Tři kandidáti, tři důchodci, tři politické strany. Bohumila Trávníka, Ivana Kvasňu a Vladimíra Lanka spojuje mnohé. Všichni byli součástí kandidátky v posledních parlamentních volbách, všichni byli v dolní polovině volebního lístku a všichni byli ochotní mluvit a podělit se o svůj dlouhý příběh. Proč kandidovali, co chtějí změnit a proč se stali součástí politiky až v důchodovém věku?
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Do parlamentních voleb se v roce 2017 zapojilo 7 524 občanů. Politické strany lákaly voliče na své programy, hesla, dárky a někdy i na zajímavé osobnosti. Na kandidátních listích se objevilo mnoho mladých lidí a důchodců. Stejně tak i lidé, kteří o politiku vlastně nestojí. V rozhovoru se dočtete, co takové lidi motivuje vstoupit do politiky nebo jaké jsou jejich cíle. Otázky spojené s parlamentními volbami rozebral politolog Tomáš Lebeda.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Příběh jedné politické kariéry může začít třeba tím, že Petr Hannig přijde s cédéčkem. Přesně to se stalo mladé slečně, která zrovna ve svém zmrzlinovém stánku v Havlíčkově Brodě vyráběla rolovanou zmrzlinu.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Ghetto, které boří mýty

Skoro čtyřicet dětí a pět dospělých stojí v sobotu ráno před pobočkou Naděje v Borku. Jedno z nejodlehlejších sídlišť České Třebové, které od zbytku třebovského světa dělí dlouhý pás železničních kolejí, a kde žije zhruba jedenáct set obyvatel, má jeden malý obchod s potravinami a je asi třicet minut pěšky od centra města. Místní si to ale momentálně nepřipouštějí, vesele se spolu baví a někteří už dokonce v rukou drží černé pytle na odpadky. Hlouček se ztiší až ve chvíli, kdy mezi ně vstoupí vedoucí místní pobočky Naděje Jan Holub. „Teď musíme poslouchat,“ upozorňuje svoje vrstevníky malý chlapeček romského původu.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Na Vysočině se do výběrového řízení o voličské hlasy přihlásilo čtyři sta devatenáct odvážlivců. Celkem dvacet čtyři politických partají se přetahovalo o naše sympatie. Parlamentní volby 2017 přinesly krásné exempláře politického bizáru. Co ale teprve lidé, kteří jen vytváří politické křoví a vyplňují prázdná čísla na kandidátkách. Kdo jsou ti lidé, kteří dobrovolně vstupují do politiky?
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Ghetto, které boří mýty

Profilace: psaná/politická Realizace: Žánrově nezačlenitelný text ("otvírák") - Ghetto, které boří mýty Story - Pár lidí kazí pověst celému sídlišti. Mně se tam líbí, strach nemám, říká dívka, která prožila celý život v českotřebovském ghettu Rozhovor - Pokud přestěhujeme školu na Borek, může se ghetto ještě zvětšit, varuje Milan Nádvorník Rozhovor - S dopravou problémy nejsou. Všichni lidé v Borku mají auta, říká místostarostka Komentář - Město ve městě opředené bajkami
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Profilace: psaná/politická Realizace Žánrově nezačlenitelný text (publicistika s reportážními prvky) - „Nerušit, jsem v zahraničí!“ aneb kdo se uchází o naše hlasy na Vysočině? Story - Stačilo podepsat papír, říká třiadvacetiletá zmrzlinářka Rozhovor - Lidé nemusí mít žádný politický záměř, a přesto kandidují, říká politolog Lebeda Story č. 2 - Za devatero horami, devatero řekami a devatero volbami 
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Z maloměsta do seniorské reprezentace

1. Cíl práce  Samostatný projekt slouží k předvedení znalostí, které jsme získali v předmětech profesní žurnalistické profilace. Vzhledem k mé sportovní specializaci, a k tomu, že již od mala sleduji různé sporty a posledních pět let píši reportáže a rozhovory z fotbalu v Mladé Boleslavi, bylo jasné, že se bude projekt ubírat tímto směrem. Otázkou byl způsob provedení, jelikož jsem absolvovala psaná i rozhlasová praktika a workshopy. Rozhodujícím elementem byla má srpnová praxe ve sportovní redakci Českého rozhlasu Radiožurnál, kde jsem získala další zkušenosti, které jsem během vypracování projektu upotřebila. Vznikl tak samostatný projekt v kombinaci sportovní a rozhlasové žurnalistiky. Cílem práce je tedy formou rozhlasové reportáže zprostředkovat sportovní život dvaadvacetiletého Jana Friše. Atleta, který se specializuje na středně dlouhé tratě, ale původně začínal jako dítě s běžeckým lyžováním. Především, ale mladého muže, který se dostal z rodné České Třebové a malého sportovního klubu v Chocni až do nejlepšího atletického klubu v České republice ASC Dukla Praha. Kromě Honzovy sportovní cesty z Chocně přes Vítkovice až do pražské Dukly je v práci zachyceno také to, že to byla jeho nejen sportovní, ale také životní cesta, která ho velmi ovlivnila. Ze školy, od rodiny a od kamarádů odešel totiž jako teprve patnáctiletý kluk, což bylo jeho velké životní rozhodnutí. Další rovinou práce je aktuální pohled, kde je ukázáno, že kombinace vrcholového sportu spolu se studiem vysoké školy, či hledáním partnerky nebo vyžitím s přáteli, není zrovna jednoduchá… Pro dosažení objektivity je v projektu věnovaný prostor také třem lidem z Honzova okolí, kteří ho představí ze své perspektivy. A to nejen z pohledu dneška, či posledních několika let, ale také z Honzových školních let. Jedná se o kamarádku Dominiku Kubištovou, Honzova partnera z běžecké skupiny a také spolubydlícího Josefa Šimsu a v neposlední řadě také trenéra Pavla Červinku, jehož je Honza svěřenec již od přestupu do pražské Dukly. Motivací celého projektu tak je ukázat život profesionálního atleta, který sportu obětoval celý svůj život a už od „teenagerovských“ let si jde za svým snem. A to i přes veškeré překážky, které to s sebou přináší.  2. Zdůvodnění volby tématu Vzhledem ke svému zájmu o sport a mou zvídavost jsem se chtěla od začátku zaměřit na nějaký neobvyklý příběh, který bych mohla prostřednictvím projektu dostat do podvědomí posluchačů.  Pocházím z Mladé Boleslavi, kde již pět let píši reportáže a rozhovory ze zdejšího fotbalu a měla bych tak poměrně jednoduchý přístup k některému z hráčů, či fanoušků tohoto sportu. Chtěla jsem ale vypracovat projekt spíše o nějakém ne tak populárním sportu, jako je právě fotbal, či hokej. Další volbou tak pro mě byly kuželky, které hraji závodně již deset let a splňovaly by kritérium, že nejsou jako sport tak známé (lidé si je například velmi často pletou s bowlingem nebo si myslí, že je to to samé, to se ale velice pletou, protože se jedná o dva zcela odlišné sporty). V našem klubu, ani v jiném ve svém okolí, jsem ale neobjevila nikoho s natolik zajímavým příběhem, abych získala dostatek materiálu pro svůj Samostatný projekt. Většinou se totiž jedná o lidi, kteří tento sport mají rádi a především z tohoto důvodu se mu věnují. Nebo je k němu přivedl nějaký rodinný příslušník, či kamarád. V kuželkách se sice jezdí i na Mistrovství České republiky, či Mistrovství Evropy a máme i reprezentační výběr, ovšem ve svém okolí nemám žádného člena reprezentačního týmu, či takového nadšence, který by s tímto mužstvem jezdil po světových soutěžích. Musela jsem se tak zamyslet nad jiným sportovním odvětvím. Nakonec jsem díky své spolužačce z Olomouce poznala Honzu Friše. Na první pohled normálního kluka, který se jen tak mezi řečí zmínil, že závodně běhá. Pro mě jako pro sportovního nadšence to bylo něco výjimečného a musela jsem zjistit víc. Objevila jsem tak skvělý příběh o mladém muži, který je velmi skromný, byť toho už na sportovním poli dokázal spoustu. K tomu mě navíc zaujal jeho životní příběh, a tak bylo rozhodnuto, že právě o něm bych chtěla svůj projekt natočit. A Honza k mé radosti souhlasil. Bylo tak už jen otázkou domluvy a času dát dohromady scénář a s tím i plán, co přesně budu potřebovat a kdy se sejdeme, abychom to všechno uskutečnili. Z počátku jsem byla rozpačitá z toho, jestli Honza nebude jako většina sportovců, se kterými jsem prozatím pracovala. Po prvních minutách hlubšího rozhovoru jsem ale zjistila, že je to velmi inteligentní a hlavně upovídaný člověk, který bude hlubokou studnicí informací do mého projektu a rozhodně se od něj nedočkám známé otřepané fráze „tak určitě“. To se nakonec i potvrdilo a získala jsem od Honzy spoustu zajímavých myšlenek a postřehů, ale některé z nich se mi bohužel do stopáže projektu ani nevešly…   3. Zdroje/stav problematiky Námětem k mé práci mi byl projekt Olympijský rok sportovní redakce Českého rozhlasu Radiožurnál. Během své srpnové stáže zde jsem byla u domlouvání jednotlivých natáčení se sportovci a měla jsem i možnost pobavit se s autory těchto dokumentů. Zjistit, jak se na ně připravují, jak probíhá natáčení jako takové a i například to, jak je složité se nakonec zorientovat v tak obrovském množství materiálu. Z těchto celoročních prací sportovních novinářů vzniklo osm časosběrných dokumentů o příbězích a cestách za úspěchem jednotlivých sportovců před letošními zimními olympijskými hrami v Pchjongčchangu. Rozhlasové dokumenty, které v přibližně pětadvaceti minutách popisují přípravu během celého roku na největší sportovní událost, jaká může pro sportovce vůbec být. Letos se ale nejednalo pouze o sportovce, jako například rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou, biatlonistkau Gabrielu Koukalovou, či skokana na lyžích Romana Koudelku. Jeden z příspěvků byl také o trenérovi české hokejové reprezentaci Josefu Jandačovi. Tento dokument byl oproti ostatním o trochu odlišný a autor František Kuna na to hned v počátku upozornil slovy „Ostatní kolegové natáčí dokument s mladými slečnami a já mám trenéra zpocených hokejistů“. Posluchač se zde dozví například jak trenér Jandač začínal, či jak se dostal ke koučování. Nebo také jak vypadá příprava národního týmu na takovou akci, jako jsou právě Olympijské hry, či jak vybírá hráče do mužstva. Stejný projekt spustil Český rozhlas Radiožurnál již v roce 2016 před letními olympijskými hrami v brazilském Rio de Janeiru. Tehdy novináři sledovali celý rok přípravu devíti sportovců. Mezi nimi byl například i budoucí zlatý olympijský medailista judista Lukáš Krpálek, ale také vodní slalomář Vavřinec Hradílek, či atletka Anežka Drahotová. Zajímavostí je, že během obou ročníků projektu Olympijský rok nezapomněli autoři ani na naše paralympijské sportovce. V roce 2016 tak sledovali celoroční přípravu cyklisty Jiřího Ježka. A před letošními zimními olympijskými hrami přípravu slabozrakého lyžaře Patrika Hetmera. Při realizaci projektu mi byly zdrojem především moje poznámky z předmětů profesní žurnalistické profilace. V rámci přípravy a později i samotného nahrávání mi vzhledem k charakteru práce byli zdrojem informací pouze respondenti, kteří v projektu vystupují. Především Honza, který mě nechal nahlédnout nejen do svého sportovního života, ale také do toho osobního. A to například i do toho, co se jemu a jeho nejbližším honilo hlavou ve chvílích, kdy se rozhodoval jestli udělat v patnácti letech tak velký krok, jakým byl odchod do bez mála dvou set kilometrů vzdálené Ostravy. Nebo i to, zda nyní zpětně něčeho lituje, či nikoliv, či, i když je to již takové klišé, co mu sport dal a co vzal. A v neposlední řadě se se mnou Honza podělil také o své plány a vize do budoucna a to jak v oblasti sportu, tak případně i mimo něj. Kromě toho jsem měla možnost poznat také jeho přátele a být součástí jeho tréninkového programu. Projekt by nebyl kompletní, kdyby v něm kromě Honzy nevystupovaly také další osoby. Tou nejpovolanější z pohledu na Honzu jako sportovce je jeho trenér z ASC Dukla Praha pan Pavel Červinka. Muž, který je kapacita ve svém oboru, což prozrazuje celého jeho jméno RNDr., PaedDr. Pavel Červinka, Ph.D.. Kromě trenérství je pan Červinka totiž také vyučujícím a odborným asistentem na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. S tím souvisí i jeho bohatá publikační činnost. Je autorem mnoha odborných publikací jako například Možnosti řízení tréninkového procesu u vytrvalců z roku 2014 či Využití biochemických parametrů v bězích na střední a dlouhé tratě z roku 2011. Kromě toho je také editorem a spoluautorem publikací jako Vancouver 2010 – oficiální publikace Českého olympijského výboru nebo JAR 2010 – XIX. Mistrovství světa ve fotbale. Od roku 1974 byl Pavel Červinka aktivním závodníkem a o čtyři roky později se začal věnovat trenérství, kterému se věnuje do dnes. Pohled do Honzova dětství v projektu zprostředkovává jeho spolužačka ze základní školy a posléze i gymnázia v České Třebové Dominika Kubištová. Díky jejím postřehům v práci zazní, jaký byl Honza jako teenager, jak Dominika a její spolužáci snášeli Honzův odchod do Ostravy, či, že spolu s ostatními přáteli Honzovi neustále fandí, i když od jejich společných dnů ve školních lavicích uběhlo již sedm let. Posledním, ale neméně důležitým respondentem je v mojí práci Josef Šimsa. Honzův partner z pražské běžecké skupiny a také spolubydlící. Díky tomu zná Josef Honzu i z jiného pohledu než jen jako atleta na dráze a i to na Honzu prozradil.   4. Ideový plán Některé části ideového plánu projektu jsem již zmínila v předchozích částech záměru mé práce. Vysvětlila jsem, proč jsem si vybrala právě kombinaci rozhlasu a sportu a proč jsou mi tato odvětví blízká. Zároveň jsem zmínila, proč jsem si pro svůj projekt vybrala právě Honzu Friše. Jednoduše řečeno, práce by měla být obrazem sportovce, který dokázal, ve věku, kdy někteří jeho vrstevníci ještě ani nevěděli, čemu by se chtěli v budoucnosti profesně věnovat, udělat rozhodnutí, které ovlivnilo celý jeho život. Obdobně jsem zmínila své prvotní obavy, jaké vyjadřovací schopnosti bude Honza mít a jestli dokáže shrnout a poskytnou mi takové informace, které by byly pro můj projekt stěžejní. Se stejnými myšlenkami jsem šla také na rozhovor s Josefem jakožto sportovcem a částečně i s Honzovým trenérem, protože jsem tehdy ještě netušila o jakou kapacitu se jedná. Na tom se shodují i všichni svěřenci z jeho běžecké skupiny. Naplno se prý znalosti pana Pavla Červinky projeví především v okamžiku, kdy se rozpovídá o tréninkovém plánu, stylu běhu a podobně. Ve všech třech případech ale moje obavy zmizely po několika prvních minutách natáčení. A po jeho skončení jsem si byla jistá, že mám dostatek kvalitního materiálu pro zpracování projektu. To bylo dle mého názoru zapříčiněno také tím, že především Honza, ale i ostatní respondenti se dokázali v rámci natáčení oprostit od mé pozice, jakožto budoucí novinářky, která pracuje na školním projektu a řekli mi spoustu zajímavých a někdy až osobních věcí. Nevadilo jim ani, že jejich slova uslyší naprosto cizí lidé. Ba naopak mi v některých momentech přišlo, že jsou rádi, že některé věci mohou zmínit, a ty, že se tak dostanou k dalším lidem. Původně jsem plánovala zachytit atmosféru na nějakém z Honzových závodů. Kde by o ruchy a tím pádem i kvalitní podkresy pod naše slova, nebyla nouze. Bohužel ale Honza v jarní části halové sezóny absolvoval v České republice jen dva závody, na které se mi nepodařilo dostat. Vstupenky na lednový mezinárodní atletický míting Czech Indoor Gala v Ostravě, byly dlouho dopředu beznadějně vyprodané. Mohla jsem tak jen u televizní obrazovky sledovat, jak Honza dobíhá na trati dlouhé 3 000 metrů v novém osobním rekordu. Předposledním závodem Honzovi halové sezóny bylo Mistrovství České republiky juniorů, kde byl ze všech nejrychlejší a získal tak svůj premiérový titul halového Mistra České republiky. Nakonec jsem se tak musela smířit „pouze“ s tréninkem, kde jsem ale měla výbornou příležitost pro natočení reportážních prvků práce a také pro vyzpovídání nejprve trenéra a pak také samotného Honzy.    5. Postup práce Natáčení montáže probíhalo výhradně na diktafon Sony ICD-UX522 a následný střih jsem provedla v programu Sound Forge Pro 10.0. Aktivní práce na mém samostatném projektu začala v prosinci loňského roku. V tu dobu jsem začínala hledat téma, jak jsem zmínila výše, a následně dávat dohromady scénář, postup práce a tím i finální podobu projektu. Nyní mohu říci, že od úplně první verze scénáře se konečná podoba mojí práce zcela liší. Původně jsem myslela, že se budu soustředit výhradně na Honzovu cestu od běžeckého lyžování přes atletiku v Chocni a ve Vítkovicích až do pražské Dukly. A to včetně hlubšího prozkoumání jeho působení v jednotlivých klubech, neopomínaje lidi, se kterými tam spolupracoval. Od tohoto úmyslu jsem ale nakonec upustila a soustředila jsem se na Honzu v průběhu celé jeho kariéry. Zaměřila jsem se také na emoce, které Honzův sportovní život přinesl a přináší a to nejen jemu, ale také jeho rodičům a kamarádům. Jako nejtěžší se nakonec ukázalo vymyslet termín, kdy budeme mít s Honzou oba volno a budeme tak moci natočit nosnou část projektu. Vzhledem k více než pětitýdennímu soustředění Honzovi běžecké skupiny v Jihoafrické republice, byla v té době komunikace s ním poměrně obtížná. Letos navíc poprvé zkusili variantu, kdy se skupina vrátila ze zimního soustředění až těsně před začátkem závodů. Od 25. ledna tak opět naskočili do kolotoče závodů a kromě dvou v České republice, které jsem zmínila v jedné z předchozích kapitol, běžel Honza také na mítincích ve Vídni a ve francouzském městě Mety. Následně také v polské Toruni, kde se Honza představil v rámci World Indoor Tour a na závěr halové sezóny ke konci února běžel také v irském Athlone. Náš první společný volný termín tak vyšel až na začátek března. V ten samý den měl Honza také trénink a podařilo se mu s trenérem domluvit, že si nahraji jak trénink, tak právě pana trenéra Pavla Červinku. Natáčení probíhalo v prostorách klubu ASC Dukla Praha a také na atletickém oválu stadionu Juliska. Během natáčení bylo znát, že pan trenér je odborník ve svém oboru a moc dobře tak věděl, o čem mluví. Na druhou stranu prostřednictvím jeho neverbální komunikace bylo zřetelné, že je to bývalý sportovec a stále aktivní člověk, který musí neustále nějakým způsobem zaměstnávat své ruce. V rámci celé jeho promluvy jde tak slyšet cinkání klíčů, se kterými si po celou dobu natáčení pohrával a to i například během udávání pokynů atletům, či během domlouvání času a termínu následujícího tréninku. Trenér Pavel Červinka mi řekl spoustu zajímavých věcí, ale bohužel vzhledem ke stopáži výsledné montáže jsem byla nucena jeho promluvu velmi zredukovat. Ovšem kdybych v budoucnosti pracovala na nějakém podobném tématu, tak rozhodně vím o respondentovi, který bude znát velké množství podstatných informací a na kterého se budu moci beze strachu obrátit. Po tréninku jsme měli čas si s Honzou sednout v místnosti hned za recepcí ASC Dukla Praha a natočit vodící linku celého projektu. Při prvotním pohledu na diktafon Honza lehce znejistěl, ale v momentě, kdy začal mluvit o svém životě a o lásce ke sportu, tak byl opět sám sebou. Získala jsem tak necelou hodinu poutavého hrubého materiálu. Během jeho nahrávání vládla příjemně uvolněná a přátelská atmosféra, což je dle mého z nahrávky znát. Následně jsme se s Honzou přemístili zpět na atletický ovál stadionu, kde se Honza vyběhával po tréninku a já natáčela reportážní části projektu. Na vedlejším hřišti trénovali fotbalisté pražské Dukly a já jsem se od Honzy dozvěděla zajímavost, že Dukla je jedno z mála českých sportovišť, kde mají v záběru hřiště přednost atleti právě před fotbalisty. Vzhledem k časovému omezení délky práce jsem ale nakonec musela několik zajímavých částí vypustit, což mě na jednu stranu mrzelo, ale na druhou stranu musím uznat, že to nakonec bylo ku prospěchu celé práce. O deset dní později jsem jela do Prahy znovu. Tentokrát za Josefem Šimsou. Honzovým sparingpartnerem a spolubydlícím, jak jsem zmínila v předchozích kapitolách. Josef dokázal popsat Honzu v jiném světle, než jsem ho do té doby znala. Dalo se poznat, že jsou kluci dobří kamarádi, kteří mají společné tři velké lásky – atletiku, jídlo a zábavu. U natáčení byl přítomný i Honza a tak se několikrát stalo, že se začali smát, z čehož jsem měla sice lehce obavu, ale nakonec se mi tyto části podařilo střihem odstranit. Toto setkání bylo zároveň dobrou příležitostí pro dotočení dvou otázek, které mě ještě na Honzu napadly v následujících dnech po prvním natáčení.  V následujícím týdnu jsem se v Olomouci setkala se svojí spolužačkou žurnalistiky Dominikou Kubištovou. Ta pochází stejně jako Honza z České Třebové a znají se tak od dětských let, přesněji od prvního ročníku na základní škole. Dominiky vyjádření o Honzovi mi poskytlo další pohled na něj. Tentokrát jako na vedoucí osobnost třídy, jejíž spolužáci posléze těžko nesli jeho odchod do Vítkovic. Zároveň Dominika zmínila proměnu vztahu mezi ní a Honzou, kdy se zpočátku neměli příliš v lásce, ale teď jsou z nich nejlepší kamarádi a když Dominika může, tak Honzu jezdí podporovat buď přímo na stadiony nebo mu drží pěsti alespoň na dálku u počítače. Bohužel jsem i v případě této části práce musela z velice zajímavého hrubého materiálu vybrat jen nějaké části, které do práce nejlépe zapadly. Samotná montáž jednotlivých částí práce se mi podařila již na první pokus. Na začátek práce jsem zvolila Honzovu vzpomínku na reakci rodičů, když jim oznámil, že by chtěl odejít kvůli atletice do Vítkovic. Tato část se mi velmi líbila především z toho důvodu, že posluchače ihned uvede do kontextu a také kvůli tomu, že ukazuje začátek Honzovi kariéry. Velké množství práce mi ale dal následný střih, během kterého jsem brala v potaz také rady a doporučení vedoucí práce inženýrky Radoslavy Kvasničkové. Vznikla tak práce, kdy se do hlavního Honzova příběhu prolínají promluvy jednotlivých lidí z jeho blízkého okolí. Lehkou představu o hudební složce práce jsem měla již od začátku. Chtěla jsem použít hudbu, kterou si Honza pouští při běhání. Během rozhovoru mi ale Honza vysvětlit, že když je s běžeckou skupinou na soustředění nebo i na klasickém tréninku na Julisce, tak si raději povídá s ostatními, než aby byl zavřený do vlastní bubliny se sluchátky v uších. Pomáhá mu to totiž prý i následně během závodů, kdy mu nevadí hučící tribuny. Honza si ani nechodí zaběhat ve svém volném času do parku, jak to dělají ostatní lidí, kteří při tom většinou poslouchají hudbu, protože by tím mohl pokazit tréninkový plán, který trenér skupině nastavil. Když už si Honza hudbu pustí, tak většinou jen na dlouhé výběhy a bývá to taková muzika, co má rytmus, který se tak dobře přenáší do běhu a pomáhá mu například i s pravidelným dýcháním. Dalším důležitým kritériem pro výběr hudebního podkresu bylo také, aby se jednalo o instrumentální skladbu. Hlas zpěváka by totiž ve finálním střihu s promluvami jednotlivých respondentů působil rušivě. Z toho důvodu jsem musela zamítnout všechny oblíbené skladby, které mi Honza poslal, protože se mi nepodařilo najít ani jejich verze beze slov. Nakonec jsem tak jako skladbu pro svůj projekt zvolila Sweet lovin´ od Sigaly, která splňuje Honzovy požadavky na rytmičnost. Ovšem vybrala jsem pouze karaoke verzi zbavenou slov právě z výše zmíněných důvodů. 6. Sebehodnocení V úvodu této části bych chtěla nejprve zmínit, že se k sebehodnocení uchyluji velmi zřídka a většinou velmi nerada a pouze, když si to situace vyžaduje. Dle mého názoru totiž nemá příliš smysl, aby sám autor hodnotil to, co vytvořil. To by měl udělat někdo jiný, nejlépe nezaujatý divák, který dokáže jasně a objektivně práci zhodnotit. A to například i z toho důvodu, že si jsem sama vědoma faktu, že vzhledem k délce času, kterou jsem nad projektem strávila, je možné, že v něm již nevidím nějaké chyby, které by nezaujatý posluchač mohl zachytit. Zároveň jsem ale při pohledu na práci v celku spokojená a nejsem si vědoma nějakých závažných chyb, kterých bych se v ní dopustila. Hlavní úlohu v tomto projektu má můj hlavní respondent Jan Friš, na němž tak stála úspěšnost celé této práce. A to nejen z pohledu, již zmíněných obav z jeho vyjadřování, ale také z již zmíněných časových důvodů. Kdybychom totiž s Honzou nenašli společný volný termín, či našli, ale byl by již pozdní, tak by to vážně ohrozilo včasné odevzdání tohoto projektu. Ani na jeden z těchto hrůzných scénářů nakonec naštěstí nedošlo a moje práce je tak kompletní. Našla bych ovšem několik věcí, které by se daly v případě další práce rozpracovat. Jednou z nich by bylo dostat se na nějaký z Honzových závodů. Vznikla by tak povedená reportážní část plná skvělých zvuků díky atmosféře na stadionu. Navíc by bylo zajisté skvělé pokusit se zachytit také bezprostřední reakce po skončení závodu. A to jak Honzy, tak jeho trenéra, či nějakého sparingpartnera z běžeckého družstva. Kromě toho by se hodilo rozpracovat nabrané rozhovory, ve kterých je velký potenciál, ale které jsem musela bohužel velmi zkrátit. A vyjma těchto poznatků by se hodilo také nahrát přímo Honzovy rodiče, kteří by mohli poskytnout pohled z úplně jiné strany na Honzovo sportování. A to jak z Honzova dětství, či z toho, jak nyní prožívají momenty, kdy jejich syn běží na populární ostravské Zlaté tretře nebo když se účastní šampionátů jako jsou Mistrovství Evropy nebo Mistrovství světa. Kromě výše zmíněného si jsem vědoma také toho, že tento projekt stojí na znalostech, které jsem získala především na praktiku a workshopu rozhlasové žurnalistiky. Chtěla bych tak touto cestou poděkovat paní inženýrce Radoslavě Kvasničkové, která vedla nejen tyto specializační kurzy, na kterých nám tyto znalosti předala, ale také tento projekt. 7. Literatura, zdroje Jak jsem zmínila v přechozích kapitolách zdroji pro mou práci mi byli především moji respondenti, na jejichž výpovědích jsem projekt postavila. Mimo to již jen webové stránky projektu Olympijský rok Českého rozhlasu Radiožurnál, který pro mě byl inspirací během práce a stránky Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.   Olympijský rok 2016 – rozhlas.cz [cit. 25.04.2018]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/olympijskyrok/_zprava/olympijsky-rok-2016--1697126 Olympijský rok – rozhlas.cz [cit. 25.04.2018]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/olympijskyrok RNDr., PaedDr. Pavel Červinka, Ph.D. – ftvs.cuni.cz  [cit. 25.04.2018]. Dostupné z: https://www.ftvs.cuni.cz/FTVS-708.html
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika

René Planka: povoláním busker

Samostatný projekt - kulturní specializace/rozhlasová žurnalistika
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika
Velká cena České republiky se bezprostředně dotýká také občanů Brna. Fanoušky motocyklových závodů potkávají v ulicích města, tramvajích či v restauracích. Jak obyvatelé druhého největšího města České republiky toto každoroční srpnové zvýšení turistického ruchu vnímají? Jsou sami návštěvníky Moto GP, nebo akci sledují jen „z povzdálí“?
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Červen 2018 »
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace