út., 3. červen 2008 11:19

Domácí násilí

Lenka Telaříková
Nedávno jsem byla svědkem domácího násilí. A nejen svědkem. Přímým účastníkem. Jednalo se o mou dobrou kamarádku a jejího manžela. Hádky a násilí byly u nich dost často. Žena zamilovaná, muž extrémně žárlivý. Kamarádka, domácí hospodyňka, navařila, vyprala, snášela žárlivé scény, dívala se, jak manžel okouzluje náctileté dívky a starala se o dítě za dva. Když se večer manžel vrátil z hospody opilý a měl hlad, dělala řízky.

 

Psychický teror musí být hrozný, a když se k němu přidá i fyzické napadání, nevím, jak to ženy mohou vydržet. Závislost musí být hodně silná, jinak si to neumím vysvětlit. Pokud se ale dokáží vymanit z jednoho nemocného vztahu, spadnou do druhého, stejného. Máme v sobě nejspíš něco zakódovaného a hledáme si stejné typy. Někdo si hledá stále partnery spíše nevyspělé a dětinské, jiní mají raději usedlejší typy.

Kamarádka si s násilníkem také užila. Začalo to žárlivou scénou. Manžel, ačkoliv měl milenku, nesnesl zájem ze strany druhých o svou manželku. Začalo to výčitkami po cestě domů z baru. Přišel nečekán a nikdo ho nezval. Zřejmě musel zkontrolovat situaci. Snažila jsem se je usmířit, ale nebylo to k ničemu. Mám podezření, že kamarádka situace trochu využívala a žárlení manžela jí vyhovovalo. Hrdosti tedy moc neměla, když zapomněla na nevěru svého muže. Doma se situace vyhrotila. Manžel vyčítal, kamarádka odsekávala. Zřejmě jí lichotil jeho zájem. Později skončilo vzrušení a začal horor. Za chvíli letěla rozbitá mikrovlnka na zem. Řev zesílil. Manžel udeřil i do televize a pohovky, ale nerozbil je. Kamarádka se vztekala a hádala se s ním. Já měla strach a v duchu ji prosila, aby ho zbytečně neprovokovala. Nikdy jsem nečekala, že bych mohla něco takového zažít. O domácím násilí jsem pouze slyšela nebo četla. Kamarádka zdvihala televizi na podstavec.

Když zjistila, že funguje, neodpustila si mu říct, že má štěstí. Já myslela, že budeme mít štěstí my, když ve zdraví přežijeme. Když už ne kvůli mně, mohla se kamarádka mírnit alespoň kvůli synovi, který byl v bytě. Byt je malý a každý v něm ví o každém. Zavřela se se synem v ložnici a já se klepala v obýváku na pohovce a prosila ho, aby se uklidnil. Ten mi zase říkal, abych na kamarádku zavolala, aby vylezla. To jsem odmítla. Po několika výzvách, abych ji zavolala, vyrazil dveře. Kamarádka chtěla vyjít z pokoje, ale zastavila ji pěst. Manžel si z ní udělal boxovací pytel. Křičela jsem na něj ať ji nechá, ale přestal až omdlela. Polévali jsme ji vodou, aby se probrala. Manžel měl výčitky svědomí. Projevilo se to zajímavým způsobem. Začal jí říkat, že si za to může sama. Neměla ho provokovat. Kamarádka se kupodivu neuklidnila. Proč ho provokuješ, říkala jsem si pro sebe. Chytila jsem telefon a chtěla volat policii. Letěla jsem i s telefonem přes gauč. Rána nebyla namířena proti mně. Jen proti telefonu. Stejně mě pěkně bolela pusa. Kamarádčin syn mě stále prosil a nadával mi, abych zavolala policii. Byl zoufalý. Já odsekávala a zasouvala baterku do telefonu. Byla jsem naštvaná i na sebe, že to nedokážu ukončit. Měla jsem takový strach. Chtěla jsem utéct a nemohla. Druhý pokus o telefonování byl ještě horší. Odstrčil mě hrubě, že jsem letěla přes půl pokoje. Dopadla jsem na postel a hlavou se udeřila o zeď. Brečela jsem. Útěchou mi nejspíš měla být slova, že si za to můžu sama. Nemám volat policii. Vstala jsem a rychle kopla můj telefon pod postel. Zrovna mi na něj chtěl stoupnout. Dva telefony už stihl zničit. Nechtěla jsem, aby ten můj byl další. Najednou se mi zamotala hlava. Tentokrát polívali vodou mě. Probudila jsem se na zemi s rozepnutou blůzou, celá mokrá. Odnesli mě na pohovku a uklidňovali. Najednou to nejhorší ustalo. Ležela jsem na pohovce a uklidňovalo mě malé dítě. Ti dva už se nebili. Rychle jsem vyběhla. Pryč z toho bytu. Na ulici jsem si uvědomila, že nemám boty. Nenáviděla jsem je všechny. Té noci jsem si vzala své věci a šla. Přespat u kamarádky se mi už nechtělo. Mokrá, a vyděšená jsem šla nocí domů přes půl města. Cesta mi trvala hodinu, celý den než jsem se uklidnila a další tři než jsem mohla mluvit zase se svou kamarádkou - po dvaceti omluvných esemeskách a deseti zmeškaných hovorech. Nenáviděla jsem ji také. I sebe.

Oběti násilí obviňují často sebe. Věřím, že samy si pomoci nemohou. Věřím, že zažít něco takového ještě jednou nebo dvakrát, psychicky bych se nejspíš zhroutila. Zarážející je i nevšímavost ostatních, kteří slyší, vidí a nejednají.

(reportáž)

 

Telaříková Lenka

Zobrazeno 2350 krát
Naposledy upraveno: út., 2. prosinec 2014 21:35

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste