídáním různorodých výpovědí a částí ankety.
Závěrečné zpracování získaného materiálu se nakonec ukázalo jako jedna z nejméně náročných složek práce na reportáži. Mnohem složitější bylo domluvení schůzek na vytvoření potřebných rozhovorů a zejména pak jejich tvorba. Neuvyklost na plynulé a souvislé vyjadřování na mikrofon u mne vedla k bezpočtu přeřeknutí, nespisovných výrazů a zejména k pokládání nesouvislých, krkolomných a nesmyslně dlouhých otázek. Všechny tyto chyby se později při samotném střihu jen těžko napravují.
Při vytváření a pozdější skladbě práce jsem se snažila vyvážit všechny prvky rozhlasové reportáže, s nimiž jsem pracovala – tedy rozhovory, anketu i vlastní mluvený komentář a zařadit je do vymezeného času pokud možno rovnoměrně. Vzhledem k tomu, že jsem neměla k dispozici žádnou autentickou hudbu, snažila jsem se tvořit výraznější předěly mezi jednotlivými komentáři vkládáním zajímavých poznámek z anket, které výrazně pomohly rozbít monotónní vyznění rozhovorů. Prvek výrazných hudebních či jiných zvukových předělů je v rozhlasové reportáži velmi významný, snažíme – li se udržet posluchačovu pozornost a vytvořit specifickou atmosféru prostředí.
Ze zkušeností z rozhlasového praktika jsem věděla, jak je složité vybírat z přemíry natočeného materiálu to, co v reportáži zazní. Při natáčení hrubého materiálu jsem se proto snažila zaznamenávat jen to nejdůležitější. Ještě před seřazením jednotlivých složek reportáže dle předem navrženého scénáře bylo potřeba vystříhat hluchá místa, váhání či přeřeknutí (jak své, tak respondentů) či opakující se výrazy a formulace. Bylo třeba vyřadit i mnohé nepovedené nahrávky ruchů z okolí. Veškerou post-produkční činnost jsem prováděla pomocí střihacího programu Sound Forge 8.0. Při této práci jsem využila především znalostí získaných na již zmíněném praktiku a workshopu Rozhlasové tvorby v rámci studia na katedře žurnalistiky. Při práci na konečném sestříhání a mixování zvuků jsem díky získaným vědomostem nenarazila na žádné větší úskalí. Myslím však, že mi zatím chybí potřebná zručnost, která by mi dovolovala pracovat v tomto programu s potřebnou rychlostí a jistotou, která je pro práci v rozhlase nezbytná. Uvědomuji si ale, že to je vše jen otázka zkušeností. Je třeba přihlédnout také k tomu, že při samotném natáčení jsem pracovala se sice kvalitními, ne však zcela profesionálními technickými prostředky.
Problémy, úskalí
Největší obavu jsem před tvorbou své reportáže měla z možnosti, že se mi nepodaří domluvit schůzky s potřebnými respondenty. Ti mi však i přes svou velkou časovou vytíženost vyšli velmi ochotně vstříc a věnovali mi svůj drahocenný čas. Velký rozdíl jsem pak pocítila mezi prací na anketách na ulici a uvnitř kina Drahomíra, v kinokavárně před sálem. Na ulici jsem se setkávala s mnohými odmítnutími a neochotou, oproti tomu v kavárně byla většina respondentů velmi vstřícných a většina z nich mi ochotně poskytlo své názory. Základní věcí, na kterou jsem se snažila při práci s respondenty dbát bylo nahrát vše podstatné srozumitelně a jasně. Pro to je ale samozřejmě potřeba mít ve skvělém stavu veškerou techniku. I takové zdánlivé nepodstatnosti jako opomenutí vzít s sebou náhradní baterie, špatně zasunutý kabel od mikrofonu či silný vítr mohou veškerou práci zcela zmařit. Tato úskalí spojená se snahou mluvit na mikrofon srozumitelně a spisovně, klást respondentům krátké a jasné dotazy i zachytit vždy včas jejich odpovědi (někteří respondenti, neuvyklí mluvení na mikrofon, začínali často mluvit, aniž bych jim stihla mikrofon „nastrčit“) vytvářela na mně vysoký tlak, pod kterým tvorba není vůbec jednoduchá, při práci v médiích však zcela obvyklá.
Před samotným sestřihem získaného hrubého materiálu jsem musela srovnat hlasitost zvuků jednotlivých prostředí, ve kterých jsem natáčela. Rozdíl mezi kinem, jeho kavárnou či rozhovory s pány Škapíkem a Kulhánkem byly značné a bylo nutné je co nejblíže a nejpřesněji vyrovnat. Při střihu jsem se pak ze všeho nejvíce snažila zachovat co možná nejvyšší autenticitu výpovědí. Pro tu mají význam i zdánlivé chyby v projevu – přeřeknutí, zaváhání, mlaskání. Bezmyšlenkové odebírání těchto složek ze záznamu by mohlo výsledné práci velmi uškodit. Na druhou stranu by však jejich přemíra pochopitelně také nezněla pěkně. Bylo pro mne proto trochu složité najít tu správnou míru.
Hlavním přínosem pro mne tato práce byla zejména ve vyzkoušení získaných poznatků z výše zmíněného praktika a workshopu Rozhlasové tvorby v praxi. I přes to, že jsme v průběhu těchto kurzů vytvářeli i praktické výstupy z jednotlivých hodin, práce „načisto“ s vybranými respondenty mne k mému vlastnímu překvapení dost znervózňovala. Míra mých vlastních přeřeknutí, zakloktávání, špatně nahraných otázek i odpovědí kvůli nevhodně drženému mikrofonu mne při poslechu získaných materiálů až zaskočila. Již u druhého rozhovoru byla ale míra chyb znatelně nižší, takže myslím, že překonání těchto obtíží je otázka zejména praxe.
Jak je jasné z kapitoly o četnosti zařazování informací o kině Drahomíra v Karlových Varech, do reportáže v takovém rozsahu ani komplexnosti se přede mnou nikdo nepustil. V představované publicistické reportáži nebylo však samozřejmě možné postihnout všechny složky a činitele tak složitého systému, jakým kino bezesporu je. Myslím tedy, že mou práci „Karlovarské kino Drahomíra“ je možné použít jako základ pro další rozpracování a to nejen v rámci rozhlasové tvorby, ale i v tištěných či televizních médiích. Já sama bych se na poli rozhlasové žurnalistiky ráda dále zdokonalovala a učila.
Zhodnocení práce
Přiznávám, že propojení všech obsahově i zvukově různorodých celků do desetiminutové reportáže jsem se dost obávala. Myslím ale, že se mi ve výsledku podařilo dosáhnout komplexního a sourodě vyznívajícího celku bez roztříštěnosti jednotlivých výpovědí a předělů. Jelikož informace o historii kina a jeho finanční situaci v posledních letech vyžadovaly celkem vysokou míru mých osobních komentářů, měla jsem strach, že budou v reportáži působit nadbytečně. Naštěstí se ale podařilo většinu těchto informací získat na mikrofon od samotných respondentů, takže mých komentářů mohlo být o poznání méně a reportáž díky tomu vyznívá mnohem barvitěji.
Volba žánru publicistické reportáže jako platformy pro můj závěrečný samostatný projekt na katedře žurnalistiky se ukázala jako obrovská výhoda. Zezačátku jsem se potýkala s náročností tohoto žánru, s organizací práce, volbou správných postupů a hlídáním všech jednotlivostí, které se v daný okamžik mohou zdát nedůležité,ve studiu se ale jejich zanedbání může stát pro práci až fatální. Při samotné skladbě reportáže jsem však tento žánr velmi ocenila, neboť umožňuje zapojení barvité škály rozhlasových postupů (komentář, rozhovor, anketa) i doplnění o zajímavé ruchy, což by v případě práce například na samostatném rozhlasovém rozhovoru bylo možné jen těžko.
Myslím, že celkově jsem při své práci dosáhla vytyčených cílů. Tedy představit kino Drahomíra v Karlových Varech, jeho místo v kulturním životě Karlových Varů, a především jeho finanční těžkosti a neutěšenou situaci. Otázky „Jak se kino do této situace dostalo?“ a „Dá se najít cesta na jeho záchranu“ však zůstaly nezodpovězeny.
Použitá literatura
KÖPPLOVÁ, Barbora, HALADA, Jan, et al. Dějiny českých médií v datech: rozhlas, televize, mediální právo. Praha : Karolinum, 2003.
MARŠÍK, Josef. Úvod do teorie rozhlasového programu. Praha: Karolinum, 1995.
MARŠÍK, Josef. Výběrový slovníček termínů slovesné rozhlasové tvorby. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 1999.
OSVALDOVÁ, Barbora, et al. Encyklopedie praktické žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha: Libri, 2007
OSVALDOVÁ, Barbora, HALADA, Jan. Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha : Libri, 2002.
PERKNER, Stanislav, HYVNAR, Jan. Řeč dramatu I. Divadlo a rozhlas, umění vnímat umění. Praha : Horizont, 1987.
PERKNER, Stanislav, NOVÁK, Leopold. Teorie a praxe rozhlasové žurnalistiky. Praha : Novinář, 1986.

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Prosinec 2018 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace