Madrid neúprosně odmítá katalánskou nezávislost, ale zdá se, že ani tvrdá rezistence centrální vlády nedokáže separatisty umlčet. Situace regionu se právě teď nachází na mrtvém bodě, jeho autonomie je od loňského podzimu omezená a parlament se snaží sestavit vládu. Pokud to nestihne do 22. května, budou se znovu konat předčasné volby. Takové jsou vyhlídky na příštích několik měsíců, ale je záhadou, jaké bude dlouhodobé řešení katalánské krize. Problematika katalánské nezávislosti sahá hluboko do historie. Napětí ale začalo eskalovat až v roce 2010, kdy Ústavní soud odmítl složitě vyjednaný kompromis na posílení autonomie, již dříve schválený španělským a katalánským parlamentem. „Separatismus v posledních osmi letech nabral na síle. Od té doby i má rodina chodí na demonstrace,“ potvrzuje Blanca Padrosa Sayeras, jednadvacetiletá Katalánka. Vedle ekonomických důvodů bývá nejčastější motivací, proč separatisté usilují o nezávislost, národní identita. „Španělsko nechápe, že jeho jedinečnost pramení z různorodosti. Každá autonomní oblast má své vlastní charakteristiky, svou historii a tradice. Stát se snaží rozdrtit jednotlivé identity, aby umožnil hegemonii jednolitého konceptu „bytí Španělem“,“ říká Xavier Montoriol Cunill, dvacetiletý student z Katalánska. „Kdybych měl pocit, že můj jazyk a kultura jsou oceněné a chráněné zbytkem Španělska, bylo by mi jedno, jestli v mám v občance napsané, že jsem Katalánec, nebo Španěl. Ale myslím si, že Španělsko je v tomto ohledu nenapravitelné,“ vysvětluje. Cunill rovněž tvrdí, že Katalánsko a Baskicko jsou nejodlišnější regiony, a proto trpí největšími represemi ze strany centrální vlády. Podle Radima Zámce, odborníka na danou problematiku z Univerzity Palackého v Olomouci, se však jedná o nacionalistický mýtus. „Katalánci trpěli za Frankovy diktatury v minulém století, ale v post-frankistickém Španělsku tomu tak není. Represe jsou okrajová záležitost v dobách velkých krizí, jako je třeba tato. A nemyslím si, že by byli Katalánci nějak dramaticky odlišní. Katalánsko je od 15. století v určitém vztahu ke Kastilii, takže se tam ty rozdíly postupně setřely,“ míní romanista. Bezpochyby nejdůležitější událostí pro katalánské separatisty bylo referendum, které se uskutečnilo 1. října loňského roku. Katalánci sice vyhlásili nezávislost, ale Ústavní soud ji posléze anuloval. Velká část politiků, kteří za organizací referenda stáli, je ve vazbě a čelí obviněním ze vzpoury a zpronevěry. Vyvstává tak otázka, kdo separatistické hnutí dál povede. „Madrid může hnutí na nějakou dobu paralyzovat, ale je jen otázkou času, kdy vyvstane nová generace vůdců,“ předpovídá Zámec. Nevyřešený je také osud Carlese Puigdemonta, bývalého katalánského premiéra. Puigdemont se po plebiscitu uchýlil do exilu v Belgii. Zdůvodňoval to tím, že ve Španělsku nemá naději na spravedlivý soudní proces. „Nemá to nic společného s útěkem ze strachu, Puigdemont neměl na výběr. Může za to španělská vláda, protože nabízela jediné řešení problému, a to vězení,“ domnívá se Padrosa Sayeras. Puigdemonta v zahraničí zadržela policie a nyní čeká, zda ho německý soud vydá do Španělska. Podle Radima Zámce by nejlepším řešením krize byl přechod Španělska na asymetrickou federaci, což by vyhovělo separatistům i zastáncům statutu quo.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Katalánsko se ocitlo v patové situaci, ze které se chtě nechtě bude muset nějakým způsobem vymanit. Ať už získá nezávislost, nebo ne. Za jak dlouho k tomu ale dojde, když lídři obou soupeřících táborů ustavičně dupou na brzdu? Na jedné straně stojí nepochybně vyčerpaný španělský premiér Mariano Rajoy, který se všemi dostupnými prostředky snaží zachovat status quo. Nemá to lehké, sotva se mu podařilo vyvést Španělsko z tekutých písků ekonomické krize, už přišlo Katalánsko s další hrozbou pro centrální rozpočet – pokud by se region odtrhl, země by přišla o miliardy eur. Z průzkumů vyplývá, že podpora Rajoyovy Lidové strany postupně klesá, s čímž pravděpodobně souvisí i to, že premiér navrhuje pouze krátkodobá řešení na utlumení separatismu. Asi má pocit, že dlouhodobá východiska může s čistým svědomím hodit na příštího předsedu vlády. Na druhé straně přešlapuje bývalý katalánský premiér Carles Puigdemont. Katalánsko si totiž od prosincových voleb nebylo schopné zvolit jiného předsedu vlády. Zatím stále existuje možnost, že německý soud Puigdemonta odmítne vydat zpět do vlasti, a tak část poslanců poměrně naivně doufá, že politik bude moci vládu vést z exilu. Je ale o co stát? V zájmu separatistů by bylo zvolit si lídra, který by je úspěšně dovedl k nezávislosti, ne člověka, který při první komplikaci vezme do zaječích, aby si zachránil vlastní kůži. Puigdemont se ale vymlouvá na nespravedlnost španělského soudnictví a jeho stoupencům to zjevně stačí. Katalánsku by nejvíce prospěla personální změna v obou vedeních, protože stávající složení bude mít velké obtíže problém zdárně vyřešit.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Nastal den D pro katalánské separatisty, v neděli 1. října se konalo kontroverzní referendum o nezávislosti regionu. Svůj hlas do urny vhodil i Xavier Montoriol Cunill, dvacetiletý student z Barcelony. „Byl to nejdelší den mého života. Nikdy jsem nebyl vzhůru tak dlouho v kuse,“ začíná vyprávět Xavier. Noc před konáním referenda strávil s kamarády u dveří volební místnosti, kterou společně hlídali před policií. Jednotky se už několik dní snažily uzavřít co nejvíce škol, aby zabránily hlasování. Skupinka seděla na dlážděné ulici a hrála karty až do páté hodiny ráno, kdy k budově začali přicházet další lidé. Pak se spustil silný déšť. „Neměli jsme se kam schovat, ale naštěstí to po nějaké době přešlo,“ popisuje Xavier. Krátce před začátkem referenda se k nim donesla povzbudivá zpráva. Katalánská vláda umožnila, aby občané mohli hlasovat v libovolné volební místnosti. „Slavili jsme to jako velké vítězství, protože to znamenalo, že zavřené školy nenaruší hlasování,“ říká mladík. V osm hodin na místo dorazily volební urny a referendum mohlo začít. Voliči utvořili dlouhou frontu, která se vlekla ve spletitých kličkách kolem okolních budov. Xavier v řadě stál po boku bratrance, který volil poprvé v životě. „Začínalo mi to připadat jako nějaká slavnost, byla tam spousta lidí. Vypadali nervózně, ale zároveň spokojeně,“ líčí Xavier. Veškeré nadšení ale vyprchalo, když přišly první zprávy o přepadení volebních místností. Znepokojení lidé si přes aplikaci WhatsApp přeposílali šokující videa násilných zákroků policie proti voličům. Hlavní bylo ubránit urny „Pak jsme dostali varování, že jdou i po nás,“ vypráví Xavier. Řada se rychle rozpustila a dav se natlačil na dveře volební místnosti, aby ochránil urny před policií. „Hodně lidí plakalo. Rodiny s malými dětmi a starší lidé začali odcházet,“ popisuje Xavier. Ukázalo se však, že šlo o falešný alarm. „Opakovalo se to několikrát, byli jsme ve strašném napětí,“ dodává. Kolem poledne se Xavierovi konečně podařilo vhodit svůj hlas do urny a zamířil domů. Najedl se a pokusil se usnout, protože byl vyčerpaný po probdělé noci. „Nešlo to. V hlavě se mi pořád honily myšlenky na to násilí, které se dělo venku,“ popisuje. Nechtěl nečinně sedět doma, a proto se vrátil do ulic. Vydal se k volební místnosti, kde volil největší počet obyvatel z jeho čtvrti. „Bylo velmi důležité, aby se urnám s tolika lístky nic nestalo,“ vysvětluje. Postavil se na stráž k jednomu ze tří vchodů do budovy, které bylo třeba ochránit. Falešné poplachy voliče strašily až do desíti večer, kdy referendum skončilo. Pak Xavier odešel domů a napjatě sledoval sčítání v televizi. Podle oficiálních výsledků se referenda zúčastnilo okolo 2,26 milionu voličů a přibližně 90 procent z nich hlasovalo pro nezávislost Katalánska. Do výsledků však není započítaných 750 000 volebních lístků, které zabavila policie. Podle agentury AP při násilných zákrocích policejních jednotek, které se snažily referendu zabránit, utrpělo zranění 844 civilistů a 33 policistů. Centrální vláda považovala referendum za protiústavní, a nakonec nechala uzavřít 1300 z 2315 škol, kde se původně mělo hlasovat.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Konec katalánské politické krize je v nedohlednu. Uběhly čtyři měsíce od voleb a region stále postrádá vládu. Koalice separatistů Junts per Catalunya (Společně pro Katalánsko) oddaluje volbu premiéra, jelikož doufá ve znovuzvolení Carlese Puigdemonta. Bývalého předsedu vlády však 25. března zadržela německá policie na základě evropského zatykače. Po krátkém pobytu ve vazbě nyní na svobodě čeká, až německý soud rozhodne o jeho případném vydání do vlasti. Puigdemonta společně s dalšími politiky španělský Nejvyšší soud v pátek 23. března obvinil ze vzpoury a zpronevěry. Důvodem byla jejich participace na referendu, v němž Katalánci hlasovali o odtržení autonomní oblasti od Španělského království. Plebiscit se konal 1. října, přestože byl označený za protiústavní. Co referendu předcházelo? Katalánská snaha o nezávislost sahá hluboko do historie – separatisté své činy částečně obhajují tím, že region ve 14. století tvořil samostatné knížectví. Aktuální stav, autonomii v rámci Španělského království, získali Katalánci na základě ústavy platné od roku 1979. Španělsko tvoří celkem sedmnáct autonomních oblastí s různým rozsahem pravomocí. Katalánsko má vlastní vládu, parlament a regionální policejní jednotky, nemá ale kontrolu nad vlastními daněmi, což pro ně představuje jeden z klíčových problémů. Napětí dosáhlo vrcholu v roce 2010, kdy Ústavní soud odmítl složitě vyjednaný kompromis na posílení autonomie, již dříve schválený španělským a katalánským parlamentem. Uspořádat referendum se poprvé pokusil bývalý předseda vlády Artur Mas v listopadu 2014. Tehdy pod vlivem tlaku z Madridu Katalánci od referenda ustoupili a uspořádali pouze symbolické hlasování. Nový šéf katalánské vlády Puigdemont pak v novoročním projevu loňského roku oznámil, že se hlasování bude opakovat a definitivní termín referenda vyřkl v polovině června. „Referendum nebude," prohlašoval opakovaně španělský premiér Mariano. Zdůrazňoval, že plebiscit odporuje ústavě, která území státu považuje za nedělitelné a svolání podobného hlasování vylučuje. Rovněž avizoval, že použije všechny právní prostředky, aby mu zabránil. Jeho záložní zbraní byl široce formulovaný článek 155 španělské ústavy, který Madridu umožňuje převzít vládu v autonomních oblastech země. I španělský král Felipe VI. požádal občany, aby respektovali ústavu. Regionální vláda však byla jiného názoru. „Svolat referendum není trestný čin. Španělský trestní zákoník to od roku 2005 za trestný čin nepovažuje,“ tvrdil člen katalánské vlády Raül Romeva v rozhovoru pro Hospodářské noviny. „Stát na nejvyšší úrovni porušuje základní práva – na hlasování, shromažďování a svobodu projevu. A to tím, že za trestný čin považuje něco, co jím není,“ dodal. Přípravy na plebiscit vrcholily Na začátku loňského září katalánský parlament schválil zákon o referendu o nezávislosti, který byl nezbytný k tomu, aby se hlasování mohlo konat. Zákon stanovoval sled událostí, které by nastaly v případě vyhlášení nezávislosti. Prosadila ho aliance separatistických stran Společně pro Ano (JxSí) společně se stranou Kandidátky lidové jednoty (CUP). Proti referendu byli Občané (Cidudadanos), socialisté (PSC) a lidovci (PPC). Jednání o zákonu vyvolalo hněv centrální vlády, která podala stížnost k Ústavnímu soudu. Ten činy katalánské vlády zpochybnil. Následně španělský státní zástupce José Manuel Maza nařídil vyšetřování a předvolání 712 katalánských starostů, kteří přislíbili, že referendum ve svém městě uspořádají. Hrozil jim trest za porušování ústavy a za zneužití veřejných peněz. To platilo i pro separatistické politiky. „Do vězení jít nechci. Ale není nic, co by mi mohli udělat, abych referendum zastavil,“ prohlásil Puigdemont v rozhovoru pro list Financial Times. Vláda následně začala vyvíjet stále větší tlak na regionální orgány, aby referendum zrušily. Španělská policie blokovala webové stránky a aplikace týkající se referenda, prohledávala tiskárny a vládní budovy kvůli předvolebním materiálům a volebním urnám. Rovněž převzala kontrolu nad dvacetitisícovým sborem katalánských policistů Mossos d’Esquadra a pověřila je, aby zapečetili místa, ve kterých by se Katalánci mohli pokusit zřídit volební místnosti. Policie z toho důvodu nakonec uzavřela 1300 z 2315 škol. Separatisté překonali komplikace Přes veškerou snahu Madridu se referendum uskutečnilo. Podle mluvčího katalánské vlády Jordiho Turulla, se jej zúčastnilo okolo 2,26 milionu voličů a přibližně 90 procent z nich hlasovalo pro nezávislost regionu. Účast podle těchto údajů činila 42,3 procenta z 5,34 milionu katalánských voličů. Podle agentury AFP ale hlasování nesplňovalo žádné z kritérií zaručujících spolehlivost výsledků, jako jsou transparentní voličské seznamy, nezávislé volební komise či tajné hlasování. Ve výsledcích také není započítáno 750 tisíc hlasovacích lístků, které zabavila španělská policie během zásahů. Z referenda podle agentury AP vyšlo 844 zraněných civilistů a 33 policistů. Násilné zákroky policie, během kterých jednotky použily gumovou munici, obušky a štíty, vyvolaly kritiku nejen ve Španělsku. „Co se jen mohlo odehrávat v mysli španělského premiéra, aby dospěl k názoru, že násilná neutralizace volebního procesu – pro jedny nelegálního, pro jiné legitimního – může jeho problémy vyřešit?“ napsal například šéfredaktor francouzského listu Libération Johan Hufnagel. Dva dny po konání referenda v Katalánsku zavládla generální stávka provázená demonstracemi na protest proti policejní brutalitě. Španělská vicepremiérka Soraya Sáenzová hodnotila zásah jako profesionální a přiměřený. První omluva přišla od zástupce Madridu v regionu Katalánska Enrica Millo. „Když vidím ty záběry a vím, že lidé byli mlácení, vytlačovaní a jeden člověk dokonce hospitalizovaný, musím si to vyčítat a omluvit se jménem zasahujících policistů,“ řekl Millo v rozhovoru pro katalánskou televizi TV3. Vyhlásí Katalánsko nezávislost? Puigdemont krátce po referendu prohlásil, že Katalánci „získali právo mít nezávislý stát“ a jeho vyhlášení se očekávalo do několika dnů. Premiér Rajoy Puigdemonta vyzval, aby své plány odvolal. Poté španělský soud pod pohrůžkou trestního postihu zakázal schůzi regionálního parlamentu, kde se mělo o vyhlášení hlasovat. Předsedkyně katalánského parlamentu Carme Forcadellová to označila za porušení svobody projevu. Referendum vyvolalo bouřlivé reakce veřejnosti. Po celém Španělsku se konaly jak demonstrace na podporu zachování jednoty země, tak i na vyhlášení katalánské nezávislosti. Plebiscit také zapříčinil odchod mnohých podniků z území regionu – v prosinci týdeník The Economist uvedl, že svou centrálu přestěhovalo 2900 firem. „Pokud Katalánsko vyhlásí nezávislost, ocitne se mimo Evropskou unii, což by pro něj znamenalo ekonomickou katastrofu,“ vysvětloval pro CNN José Luis Bonet, šéf španělské obchodní komory a ředitel firmy na výrobu vín Freixenet. Separatisté se mezitím snažili najít podporu za hranicemi regionu, avšak neúspěšně. „Bylo by lepší, kdyby katalánská vláda nezávislost nevyhlašovala, protože nikdo s ní (v Evropě) nesouhlasí,“ řekl předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani v rozhovoru pro španělské rádio COPE. Carles Puigdemont se tak ocitl pod tlakem hned z několika stran. Agentura Bloomberg upozornila na to, že mezi samotnými separatisty panovala neshoda. Aliance Společně pro Ano (JxSí) se obávala negativních důsledků jednostranného vyhlášení nezávislosti, kdežto radikálnější Kandidátka lidové jednoty (CUP) požadovala okamžité odtržení. Tehdejší premiér deset dní po konání referenda podepsal deklaraci nezávislosti, ovšem s dodatkem o jejím odložení. Madrid pak udělil regionální vládě ultimátum: do 16. října měla vyjasnit, zda vyhlásili nezávislost, nebo ne. Puigdemont místo toho písemně vyzval Madrid k dialogu, požádal o delší lhůtu na vyjednávání a o setkání s Rajoyem. „Není to ode mne projev slabosti, ale upřímný návrh, jak nalézt řešení problému vztahu španělského státu a Katalánska, který je zablokovaný už mnoho let," napsal Puigdemont v dopise. Madrid použil záložní zbraň Španělská vláda však odmítla diskutovat o tématu, které podle ní odporovalo ústavě a poskytla Katalánsku několik dalších dnů na to, aby se jednoznačně vzdalo snahy o nezávislost. Poté oznámila, že zahájí kroky k obnovení ústavního pořádku v Katalánsku, a to prostřednictvím aktivace článku 155 španělské ústavy. „Nebylo naším přáním ani naším úmyslem použít článek 155. Děláme to proto, že žádná vláda, žádná demokratická země nemůže přijmout, aby se ignoroval, porušoval či měnil zákon,“ vysvětloval Rajoy. Puigdemont to označil za nejhorší útok proti Katalánsku od dob diktátora Francisca Franca, který nařídil konec katalánské autonomie. Předsedkyně Republikánské levice Katalánska (ERC) Marta Rovirová označila Rajoyovy kroky za „státní převrat“, který měl za cíl rozdrtit katalánskou samosprávu a její tužbu odtrhnout se od Španělska. Posléze tisíce studentů středních a vysokých škol zahájily stávku na protest proti chystanému omezení autonomie. „Odsuzujeme jakoukoliv státní represi, jako je použití (ústavního článku) 155 (…) a žádáme katalánský parlament o vyhlášení republiky, protože je jasné, že bez rozchodu (se Španělskem) se nepohneme,“ prohlásila Célia Appelová, mluvčí studentské unie Autonomní univerzity v Barceloně pro server 20minutos.es. Katalánský parlament 27. října schválil rezoluci o nezávislosti Katalánska, která odkazovala na zákony o referendu a přechodu k nezávislosti označené ústavním soudem jako neplatné. Vzápětí centrální vláda získala od senátu povolení k aktivaci článku 155 a oznámila mimo jiné odvolání katalánské vlády, rozpuštění regionálního parlamentu a vypsání nových voleb v Katalánsku na 21. prosince. Většinu kompetencí předsedy a místopředsedy vlády převzala španělská vicepremiérka Soraya Sáenzová. Státní prokuratura poté obvinila členy sesazené katalánské vlády a vedení parlamentu mimo jiné ze vzpoury, za kterou je možné uložit 25 až 30 let vězení. Katalánská vláda skončila ve vězení či v exilu Bývalý premiér Puigdemont společně se sedmi členy vlády odjel 30. října do Belgie, tři exministři se později vrátili. Puigdemont tvrdil, že do Bruselu nepřijel kvůli naději na politický azyl, ale aby „přenesl problém do srdce Evropy“. „Žádám Evropu, aby jednala. V případě Katalánska jsou porušovány hodnoty, na nichž Evropa stojí,“ řekl na tiskové konferenci. „Vlády se nevzdáváme. Budeme pracovat dál, přes omezení, která plynou z naší strategie nekonfrontace,“ dodal. Ve čtvrtek 2. listopadu soud poslal do vězení bez možnosti kauce osm členů sesazené vlády, kteří se osobně dostavili k jednání v Madridu. Puigdemont s ostatními členy bývalé vlády navrhovali, že budou u soudu vypovídat prostřednictvím videopřenosu. Soudkyně Carmen Lamelaová to ale zamítla a vydala na ně mezinárodní zatykač. Skupina politiků se následně vydala belgické policii a na svobodě čekala, zda je belgický soud na základě zatykače vydá. O týden později Ústavní soud anuloval katalánskou deklaraci nezávislosti. Následující den Nejvyšší soud poslal do vězení bývalé vedení katalánského parlamentu. Expředsedkyně Carmen Forcadellová se díky zaplacení kauce ve výši 150 tisíc eur dostala z vazby po jednom dni a další čtyři členové zůstali na svobodě pod podmínkou kauce 25 tisíc eur na osobu. Poslední člen sesazeného vedení Joan Josep Nuet, který v parlamentu hlasoval proti vyhlášení nezávislosti, zůstal na svobodě bez jakýchkoliv podmínek. Na začátku prosince Nejvyšší soud zrušil mezinárodní zatykače na Puigdemonta a čtyři exministry, kteří stále pobývali v Belgii, protože nechtěl, aby o jejich trestných činech rozhodovala justice jiné země. Španělské zatykače ale zůstaly platné. Blížil se prosinec a s ním předčasné volby Katalánsko se připravovalo na předčasné volby. Expremiér se stal jedničkou na kandidátce koalice Společně pro Katalánsko (Junts per Catalunya) a předvolební kampaň vedl z Belgie. Na druhém místě ho následoval Jordi Sánchez, šéf organizace Katalánské národní shromáždění (ANC), který kvůli svolání zářijové demonstrace byl ve vězení. Prosincových voleb se zúčastnilo zhruba 82 procent voličů. Na prvním místě skončila středopravicová strana Občané (Ciudadanos) s 25,4 procenty a získala tedy 37 mandátů. K získání většiny ve 135členném parlamentu je však potřeba 68 křesel. Na tuto hranici by společně dosáhnou separatistické strany, které získaly celkem 47,5 procenta hlasů. Společně pro Katalánsko (Junts Per Catalunya), Republikánská levice Katalánska (ERC) a krajně levicová Kandidátka lidové jednoty (CUP) dohromady získaly 70 mandátů. „Strany prosazující nezávislost nemohou nikdy více tvrdit, že mluví za celé Katalánsko,“ okomentovala výsledek separatistů Inés Arrimadasová, předsedkyně vítězné strany Ciudadanos. Povolební vyjednávání mezi separatistickými stranami nebylo jednoduché, panovaly mezi nimi názorové neshody. Osm ze zvolených politiků se navíc nacházelo ve vazbě či v Belgii a Katalánsko stále podléhalo omezení autonomie, které centrální vláda míní nechat v platnosti až do sestavení nové vlády. Puigdemont složil povinný poslanecký slib prostřednictvím videopřenosu a chtěl tímto způsobem i vykonávat funkci premiéra, to mu ale Ústavní soud zakázal. Vyžadoval, aby politik před parlament předstoupil osobně, jenže Puigdemontovi při návratu do Španělska stále hrozilo zatčení. „Je absurdní, že někdo se chce stát předsedou regionální vlády, zatímco je v Bruselu a uniká před spravedlností," řekl Mariano Rajoy. Ochromení separatistického hnutí? Podpora bývalého předsedy vlády začala mírně upadat a Puigdemont po několika týdnech váhání oznámil, že už nebude kandidovat na post předsedy vlády. Koalice Společně pro Katalánsko (Junts per Catalunya) navrhovala jako kandidáta Jordiho Sáncheze, který byl ve vazbě. „Žádám, aby se novým šéfem katalánské vlády stal někdo, kdo nemá problémy se spravedlností. Upřímně řečeno, cokoliv jiného je vtip," reagoval na to Rajoy. Dalším adeptem byl exministr Jordi Turull. Nejvyšší soud jej však společně s dalšími dvanácti separatisty v pátek 23. března obžaloval ze vzpoury, za jejíž neozbrojenou formu hrozí až pětadvacet let vězení. Turulla a dalších pět politiků, kteří se k jednání dostavili, soud poslal do vazby. Ostatní obžalovaní byli již ve vazbě nebo na útěku. Dvanáct dalších katalánských politiků soud v téže kauze obžaloval z méně závažných trestných činů. Soudce také vydal či obnovil evropské a mezinárodní zatykače na šest politiků, kteří se nacházeli v zahraničí. Většina z nich oznámila, že bude spolupracovat s justicí. Puigdemonta soudní rozhodnutí zastihlo během návštěvy Finska. Německá policie ho zadržela, když se autem vracel do Belgie. Po krátkém pobytu ve vazební věznici v Neumünsteru Puigdemont složil kauci ve výši 1,9 milionu korun a nyní na svobodě čeká, až německý soud rozhodne o jeho případném vydání Španělsku. Soudce jej však odmítl vydat do vlasti na základě obžaloby ze vzpoury, připustil pouze jeho vydání kvůli obvinění ze zpronevěry. Katalánsko stále nachází v nejistotě a otázka nezávislosti je nevyřešená. Ztráta regionu by Španělsko zasáhla, přišlo by zhruba o šestnáct procent obyvatel, pětinu hospodářské produkce a více než čtvrtinu vývozu. Katalánsko je také nejpřitažlivější destinací pro zahraniční turisty. Jednou z cest, jak utlumit snahy o nezávislost, by bylo posílení autonomie regionu v oblasti daní, jako už se stalo v případě Navarry a Baskicka, Španělsko by však přišlo o miliardy eur. Dalším možným řešením, o kterém se diskutuje, je federalizace Španělska. Aktuálně má katalánský parlament čas do 22. května, aby sestavil vládu, jinak hrozí, že se v červenci budou konat nové předčasné volby.   Zdroje: Online zpravodajství El País[1], La Vanguardia[2], České televize[3], Českého rozhlasu[4], Hospodářských novin[5] a Aktuálně.cz.[6]   [1] Catalunya. El País [online]. Ediciones El País S.L. [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://elpais.com/ccaa/catalunya.html>. [2] Política. La Vanguardia [online]. Ediciones La Vanguardia [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <http://www.lavanguardia.com/politica>. [3] Katalánsko. Česká televize [online]. Česká televize [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/tema/481045-katalansko>. [4] Carles Puigdemont. Český rozhlas [online]. Český rozhlas [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://www.irozhlas.cz/zpravy-tag/carles-puigdemont>; Katalánsko. Český rozhlas [online]. Český rozhlas [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://www.irozhlas.cz/zpravy-tag/katalansko>. [5] Katalánsko. Hospodářské noviny IHNED [online]. Economia, a. s. [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://ihned.cz/tagy/Katalansko-58784>. [6] Katalánsko. Aktuálně.cz [online]. Economia, a. s. [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://zpravy.aktualne.cz/katalansko/l~i:keyword:5246/?redirected=1523976576>.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Samostatný projekt: psaná/politická žurnalistika REALIZACE Analýza: Katalánská politická krize: jak k ní došlo a kam spěje Rozhovor: Olomoucký romanista Zámec navrhuje řešení otázky katalánské nezávislosti  Story: Nervy, slzy a falešné poplachy. Tak probíhalo katalánské referendum  Komentář: Hledají se zachránci katalánské politické krize  Žánrově nezačlenitelný text („shrnutí“): Katalánský boj o nezávislost je na mrtvém bodě ZÁMĚR 1. Cíl práce Hlavním cílem mého samostatného projektu je poskytnout náhled do problematiky katalánské politické krize. Jedná se o aktuální, dynamické téma, ve kterém s každým týdnem přibývají nové informace. Proto si myslím, že nezainteresované osobě může připadat jako spletitý problém, v němž se nelze snadno vyznat. Soubor mnou vytvořených článků by měl čtenáři poskytnout komplexní náhled do situace, a to od důvodu jejího vzniku, přes aktuální stav, až po výhled do budoucna. Mým cílem ale nebyl pouze povrchní popis faktů, rovněž jsem se snažila o to, aby můj projekt měl určitou osobní dimenzi. Proto je jeho část založena přímo na rozhovorech s Katalánci, kteří chtějí nezávislost a obsahuje i můj vlastní komentář. 2. Zdůvodnění volby tématu V rámci studia jsem si zvolila profilaci psaná a politická žurnalistika, jelikož bych se jednou chtěla stát komentátorkou politického dění, a to nejen domácího, ale především zahraničního. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si jako téma samostatného projektu zvolila katalánskou snahu o nezávislost. Ačkoliv se nepovažuji za experta na politiku, mám o ni opravdový zájem a snažím se pravidelně rozvíjet své vědomosti a udržovat si všeobecný přehled. Dosud jsem se jako studentka žurnalistiky během praxe mimo školu dostala pouze k psaní zpravodajských článků, ke kterým sice mám pozitivní vztah, ale nejsou mi tak blízké jako publicistika. Proto jsem ocenila, že volba žánrů v projektu je libovolná a já si mohu důkladně vyzkoušet něco odlišného. K výběru tématu přispěl i fakt, že studuji žurnalistiku společně se španělskou filologií. Dané téma tedy propojuje mé zdánlivě vzdálené sféry zájmu. Studium španělštiny mi jednoznačně pomohlo při volbě tématu i tvorbě projektu, a to především díky mému ročnímu studijnímu pobytu ve Španělsku přes program Erasmus +. Pobyt mi přinesl řadu cenných vědomostí, zkušeností a kontaktů, které jsem mohla při projektu využít. Výhodou pro mne bylo i to, že jsem znala odborníka na danou problematiku, který vyučuje na naší Katedře romanistiky, a tudíž mne napadlo oslovit jej kvůli rozhovoru. Rozhodujícím faktorem, který ovlivnil mou volbu, byla důležitost a aktualita tématu. Důkazem jeho závažnosti je mimo jiné to, že vyvolává velký zájem španělské veřejnosti. V zemi se už od minulého podzimu poměrně často konají demonstrace na podporu obou stran: separatistů i zastánců statutu quo. Snaha Katalánců o nezávislost ovlivňuje nejen celý španělský národ, ale taktéž by mohla mít dopad na celoevropské dění. Řada odborníků se domnívá, že odtrhnutí Katalánska by mohlo povzbudit další separatistická hnutí na kontinentu. Zástupci Evropské unie si od této záležitosti zcela takticky udržují odstup, aby nenapomohli již značně rozsáhlým euroskeptickým tendencím. Situace je rovněž zajímavá z toho důvodu, že z ní prakticky nevyplývá žádné umírněné východisko. Stávající stav je neudržitelný, ale kroky ať už směrem k nezávislosti regionu, nebo k potlačení těchto tendencí, by byly poměrně radikální 3. Zdroje a stav problematiky Katalánskou snahou o nezávislost se pravidelně zabývá řada českých médií, a to jak ve zpravodajství, tak v publicistické tvorbě. Myslím si, že tyto události pokrývají běžným způsobem. Pravidelně jsou publikovány zprávy, které informují o vývoji situace a rovněž se objevují komentáře žurnalistů a odborníků na danou problematiku, zejména politologů. Největší mediální zájem bezpochyby vyvolalo referendum o nezávislosti, které se konalo 1. října loňského roku. Jako příklad mohu uvést rozhovor na České televizi s romanistou Radimem Zámcem, se kterým jsem později vedla rozhovor i já. Médium zajímal názor odborníka na situaci a jeho předpověď dalšího vývoje, což je běžná praxe.[1] Já osobně jsem průběžně sledovala situaci prostřednictvím českých i španělských médií. Hlavním zdrojem informací se pro mě stalo online zpravodajství El País, La Vanguardia, České televize, Českého rozhlasu, Hospodářských novin a Aktuálně.cz. Tato média mimo jiné čerpala z agenturního zpravodajství ČTK, AP nebo Bloomberg. Rovněž jsem sledovala řadu projevů a tiskových konferencí španělských a katalánských politiků na dané téma přes živá vysílání na Facebooku, která zprostředkovávají různá španělská média, včetně deníku El País. Problematikou se zabývalo mnoho politických komentátorů. Pravidelně jsem sledovala například komentáře Adama Černého, Teodora Marjanoviče, Jana Štětky, Petra Fischera nebo Martina Ehla v Hospodářských novinách. Také jsem četla články Jiřího Svobody nebo Tomáše Brolíka v týdeníku Respekt. Příležitostně pak tvorbu řady dalších médií, například Reflexu, a tak dále. Kromě komentářů se objevovaly i další publicistické žánry věnované katalánské nezávislosti, mezi nimi story. Jako příklad uvedu příběh listu El Mundo převzatý serverem ihned.cz[2], který se snažil zobrazit, že odlišný pohled na dění v regionu rozděluje nejen politiky, ale i přátele a rodiny. Uvádí spor mezi dvěma manžely, kteří se spolu nemohou dívat na televizní zprávy, aniž by se kvůli svému opačnému politickému přesvědčení nepohádali. Ač se příběh na první pohled může zdát banální, efektivně ukazuje, jak politika zasahuje do každodenních životů obyvatel. Jak už jsem zmiňovala, osobní zkušenost obyvatel se stala i součástí mého projektu. Snažila jsem se pravidelně sbírat co nejvíce informací z různých zdrojů, abych měla o situaci kompletní přehled, a mohla je transformovat ve vlastní článek. Z toho vyplynul jeden z možných přínosů mého projektu – podává všechny podstatné informace o průběhu událostí, což čtenáři umožní rychle získat detailní povědomí o problematice. 4. Ideový plán Mým cílem je vystihnout katalánskou politickou krizi jak z faktografického, tak z osobního hlediska. Projekt by měl čtenáři nejen nastínit, jaké hlavní důvody vedou separatisty k jejich tužbě po osamostatnění, ale také pomoci vžít se do jejich situace. Za tímto účelem jsem jako stěžejní texty zvolila analýzu a story. V analýze se snažím popsat aktuální stav a informovat o tom, jaké události vedly k loňskému referendu o nezávislosti, jak probíhal samotný plebiscit a co následovalo po něm. Ve story vyprávím osobní zkušenost obyčejného Katalánce ze dne referenda. Dále projekt obsahuje rozhovor s odborníkem, jehož hlavním tématem se stalo nastínění možnosti budoucího vývoje. Posledními dvěma texty jsou komentář a publicistický článek, který slouží jako shrnutí. Články by měly obsahovat pohledy na problematiku z různých úhlů, ale jako celek by se neměly výrazně přiklánět ani na jednu z názorových stran. Texty budou pravděpodobně obsahovat nepřímou složku persvazivní, ale můj osobní názor by měl být explicitní pouze v komentáři. Po přečtení by si informovaný čtenář na základně argumentů pro a proti měl být schopný vytvořit vlastní názor. 5. Postup práce, zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení Samotnému vypracování realizace projektu předcházela rozsáhlá přípravná část. Během několika měsíců jsem postupně sbírala informace a materiály z několika různých médií, které jsem si ukládala, abych je později mohla zpracovat. Projektu rovněž předcházelo shánění respondentů k rozhovorům. Jakmile jsem měla dostatek materiálů, pustila jsem se do psaní analýzy Katalánská politická krize: jak k ní došlo a kam spěje. Bylo nezbytné vytřídit enormní množství informací tak, abych nevynechala nic podstatného, ale zároveň nezabředávala do nepotřebných detailů. Výběr žánru mi připadal zcela logický, protože umožňuje důkladně popsat události a absence závěru dává čtenáři možnost, aby si utvořil vlastní názor na daný problém. Pokusila jsem se o vyváženost textu tím, že jsem se snažila poskytnout rovnoměrný prostor pro hlasy obou protistran. Mírnou komplikaci představoval fakt, že se situace neustále vyvíjí a bylo tedy nutné analýzu několikrát přepisovat, aby bylo možné odevzdat ji v co nejaktuálnější formě. Mezitím jsem sbírala podklady pro napsání story. Kontaktovala jsem své známé ve Španělsku, aby mi pomohli sehnat několik obyvatel Katalánska, kteří by byli ochotní poskytnout mi rozhovor. Po několika týdnech se mi tedy podařilo získat odpovědi na otázky od dvou respondentů, jednadvacetileté Blancy Padrosy Sayeras a dvacetiletého Xaviera Montoriola Cunilla, kteří jsou oba zastánci nezávislosti. Rozhovory probíhaly písemně, několikrát jsme si vyměnili emaily se sérií otázek a odpovědí. Dotazovala jsem se na jejich osobní názory na nezávislost Katalánska, na jejich motivace, zda se účastní demonstrací, a tak podobně. Mým původním záměrem bylo, aby story zobrazovala osobní zkušenost separatisty se zaměřením na to, jak separatistické tendence formovaly jeho myšlení již od raného dětství. Tento úmysl se mi naplnit nepodařilo, jelikož oba mí respondenti se shodli na tom, že katalánská snaha o nezávislost eskalovala až v posledních osmi letech, z čehož vyplývá, že je v dětství nijak extrémně neovlivňovala. Oba se taktéž shodli na tom, že se separatismus – alespoň podle jejich názoru – nepromítá ve školství. Nenechala jsem se ale odradit a změnila zaměření story na neméně zajímavé téma: osobní zážitek ze dne referenda. Plebiscit byl vysoce mediálně sledovanou událostí ve Španělsku i v zahraničí. Centrální vláda dopředu avizovala, že se hlasování pokusí zabránit za použití jakýchkoliv právních prostředků. V den konání referenda však španělská policie použila i hrubou sílu, což vyvolalo relativně velkou kritiku. Ačkoliv mí respondenti neměli tu smůlu, že by je osobně policie napadla, jejich příběhy jsou i tak napínavé. Vybrala jsem ten, který mi připadal poutavější a sepsala story Nervy, slzy a falešné poplachy. Tak probíhalo katalánské referendum. Rozhovor s druhým respondentem jsem využila jiným způsobem do dalšího článku. Jako přirozená součást projektu mi připadal i rozhovor s odborníkem na dané téma. Rozhodla jsem se oslovit Radima Zámce, vyučujícího z Katedry romanistiky, jelikož jsem věděla, že se problematikou Katalánska dlouhodobě zabývá. Rozhovor proběhl během jednoho setkání, nahrávala jsem si jej na diktafon a posléze přepisovala a upravovala. Měla jsem představu, že by rozhovor měl rozebírat katalánskou snahu o nezávislost z různých hledisek a částečně odrážet romanistův osobní názor. Jeho výroky jsem později v jiném článku chtěla konfrontovat s tím, co jsem se dozvěděla od mých katalánských respondentů. Pan Zámec mi ale také pomohl projekt rozšířit o zajímavý rozměr, a to o návrh řešení krize. Rozhovor jsem tedy nazvala Olomoucký romanista Zámec navrhuje řešení otázky katalánské nezávislosti. Jeho návrh spočívá v přechodu Španělska na federální model. Přínos rozhovoru spočívá především ve vysvětlení toho, jak by celý přechod fungoval a jaké komplikace by přinesl. Jak bylo výše zmíněno, pan Zámec o loňském podzimu na téma katalánské nezávislosti poskytl rozhovor pro Českou televizi. Když jsem si zpětně záznam přehrávala, všimla jsem si, že akademik v rozhovoru nesprávně předpověděl reakci centrální vlády. Pan Zámec řekl, že španělská vláda nerozpustí katalánský parlament a vládu, protože k tomu nemá pravomoci, ale posléze právě k tomu došlo. Chtěla jsem mu tedy poskytnout prostor k tomu, aby svůj výrok odůvodnil, případně ospravedlnil, což se podařilo. V momentě, kdy jsem měla hotové či rozpracované první tři články, jsem si uvědomila, že v mém projektu chybí můj vlastní názor. Rozhodla jsem se tedy napsat komentář. Nebylo ale lehké vystihnout úhel pohledu, který jsem dosud nepokryla v některém z předchozích článků. Nakonec jsem se rozhodla jej zaměřit na dvě vůdčí osobnosti katalánské politické krize, Mariana Rajoye a Carlese Puigdemonta, protože podle mého názoru oba představují velkou překážku na katalánské cestě k (alespoň částečné) nezávislosti. Komentář jsem nazvala Hledají se zachránci katalánské politické krize. Poté sérii článků chybělo už jen pojítko, které by je všechny sjednotilo. Jako poslední příspěvek jsem tedy napsala publicistický článek, Katalánský boj o nezávislost je na mrtvém bodě, ve kterém jsem shrnula celý problém za využití „hlasů“, které jsem nasbírala k ostatním článkům, a to včetně názorů druhé katalánské respondentky. Podařilo se mi zde naplnit původně zamýšlenou konfrontaci názorů odborníka a běžného Katalánce. Rovněž jsem se snažila ve zkrácené verzi poskytnout základní informace o problému. 6. Sebehodnocení Dle mého názoru se mi podařilo relativně úspěšně dosáhnout stanoveného cíle. Tím bylo poskytnout náhled do problematiky katalánské politické krize a umožnit čtenáři, aby si samostatně mohl utvořit vlastní názor. V analýze založené na důkladné rešerši vysvětluji, jak celá záležitost probíhala a umožňuji porozumění aktuálnímu stavu situace. Podnikla jsem rozhovor s odborníkem, který vykládá vlastní náhled do problematiky a nabízí východisko ze zdánlivě bezvýchodné situace. Další dva rozhovory s Katalánci mi umožnily dodat projektu osobní rozměr. Na jejich základě jsem sepsala poměrně zajímavou story a publicistický shrnující článek. Jejich výpovědi jsem využila k tomu, aby v projekt působil vyrovnaně z hlediska názorových pólů. Největší úskalí pro mě představovalo to, že jsem neměla úplný přístup k primárním zdrojům informací. Přestože bych za jiných okolností neváhala původní zdroje využít, bylo pro mě nemožné, abych se osobně účastnila tiskových konferencí v zahraničí, či samostatně udělala rozhovor se zainteresovaným politikem. Musela jsem se proto spolehnout na sekundární zdroje, česká a španělská média. Analýze jsem věnovala značné úsilí a vnímám ji jako přínosnou, protože nabízí komplexní pohled na situaci. Nelze však ignorovat její minus: není mým kompletně původním dílem, Tento aspekt jsem se snažila vynahradit tím, že jsem samostatně podnikla tři rozhovory, na jejichž základě jsem sepsala další články. Doufám, že celkové skóre, čtyři originální články versus jeden ne zcela originální článek, není zavrženíhodné. Po dokončení projektu mě napadlo, že by se dal doplnit i o hlas běžného španělského občana, který je proti osamostatnění Katalánska. Mohla bych se ho mimo jiné zeptat na jeho názor na navrhovanou federalizaci Španělska. A jak bylo výše zmíněno, ideální součástí projektu by byl například rozhovor s tamními politiky. Na projekt by se dalo navázat zpracováním dílčího aspektu katalánského separatismu, přítomnosti separatistických tendencí ve vzdělávání. Při sbírání materiálů jsem narazila na informaci o tom, že skupina rodičů, jejichž děti studují na jedné z barcelonských škol, zveřejnila prohlášení, ve kterém se vymezila proti otevřeně separatistickému přístupu učitelů. Rodiče požadovali, aby ze škol nevycházeli „indoktrinovaní“ studenti.[3] Dotázala jsem se mých respondentů, zda mají pocit, že by separatismus byl nějakou formou přítomen v jejich v dětství a výuce, ale dostalo se mi záporné odpovědi. Zajímalo by mě tedy, jak by v tomto ohledu dopadla širší rešerše. Samostatný projekt by měl být kvalitní prací, která odráží skutečnost, že autor zdařile absolvoval studium žurnalistiky. Doufám, že se mi tuto charakteristiku podařilo naplnit. 7. Zdroje Online zpravodajství El País[4], La Vanguardia[5], České televize[6], Českého rozhlasu[7], Hospodářských novin[8] a Aktuálně.cz.[9] Rozhovory: Mgr. Radim Zámec, Ph.D., Blanca Padrosa Sayeras, Xavier Montoriol Cunill   [1] Radim Zámec: Nezávislost v současnosti není možná. Česká televize [online]. Česká televize [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/2268115-radim-zamec-ke-katalanskemu-referendu>. [2] S. Radačičová. Sporné referendum rozděluje Katalánce i Španěly. Tváří zastánců nezávislosti je fotbalová hvězda Pep Guardiola. Hospodářské noviny IHNED [online]. Economia, a. s., 28. 9. 2017 [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://zahranicni.ihned.cz/c1-65895810-sporne-referendum-rozdeluje-katalance-i-spanely-tvari-zastancu-nezavislosti-je-fotbalova-hvezda-pep-guardiola>. [3] "Proti frankistické represi!" Tisíce katalánských studentů stávkují kvůli omezení autonomie, které chystá Madrid. Hospodářské noviny IHNED [online]. Economia, a. s., 25. 10. 2017 [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://zahranicni.ihned.cz/c1-65929240-proti-frankisticke-represi-tisice-katalanskych-studentu-stavkuji-kvuli-omezeni-autonomie-ktere-chysta-madrid>. [4] Catalunya. El País [online]. Ediciones El País S.L. [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://elpais.com/ccaa/catalunya.html>. [5] Política. La Vanguardia [online]. Ediciones La Vanguardia [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <http://www.lavanguardia.com/politica>. [6] Katalánsko. Česká televize [online]. Česká televize [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/tema/481045-katalansko>. [7] Carles Puigdemont. Český rozhlas [online]. Český rozhlas [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://www.irozhlas.cz/zpravy-tag/carles-puigdemont>; Katalánsko. Český rozhlas [online]. Český rozhlas [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://www.irozhlas.cz/zpravy-tag/katalansko>. [8] Katalánsko. Hospodářské noviny IHNED [online]. Economia, a. s. [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://ihned.cz/tagy/Katalansko-58784>. [9] Katalánsko. Aktuálně.cz [online]. Economia, a. s. [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://zpravy.aktualne.cz/katalansko/l~i:keyword:5246/?redirected=1523976576>.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Katalánská politická krize pokračuje. Místní separatistické tendence nepolevily ani přes silný odpor španělské centrální vlády, která po loňském referendu a vyhlášení nezávislosti regionu omezila jeho autonomii. Madrid rozpustil regionální parlament a vyhlásil předčasné volby. Katalánci se nyní marně snaží sestavit vládu. Svůj pohled na katalánskou snahu o nezávislost a nabídku možného řešení této zdánlivě bezvýchodné situace nabízí Radim Zámec, odborník na danou problematiku z Katedry romanistiky Univerzity Palackého v Olomouci. Má podle vás Katalánsko získat nezávislost, nebo ne? Myslím si, že jelikož je katalánská společnost tak silně rozdělená na zhruba stejně velké poloviny, jakékoliv řešení, ať už status quo, nebo nezávislost, v podstatě vždy bude v rozporu s tím, co chce ta druhá půlka. Nejlepší řešení pro Katalánsko by bylo najít nějaký kompromis. Vyhovět těm, kteří si přejí setrvat v rámci Španělska, ale zároveň i těm, kterým nevyhovuje stávající stav. Jak by takový kompromis vypadal? Podle mého názoru, jedinou možností, jak dlouhodobě separatistické hnutí utlumit a dojít ke konsenzu, by byla federalizace Španělska. S tím se ztotožňují i některé politické strany, například strana Podemos (Můžeme) nebo PSOE (Španělská socialistická dělnická strana). Katalánská odnož socialistů dokonce už v minulé dekádě o federalizaci usilovala. Je samozřejmě otázkou, jestli by se k tomu našla dostatečná politická vůle, protože především Partido Popular (Lidová strana) by to pravděpodobně dlouhodobě blokovala. Já si ale myslím, že až lidovci pochopí, že separatistické hnutí neutlumí tím způsobem, jakým teď jednají, i oni dojdou k tomu, že federalizace by byla asi nejrozumnějším řešením. Myslíte si tedy, že navrhované řešení, které spočívá v posílení autonomie regionu z hlediska daní, by nestačilo k utlumení separatistických tendencí? Kdyby se přistoupilo na podobný model výběru daní, už by to v podstatě byla taková skrytá federace, byť asymetrická. Některé části Španělska by měly širokou autonomii, některé menší. Myslím si, že by to separatismus utlumilo. Katalánci totiž dlouhodobě usilovali o to, aby měli stejné podmínky jako Baskové, kteří správu daní pod kontrolou mají. Dále by chtěli mít vlastní soudní soustavu, což zatím odporuje ústavním zákonům, ale to bylo by možné vyřešit ústavní reformou. Splnění těchto požadavků by mohlo do značné míry uspokojit umírněnější část separatistů. Katalánci vyjmenovávají hned několik důvodů, proč chtějí nezávislost. Který je podle vás ten nejhlavnější? Mezi separatisty najdeme dva druhy lidí. První sice jsou spíše federalisté, ale jsou naštvaní, protože španělský Ústavní soud na návrh lidové strany zrušil některá ustanovení autonomního statutu Katalánska. Druhou skupinou jsou separatisté, kterým jde o identitu, pochází z rodin zakořeněných v Katalánsku po několik generací a katalánština je jejich mateřským jazykem. Vedle otázky identity a národního cítění jsou znatelné i ekonomické důvody. Velká část separatistů je přesvědčená, že by Katalánsku bylo ekonomicky lépe bez Španělska, protože je jedním z nejbohatších regionů. A to bude asi taky ten hlavní důvod, proč se centrální vláda tak urputně snaží Katalánsko udržet jako součást země? Ano, přesně tak. Proto ani nechtějí přistoupit na dohodu o správě daní, kterou má Baskicko – oproti Katalánsku není tak významné. Lidovci si dokáží velice dobře spočítat, že kdyby Kataláncům přenechali správu daní a region by odváděl jen nějakou paušální částku vládě, musel by se ořezat centrální španělský rozpočet. Pak by pro chudší regiony nezůstalo tolik peněz, což by vyvolávalo další pnutí ve společnosti. V tomto směru od svých nároků separatistické hnutí asi neupustí. Centrální vláda pak možná přijde na to, že je to potřebná oběť k tomu, aby Katalánsko v rámci Španělska zůstalo. Ale pro španělskou společnost to bude samozřejmě bolestné. Nepředstavuje fakt, že je většina vedoucích osobností ve vazbě, příliš velkou ránu pro separatistická hnutí? Existuje někdo, kdo by je mohl nahradit? Krátkodobě je to určitě velká rána. Separatisté mají problém sestavit vládu, protože řada klíčových osobností je stíhaná. Nicméně, Madrid může hnutí na nějakou dobu takto paralyzovat, ale je jen otázkou času, kdy vyvstane nová generace vůdců. Například lidé, kteří byli v pozadí předvolební kampaně a tak podobně. Ve střednědobém výhledu se separatismus neutlumí, protože příčiny, které ho vyvolaly, stále přetrvávají. Pokud se parlamentu nepodaří sestavit vládu, hrozí konání nových předčasných voleb. Mají separatisté šanci znovu získat většinu v parlamentu? Není možné, že jejich podpora klesne? Může to tak být, ale posledně ty výsledky byly těsné. Jelikož je společnost rozdělená na skoro stejně velké poloviny, může se stát, že při o něco vyšší účasti lidí, kteří si přejí setrvání v rámci Španělska, separatisté třeba o jeden, dva hlasy ztratí většinu. Může se ale také stát, že loňský výsledek obhájí. Neústupný, tvrdý postoj Madridu by mohl nahnat umírněné odpůrce statutu quo k volbám, aby podpořili separatistické strany. Můj osobní tip je těsné vítězství separatistů. A co podpora Mariana Rajoye? Premiér čelil kritice kvůli agresivitě zákroků proti referendu, nemohl by tím utrpět? Určitě, on už v podstatě utrpěl. Partido Popular se dostala na jeden z nejhorších výsledků ve své historii, jejich podpora je nyní zhruba na úrovni katalánské levicově radikální strany Candidatura d'Unitat Popular (Kandidátka lidové jednoty). To je obrovská ztráta. Navíc, ve Španělsku vidíme odklon od tradičních stran, stejně jako po celé Evropě. Ve Španělsku ovšem chybí pravicový populismus typu Marie LePenn nebo Alternativy pro Německo. Spíše tam vznikají levicově populistické demokratické strany, jako je Podemos a také ty umírněnější, jako středopravicoví Ciudadanos (Občané). Myslím si, že Ciudadanos převezmou velkou část bývalých voličů lidové strany, jak kvůli silnému odklonu od tradičních stran, tak kvůli postoji Mariana Rajoye k problematice katalánské nezávislosti. Jaký je váš názor na exil Carlese Puigdemonta? Celou dobu se obhajoval tím, že ve Španělsku by neměl právo na spravedlivý proces. Myslíte, že to je oprávněná obava? To je složitá záležitost. Ani španělští právníci nejsou úplně za jedno, co se týče stíhání Puigdemonta za vzpouru. Loni přibližně sto významných španělských právníků podepsalo otevřený dokument, v němž poukazovali na to, že vzpoura mimo jiné vyžaduje použití násilí. K tomu se ale katalánští separatisté neodhodlali, a tak stíhání Puigdemonta stojí na vratkých základech. Politické tlaky v tom stíhání pravděpodobně jsou. Nedá se ale říct, že by to byl čistě politický proces, srovnatelný třeba s procesy v různých autoritářských režimech, typu komunistického Československa. Myslím si, že Puigdemont to trochu přehání, vyhrocuje. Je to rétorika sloužící k tomu, aby ospravedlnil svůj exil. Puigdemont tvrdil i to, že důvodem jeho odjezdu bylo „přenést problém do srdce Evropy“. Jenomže ze strany Evropské unie se podpory nedočkal. Čím je to dané? Říká se, že EU má obavy z posílení separatismu v Evropě. Pravděpodobně by to vytvořilo precedens, který by podpořil rostoucí separatismus v Evropě. Vzpomeňme třeba Skotsko nebo belgické Vlámsko. Usilování o větší autonomii vidíme i v Itálii. Navíc, je známo, že Evropská unie je v některých zemích docela nepopulární. Je možné, že evropští vůdci mají strach vměšovat se do národních záležitostí, což by nahrálo kritikům unie. Já se v podstatě Junckerovi a Evropské komisi nedivím, že si v této otázce zachovávají zdrženlivost, já osobně bych jednal stejně. Za jakých okolností by se mohl postoj unie změnit? Řada z populistických stran, u nás třeba strana Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury (SPD), poměrně sympatizovala s Katalánci. Pokud by tyto strany dosáhly většího volebního úspěchu na evropské úrovni, mohlo by vzniknout potřebné klima k tomu, aby Katalánci získali podporu. Ale to je samozřejmě spekulace. Těžko říct, jestli se z jejich strany jedná jen o strategii, nebo o skutečnou podporu. Je možné, že podporují Katalánce jen aby se postavili do opozice proti stanovisku Evropské unie. Co by se stalo, kdyby získali kontrolou nad Evropskou unií, není jasné. Možná by Katalánce také hodili přes palubu. Loni na podzim před vyhlášením nezávislosti jste v rozhovoru pro Českou televizi řekl, že Madrid nemá možnost rozpustit katalánský parlament a vládu, ale přesně to se stalo. Jak je to možné? Tehdy jsem studoval názory ústavních právníků a také jsem se díval na jejich vyjádření pro španělskou televizi. Nemohli se shodnout na tom, co stát může a nemůže na základě článku 155 udělat. Někteří byli toho názoru, že Madrid nemá k rozpuštění parlamentu právo, protože na základě článku nemůže měnit ústavu nebo ústavní zvyklosti. Z toho vyplývá, že nemůže zrušit autonomii, která je zakotvená v ústavním zákonu. Spekulovali o tom, že Rajoy vymění jednotlivé consejeros¸ ministry autonomní vlády, kteří přímo stáli za uskutečněním referenda. Zdálo se jim ale nepravděpodobné, že by rozpustil celou vládu. Na druhou stranu tam byli i právníci, kteří potvrzovali možnost rozpuštění parlamentu. Odůvodňovali to tím, že článek je formulovaný velmi vágně, v minulosti nebyl dosud použitý, a tudíž neexistoval precedens, jen výklad ústavních právníků. Proč jste se přikláněl k názoru, že Rajoy parlament a vládu nerozpustí? Já jsem si tehdy trochu naivně myslel, že Madrid nepůjde takhle daleko proti umírněným tendencím. Říkal jsem si, že drastický zákrok vyvolá obrovskou nespokojenost a předpokládal jsem, že Rajoy na to půjde víc strategicky a bude spíš chtít situaci nějakými ústupky vyřešit. Ale v tom jsem se tedy dost spletl. Dnes jsem přesvědčený o tom, že postoj Madridu bude i nadále neústupný a že využije jakékoliv dostupné prostředky, aby separatismus krátkodobě odstavil. Rajoy tak zřejmě svým rozhodnutím přidal do mlýnku separatistům, kteří si stěžují, že čelí represi ze strany Madridu. Přesně tak, proto jsem si nemyslel, že by Rajoy zvolil tvrdý konflikt. Separatisté zdaleka nejsou jednotní, to vidíme i teď u vyjednávání o vládě. Ale bezprostřední hrozba je vždy stmelí. Podle mě bylo Rajoyovo rozhodnutí naprosto nestrategické. Jde vidět, že nemá nějakou dlouhodobější vizi, jak problém řešit. Navrhuje jen krátkodobá řešení, která platí v horizontu týdnů, měsíců, ale nemyslí na deset let dopředu. Souhlasíte s prohlášením, že „Katalánsko je nejodlišnější region, a proto čelí největší represi.“? Ne, to je nacionalistický mýtus. Ta „identitární“ část separatistů, kterou jsem zmiňoval, často argumentuje represí ze strany centrální vlády. Dokonce říkají, že Katalánsko čelí represím už od roku 1714, kdy Bourboni zrušili autonomii bývalé aragonské koruny, pod kterou patřilo i Katalánsko. Samozřejmě, že trpěli za Francovy diktatury v minulém století, ale v post-frankistickém Španělsku tomu tak není. Avšak tím, že Mariano Rajoy použil tak tvrdou represi na zastavení Katalánců, naopak ukázal separatistům, že jejich mýtus útlaku ze strany Španělů by mohl být reálný. Proto je pro mě naprosto nepochopitelné, proč to udělal. Nicméně, represe jsou okrajová záležitost v dobách velkých krizí, jako je třeba tato. A že by byli Katalánci až tak dramaticky odlišní, to si nemyslím. Vezměte si, že přibližně polovina Katalánců má španělštinu jako jazyk, se kterým se identifikují, přestože většina obyvatel regionu se alespoň nějakým způsobem katalánsky dorozumí. Pořád je tam velká část lidí, kteří se například narodili v jiných částech Španělska a mají španělštinu jako mateřský jazyk. Katalánsko je od 15. století v nějakém vztahu ke Kastilii, takže se tam ty rozdíly postupně setřely. V dnešní době jsou rozdíly mezi národy a jejich kulturami minimální. Jsou to spíše takové symbolické hranice, které si sami budujeme než reálné rozdíly. Někteří Katalánci mají pocit, že jejich jazyk a kultura jsou v rámci Španělského království nedoceněné. Je tomu tak? Myslím si, že minimálně na úrovni Katalánska je jejich kultura doceněná, ale nevím, jak je to se zbytkem Španělska. Většina výuky v regionu probíhá v katalánštině. V rámci vzdělávání se Katalánci dozví o své kultuře, dějinách, učí se jazyk. Je však třeba brát v potaz, že velká část Katalánců má kořeny ve Španělsku nebo i v cizině a cítí se stejně Španěly, jako Katalánci a klidně můžou mít i třetí identitu, například marockou. Je třeba respektovat jejich potřebu dozvědět se něco o kultuře a dějinách zbytku země. Na závěr se vrátím k federalizaci Španělska, kterou jste navrhoval jako řešení krize. Jaké by tedy byly potřebné kroky k jejímu zavedení? Musela by se změnit španělská ústava, minimálně některé její části. Nejožehavější problém by představovala otázka národa, kterou by Katalánci stoprocentně otevřeli. Současná španělská definice národa je postavena na myšlence občanství, což je dědictví Velké francouzské revoluce. Podle ústavy existuje jeden španělský nedělitelný národ, takže jakékoliv separatistické snahy Ústavní soud zamítne právě z tohoto důvodu. Katalánci a jiné menší „národy“ by jednak usilovaly o to, aby národ byl definovaný spíše etnicky a jazykově a jednak aby Španělsko bylo definováno jako vícenárodnostní stát. To by vyvolalo obrovské spory, které by zabraly několik let. Španělsko by také muselo uznat suverenitu jednotlivých národů, což by jim do budoucna otevřelo teoretickou možnost z federace vystoupit. Jaké další problémy by bylo nutné řešit? Dále je tu otázka, jak by ta federace vlastně vypadala. Zda by to byla souměrná federace, kde by jednotlivé státy měly stejné pravomoci, anebo by byla asymetrická. Druhý typ by pro Španělsko byl asi vhodnější. Galicie, Baskicko a Katalánsko by pravděpodobně měly širší autonomii než zbytek regionů. Řešilo by se také, které pravomoci by centrální vláda sdílela s jednotlivými částmi a které by náležely pouze jí. Otevřely by se tím záležitosti, které jsou dnes součástí ústavy, což jsou otázky daní, bankovnictví, migrace, zdravotnictví, školství a podobně. Zabralo by to dlouhá léta. Španělská reprezentace má o těchto věcech poměrně odlišné představy, lidovci hájí status quo, socialisté by pravděpodobně chtěli federaci. Uvědomuji si, že řešení, které navrhuji, by sice bylo nejvhodnější, ale zároveň nadmíru náročné prosadit. Proto je ta situace tak komplikovaná, současný stav je neudržitelný, ale jakýkoliv krok správným směrem je extrémně složitý.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Prosinec 2018 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace