Samostatný projekt: sociálne-zdravotná žurnalistika/rozhlasová špecializácia Zámer pojektu  1. Cieľ práce Cieľom samostatného projektu je prezentovať dieťa s ADHD, spôsob výučby dieťaťa s takouto vývinovou poruchou učenia a následné uplatnenie dieťaťa v budúcom, profesionálnom a kariérnom živote. Projekt je realizovaný dvomi profiláciami, rozhlasovou žurnalistikou a sociálne-zdravotnou tématickou profiláciou. Projekt je akousi sondou do štúdia a pôsobenia dieťaťa s ADHD, poruchou aktivity a pozornosti, ktoré navštevuje Súkromnú základnú školu pre deti s vývinovými poruchami učenia v Martine. Táto škola sa venuje primárne deťom s vývinovými poruchami učenia, kvôli tomu je cieľom tiež ukázať, ako takáto inštitúcia funguje. Zaujímavé je najmä odlíšenie takejto školy od klasických základných škôl. Primárnym cieľom je dokázať, že dieťa s ADHD dokáže navštevovať klasickú strednú či vysokú školu a viesť usporiadaný, úspešný život. Dokážem to na príklade druháčky Karolínky a jej mamy, ktoré mi dovolili nahliadnuť do života s dieťaťom trpiacim ADHD. Okrem toho v projekte figuruje postava dospelej ženy, ktorá v súčasnosti pôsobí ako špeciálna pedagogička v škole, ktorú Karolínka navštevuje. V priebehu získavania informácií som sa dozvedela, že sama trpí ADHD, pričom túto poruchu nemá oficiálne diagnostikovanú. Faktom však je, že úspešne vyštudovala klasickú strednú aj vysokú školu a dnes sa venuje deťom s rôznymi poruchami učeniami. Na príklade tejto špeciálnej pedagogičky som sa pokúsila dokázať, že ADHD je porucha, s ktorou sa jednotlivec dokáže naučiť žiť a ovládať ju.
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika

Divadelní rodina v Karolince

Samostatný projekt s profilací kulturní rozhlasové žurnalistiky.
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika

POZVÁNKA: 36. ročník Prix Bohemia Radio

Workshopy, kvízy, koncerty, divadlo nebo debaty. Tohle všechno pro vás chystá 36. ročník Prix Bohemia Radio neboli Mezinárodní festival rozhlasové tvorby, který se v Olomouci koná každý rok. Letos tato akce připadla na 30. 3. –2. 4. a je to také poslední ročník, kde bude působit Hana Maciuchová jako čestná prezidentka celého festivalu. Tuto pozici zastávala od roku 2016.
Zveřejněno v: PUBLICISTIKA

POZVÁNKA: 35. ročník Prix Bohemia Radio

Každým dnem se blíží duben a s ním i 35. ročník Prix Bohemia Radio neboli festival mezinárodní rozhlasové tvorby, který se bude konat od 1. do 4. dubna 2019 v Olomouci. Pořadatelem je Český rozhlas, který rovněž vyhlašuje soutěž toho nejlepšího z rozhlasové tvorby. Pro 35. ročník festivalu Rozhlas vyhlásil soutěžní kategorie Dokument, Drama, Reportáž a Multimédia.
Zveřejněno v: PUBLICISTIKA

Mezi stěnou a zdí

Cíl práce Cílem mého samostatného projektu bylo vytvoření konzistentního rozhlasového útvaru. V mém případě padla volba na reportáž, tematicky zaměřenou na seznámení se s depresí, jejím průběhem a vlivem na depresí postiženého člověka. Reportáž se zakládá na svědectví reportéra, rozhovoru s nemocným, rozhovorech s dalšími účastníky participujícími v dané problematice a na částech, ve kterých se reportér snaží zprostředkovat posluchačům prostředí a atmosféru. Skrze zvukové prostředky se snaží vrhnout posluchače do středu dění a vytvářet tak iluzi toho, že se sám posluchač spoluúčastní dané události nebo rozhovoru. Seznámení posluchačů s depresí jsem se rozhodl realizovat skrze příběh a vyprávění Terezy, která depresemi trpí a díky svému věku může reportáž s ní zajímat i věkově mladší publiku. Celý její životní příběh je velice zajímavý a díky své emotivnosti také vhodný k rozhlasovému ztvárnění. Práce je výstupem z rozhlasové specializace, kterou jsem si v průběhu studia zvolil a navštěvoval předměty s vybranou specializací spojené. Tematicky se práce zaměřuje na vědecko-zdravotnickou problematiku. Má specializace byla vědecká, ale výuka vědecké specializace na naší katedře směřovala spíše k matematicko-fyzikální problematice ve vědě, nežli vědě obecně nebo například psychologii, která by k této práci seděla nejvíce. Musel jsem tedy svůj projekt pojmout mezioborově a po konzultacích několika striktně vědeckých návrhů jsem se rozhodl pro toto mezioborové téma, které lépe sedí pro reportážní rozhlasové zpracování a které se dominantně zaměřuje na zdravotnické téma, než téma vědecké tak, jak nám bylo předkládáno na hodinách vědecké specializace. Zdůvodnění volby tématu Téma jsem zvolil na základě velice vypjatého rozhovoru, který jsem s Terezou vedl. Uvědomil jsem si, že o depresi spoustu lidí neví nebo alespoň netuší, o jak vážnou nemoc se jedná a nepřikládají jí žádný vliv. Přitom právě deprese je nemoc, při které mohou okolní lidé nemocnému pomoci. Musejí ale nejdříve vědět, že se jedná o vážnou nemoc a ne pouze o jednorázové „smutné“ období. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl přiblížit tuto problematiku a seznámit tak posluchače s nemocí, kterou klidně může trpět někdo z jejich blízkých a který může potřebovat jejich pomoc, ale oni o tom nevědí. Podle Světové zdravotnické organizace WHO, se v roce 2017 nacházelo v České republice více než 500 000 lidí, trpících depresemi, to je poměrně vysoké číslo a je tedy důležité se problematice věnovat a pokusit se o osvětu skrze veškeré dostupné prostředky. Já jsem zvolil reportáž se silným osobním příběhem, která staví na emocích a snaze alespoň trochu zprostředkovat to, jak se postižený v depresivním stavu cítí. V závěru reportáže pak přichází motivační závěr, který má posluchačům dodat sílu a sdělit jim, že když se deprese začne řešit včas, dá se s ní bojovat. Zdroje, stav problematiky Problematika depresí byla v rozhlase akcentována již mnohokrát, moje ztvárnění je unikátní ve výběru zpovídané, která má opravdu silný životní příběh, který poukazuje na to, jak prostředí, rodina a další okolnosti mohou ovlivňovat psychické stavy člověka. Jelikož je Tereza studentka vysoké školy, má ve svých dvaadvaceti letech blízko k vrstevníkům, kteří mohou depresemi trpět, ale třeba si ještě neuvědomují vážnost onemocnění nebo ke spolužákům a kamarádům, kteří mají ve svém okolí někoho s depresí, ale neumí mu pomoci. Skrze Terezu, její věk a přístup bych tak chtěl motivovat i mladší posluchače, aby s nemocí bojovali, snažili se ji nepodceňovat a vyhledali raději lékařskou pomoc. Zdrojů o problematice deprese bych mohl najít mnoho, ale nevycházel jsem z nich nijak dominantně, jelikož jsem chtěl stavět na osobním příběhu zpovídané a jejích subjektivních pocitech a zkušenostech, které kvůli depresím prožila. Proto jsem veškerou charakteristiku deprese, nechal na promluvě psychologa a ve zbytku reportáže se věnoval jen subjektivním výpovědím Terezy. Chtěl jsem, aby byla celá reportáž popularizační a pochopil ji každý, kdo by se mohl s depresí setkat. Netáži se jí na žádné složité medicinské otázky, ale pouze na věci, které vycházejí ze zvědavosti laické veřejnosti, která toho o depresi mnoho neví. Zdroji pro mě tak z podstaty reportáže byly pouze vjemy, které jsem mohl vnímat a předat tak posluchačům, tedy samotné promluvy zpovídaných, prostředí ve kterém jsme byli a zkušenosti z předešlého rozhovoru, který jsme spolu natočili a má osobní zvědavost, která se týkala otázek ohledně deprese. Myslím si, že reportáž je zajímavá i díky tomu, že neukazuje jen pouhý stav deprese, který se v rozhovorech akcentuje až příliš často, ale že nabízí i možnost pohlédnout na problematiku deprese jinýma očima, tedy jako na nemoc, která se dá léčit a nemocný může svůj stav neustále zlepšovat. V závěru rozhovoru tak posluchač slyší to, jakým způsobem se na Terezu dívají její přátelé a jak velký krok během tří měsíců udělala. Jsem tedy rád, že moje reportáž nekončí negativně, což by určitě také splňovalo jistou emotivní funkci, ale pozitivní konec na mě působí lépe, jelikož pouze nepopisuje špatný stav a neseznamuje s nemocí, ale poukazuje také na možná řešení a ve výsledku tak motivuje ke změně. Zdrojem pro řešení technických problémů mi bylo YouTube, kde jsem hledal tutoriály pro náročnější střihové operace v Adobe Audition. A článek o depresích, uveřejněný na portálu novinky.cz. Samotný výběr účastníků reportáže závisel převážně na Tereze, která se semnou původně sešla o samotě, natočili jsme první část rozhovoru do reportáže a poté se viděli ještě dvakrát, ale až po třech měsících. Druhé setkání proběhlo opět ve dvou v jejím novém bytě. Poslední setkání se odehrávalo v restauraci, kde byli i její kamarádi, kteří byli ochotní se vyjádřit na mikrofon. Psycholog, který mluví v úvodu je můj známý, který pracuje v psychologické poradně VUT v Brně a byl ochotný přiblížit depresi z odborného hlediska. Terezu, jako hlavní aktérku celé reportáže jsem poprvé poznal ve škole a několikrát jsme se viděli i mimo ni. Po konverzaci, kterou jsme spolu vedli na sociální síti a kde mi popisovala svoje hluboké depresivní stavy, jsem se rozhodl požádat ji o rozhovor do reportáže. Zajímala mě nejen deprese samotná, ale také Terezin příběh, který jsem se ve finále snažil krátce přiblížit i v samotné reportáži, protože má podle mě hodně společného s tím, proč Tereza depresemi trpí. Ideový plán Hlavní ideu jsem již zmínil v předchozích kapitolkách. Zmínil jsem důvod výběru tématu a cíl, který bych chtěl skrze výslednou práci naplnit, zároveň jsem přiblížil, proč je osvěta v oblasti depresivního onemocnění tak důležitá. Jde mi tedy o to, abych posluchačům co možná nejlépe přiblížil, jak je pro nemocného člověka složité prožívat depresivní stavy a jak takové stavy mohou být léčeny. Optimistický konec rozhovoru by pak měl aktivizovat některé nemocné, aby případný problém s depresí začali řešit včas. Původně jsem chtěl s Terezou navštívit a vyzpovídat také její babičku, ale kvůli zdravotním problémům, kterými Tereza trpěla, jsme se nakonec sešli opět pouze ve dvou a natočili rozhovor se zhruba tří měsíčním odstupem od prvního rozhovoru. Ve finále mi tento způsob připadá lepší, jelikož dokázal vystihnout změnu stavu, kterou si Tereza prošla. Kdybychom točili vše před třemi měsíci v době její největší krize, výpověď babičky by pouze potvrzovala její slova, která odkazovala k hluboké depresi. Skrze dva nezávislé rozhovory jsem tak docílil toho, že jsem mohl přiblížit i vývoj a účinky léčby, které jsou velice pozitivní a mohou tak motivovat posluchače s podobnými problémy k obdobné duševní změně. Původně jsem měl z natáčení trochu obavy, jelikož jsem nevěděl, jestli mi Tereza bude schopná odpovídat i na velice osobní a vážné otázky. Moje obavy se rozplynuly, když Tereza velice otevřeně a plynule odpovídala na veškeré moje otázky, jakkoliv byly osobní nebo náročné na její odpověď. Celkově bych ve svém projektu chtěl zlepšit své technické schopnosti, spojené se zvukem, zlepšit svůj projev a skrze osobitý příběh vyvolat v posluchačích emoce. Cílem je pak ve finále dovést posluchače k zamyšlení a možné změně svého pohledu na deprese nebo lidi, kteří jimi trpí. Zároveň jsem chtěl natočit kvalitní záznam určitého stavu mysli zpovídané, které může později sloužit jako retrospektiva toho, v jakém se nacházela stavu a v jakém stavu se bude nacházet po dokončení léčby. Postup práce Rozhovor začíná hudebním podkresem a mojí promluvou, která pomalu seznamuje posluchače s tématem, kterému se budu ve zbytku reportáže věnovat. Jako úvodní promluvu jsem vybral část z naší elektronické konverzace, která předcházela našemu rozhovoru a kde mi Tereza popisovala své problémy. Následuje zvýraznění hudby, které připravuje posluchačovu pozornost na samotné první slovo Terezy, které je pro nás nejdůležitější a tvoří dominantní část ve stopáži celé reportáže. Rozhovor je celkově členěn do čtyřech hlavních částí. První část s zaměřuje na rozhovor s Terezou v době její největší krize, zároveň v něm subjektivně popisuje své stavy a seznamuje posluchače s tím, jaké to je, žít s depresí. Další hlavní částí, alespoň v rámci času, který je této promluvě věnován, je názor psychologa, který posluchače seznamuje s hlavními příznaky deprese a její základní charakteristikou. Nechtěl jsem, aby se Tereza snažila vysvětlovat obecné charakteristiky deprese sama, jelikož problém je značně subjektivní a potřeboval jsem zařadit do reportáže také názor odborníka. Ten tak poměrně rychle a srozumitelně seznamuje posluchače s tím, co to vlastně v základu deprese je a následující Tereziny výpovědi pak jen detailněji popisují a vysvětlují, co se s člověkem děje v její subjektivní rovině. Další dominantní část se zaměřuje na rozhovor po třech měsících, kdy se Tereza dostala z nejhorších depresí, přestěhovala se z Olomouce do Hradce Králové, našla si novou práci a odložila školu. Tato změna mi přišla natolik zásadní pro její život, že jsem musel tento obrat v jejím životě natočit také a začlenit ho do reportáže. Tato pasáž může sloužit jako motivace pro posluchače, kteří mohou jasně vidět, že člověk se může z deprese dostat a vést spokojenější život, o kterém by se mu v době největší depresivní krize ani nesnilo. Poslední částí jsou pak rozhovory s jednotlivými kamarády Terezy, kteří mi popisovali to, jaká Tereza byla v době největší deprese a jaká je naopak dnes po její velké životní změně. Díky těmto informacím jsem pak mohl sestříhat optimisticky vyznívající konec, který je v opozici vůči depresivnímu začátku rozhovoru a společně tak tvoří důležitý kontrast, který symbolizuje změnu a životní obrat, který Tereza za dobu své dosavadní léčby prožila. Průběh natáčení byl poměrně komplikovaný, jelikož se Tereza odstěhovala z Olomouce a její psychický stav někdy nedovoloval natáčení. Poprvé jsem ji navštívil v Olomouci, kde jsme na diktafon nahráli první část rozhovoru. Jelikož na bytě žilo dalších 7 lidí, bylo náročné uměle snížit ruchy, které byly v původní nahrávce slyšet. Druhé natáčení v Hradci Králové probíhalo již bez větších komplikací. Natáčení kamarádů, kteří se vyjadřovali o jejím stavu, se odehrávalo v exteriérech a bohužel u posledního zpovídaného je slyšet ruch větru, protože jsem nepoužíval „mrtvou kočku“, kterou bohužel nevlastním. Většina rozhovoru je natáčena na diktafon OLYMPUS WS-560M, který mi stačil na základní rozhovorové pasáže. Je jednoduchý na ovládání, má velkou paměť a tak se reportér nemusí strachovat o to, že by náhodou došlo místo na kartě. Problémem pro mě byla jen slabá výdrž baterií, které jsem musel několikrát narychlo shánět a měnit. Zvuk psychologa je natáčen na mobilní zařízení, jelikož jsme se potkali poměrně neplánovaně a vlastní diktafon jsem neměl u sebe. Mé vlastní slovo bylo někdy náročné natáčet, jelikož je pořízeno hned v několika prostředích. Natáčel jsem u sebe doma, v bytě v Olomouci, u Terezy a každé místo má své specifické ruchy, někde chrčí počítač, jinde z ulice ruší zvuk vrtačky či projíždějící auta, s takovými rušivými elementy jsem se musel vypořádat a snažit se je zredukovat v postprodukci. Hlavně kvůli redukci rušivých zvuků jsem byl nucen sáhnout i po jiných programech než je základní Sound Forge, který jsme používali na rozhlasovém workshopu během studia. Jelikož některé zvuky a šumy byly součástí celé nahrávky, musel jsem využít i další, složitější program, který mi tuto funkci poskytoval, tak jsem se dostal k Adobe Audition, který jsem si nakonec oblíbil více než samotný Sound Forge. Stále ale oceňuji jednoduchost a přehlednost Sound Forge. Oba dva programy jsem nakonec používal zároveň a jeden mi sloužil primárně pro úpravu jednotlivých nahrávek, druhý zase jako mixovací nástroj. Po natočení všech rozhovorových částí jsem dotáčel vlastní slovo, které je slyšet na začátku a v některých dalších pasážích reportáže. Dále jsem se věnoval střihu zbytečného materiálu a řazení jednotlivých promluv do větších logických celků, které jsem ve výsledku spojil do jedné dlouhé stopy. Tuto stopu jsem pak doplnil o hudební předěly, které podkreslují celou reportáž a jsou dalším prvkem, který v reportáži umocňuje emoce. Emoce tedy nevyvolává jen samotný obsah, tedy Terezin příběh, ale také forma, která může určité aspekty rozhovoru s Terezou vyzdvihnout, zdůraznit nebo je nechat v divácích déle rezonovat a dát jim čas na přemýšlení. Aby byla zřejmá veškerá má motivace, pokusím se celou stopáž rozsegmentovat, abychom si mohli přesněji demonstrovat mé jednotlivé záměry a motivace k použití prvků, které byly ve výsledné reportáži použity. 0:00 - 1:00 Mé úvodní slovo, čtu text naší internetové komunikace, která odráží její stavy v době největší krize. Do pozadí je zvolena hudba, která působí velice dynamicky, ale zároveň vážně a slouží jako dobrý odrazový můstek pro Terezin nástup do reportáže. Na úvod vysvětluji svou hlavní motivaci pro výběr deprese jako tématu. Tereza začíná mluvit o své minulosti a prvních projevech depresivních stavů. 1:00 – 2:00 Pokračuje vyprávění a poté následuje můj komentář, který představuje psychologa, který začne vzápětí mluvit. Jeho nástup podtrhává vážná skladba Silentium Senza moto, která podtrhuje vážnost slov o depresi, které budou následovat. Promluva psychologa nás také seznamuje se základy deprese, jejími příčinami a důsledky, které již pak není nutno vysvětlovat. 2:00 – 5:00 Pokračuje promluva psychologa a mé slovo ohledně počtu nemocných v České republice. Tereza odpovídá na mé otázky a vypráví o svém životě a změnách, které jí deprese způsobila. V této části se nachází hudební předěl, odděluje dvě pomyslné části, tedy část o medikamentech a část subjektivního popisu psychických stavů. 5:00 – 6:00 Následuje promluva bývalého spolubydlícího, který popisuje to, jak Terezu vnímal v době její největší krize, kdy bydlela v Olomouci na bytě se sedmi dalšími lidmi. Na závěr jeho promluvy přichází další hudební předěl, který opět rozděluje dva tematicky rozdílné celky. 6:00 - 7:00 Dostáváme se k jedinému člověku, který Tereze z rodiny zbyl, jedná se o její babičku, z tohoto důvodu, je v podkresu volena ambientní hudba, která má vybudit posluchačovi emoce a zesílit emoce z celé reportáže. Hudba zde působí klidně, ale zároveň je nestálá, stejně tak, jako na mě působil jejich vztah, právě proto jsem volil tuto hudbu. Na konci promluvy o babičce následuje další hudební předěl, který odděluje starší rozhovor od toho novějšího. 7:00 – 9:50 Posouváme se o tři měsíce, Tereza už bere nějakou dobu antidepresiva, přestěhovala se do jiného města, našla si novou práci a její život se celkově zlepšil. Přijel jsem za ní a ptal se na otázky, které by nám tuto změnu lépe přiblížily. Začínám vlastní promluvou, kdy posluchače informuji o posunu v čase. Následuje hudba, která působí nadějně, ale stále klidně a podkresluje můj popis jejího nového bydliště. To by mělo akcentovat změnu, která je opravdu razantní, oproti jejímu bývalému bydlišti. Pokračujeme odpověďmi na mé otázky. Reportážně popisuji její pokoj a navazuji zde na další otázku. Reportáž končí v poklidném duchu při rozhovoru o knížkách a na úplný závěr přidávám promluvy jejich blízkých přátel, kteří popisují to, jak ji v současnosti vnímají. Reportáž končí klidnou a optimistickou hudbou v pozadí, která v tichu končí i celou reportáž. Sebereflexe S rozhovorem jsem celkově spokojen, jelikož si myslím, že hlavní cíl reportáže byl splněn a projekt dokáže zprostředkovat atmosféru a příběh člověka, který trpí depresemi. Nedostatky vidím hlavně v technické části a to v rámci techniky, kterou bohužel nemám tak kvalitní, jak bych si představoval. Některá prostředí nejsou snímána s takovou kvalitou, jakou bych požadoval, to souvisí například s absencí klopových mikrofonů, které bych při delším nahrávání používal raději než klasický diktafon, který je nutno neustále držet a kontrolovat nebo absencí tzv. mrtvé kočky, která dokáže minimalizovat rušivý hluk větru a vnějších vlivů. Tyto technické faktory bych chtěl do budoucna vylepšit a naučit se používat složitější a komplexnější techniku. Díky projektu jsem se naučil se střihacím audio programem Sound Forge Pro 10, který jsem nikdy dříve nepoužíval. Dále jsem si rozšířil znalosti v ovládání programu Adobe Audition CC 2015, ve kterém jsem výsledný projekt a zvukové stopy mixoval. Jelikož jsem měl v průběhu natáčení problémy se šumem v pozadí, byl jsem nucen řešit i tento problém a naučil jsem se díky jeho řešení využívat rozličné nástroje pro redukci šumů a rušivých zvuků, ať už v předchozích dvou programech nebo v programu Audacity, kde jsem se šumy pracoval nejvíce. Díky radám a výtkám mé konzultantky pro tento samostatný projekt, jsem si uvědomil, že je stále co zlepšovat a že rozhlasová práce nabízí velkou škálu technik a postupů, které není jednoduché zvládnout, a vyžadují několik let praxe, aby sloužily účelně a nepůsobily lacině. Největší problém pro mě byla nutnost odpoutat se od vlastního názoru a vidění toho, jak by měla výsledná práce vypadat, jelikož zvláště v rámci hudby, jsem postupoval spíše kinematograficky a používal jsem až moc hudby, která v krátké reportáži může působit rušivě. Dále musím vytrénovat schopnost kompozičně řadit jednotlivé části rozhovorů, jelikož ne vždy je v rozhlase všechno jasné jako na plátně kina. Přeci jenom zvuk působí pouze na naše uši a tak je konstrukce fabule „textu“ náročnější než u vytváření fabule u audiovizuálního díla. S tím souvisí problém, který jsem měl při nepředstavování některých aktérů rozhovoru. Ve finální verzi, je tato chyba opravena, ale původně jsem některé mluvčí nepředstavoval, protože jsem se spoléhal na posluchače, který si fabuli příběhu sestaví sám a domyslí si, kdo pravděpodobně mluví. Původně jsem si neuvědomoval vyprávěcí limity, které má zvuk v porovnání s audiovizuální tvorbou. Díky sebereflexi a radám, které mi poskytla vedoucí a konzultantka mého projektu, můžu v budoucnu posunout svou rozhlasovou práci na vyšší úroveň a vyvarovat se některým problémům, které se ve zvukových formátech a rozhlasových útvarech objevují. Uvědomil jsem si také nutnost být neustále připraven. Připravenost by v žurnalistické praxi měla být samozřejmostí, protože není nic horšího, než když se vám v průběhu rozjetého natáčení vybije baterka v diktafonu a vám nezbývá nic jiného, než rozhovor přerušit. Občas tak může vypršet kouzlo okamžiku, kdy se zpovídaný konečně rozmluví a celá práce může přijít vniveč. Jsem tedy rád, že jsem díky samostatnému projektu takovou lekci dostal a mohu se z ní poučit pro své další fungování v rámci žurnalistiky a audiovize. Se samotným obsahem práce jsem spokojený, ale stále je co zlepšovat, jelikož je stále co se učit a to hlavně v oblasti mixování hudby a vytrénování si citu pro výběr té správné hudby. Sebereflexe je směřována spíše na technické aspekty, na kterých je také stále co zlepšovat a co se učit, jelikož pokročilé programy na zvukovou postprodukci nabízí ohromné množství nástrojů, které mohou zvuk obohacovat a upravovat. Přese všechny zmíněné problémy si myslím, že výsledná reportáž je mou první kvalitní rozhlasovou prací a motivovala mě k dalšímu zájmu o rozhlasovou žurnalistiku. Zdroje: https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/430280-pocet-lidi-zijicich-s-depresi-za-posledni-desetileti-stoupl-o-petinu.html (26.4.2018)
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika
Samostatný projekt - politická specializace/rozhlasová žurnalistika
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika
Samostatný projekt - politická specializace/rozhlasová žurnalistika
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika

René Planka: povoláním busker

Samostatný projekt - kulturní specializace/rozhlasová žurnalistika
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika

Když se v zrcadle nepoznáváte

Záměr práce samostatného projektu Název projektu: Když se v zrcadle nepoznáváte Autor: SÁRA MATŮŠOVÁ Specializace: rozhlasová/zdravotnicko-sociální Rok zpracování: 2018                                           „Jsou to stavy, které běžně v nějakých vypjatých situacích doprovázejí život. Když na mě přijde derealizace, což je forma úzkosti, typicky se třeba nepoznávám v zrcadle. Dívám se na svoje ruce a přijde mi, že nejsou moje. Přijde mi, že jsem jakoby někde zavřená. Nebo si neuvědomuju svoji vlastní existenci. Nebo existenci světa a toho, co dělám.“ 1.     Cíl práce Svým rozhlasovým projektem bych chtěla přinést vhled do života dvacetileté Petry, které byla diagnostikována úzkostně-depresivní porucha. Chtěla bych ukázat, že i život s duševními obtížemi může být plnohodnotný a že psychicky nemocný člověk nemusí být vyloučen ze společnosti. Předáním příběhu respondentky prostřednictvím její osobní výpovědi chci ukázat posluchači, že psychicky nemocný člověk dovede komunikovat s lidmi nebo může znít pozitivně, ačkoli má depresi. Ráda bych svým projektem také přispěla k debatě o duševním zdraví mladých lidí, která je podle mého názoru stále podceňovaná. 2.     Zdůvodnění volby tématu   K volbě tématu mě vedly následující důvody, ke kterým se jednotlivě vyjádřím níže: a)    Zdravotnicko-sociální žurnalistická specializace b)    Osobní zájem o problematiku duševního zdraví mladých studentů (především vysokoškolských studentů) c)     Novinářská zkušenost s tématem d)    Vlastní zkušenost s projektem zaměřeným na duševní zdraví mladých lidí e)     Snaha o vytvoření příspěvku věnovanému destigmatizaci psychicky nemocných lidí f)      Důležitost tématu a) Zdravotnicko-sociální žurnalistická specializace Hlavním důvodem volby tématu byla moje specializace, kterou jsem si zvolila jako svou žurnalistickou profilaci. Nejprve se jednalo o epidemiologii, na kterou jsem později navázala zdravotnicko-sociální specializací. K této oblasti jsem poté volila téma, které by jí odpovídalo. Duševní zdraví mladých lidí pak přísluší jak zdravotnictví, tak sociální oblasti. b) Osobní zájem o problematiku duševního zdraví mladých lidí (především vysokoškolských studentů) Téma jsem volila především z důvodu vlastního zájmu o tuto problematiku. Téma duševního zdraví mladých lidí se mě bezprostředně dotýká jako zástupce mladé generace a zároveň vysokoškolské skupiny, jejíž duševní zdraví je vystaveno velkému tlaku. Jsou to totiž právě vysokoškolští studenti, kteří čelí vysokým nárokům, stresu[1] nebo přetížení sociálními sítěmi a informacemi,[2] tedy faktorům, které mohou stát bez dostatečné psychohygieny za duševními obtížemi. Téma mě tak zajímá i z tohoto osobního hlediska. Chtěla jsem se dozvědět více o tom, co prožívá člověk trpící duševní nemocí nebo obtížemi, jakým způsobem může mladý člověk denně provádět psychohygien nebo co mi řekne o duševním zdraví mladých lidí odborník. c) Novinářská zkušenost s tématem K tématu se vztahuje také má vlastní novinářská zkušenost. V loňském roce jsem se tématu duševního zdraví mladých lidí, především studentů, věnovala v textech pro The Student Times. Úplně první novinářské setkání s tímto tématem pro mě bylo v textu s názvem Titul za duševní zdraví (?)[3], díky němuž jsem se touto problematikou začala dále zabývat i mimo The Student Times. V textu jsem se zabývala komparací českého a zahraničního univerzitního kontextu ve vztahu k duševnímu zdraví. Zjistila jsem navíc, že především americké a anglické univerzity pečují o psychické zdraví svých studentů mnohem výrazněji. Mým posledním textem o duševním zdraví v The Student Times byl komentář s názvem Fňukání a kňourání rozmazlených fracků. Proč podceňujeme duševní zdraví?[4]. Tento text se zabýval především stigmatizací a dehonestováním mladých lidí, kteří trpí duševními obtížemi. Tématem stigmatizace se zabývám i ve svém projektu, ve kterém jsem se na tuto skutečnost ptala psychologa. d) Vlastní zkušenost s projektem zaměřeným na duševní zdraví mladých lidí K duševnímu zdraví mladých lidí mám blízko i na základě zkušenosti s fungováním v projektu WoW! aneb Začni jinak. Tento projekt vychází z anglického konceptu Wheel of Well-being (WoW), který je rozšířený především na britských univerzitách, ale záměrem je rozšířit tento koncept po celém světě. Zakladatel konceptu Tony Coggins tak například loňský rok trávil jeho představováním a zaváděním na australských univerzitách. Koncept WoW do České republiky přivezla Gabriela Urbášková, která se s ním setkala při studiu psychologie na jedné z britských univerzit. S kamarádkou Katarinou Sabolovou (tehdy studentkou psychologie na Univerzitě Karlově) se rozhodly vytvořit projekt, který bude z tohoto konceptu vycházet. Díky mému výše zmíněnému textu Titul za duševní zdraví pak oslovily mě, abych se přidala do jejich týmu. V týmu jsem měla především PR roli, ale přesto jsem mohla zjistit o duševním zdraví více z odborného pohledu dvou psycholožek. Díky práci v projektu jsem také zjistila, jaký vztah mají k prevenci duševního zdraví svých studentů vybrané vysoké školy, které jsme oslovovaly s nabídkou našich workshopů. Z feedbacku po workshopech jsme pak také zjistily, že studenti neměly s psychohygienou mnoho zkušeností. e) Snaha o vytvoření příspěvku věnovanému destigmatizaci psychicky nemocných lidí Při výběru tématu jsem přemýšlela také nad potencionálním dopadem, který by můj příspěvek mohl mít. Domnívám se, že díky bezprostřední zkušenosti respondentky s duševní poruchou mohu příspěvkem přispět k destigmatizaci duševně nemocných. I to je tedy důvodem, proč jsem si toto téma vybrala. f) Důležitost tématu V neposlední řadě za zvolením daného tématu stála jeho důležitost. Zastávám názor, že duševní zdraví je téma, které je stále do jisté míry tabuizováno. I proto dnes stále vnímáme psychicky nemocné lidi stereotypním pohledem, což vede k tomu, že se mnozí lidé s duševními obtížemi o to více uzavírají do sebe, protože nechtějí, aby jejich okolí o jejich problému vědělo. To se týká nejen mladých lidí. V projektu cituji například průzkum Národního ústavu pro duševní zdraví z roku 2014, který nabízí vysvětlení této skutečnosti - podle něj by svého kamaráda v případě, že by mu bylo diagnostikováno duševní onemocnění, opustilo 12,3 % respondentů.[5] 3.     Zdroje/stav problematiky   Při tvorbě scénáře projektu jsem vycházela především ze své vlastní zkušenosti s tématem, nevyhledávala jsem podobné příspěvky. Duševnímu zdraví mladých lidí není v českých médiích věnováno příliš prostoru, jedná se spíše o specializovaná psychologická periodika nebo studentská média. Výjimku pak tvoří stanice Českého rozhlasu Radio Wave, které se tématu duševního zdraví a konkrétním příběhům lidí s duševními obtížemi věnuje v pořadu Diagnóza F (depresi se zde věnuje například letošní únorový díl, jehož hostem byl Zbyněk Roboch z Národního ústavu duševního zdraví, který má s depresí svou osobní zkušenost). V případě Radia Wave a mnou dalších nalezených se jednalo především o zpracování tématu formou rozhovoru. V psaných textech se tyto rozhovory vyskytovaly převážně ve specializovaných periodikách, kdy se nejčastěji jednalo o rozhovor s odborníkem. Takovým příkladem může být i web DEPRESE.com. Na tvorbě obsahu tohoto webu se podílejí lékaři ze specializovaných pracovišť napříč Českou republikou, mimo jiné tedy lékaři z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze nebo Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc[6]. Jedná se tedy o odborný obsah věnovaný především depresi a úzkostně-depresivním poruchám. 4.     Ideový plán Stěžejní ideou cíle je přiblížit příběh respondentky s duševní poruchou, která zastupuje mladou generaci. Na základě rozhovoru jsem chtěla zjistit, jak vypadá život s úzkostně-depresivní poruchou doprovázenou derealizací a depersonalizací, co prožívá člověk ve stavu derealizace nebo jak vidí duševně nemocný člověk svou budoucnost. Zároveň jsem chtěla tímto rozhovorem ukázat posluchači, že duševní onemocnění neznamená důvod ke stigmatizaci. Díky vyprávění Petry se posluchač může přesvědčit o tom, že duševně nemocný člověk může vést plnohodnotný život. Po rozhovoru se k prvotní myšlence záměru připojila další, a to snaha o předání Petřina pozitivního přístupu k léčbě, který může dodat odvahu těm, kteří dosud své duševní obtíže neřešili s odborníkem, protože se z nějakého důvodu báli. Kromě toho bylo důležitou součástí mého ideového plánu přispět dalším dílem do debaty zaměřené na duševní zdraví mladých lidí. Projekt je z tematického hlediska a technologického zpracování možné zařadit do kontextu rozhlasových příspěvků věnovaných této problematice na Radiu Wave. Zde se jedná především o rozhovory v pořadu Diagnoza F, což je odlišné zpracování od mého mozaikově vytvořeného projektu. Další součástí tohoto rozhlasového odvětví, které se věnuje duševní zdraví, je například dokument Evy Lammelové o její panické poruše Nepanikař!, který měl svou premiéru v pořadu DokuVlna, rovněž na Radiu Wave[7]. I tento rozhlasový příspěvek se ale způsobem zpracování liší od mého projektu. Existence rozhlasového příspěvku s podobným způsobem realizace, který by byl zaměřený pouze na úzkostně-depresivní poruchu, si však nejsem vědoma. Rozšířením těchto myšlenek je pak v projektu zmíněná důležitost psychohygieny, díky níž je možné získat prevenci duševních obtíží, jako je právě úzkostně-depresivní porucha. Téma psychohygieny navazuje na to, že Petra před tím, než začala mít duševní obtíže, péči svému psychickému zdraví příliš nevěnovala. Dnes je tomu ale jinak a na svou psychohygienu dbá. Propojení tématu psychohygieny s jejím příběhem tak může sloužit jako výzva pro posluchače, kteří dodnes svému psychickému zdraví nevěnovali tolik pozornosti, jako věnují svému fyzickému zdraví. 5.     Postup práce zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení Prvotní myšlenka byla zpracovat příběh respondenta, který trpí nějakou duševní poruchou nebo psychickými obtížemi. Kolem jeho příběhu jsem pak chtěla vystavět kontext. Tento záměr jsem také uskutečnila. Zdůvodnění způsobu zpracování vysvětlím v následujících bodech: A)   Příběh respondentky B)   Rozhovor s odborníkem C)   Reportáž z události zaměřené na duševní zdraví mladých lidí D)   Propojovací části E)    Nevyužitý materiál F)    Hudba A) Příběh respondentky Zpracování osobního příběhu respondentky vychází z rozhovoru, který jsem s Petrou vedla v únoru 2018. Při výběru prostředí rozhovoru jsem přemýšlela především nad jeho vyzněním. Rozhodovala jsem se nad tím, jestli zvolím tiché neutrální prostředí, nebo kavárnu. Nakonec jsem zvolila druhou možnost. Touto volbou jsem chtěla zdůraznit to, že lidé s duševní poruchou nemusí být vyloučeni ze společnosti, než se uzdraví. Tím, že jsme se s Petrou a jejím přítelem potkali v kavárně v centru Olomouce, reflektuji, že o duševním zdraví je možné mluvit i na veřejnosti. V době, kdy jsme v kavárně rozhovor nahrávali, byla zaplněná lidmi. Kolem nás tedy seděli potencionální posluchači, kteří mohli úryvky našeho rozhovoru zaslechnout, což je z mého pohledu v pořádku. Petra v rozhovoru mluvila o tom, že důvodem tabuizace tohoto tématu může být mimo jiné to, že si bez vlastní zkušenosti nedovedeme představit člověka, který má diagnostikovanou depresi, schizofrenii nebo jinou duševní nemoc. Tuto situaci srovnávala s příkladem toho, kdy má někdo zlomenou ruku. O zlomené ruce se na veřejnosti bavit nestydíme, dokonce všichni kolem nás vidí, že s rukou nemáme něco v pořádku. Tím shrnula podstatu mé volby zvoleného prostředí.  Mohla jsem zvolit místo odloučené od lidí a ruchu, ale tím bych sama přispěla k tomuto stereotypu a předsudkům – že o duševním zdraví je možné mluvit jen za zavřenými dveřmi. Rozhovor jsem následně rozdělila do částí podle témat, která v něm zazněla. Z nich jsem do svého projektu vybrala ty nejzajímavější a zároveň co nejvíce reflektující osobní zkušenost respondentky. Tedy jak prožívá stavy derealizace nebo co dělá ve chvílích, kdy se její stav zhorší. Při zpracování příběhu Petry se nabízel samozřejmě i reportážní postup práce. Vzhledem k povaze a nynějšího způsobu života respondentky jsem ale od tohoto postupu ustoupila. B) Rozhovor s odborníkem V rozhovoru s odborníkem jsem vycházela z odpovědí Petry. Původní záměr byl více zaměřen na podobu deprese a panické záchvaty studentů, ale od tohoto záměru jsem kvůli výsledné podobě rozhovoru s respondentkou odstoupila. S psychologem jsem tedy řešila stigmatizaci duševně nemocných, to, proč spousta mladých lidí nehledá pomoc, proč je nejčastější duševní poruchou mladých lidí právě deprese. Stejně jako z rozhovoru s Petrou jsem měla i v tomto rozhovoru velké množství materiálu, který jsem chtěla použít, ale bohužel nebylo možné použít vše. Vybrat jen krátké a informačně plnohodnotné úseky pro mě bylo v některých momentech velmi namáhavé. C) Reportáž z události zaměřené na duševní zdraví mladých lidí Původním záměrem bylo navštívit workshop projektu WoW! aneb Začni jinak nebo workshop organizace Nevypusť duši, a předat tak posluchačům „akční psychohygienické tipy“. V období vymezeném na realizaci mého projektu (prosinec 2017 – duben 2018) ale žádný z těchto workshopů neproběhl. Hledala jsem proto jinou příležitost, při níž bych mohla postupovat reportážně, ale události zaměřené na toto téma nejsou příliš časté. Nakonec se mi podařilo zúčastnit se přednášky věnované psychohygieně na střední škole, ale přednáška vycházela především z vlastní zkušenosti přednášejícího studenta psychologie. Zde se mi nakonec podařilo natočit alespoň anketu mezi středoškolskými studenty, která vypovídá o tom, že se tato generace o své duševní zdraví a psychohygienu příliš nezajímá. Z přednášky jsem následně vybrala část, kde přednášející zjišťuje, zda mají studenti o duševním zdraví povědomí nebo zda by věděli, na koho se v případě duševních obtíží obrátit. Důvodem, proč jsem do projektu zařadila tuto část věnovanou psychohygieně, je to, že sama Petra přiznává dřívější podceňování psychohygieny. Bylo pro mě důležité ukázat, jak málo mladí o psychohygieně vědí, což může ovlivňovat to, proč se tolik studentů musí následně potýkat s duševními obtížemi. D) Propojovací části, mezihláška Dalším krokem postupu práce bylo nahrát mé komentáře, kterými jednotlivé části projektu propojím. Zde jsem vycházela nejprve z výpovědí Petry, k nimž jsem hledala spojovací myšlenku s ostatními výpověďmi. V případě psychologa tak navazuju na výskyt depresí u mladých lidí nebo popisu reakcí Petřiných blízkých. Mimo to jsem do propojovacích komentářů přidala shrnující informace k tomu, co se při depresi děje v mozku, jakým způsobem probíhá léčba nebo jaká je šance vyléčení. E) Nevyužitý materiál V projektu jsem samozřejmě nemohla využít veškerý několikahodinový materiál, ale zcela nevyužitý zůstal nakonec rozhovor prostřednictvím Skypu s výše zmíněnými psycholožkami z projektu WoW! aneb Začni jinak. V rozhovoru jsem se jich ptala především na koncept WoW a na to, proč studenti podceňují své duševní zdraví, ale informačně mi nakonec tato část do výsledného obsahu projektu nezapadala. Má prvotní myšlenka totiž byla taková, že jsem chtěla navázat na část rozhovoru, kde Petra mluví o tom, že nyní pomocí psychohygieny pracuje na svém duševním stavu. Mluvila především o tom, že dny doma tráví mimo jiné vyšíváním a dalším tvořením, které ji naplňuje, zvlášť když pak vidí, že se její práce líbí jejímu okolí. Tyto činnosti ji nejen uklidňují, ale dávají jejím dnům smysl. I tyto drobné tvůrčí činnosti jsou právě součástí konceptu WoW, přesněji jedné z jeho oblastí. Koncept tvoří 6 oblastí (tělo, mysl, lidé, místo, planeta, duše), jejichž propojením může člověk dosáhnout duševní pohody. Psycholožky Gabriela a Katarina pak v rozhovoru vysvětlovaly, proč právě tyto oblasti, jak k nim zakladatelé konceptu došli, proč je koncept důležitý. Část projektu, kde Petra mluvila o svých způsobech psychohygieny, mé vedoucí projektu ale nepřišel dostatečně zajímavý, a tak jsem upustila i od využití materiálu k WoW konceptu. Částečně tento záměr zahrnout v projektu téma psychohygieny nahradila ovšem středoškolská přednáška, kde toto téma a několik psychohygienických tipů zaznívá. F) Hudba Chtěla jsem, aby hudba byla instrumentální a nenarušovala tak mluvené slovo, ale zároveň jsem chtěla, aby měla alespoň v závěru výpovědní hodnotu. Zvolila jsem tedy hudbu Toma Odella. V úvodu a propojovacích částech se jedná o instrumentální předehru a mezihry skladby Behind The Rose, abych navázala na závěrečnou skladbu. Tou je Odellova skladba Heal. První sloka je dle mého názoru vhodnou tematickou tečkou za Petřiným příběhem: „Take my mind And take my pain Like an empty bottle takes the rain And heal, heal, heal, heal.“ Závěrečné shrnutí postupu práce: Stěžejním krokem byl výběr respondenta s psychickou poruchou. Petra byla první respondentkou, kterou jsem oslovila. Znala jsem totiž její blog a instagram, kam píše o svém duševním stavu (ale i jiných tématech). Komplikovanější byla domluva s psychologem, kterého jsem nějakou dobu nemohla sehnat. Před rozhovorem s psychologem jsem potom věnovala čas textům zabývajícím se depresí a při tvorbě otázek jsem vycházela i ze zkušenosti mého okolí – na základě rozhovorů s kamarády jsem tak chtěla zjistit díky odborníkovi mimo jiné to, proč se mladí lidé o své duševní zdraví nestarají stejnou mírou jako o to fyzické. Rozhovor s psychologem jsem ale uzpůsobila především již nahranému rozhovoru s Petrou. Jak vyplývá z výše zmíněného, jako postupy práce v projektu využívám především rozhovor (v rozhovorech a anketě). Snažila jsem se i o reportážní prvky, které však v závěrečné verzi projektu nejsou zcela využity. Jednalo se o reportáž z přednášky o duševním zdraví. Po nasbírání veškerého materiálu jsem následně vybrala části, které chci v projektu využít. Na základě zpětné vazby mé vedoucí projektu jsem pak některé části odstranila, jiné naopak přidala. V průběhu práce na projektu jsem pak teprve nahrávala přednášku o duševním zdraví, stejně jako své propojovací komentáře. V závěrečné fázi jsem pak dodávala do předělů mezi jednotlivými částmi příspěvku hudbu. Časový rámec zpracování Projekt byl realizován po dobu čtyř měsíců, a to především kvůli časovým možnostem respondentů. Dlouho se mi také nedařilo najít psychologa, který by byl ochotný se k tématu vyjádřit. Překvapilo mě několik odmítavých odpovědí, v nichž se psychologové vyjadřovali tak, že duševní zdraví a psychohygiena je u mladých lidí natolik podceňované, že nemají o vyjádření k této problematice zájem. Od ledna jsem také čekala na příležitost připravit reportáž z workshopu nebo jiné události věnované duševnímu zdraví mladých lidí. 6.     Sebehodnocení Myslím, že se mi v příspěvku podařilo obsáhnout téma duševního zdraví z více úhlů pohledu (osobní zkušenost respondentky, psycholog, přednáška o psychohygieně). Největší úskalí pro mě bylo vybrat z několika hodin materiálu to, co v projektu chci použít – a následně zpracovat v deseti minutách. Jelikož se jednalo o můj rozhlasový příspěvek v takovém rozsahu, hledala jsem delší dobu cestu, jak za sebou seřadit jednotlivé části, jak je propojit a jak udělat příspěvek zajímavý a obsahově hodnotný - a především logicky ucelený. Bohužel se mi nepodařilo obsáhnout v příspěvku vše, co jsem původně zamýšlela, ale vnímám to jako první krok ke svému zlepšení v rozhlasové tvorbě. Z technických záležitostí pro mě nebyl problémem střih, se kterým mám už více zkušeností díky rádiu UP AIR a Radiu Wave, ale nebyla jsem si jistá s prací s hudbou a jejím mixováním pod mluveným slovem. Na příspěvek by mohla navazovat řada dalších podobných projektů. Mohl by vzniknout příspěvek sledující respondentku v delším časovém úseku, tedy i vývoj její cesty za duševním zdravím, dále by bylo možné navázat na téma stigmatizace duševně nemocných ve společnosti. Projekt by se dal zaměřit na projekty zabývající se duševním zdravím, které v českém kontextu zastupuje dnes především nezisková organizace Nevypusť duši. Také by se nabízelo zpracování jiných duševních nemocí podobným způsobem. 7.     literatura, zdroje + „konkurenční“ projekty deprese.com https://www.wheelofwellbeing.org/ http://universe.byu.edu/2016/10/11/health-officials-say-social-media-can-affect-students-mental-health1/ ŘEZÁČ, Jiří. Zvládání stresu studenty vysokých škol v České republice. Univerzita Karlova v Praze, 2017. Bakalářská práce. Konkurenční projekty zabývající se podobným tématem: Když jsem zpracovala svůj projekt, hledala jsem na webu pres.upmedia.cz rozhlasové projekty s podobným tématem. Tématem přidruženým k duševnímu zdraví se ve svém projektu s názvem Stres a jeho projevy u vysokoškolských studentů zabývala Nikol Láryšová. Projekt se od mého liší ale zaměřením na konkrétní faktor způsobující duševní obtíže. http://pres.upmedia.cz/radio-up/stres-a-jeho-projevy-u-vysokoskolskych-studentu   [1] https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/130213602 [2] http://universe.byu.edu/2016/10/11/health-officials-say-social-media-can-affect-students-mental-health1/ [3] http://student.e15.cz/agora/sara-matusova-titul-za-dusevni-zdravi-1328989 [4] http://student.e15.cz/agora/sara-matusova-fnukani-a-knourani-rozmazlenych-fracku-proc-podcenujeme-dusevni-zdravi-1338574 [5] Průzkum byl zaměřený na to, jak lidé vnímají duševně nemocné lidi. Komparoval přitom české prostředí s prostředím anglickým. Uskutečnil se v době mezi 18. listopadem a 6. prosincem 2013. Dotazník v České republice vyplnilo 1797 lidí. https:/www.medvik.cz/bmc/view.do?gid=1034799 [6] http://www.deprese.com/index.php?section=kopr&section2=onas [7] https://wave.rozhlas.cz/nepanikarte-poslechnete-si-rozhlasovy-dokument-filmarky-ktera-proziva-panicke-5981053
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika
Cíle práce Cílem tohoto závěrečného projektu je přiblížení problematiky rostoucích cen nemovitostí v Praze a vlivu této situace na život obyvatel hlavního města. Zpracování si neklade za cíl provedení hloubkové analýzy problému, ale jeho vysvětlení široké veřejnosti a otevření možné debaty, čemuž má pomoci také jeho reprezentace na příkladech ze života běžných lidí, které současná situace reálně zasáhla a přímo ovlivňuje jejich životy. Právě náhled z lidského hlediska je odlišný od současné reprezentace rostoucích cen nemovitostí v mediálním prostoru, která se zaměřuje na ekonomické a politické faktory, jež s ním sice logicky přímo souvisí, celou problematiku však mediální výstupy mnohdy zjednodušují na statistické údaje, které zakrývají hlubší sociální problém relativně široké skupiny lidí. O to více se však týká především mladých lidí, kteří o nákupu nemovitosti přemýšlí nyní. Ještě před několika lety byla situace odlišná a pro absolventa vysoké školy neznamenala otázka takové základní potřeby, kterou je nutnost střechy nad hlavou, zásadní problém. Forma rozhlasové montáže umožňuje téma zpracovat atraktivním způsobem, čemuž mají napomoci i reportážní prvky. Ty v kombinaci s rozhovory s profesionály v oboru a citacemi odborných analýz utvářejí sondu do života sociální skupiny především mladých lidí, kteří se sice snaží žít svůj život zodpovědně, současné okolnosti, které omezují jejich finanční zázemí, však brání plnění jejich představ o plnohodnotném životě. Volba tématu Téma zpracování problematiky jsem si vybral především z důvodu osobního zájmu v problému s cenami nemovitostí, který se mě, stejně jako tisíce mých vrstevníků, týká. V mém nejbližším okolí se tak nachází mnoho mladých lidí, kteří v současnosti musí řešit nedostupnost bydlení v hlavním městě, a to nehledě na vzdělání nebo společenskou prestiž povolání. Současná situace se přitom stala všeobecným a obsáhlým problémem, který sice je součástí debat mezi jednotlivci, málokdy však dochází k jeho komplexnímu pojetí, především pak s konkrétním zaměřením na mladé lidi. Kromě osobního zaujetí jsem si téma vybral také kvůli jeho komplexnosti a obsáhlosti. Jakožto redaktor ekonomického deníku se problematikou realitního trhu, a především cenami nemovitostí, částečně zabývám, výhradně však pouze ze zpravodajského hlediska se zaměřením na mikroekonomické a makroekonomické údaje a statistiky, především kvůli ohledu na specifické čtenáře periodika, ve kterém působím. Možnost zpracování rozhlasové montáže tak umožňuje odlišný náhled na věc, ve kterém je možné nechat více vyniknout charakter a pocity jednotlivých aktérů. Ekonomické hledisko současného problému je přitom přímo navázáno na politické dění, a to jak na vládní, tak i na magistrátní úrovni v hlavním městě. Politické rozhodování tak například ovlivňuje výstavbu v metropoli, která v současnosti nedosahuje vysoké poptávky Pražanů. Neschopnost politiků tento problém obratně řešit a společně s developery dosáhnout nápravy, je pak ústředním důvodem toho, proč si mnozí mladí nemohou dovolit financovat bydlení z vlastních zdrojů. Zároveň bývají ceny nemovitostí také častým argumentem, který používá pražská opozice proti současné koalici na pražském magistrátu, v jejímž čele sedí primátorka Adriana Krnáčová. Dá se tedy očekávat, že toto téma bude stále častěji používáno opozičními politiky v nastávající předvolební kampani do komunálních voleb, které se budou konat na podzim. Kromě billboardů a letáků se tak snahy o zlepšení situace bydlení budou nepochybně objevovat rovněž v předvolebních programech. Na současném problému se totiž shoduje opoziční levice i pravice, strany však logicky nabízejí odlišené řešení současného problému. Téma tak z mého pohledu má významný ekonomický a sociální přesah, jelikož však ekonomická specializace nebyla pro náš ročník otevřena, rozhodl jsem se téma zpracovat pohledem vlivu politického rozhodování na problematiku. Zdroje a stav problematiky Téma rostoucích cen nemovitostí bývá pravidelně zpracováváno všemi velkými českými tištěnými i audiovizuálními médii, která zpracovávají statistické údaje nebo informace vycházející z mnohých aktuálních analýz. Téma výstavby a realitního trhu v Praze je také obvyklým tématem v rámci rozhovorů, a to ať už s politiky, tak s ekonomy nebo podnikateli a developery. Logicky se pak více objevuje v pražském mediálním prostoru, bylo by však mylné myslet si, že rostoucí ceny nemovitostí trápí jen Prahu. Vlivem rostoucí ekonomiky rostou ceny nemovitostí po celé republice, v Praze je však problém umocněn právě specifickým politickým rozhodováním. Problém rostoucích cen nemovitostí je médii zpracováván především zpravodajskou formou, která je vázána na právě aktuální dílčí dění. V posledních měsících tak bylo o problematice referováno například v souvislosti s chystaným Metropolitním plánem a tím souvisejícími změnami oznamovanými Institutem pro plánování a rozvoj hlavního města Prahy. Tématu se dlouhodobě věnují také mnohé analytické a ekonomické společnosti, které pravidelně zpracovávají analýzy pražského trhu a novináři pak takových dat následně využívají v rámci dlouhodobého sledování problematiky Méně častěji se média problematikou zabývají v rámci analýz a komplexnějších pohledů, které by situaci vysvětlovaly a uváděly do širšího socioekonomického rámce, který by problematiku běžnému konzumentovi dokázal lépe zpřehlednit a vysvětlit. Stejně tak není téma příliš zpracováváno z hlediska lidských příběhů, což je možná dáno atraktivitou samotného tématu. To je sice uchopitelné a relativně snadno pochopitelné, jelikož se však týká obrovské masy lidí ve velkoměstech po celém Česku, může být pro média snazší téma zpracovávat formou statistických dat a nezaměřovat se na jednotlivé případy lidí, kteří současné ekonomické situaci musí čelit. V loňském roce se problematikou bydlení z odlišeného pohledu zabývala například redaktorka stanice Wave Českého rozhlasu Zuzana Fuksová v příspěvku „Homo hypothekus, nebo věčný podnájemník?“ v rámci pořadu Prolomit vlny. Autorka se v díle rozhlasovou formou zamýšlí nad možnostmi, které má mladý Pražan ve chvíli, kdy hledá bydlení. „Za nevelký byt v Praze o 60 metrech čtverečních bych vysolila přes 4 a půl milionu, za nájem téhož území skoro dvacet tisíc měsíčně, plyn a elektřinu nepočítaje. Je pro mě jediným řešením přestěhovat se do Ústí nad Labem, kde je jeden metr v éře pozdního kapitalismu minimálně pětkrát levnější a pronájem skoro třetinový?“ uvádí Fuksová v monologu. Rostoucí ceny sice autorka vnímá jako problém, hypotéka a představa dlouhodobého bydlení na jednou místě je však pro ni vnímána jako „koule na noze“. Rovněž ale poukazuje na změnu myšlení, které vnímá v souvislosti s pohledem mladých lidí na nutnost vlastního bydlení. Přiznává, že jí podnájemní bydlení vyhovuje, zároveň však dodává, že kvůli nedostupnosti hypoték nemá žádnou jinou možnost. „Díky bydlení v otlučeném činžovním domě máme sousedy napříč věkovými a sociálními vrstvami, kteří na dvorku kouří a věší spacáky. To by se novostavbě na předměstí, inspirované zenem, nestalo. Uvědomuji si ale, že moje kašlání na hypinu není pro každého: nemám na krku 3 děti, které by se přetlačovaly v pokojíčku, a ani mě nikdo nediskriminuje kvůli barvě pleti, takže i se štěkajícím ořechem na krku nájem vždycky najdu – nemám co rozdávat knížecí rady,“ uvádí Fuksová. Autorka rovněž nabízela srovnání se situací v Německu, kde díky regulovanému nájemnému a odlišné situace nedochází k tak zásadní krizi na bytovém trhu jako v Česku. Celý rozhlasový příspěvek o délce 223 vteřin je především subjektivním pohledem na problematiku, který nese prvky glosy. Nenabízí téměř žádná faktická data a je namluven odlehčenou formou. Stejně tak se v příspěvku neobjevují žádné jiné osoby, autorčino slovo doprovází pouze podkresová hudba. Z příspěvku je cítit, že si nekladl ambice na hlubší rozpracování společenského problému, ale spíše se snažil o jeho připomenutí a případné otevření společenské debaty. Z komplexnějšího hlediska se v poslední době Český rozhlas problémem zabýval především na své zpravodajské stanici Plus. 22. srpna tak například stanice v rámci pořadu Dnešní Plus uvedla rozhovor s Milanem Ročkem, který provozuje portál cenovamapa.org. Ten se sledování cen nemovitostí dlouhodobě zabývá. Tématem se zabýval Český rozhlas Plus také 1. srpna, kdy byla problematika ústředním motivem rozhovoru v rámci pořadu Interview Plus, ve kterém jako host vystoupil prezident Asociace realitních kanceláří Jaroslav Novotný. Výše zmíněné srovnání s ostatními zeměmi (specificky Berlínem) se však objevuje i ve zpravodajských textech. Příkladem může být například text na Novinky.cz s názvem „Berlín je nejlepším městem pro mileniály. Praha je na 25. místě“ z 5. března 2018. Zpravodajsky zpracovaný článek čerpá z dat, které zveřejnil britský deník Daily Mail a na základě statistických údajů se rovněž zabývá situací bydlení mladých lidí po celém světě. I přesto, že žebříček zohledňoval ceny bydlení v dané lokalitě, článek se nijak nezmiňuje o problémové situaci v hlavním městě, což se dá přisuzovat tomu, že vychází ze zahraničního zdroje. Dalším textem, který se bytovou situací zabýval jinak než z hlediska statistického růstu cen, byl například březnový článek z časopisu Reflex s názvem „Pražákům už není hej“ od Kryštofa Pavelky. Text se zabývá souborem problémů, které se za poslední měsíce a roky v hlavním městě nakupily. Zmiňuje například problematiku dopravní infrastruktury, ale zabývá se právě i problémy souvisejícími s výstavbou a cenami nemovitostí. „Po devadesátých letech, kdy si české rodiny ve velkém plnily americký sen o domku na předměstí a kdy hlavní město obkroužil prstenec satelitních městeček, by mělo být prioritou stěhování lidí zpátky do širšího centra – hranic vytyčených koncem devatenáctého století…. Výstavba se ovšem může zkomplikovat. Oceňovaný architekt Ladislav Lábus už před dvěma lety mluvil o tom, že v Praze se staví čím dál hůř. Příčinou je podle něj stále složitější proces schvalovacího řízení,“ uvádí v analytickém textu Pavelka, který současnou situaci dává také do politického kontextu. Autor dal prostor architektovi Vítu Máslovi, který kritizuje především jednání Strany zelených a postoje zastupitele a bývalého náměstka hlavního města Matěje Stropnického. Text však problematiku dával také do hlubšího ekonomického kontextu, kdy zmiňuje analýzu společnosti Economist Intelligence Unit. Z té vyplývá, že je Praha jedno z nejrychleji zdražujících měst na světě. Odlišně pojaly téma v posledních týdnech také Lidové noviny, konkrétně jejich redaktorka Michaela Kabátová v článku „Bez bytu a bez dětí. Generace mladých Čechů narazila“. Ten se zabývá situaci mladých napříč Evropou právě v souvislosti s problematikou bydlení. „Tento český pár zapadá do relativně nového evropského fenoménu. Patří ke „generaci tonoucích“. V západní Evropě se používá termín ‚generace sinkies‘ (z angl. ‚single income, no kids‘ – jeden příjem, žádné děti). Jedná se o mladé páry, kde oba sice pracují, ale jejich společný příjem představuje pouze ekvivalent jediného slušného příjmu. Dítě jako riziko,“ zmiňuje Kabátová v textu. Problematiku bydlení dává autorka především do souvislosti s nezaměstnaností, která je však nyní v Česku na rekordně nízké úrovni. Nezmiňuje naopak statistické údaje o bytovém trhu a více poukazuje na situaci mladých páru, kteří kvůli finanční situaci úmyslně omezují plány na velkou rodinu. Na problematiku rostoucích cen nemovitostí reagovala letos také Mladá fronta DNES, ve které vyšel text „Bytový trh v Praze: tři roky stagnace a může být ještě hůř“. Autorka Lenka Brdková problematiku zpracovává především z ekonomického hlediska, jako respondenti se v článku objevují zástupci developerských společnosti a realitních kanceláří, rovněž se autorka zabývá vlivem investičního bydlení na růst cen nemovitostí. „Lidé chtějí žít tam, kde je dostatečný komfort městského bydlení 21. století. Hledají lokality s širokým spektrem služeb, kompletní městskou infrastrukturou, bezproblémovou a rychlou dopravou, ale i s městskými parky, travnatými plochami a dětskými nebo sportovními hřišti,“ píše například o vlivu lokality na výběr nemovitosti a její výsledné atraktivitě. Ideový plán Práce by měla sloužit především jako ucelený obraz problému pro část jakoukoliv část veřejnosti, ať už tu, která tento problém řešit musí, tak i pro ty kteří o daném problému nemají hlubší povědomí. Téma by mělo pomoci k zamyšlení nad současnou situací, ve které se mladí lidé nachází, mohlo by také sloužit k otevření diskuze. I přesto, že se tato práce zabývá problémem konkrétní doby a konkrétního místa, může poskytnout posluchačům jistou nadčasovost, v rámci které je možné identifikovat problémy, se kterými se hlavní město potýká dlouhodobě. Přesto je současná situace natolik vážná a problematická, že je zpracování podobného tématu důležitější než kdy dříve od počátku tohoto tisíciletí. Práce si klade za úkol ukázat rovněž na mnohé společenské paradoxy, které při pohledu na tuto problematiku vyvstávají na povrch. Jedním z nich je makroekonomický kontext doby, kdy se české ekonomice daří tolik, že mohou ceny nemovitostí nájmů růst bez ohledu na to, zda se reálně zvyšují mzdy a platy. To se přitom dotýká i lidí, kteří roky věnovali vysokoškolskému studiu, po absolvování školy a nástupu do práce si však nemohou dovolit naplno se osamostatnit. A to přesto, že v rámci celé společnosti dosahují vysokého postavení a statutu. Právě kombinace ekonomického hlediska, politických důvodů situace a konkrétních lidských příběhů je to, co v poslední době mediální výstupy postrádaly, nehledě na technické zpracování nebo médium. Je však pochopitelné, že zpravodajská média se musí při zpracovávání podobných témat stále dbát na hledisko aktuality, které odůvodní, proč se daným problémem vůbec médium zabývá. I přesto, že jsem sám problematiku před zahájením práce na tomto projektu sledoval právě také ze zpravodajského hlediska, po bližším zkoumání mě překvapilo, že se problémem hlouběji nezabýval právě Český rozhlas, tedy veřejnoprávní rozhlasové médium. Poslední dva příspěvky zpravodajského kanálu Plus na toto téma jsou zpracovány formou rozhovoru s jediným respondentem, ačkoliv jsem se sám při vytváření této práce přesvědčil, že je problematika velmi komplexní. Vhodné by tak mohlo být například zpracování formou debaty nebo diskuse. Formou reportáže nebo montáže naopak mohlo tuto problematiku komplexně pojmout například Radio Wave Českého rozhlasu, které se právě zaměřuje na mladší publikum, jež tento problém musí v současnosti řešit.    Postup práce Nahrávání montáže probíhalo na diktafon Olympus 731-PC a částečně na mobilní telefon Apple iPhone 7 s externím mikrofonem, který byl v některých situacích použit jako sekundární. Samotné aktivní vypracování tématu začalo v lednu 2018, kdy jsem začal sbírat potřebné informace a konzultovat finální podobu a strukturu projektu. Tu jsem nechtěl stavět pouze na lidských příbězích, které by mohly zkreslovat situaci ze subjektivního pohledu na problematiku. Jednotlivé respondenty jsem oslovoval pomocí e-mailu, případně osobně ty, se kterými jsem se znal. Oslovení probíhalo s dostatečným předstihem, abych byl schopný časově kompenzovat případné odmítnutí spolupráce na projektu. Již od začátku mi bylo jasné, že budu muset do celé práce zapracovat hlasy hlavních aktérů, kteří se na problematice přímo podílejí. Za současnou magistrátní koalici jsem zvolil náměstkyni pro místní rozvoj Petru Kolínskou ze Strany zelených, která má právě tuto problematiku na starosti. Paní náměstkyně po několika dnech zaslala svou odpověď, ve které však zmínila, že se k problému již několikrát vyjadřovala a v příloze mi zaslala prohlášení, které jsem uznal za informačně dostatečně obsáhlé, aby mohlo být zapracováno do projektu. Shodně zároveň odpověděla rovněž Alexandra Udženija z ODS, která současné kroky koalice týkající se bytové situace v Praze kritizuje. Pro nahrání hlasů obou političek jsem se rozhodl zvolit moderátorky studentského rádia UP AIR Sáru Matůšovou a Johanu Šulekovou, které jsem do problému zasvětil, následné nahrání citací obou političek tak proběhlo v průběhu několika minut bez nutnosti dalšího přetáčení. Technické problémy však zkomplikovaly nahrávání dalšího respondenta, kterým byl Michal Němec z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. S ním jsem nahrával asi půlhodinový rozhovor přímo v budově IPR, kvůli nedostatku volných prostor jsme však byli nuceni využít jediný prostor, kterým byla zasedací místnost s hlučnou klimatizací. Její zvuk byl přitom v samotném zvukovém souboru natolik rušivý, že jsem se rozhovor rozhodl nevyužít i přesto, že jsem se pokoušel o redukci tohoto hluku. V průběhu období, kdy jsem k projektu získával co nejvíce informací, jsem se rovněž pracovně účastnil tiskové konference a snídaně se zástupci největších developerských společností. Na akci jsem získal hned několik citací od ředitelů těchto firem, po důkladném zkoumání materiálu jsem se však rozhodl pro výroky Dušana Kunovského z Central Groupu. Nahrávání však probíhalo ve velké místnosti, zároveň nebylo v tuto chvíli možné diktafon umístit respondentovi přímo před ústa, výsledná zvuková kvalita tak není ideální. Z důvodu šíře problematiky nebylo obtížné získat respondenty pro části, ve kterých se zabývám konkrétními případy mladých lidí hledajících bydlení. Respondent Ondřej je můj dlouholetý známý, o této problematice jsem se však společně nikdy nebavili. I přesto byl schopný o tématu hovořit, kvůli významu jeho sdělení jsem se rovněž rozhodl jeho citace umístit hned na začátek práce (viz. níže). Podobná situace byla i s respondentem Tomášem, jehož účast byla v projektu původně neplánovaná. Nahrávání probíhalo právě v bytě, kde Ondřej bydlí, pro nahrávání byly ideální podmínky, kdy jsme měli čas a nedocházelo k žádnému ruchu. Nahrávání Ondřejovy matky došlo v pozdější fázi po konzultaci s vedoucí práce Radoslavou Kvasničkovou. Rovněž proběhlo ve stejném bytě. Nahrávání respondentů Adriany a Daniela rovněž proběhlo v jejich bytě, kde jsem se nacházel poprvé. Oba respondenty sice znám, ale problematiku bydlení jsme spolu nikdy podrobně neřešili, přesto vznikla více než hodina hrubého materiálu, ze které pak bylo možné na doporučení vedoucí práce vybrat ty nejemotivnější pasáže. Při natáčení docházelo k ruchům vyplývajícím z pohybu v bytě, které však shledávám za vhodné. Daniel Novák, redaktor deníku E15 je můj kolega, s čistým svědomím jsem si ho tedy dovolil pasovat do role nezávislého odborníka s významným rozhledem právě v oboru realit. Nahrávání probíhalo v zasedací místnosti redakce, kde nebyly ideální akustické podmínky. Rovněž projev Nováka nebyl pro rozhlasové zpracování ideální, nicméně obsahově se jednalo o zajímavé informace. Samotná montáž promluv pak byla po konzultaci úspěšná na druhý pokus, kdy vedoucí práce doporučila, abych se zaměřil na výpověď respondenta Ondřeje. K sestavení celého zvuku pak muselo dojít tak, aby byly jednotlivé výpovědi vyvážené a střídaly se odlehčenější pasáže skládající se z odpovědí mladých lidí hledajících bydlení a těžších pasáží, ve kterých dochází k informování o ekonomických datech realitního trhu. Zároveň však musely být promluvy poskládány tak, aby se dostalo neznalému posluchači kontextu v relativně brzké fázi díla. Také z toho důvodu je politická část práce umístěna v druhé polovině – jedná se totiž o tak komplexní problematiku, že by se v ní na začátku mohli někteří posluchači ztrácet. Představu o hudebním podkresu jsem měl již od začátku. Nechtěl jsem, aby práce akcentovala na lidské city, především proto, že se má jednat o vyvážený pohled na komplexní problematiku. Do práce jsem tedy hledal hudbu, která nebude mít pomalé tempo, hledal jsem především skladby, které jsou pouze instrumentálně zpracované. K tomu mě vedly praktické důvody, hlas zpěváka by se mohl mixovat s hlasem respondentů. Nakonec byla vybrána skladba On We March od autorů Trenta Reznora a Atiica Rose. Jedná se o část soundtracku k filmu Social Network. Sebehodnocení I přes komplexitu tématu si myslím, že se mi do práce podařilo zakomponovat jak odbornější prvky, tak silné lidské příběhy, které vyprávějí o konkrétním společenském problému. Nepochybně mi k tomu pomohla také znalost problematiky a představa, kterou jsem o tématu měl již od začátku. Pokud jde o zasazení do kontextu rozhlasových prací, dokážu si představit, že bych do práce zakomponoval více reportážních prvků. Mnohé z nich jsem měl i připravené, jednalo se například o prohlídku bytu respondenta Ondřeje, další zvukové prvky jsem chtěl následně přidat mixováním zvuků. Realizaci zabránil především rozsah práce, který se v některých verzích pohyboval kolem jedenácti minut. Zároveň jsem se obával, že prvky, které mají sloužit k ozvláštnění zvuku, by spíše odvedly pozornost. Otázkou tedy zůstává, jak moc by bylo vhodné kreativně zpracovávat právě takto obsáhlou problematiku. S ohlédnutím za odvedenou prací si ale nyní nejsem vědom toho, že by v projektu došlo k nějaké závažné chybě, případné nedostatky vyplývají především z toho, že nejsem o výsledné formě po pěti vypracovaných verzích schopný přemýšlet z nového pohledu. Zároveň si myslím, že projekt reprezentuje a reflektuje výuku rozhlasové workshopy, které jsem v průběhu studia s vedoucí práce Radoslavou Kvasničkovou absolvoval a na jejichž základech tento závěrečný projekt stojí. Literatura: OSVALDOVÁ, Barbara et al.: Encyklopedie praktické žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha 2007. JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009, 120 s. Učebnice. ISBN 978-80-244-2218-3. TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. ISBN 8073670968. Zdroje informací: Berlín je nejlepším městem pro mileniály. Praha je na 25. místě – Novinky.cz [cit. 11.04.2018]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/cestovani/465011-berlin-je-nejlepsim-mestem-pro-milenialy-praha-je-na-25-miste.html Bez bytu a bez dětí. Generace mladých Čechů narazila – Lidovky.cz [cit. 17.04.2018]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/bez-bytu-a-bez-deti-generace-mladych-cechu-narazila-fsl-/zpravy-domov.aspx?c=A180309_224049_ln_domov_sij Bydlení mileniálů: Má se hůř Homo hypothekus, nebo věčný podnájemník? | Radio Wave. Radio Wave [online]. [cit. 10.04.2018]. Dostupné z: https://wave.rozhlas.cz/bydleni-milenialu-ma-se-hur-homo-hypothekus-nebo-vecny-podnajemnik-5960279 Archiv vydání 12/2018 | Reflex.cz. Reflex.cz - Komentáře, zprávy, výrazné autorské fotografie [online]. [cit. 12.04.2018]. Dostupné z: https://www.reflex.cz/archiv-vydani/detail/11/2018/12/ Prodejní ceny bytů vzrostly. Nejdražší byla Praha | Týden.cz. [online]. [cit. 09.04.2018]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/prodejni-ceny-bytu-vzrostly-nejdrazsi-byla-praha_474338.html Dostupné bydlení? Česko v jeho výstavbě zaostává, vysoké ceny bytů i nájemného to ale začínají měnit – iHNed.cz [cit. 17.04.2018]. Dostupné z: https://ekonom.ihned.cz/c1-66099360-dostupne-bydleni-cesko-preslapuje V Praze se nestaví. Chybí 22 tisíc bytů a jejich nedostatek dál roste – iDnes.cz [cit. 11.04.2018]. Dostupné z: https://ekonomika.idnes.cz/byty-praha-reality-cena-nedostatek-dtv-/ekonomika.aspx?c=A171215_151820_ekonomika_rts
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika
Strana 1 z 2

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Září 2020 »
Po Út St Čt So Ne
  1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30        

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace