Reportáže do Studentské televize UPTV

Tereza Michalcová - Samostatný projekt - kulturní/TV žurnalistika Realizace: https://www.youtube.com/watch?v=4rTRmH9U548 https://www.youtube.com/watch?v=aHqAZ5NxHzM https://www.youtube.com/watch?v=_kvPIDact3E& Cíl práce Cílem mého samostatného projektu je propojení tematické a profesní specializace, kterou jsem si volila během studia žurnalistiky. V mém případě jde konkrétně o propojení kulturní a televizní žurnalistiky. Z tohoto spojení následně zhotovím výstup, konkrétně tři reportáže, na kterém budu schopna doložit mnou nabyté znalosti a zkušenosti ze specializovaných předmětů. Kromě propojení pasivních znalostí z doby studia je cílem mého projektu také zapojení konkrétní platformy, na které by byly mé reportáže zároveň produkovány. Zvolila jsem si proto studentský projekt katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky – Studentskou televizi UPTV - v němž jsem byla aktivním členem, a mohla jsem tak ihned publikovat své reportáže. Studentská televize UPTV se zaměřuje na reportáže a rozhovory spojené s Univerzitou Palackého v Olomouci, a proto se i můj samostatný projekt zaměřuje na dění v této instituci. Zdůvodnění volby tématu Můj samostatný projekt se skládá ze tří reportáží. Jak již bylo zmíněno výše, všechny reportáže byly natočené pro Studentskou televizi UPTV, tudíž muselo být jejich téma spojeno s univerzitou. Druhou podmínkou pro výběr tématu poté byla má kulturní specializace. První reportáž z roku 2016 se týká Mezinárodního festivalu Prix Bohemia Radio. Festival se zaměřuje na rozhlasovou tvorbu veřejnoprávních médií. V roce 2016 se festival se svými dvěma soutěžními kategoriemi Drama a Dokument poprvé uskutečnil v Olomouci, čímž přitáhl pozornost mimo jiné i studentů Univerzity Palackého. Většina přednášek a besed se navíc konala na univerzitní půdě a studenti se jich aktivně účastnili. Reportáž je koncipována jako krátké ohlédnutí za celým festivalem. Druhá reportáž zachycuje desátý ročník APA karnevalu, uskutečněného v roce 2017 pod záštitou Katedry aplikovaných pohybových aktivit Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého, čili i zde je spojitost s univerzitou zřejmá hned od začátku. APA karneval je již zavedenou a oblíbenou akcí fakulty, která má za cíl integrovat osoby se zdravotním postižením a zapojovat je do kulturního života. Reportáž je pojata jako ohlédnutí za slavnostním večerem. Třetí reportáž pojednává o otevření Vodární galerie, jež se zrodila v srdci Olomouce, kterým denně prochází stovky studentů především Filozofické fakulty. O otevření galerie ve Vodární ulici se navíc zasadil univerzitní spolek - studentské bratrstvo Societas, takže i v této reportáži je propojení kultury a univerzity zřejmé. Reportáž zachycuje slavnostní vernisáž, které se účastnili mimo jiné i studenti univerzity. Pro svůj samostatný projekt jsem zvolila tři výstupy – místo jednoho delšího materiálu – právě z důvodu délky výsledného videomateriálu. Reportáže vysílané i v profesionální celostátní televizi se pohybují nejčastěji mezi 1:10 až 1:30 minut, tento styl se proto snaží dodržovat i Studentská televize. Zdroje a stav problematiky Důležitou součástí každé reportáže je výpověď kompetentních osob. V každé reportáži by měly být použity alespoň tři zdroje, které se vyjádří k danému tématu. Důvodem takového počtu zdrojů je především objektivita zprávy, ale také oživení celé reportáže, která by pouze s komentářem reportéra vypadala nudně a monotónně. V první reportáži o Festivalu Prix Bohemia Radio jsem zvolila za první zdroj pracovníka Českého rozhlasu Jaromíra Nikla jakožto zástupce pořadatelů. Původně zamýšleným zdrojem byl ředitel olomoucké redakce Českého rozhlasu, který by byl dle mého názoru tou nejkompetentnější osobou z řad organizátorů, ovšem z důvodu jeho časové vytíženosti jsme se domluvili právě s výše zmiňovaným Jaromírem Niklem. Druhým zdrojem první reportáže je studentka Univerzity Palackého Dominika Kubištová, která se účastnila připraveného festivalového programu a mohla tak říci svůj názor jakožto návštěvník. Jako poslední se v této reportáži k celé akci vyjadřuje herečka Hana Maciuchová jakožto čestná prezidentka festivalu, se kterou pro UPTV dělala rozhovor kolegyně Vendula Baštincová, a já jsem s jejím souhlasem použila část rozhovoru pro svou vlastní reportáž. K APA karnevalu, který je tématem druhé reportáže, se jako první na kameru vyjádřila studentka Katedry aplikovaných pohybových aktivit Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého a zároveň organizátorka celé akce Kristýna Navrátilová. Dále se nám podařilo získat vyjádření děkana Fakulty tělesné kultury Zbyňka Svozila, jehož fakulta celou akci zaštiťovala. Třetím zdrojem se stala účastnice karnevalu, která mohla zhodnotit akci z pohledu návštěvníka. Do reportáže jsme zahrnuli i čtvrtý zdroj, druhou účastnici karnevalu, která promluvila o svém kostýmu. V poslední reportáži se k otevření Vodární galerie vyjadřuje Tomáš Mecka - autor mosazných desek umístěných ve Vodární ulici, který popsal své dílo. Druhým zdrojem se stal člen studentského bratrstva Societas, od kterého vzešla myšlenka založení galerie a zvelebení tak Vodární ulice – konkrétně jde o Ondřeje Krupčíka, který na kameru vysvětlil důvod realizace galerie. Třetí dotazovanou je návštěvnice vernisáže popisující své dojmy z otevření galerie. Jelikož je můj samostatný projekt složen z reportáží, které podléhají časovému rámci daného tématu, a tudíž je není možno natočit jindy, tato témata nebyla zpracována nikým jiným. Výjimkou je druhá reportáž z APA karnevalu, avšak i zde nejde o stejný ročník, nýbrž pouze o stejnou akci v různých letech, a to konkrétně v roce 2016, 2014 a 2012. Režie snímků a celkový postup práce jsou však podobné, reportáž z roku 2012 vsadila spíše na anketní styl, kdy většinu stopáže zabírají názory návštěvníků, nechybí ale také vyjádření organizátora akce. Stand-up je poté vložen doprostřed reportáže. Videozáznam akce z roku 2014 je obdobný – koncipován v mnoha ohledech jako anketa, ovšem nechybí opět ani vyjádření organizátora, v tomto případě hned dvou. Stand-up je rovněž, jako u předchozího snímku, uprostřed. Reportáž z roku 2012 a 2014 byla vydána pod záštitou Studentské televize – studentského spolku, který později nahradila právě Studentská televize UPTV. Pod tímto novým spolkem poté vyšla reportáž z roku 2016, která se od zbylých liší především úplným vynecháním stand-upu. Určité prvky inklinující k anketě byly ponechány, nechyběla ani výpověď organizátora. Od předešlých dvou reportáží se tato liší navíc označením kameramana v úvodních titulcích, od kterého bylo do té doby upuštěno. I když byla tato reportáž již vydána pod Studentskou televizí UPTV, liší se od ostatních jejích reportáží ještě v grafických prvcích, které v této reportáži jsou již zastaralé. Moje reportáž z roku 2017 pak již obsahuje grafické prvky standardizované pro ostatní videa této televize. V této nejnovější verzi nechybí opět rozhovor s organizátorem akce, novinkou je rozhovor s děkanem Fakulty tělesné kultury. Stand-up se objevuje ihned na začátku snímku. Reportáž obsahuje, na rozdíl od zbylých reportáží, více popisu ze strany reportéra doplněného natočenými obrazy, a to na úkor anketního rázu celého snímku, který je obsažen zejména v prvních dvou snímcích. Ideový plán Primárním cílem mého samostatného projektu je propojit mé dvě specializace – kulturní a televizní – ve výstupní práci. Proto jsem musela hledat taková témata mé práce, aby odpovídala právě technickému i tematickému zaměření. Zvolila jsem proto formát reportáží, který je jedním z nejvíce zastoupených formátů televizní žurnalistiky. Vzhledem k tematické specializaci jsem poté musela hledat taková témata, která by se dotýkala kultury. Z tohoto důvodu jsem si zvolila reportáže pojednávající o festivalu rozhlasové tvorby, karnevalu a otevření galerie. Sekundárním cílem reportáží je poté informovat, popsat a zprostředkovat natočenou událost určitému okruhu diváků – v případě Studentské televize UPTV jsou reportáže primárně natáčené pro studenty, zaměstnance, ale i přátele a příznivce Univerzity Palackého v Olomouci – tak, aby si divák dokázal udělat o události věrohodný obraz a věděl, jak událost probíhala. Z tohoto důvodu je zapotřebí provést během výroby reportáže určité kroky, které divákovi co nejlépe a nejsnadněji zprostředkují danou událost a reportáž se tak stane z jejich pohledu snazší na pochopení/sledování, ale také atraktivnější. Řeč je především o užívání krátkých vět a souvětí, střídání statických a dynamických záběrů a přizpůsobení délky celého videomateriálu. Jelikož byly reportáže vytvořené pro Studentskou televizi UPTV, musely se některé jejich prvky a postupy práce přizpůsobit již zavedeným normám platným nejen pro samotnou Studentskou televizi, ale také pro televizní vysílání obecně. V prvé řadě je to délka reportáže, která by se měla pohybovat v rozmezí zhruba 1:10 až 1:30 minut. V mých reportážích nesměly chybět také některé prvky, jako je stand-up a rozhovory, které také patří do normy každé kvalitní reportáže. Z grafických prvků je to poté logo Studentské televize a titulky. Studentská televize UPTV dbá také na úzkou spolupráci redaktora a kameramana, která však v menší či větší míře funguje v každé profesionální televizní stanici. Jelikož jde stále pouze o studentskou skupinu, kde je omezený počet lidí, je zároveň jediným možným způsobem výroby reportáže právě těsná spolupráce všech článků, která zahrnuje i stříhání výsledného materiálu kameramanem a redaktorem. Každý redaktor také sděluje svůj záměr před natáčením, načež se kameraman snaží redaktorovi co nejvíce vyhovět, popřípadě oba hledají alternativy v případě obtížně zhotovitelných snímků. Zatímco redaktor má na starosti obsahovou stránku reportáže, kameraman je zodpovědný za stránku uměleckou, ovšem obě tyto stránky musí fungovat dohromady, a proto je úzká spolupráce toliko potřebná. Ve Studentské televizi ovšem občas dochází k tomu, že režisérem snímku je více kameraman než redaktor nebo jsou se svými nápady alespoň na stejné úrovni. K takovéto situaci došlo i u jedné z mých reportáží, konkrétně u Karnevalu APA, kde jsem se neobjevila v pozici redaktora, jak by bylo nejspíše očekávatelné, nýbrž v pozici kameramana. I přes to jsem dokázala celou reportáž vymyslet a zrežírovat. Ovšem je potřeba mít na paměti, že takovýto postup, kdy kameraman je zároveň i režisérem snímku, není v běžné profesionální celostátní televizi obvyklý, naopak dá se říci, že výsledné slovo při tvorbě reportáže má vždy redaktor. Jak je již zmíněno výše, žádná kvalitní reportáž se neobejde bez rozhovorů. Osoby do rozhovorů se snažím vybírat již před samotným natáčením – například z tiskové zprávy se mohu dozvědět, kdo bude na dané události přítomen. Při rozhovorech se snažím dodržovat zásady objektivity, nedotazuji se jen jednoho člověka, ale snažím se zachytit událost z různých úhlů pohledu. Postup práce Prvním krokem v podstatě každé profesionální reportáže je kontaktování a domluvení osob, se kterými jsem chtěla vést rozhovory. V případě reportáže z festivalu Prix Bohemia Radio šlo o kontaktování organizátorů festivalu, se kterými se navíc domlouvalo to, zda můžeme natáčet i během přednášek a seminářů pořádaných v rámci festivalu. Ohledně reportáže z APA karnevalu se opět jednalo s organizátory akce, a to ohledně rozhovoru s jedním z nich, a také o umožnění vstupu na karneval, jelikož šlo o soukromou akci. Poslední reportáž – vernisáž Vodární galerie – byla naopak veřejná, nebylo proto třeba někoho předem kontaktovat, a tak se všechny rozhovory domluvily až na místě. Před každou reportáží bylo také zapotřebí domluvit se s druhým členem Studentské televize, který by mi s reportáží pomohl buďto jako kameraman (v případě Prix Bohemia Radio a Vodární galerie), popřípadě jako reportér (v případě APA karnevalu). Během přípravy jsem již také řešila scénář celé reportáže. Plánování scénáře ještě před samotnou reportáží je zapotřebí nejen pro kontaktování vhodných osob pro rozhovory, ale také proto, abych já s kameramanem věděla, které záběry je zapotřebí natočit. Musela jsem naplánovat termíny a konkrétní časy, pracovala jsem například s programem akce, abych věděla, v kolik hodin musím být na místě a co vše se během akce odehraje. Zapotřebí bylo i zapůjčení natáčecí techniky – ve všech reportážích je použita poloprofesionální kamera Sony HDR-AX2000. První reportáž z festivalu Prix Bohemia Radio se odehrávala ve dvou dnech a hned v několika lokalitách – v budově olomoucké redakce Českého Rozhlasu, na Horním náměstí v Olomouci a na Konviktu – v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci. V redakci ČRo jsme zastihli první osobu pro rozhovor z řady pořadatelů – zaměstnance redakce pana Jaromíra Nikla. Tentýž den natočila kolegyně Vendula Bašticová i rozhovor s herečkou Hanou Maciuchovou – čestnou prezidentku festivalu, a to po slavnostním zahájení akce, kterého se měla zhostit. Ten den jsme jen natočili několik dalších záběrů z festivalu. Den na to se natočily záběry z Konviktu, kde probíhaly semináře a přednášky na vybraná témata. Zároveň se natočil i poslední rozhovor se studentkou Dominikou Kubištovou. Reportáži se nevyhnuly ani jisté překážky či problémy, které se vyskytly v průběhu natáčení. První problém se týkal již prvního rozhovoru, kdy byl předem v plánu rozhovor s ředitelem olomoucké redakce ČRo Josefem Podstatou, ovšem z důvodu jeho vytíženosti jsem nakonec rozhovor provedla s výše zmíněným Jaromírem Niklem. Potíže nastaly i u posledního rozhovoru, kdy jsem měla podle plánu vyzpovídat nějakého návštěvníka akce, ovšem setkala jsem se s neochotou návštěvníků vystupovat před kamerou. Nakonec se mi však podařilo získat vyjádření od studentky žurnalistiky Dominiky Kubištové. Další překážkou byl také zákaz natáčení přednášek a seminářů, ovšem ve výsledku jsem domluvila s organizátory festivalu možnost krátkého natáčení úvodu přednášky o investigativní žurnalistice, o které mluví i Dominika Kubištová, a tím pádem se hodilo udělat několik záběrů právě z této přednášky. Druhou reportáž, která pojednává o APA karnevalu, provázel jeden problém již od začátku. Na poslední chvíli se mi kvůli zdravotním problémům omluvil kameraman, se kterým jsem měla akci jako reportérka natáčet, a tak jsem se musela kamery zhostit já, i když s menšími zkušenostmi. Před kameru se mi poté podařilo narychlo sehnat kolegyni ze Studentské televize a zároveň z televizního workshopu Barboru Honusovou. Ovšem celý scénář jsem již měla připravený, i když toto bývá primárně úkol reportéra. Celé natáčení probíhalo během jednoho večera. Na akci jsme přišli s určitým časovým předstihem po domluvě s organizátorkou akce Kristýnou Navrátilovou, která tak měla před zahájením karnevalu čas na rozhovor. Rozhovor s ní byl zároveň jediným domluveným rozhovorem této reportáže. Kristýna Navrátilová nám zároveň řekla, že by měl během večera dorazit i děkan Fakulty tělesné kultury Zbyňek Svozil, jehož fakulta tuto akci pořádala. Právě on byl tak jasnou volbou k rozhovoru, museli jsme ovšem počkat, až dorazí. Během té doby jsem natáčela záběry z celého plesu, a to tak, abych stále dodržovala naplánovaný scénář. Před příchodem pana děkana jsme také natočili dva další rozhovory, a to s účastníky akce. Vzhledem k malé účasti v prvních hodinách akce a také k určité neochotě některých osob vypovídat před kamerou, jsem měla velmi omezený výběr lidí, které mohu natočit během rozhovoru. I přes to se nám podařilo oslovit dvě, respektive tři, osoby, ovšem z použitelného materiálu jsme musely jeden rozhovor vyřadit, a to z důvodu špatného světla, které vzniklo nesprávně nastavenou kamerou z mé strany. Druhým problémem je horší zvuk u rozhovoru s Kristýnou Navrátilovou, který byl zapříčiněn nezapnutím bezdrátového přijímače zvukového signálu, který je umístěn na kameře. Zvuk tak snímala pouze samotná kamera, namísto bezdrátového mikrofonu, a kvůli tomu se zdá zvuk vzdálený a hůře slyšitelný. V poslední reportáži, která pojednává o vernisáži Vodární galerie, jsem opět pracovala na pozici reportéra. Dopředu nebylo zapotřebí natáčení příliš připravovat, všechny rozhovory (s autorem vystavovaného díla Tomášem Meckou, s iniciátorem celé akce Ondřejem Krupčíkem a s návštěvnicí vernisáže) jsem domluvila až na místě. Stejným problémem, který se opakoval i v předchozích reportážích, byla opět neochota osob vypovídat na kameru. Ovšem v tomto posledním případě nešlo pouze o návštěvníky vernisáže, ale do jisté míry šlo i o Ondřeje Krupčíka a Tomáše Mecku, kteří ovšem nakonec k rozhovoru svolili. Další potíže při natáčení se naskytly kvůli stísněnému prostoru Vodární ulice, takže kameramanka Barbora Honusová neměla příliš dobré podmínky pro natočení všech žádoucích snímků. I když jsem tuto situaci předpokládala, a přišli jsme proto na místo dříve, abychom si natočily některé záběry s předstihem, nepůsobilo by v reportáži hezky, kdyby byly všechny záběry bez návštěvníků. Během natáčení se naskytla i možnost oslovení primátora města Olomouce, pana Antonína Staňka, ovšem rozhovor se nakonec nerealizoval. Důvodem byl omezený čas pana primátora, který se zúčastnil pouze slavnostního křtu galerie. Po natočení veškerých potřebných materiálů jsem mohla přejít ke střihu samotných reportáží. Ve většině času jsem pracovala sama, někdy za asistence kolegyně Barbory Honusové nebo Jana Marka, který již má pokročilé zkušenosti se střihovým programem Avid, a zároveň byl mým kameramanem při reportáži o festivalu Prix Bohemia Radio. Občas mi se střihem pomohl Mgr. Jiří Vrba, vedoucí kurzů TV žurnalistiky, který mi poradil v případech složitější editace videa. Prvním krokem bylo znovu si poslechnout všechny natočené rozhovory a vybrat z nich pasáže použitelné v samotné reportáži. Zároveň jsem si potřebovala sepsat komentář reportéra, který provází celou reportáž. V případě APA karnevalu tento komentář sepisovala Barbora Honusová, jakožto reportérka. Tento komentář se následně nahrál na kameru a vložil se do reportáže jako zvuková linka. Důležité je, aby se výpovědi osob v rozhovorech neshodovaly s komentářem reportéra. Nesmí se tedy v reportáži objevit dvě stejné informace – z úst reportéra i zpovídané osoby, mohou se však vzájemně doplňovat. Zapotřebí bylo vybrat i dobře natočený stand-up. Všechny tyto prvky tak dohromady utvořily kostru jednotlivých reportáží, na kterou jsem poté mohla nasadit předtočené záběry. Umístění záběrů jsem vybírala podle komentáře reportéra i podle informací v rozhovorech tak, aby následný divák viděl i slyšel téměř vždy stejné informace (čili bude-li reportér hovořit například o tombole, divák by měl samotnou tombolu i vidět). Ovšem ne vždy byly takové záběry natočené, v tomto případě jsem tak musela zvolit ilustrativní záběry, které by měl kameraman během akce také natočit, a které se mi mohou hodit při následném stříhání, například když zjistím, že je příliš mnoho snímků, které se ovšem nedají z nějakého důvodu použít (špatné světlo, nestabilní obraz atd.). Ilustrativní záběry jsem mnohdy musela krátit tak, aby vizuální stránka reportáže měla dynamický spád, ovšem na druhou stranu jsem si musela dávat pozor na příliš krátké snímky, které by divák téměř ani nepostřehl a nestihl by si prohlédnout, co snímek zobrazuje. Ilustrativní snímky jsem vkládala také několik vteřin od začátku všech rozhovorů, a to hned ze dvou důvodů: 1) Nechat celý rozhovor bez dalších vložených záběrů by bylo nudné a rozbilo by to celou dynamiku reportáže. 2) Bylo zapotřebí zakrýt prostřihy v rozhovorech, způsobené vyjmutím různých hezitačních zvuků zpovídaných osob. Dále jsem musela zaměřit pozornost na zvuk. Základní věcí je upravit hlasitost tak, aby byla stejná po celý snímek. Ovšem u některých záběrů bylo zapotřebí opravit rušivou hlasitost a buďto ji stáhnout nebo kompletně nahradit. Takto jsem potřebovala opravit snímky například s rušivým zvukem projíždějícího auta atp. Dále jsem potřebovala do celé reportáže dosadit odpovídající titulky a logo Studentské televize UPTV. Efekty jsem během střihu použila jen výjimečně. Ve dvou reportážích se objevuje závěrečné ztmavení obrazu, takzvaná stmívačka, na konci celého snímku, v reportáži o APA karnevalu jsem užila bílého záblesku v jednom z rozhovorů. Je to další forma zakrytí střihu po hezitačních zvucích. K bílému záblesku jsem se musela uchýlit z toho důvodu, že jsem nenatočila dostatek ilustrativních záběrů, které bych do rozhovoru mohla zakomponovat. Sebehodnocení Během stříhání jsem si uvědomila, jak je důležité během tvorby reportáže natočit co možná nejkvalitnější snímky a co možná nejvíce ilustrativních záběrů, jelikož ve střižně se již tento materiál obtížně opravuje a některé z těchto oprav poté mohou být více či méně viditelné ve výsledné reportáži (jako například bílý záblesk v reportáži o APA karnevalu). Zároveň si uvědomuji, že střih reportáží mohl být ještě profesionálnější, ovšem vzhledem k povaze natáčených snímků, tedy reportáží, které musí být odvysílané co nejdříve od natočené události, jsem potřebovala pracovat co nejrychleji, a to bohužel i za cenu horšího střihu reportáží. I přes to jsem s výslednými reportážemi poměrně spokojená, i vzhledem k tomu, že svou hlavní funkci – rychlé informování o uskutečněné akci – splnily. Literatura a zdroje K mému samostatnému projektu nebyla užita žádná odborná literatura, všechny mé znalosti a dovednosti potřebné k vytvoření mé práce jsem získala z praktických seminářů, především z workshopu zaměřeného na televizní tvorbu – natáčení a stříhání, ale také ze semináře moderování. Pro práci ve střihovém programu Media Composer od společnosti AVID jsem občas použila webové stránky avidblogs.cz, což jsou stránky přímo výše zmíněné společnosti, které obsahují naučné videomateriály pro práci se střihovým programem a všemi jeho funkcemi.
Zveřejněno v: TV žurnalistika
Samostatný projekt: psaná/politická žurnalistika REALIZACE Analýza: Katalánská politická krize: jak k ní došlo a kam spěje Rozhovor: Olomoucký romanista Zámec navrhuje řešení otázky katalánské nezávislosti  Story: Nervy, slzy a falešné poplachy. Tak probíhalo katalánské referendum  Komentář: Hledají se zachránci katalánské politické krize  Žánrově nezačlenitelný text („shrnutí“): Katalánský boj o nezávislost je na mrtvém bodě ZÁMĚR 1. Cíl práce Hlavním cílem mého samostatného projektu je poskytnout náhled do problematiky katalánské politické krize. Jedná se o aktuální, dynamické téma, ve kterém s každým týdnem přibývají nové informace. Proto si myslím, že nezainteresované osobě může připadat jako spletitý problém, v němž se nelze snadno vyznat. Soubor mnou vytvořených článků by měl čtenáři poskytnout komplexní náhled do situace, a to od důvodu jejího vzniku, přes aktuální stav, až po výhled do budoucna. Mým cílem ale nebyl pouze povrchní popis faktů, rovněž jsem se snažila o to, aby můj projekt měl určitou osobní dimenzi. Proto je jeho část založena přímo na rozhovorech s Katalánci, kteří chtějí nezávislost a obsahuje i můj vlastní komentář. 2. Zdůvodnění volby tématu V rámci studia jsem si zvolila profilaci psaná a politická žurnalistika, jelikož bych se jednou chtěla stát komentátorkou politického dění, a to nejen domácího, ale především zahraničního. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si jako téma samostatného projektu zvolila katalánskou snahu o nezávislost. Ačkoliv se nepovažuji za experta na politiku, mám o ni opravdový zájem a snažím se pravidelně rozvíjet své vědomosti a udržovat si všeobecný přehled. Dosud jsem se jako studentka žurnalistiky během praxe mimo školu dostala pouze k psaní zpravodajských článků, ke kterým sice mám pozitivní vztah, ale nejsou mi tak blízké jako publicistika. Proto jsem ocenila, že volba žánrů v projektu je libovolná a já si mohu důkladně vyzkoušet něco odlišného. K výběru tématu přispěl i fakt, že studuji žurnalistiku společně se španělskou filologií. Dané téma tedy propojuje mé zdánlivě vzdálené sféry zájmu. Studium španělštiny mi jednoznačně pomohlo při volbě tématu i tvorbě projektu, a to především díky mému ročnímu studijnímu pobytu ve Španělsku přes program Erasmus +. Pobyt mi přinesl řadu cenných vědomostí, zkušeností a kontaktů, které jsem mohla při projektu využít. Výhodou pro mne bylo i to, že jsem znala odborníka na danou problematiku, který vyučuje na naší Katedře romanistiky, a tudíž mne napadlo oslovit jej kvůli rozhovoru. Rozhodujícím faktorem, který ovlivnil mou volbu, byla důležitost a aktualita tématu. Důkazem jeho závažnosti je mimo jiné to, že vyvolává velký zájem španělské veřejnosti. V zemi se už od minulého podzimu poměrně často konají demonstrace na podporu obou stran: separatistů i zastánců statutu quo. Snaha Katalánců o nezávislost ovlivňuje nejen celý španělský národ, ale taktéž by mohla mít dopad na celoevropské dění. Řada odborníků se domnívá, že odtrhnutí Katalánska by mohlo povzbudit další separatistická hnutí na kontinentu. Zástupci Evropské unie si od této záležitosti zcela takticky udržují odstup, aby nenapomohli již značně rozsáhlým euroskeptickým tendencím. Situace je rovněž zajímavá z toho důvodu, že z ní prakticky nevyplývá žádné umírněné východisko. Stávající stav je neudržitelný, ale kroky ať už směrem k nezávislosti regionu, nebo k potlačení těchto tendencí, by byly poměrně radikální 3. Zdroje a stav problematiky Katalánskou snahou o nezávislost se pravidelně zabývá řada českých médií, a to jak ve zpravodajství, tak v publicistické tvorbě. Myslím si, že tyto události pokrývají běžným způsobem. Pravidelně jsou publikovány zprávy, které informují o vývoji situace a rovněž se objevují komentáře žurnalistů a odborníků na danou problematiku, zejména politologů. Největší mediální zájem bezpochyby vyvolalo referendum o nezávislosti, které se konalo 1. října loňského roku. Jako příklad mohu uvést rozhovor na České televizi s romanistou Radimem Zámcem, se kterým jsem později vedla rozhovor i já. Médium zajímal názor odborníka na situaci a jeho předpověď dalšího vývoje, což je běžná praxe.[1] Já osobně jsem průběžně sledovala situaci prostřednictvím českých i španělských médií. Hlavním zdrojem informací se pro mě stalo online zpravodajství El País, La Vanguardia, České televize, Českého rozhlasu, Hospodářských novin a Aktuálně.cz. Tato média mimo jiné čerpala z agenturního zpravodajství ČTK, AP nebo Bloomberg. Rovněž jsem sledovala řadu projevů a tiskových konferencí španělských a katalánských politiků na dané téma přes živá vysílání na Facebooku, která zprostředkovávají různá španělská média, včetně deníku El País. Problematikou se zabývalo mnoho politických komentátorů. Pravidelně jsem sledovala například komentáře Adama Černého, Teodora Marjanoviče, Jana Štětky, Petra Fischera nebo Martina Ehla v Hospodářských novinách. Také jsem četla články Jiřího Svobody nebo Tomáše Brolíka v týdeníku Respekt. Příležitostně pak tvorbu řady dalších médií, například Reflexu, a tak dále. Kromě komentářů se objevovaly i další publicistické žánry věnované katalánské nezávislosti, mezi nimi story. Jako příklad uvedu příběh listu El Mundo převzatý serverem ihned.cz[2], který se snažil zobrazit, že odlišný pohled na dění v regionu rozděluje nejen politiky, ale i přátele a rodiny. Uvádí spor mezi dvěma manžely, kteří se spolu nemohou dívat na televizní zprávy, aniž by se kvůli svému opačnému politickému přesvědčení nepohádali. Ač se příběh na první pohled může zdát banální, efektivně ukazuje, jak politika zasahuje do každodenních životů obyvatel. Jak už jsem zmiňovala, osobní zkušenost obyvatel se stala i součástí mého projektu. Snažila jsem se pravidelně sbírat co nejvíce informací z různých zdrojů, abych měla o situaci kompletní přehled, a mohla je transformovat ve vlastní článek. Z toho vyplynul jeden z možných přínosů mého projektu – podává všechny podstatné informace o průběhu událostí, což čtenáři umožní rychle získat detailní povědomí o problematice. 4. Ideový plán Mým cílem je vystihnout katalánskou politickou krizi jak z faktografického, tak z osobního hlediska. Projekt by měl čtenáři nejen nastínit, jaké hlavní důvody vedou separatisty k jejich tužbě po osamostatnění, ale také pomoci vžít se do jejich situace. Za tímto účelem jsem jako stěžejní texty zvolila analýzu a story. V analýze se snažím popsat aktuální stav a informovat o tom, jaké události vedly k loňskému referendu o nezávislosti, jak probíhal samotný plebiscit a co následovalo po něm. Ve story vyprávím osobní zkušenost obyčejného Katalánce ze dne referenda. Dále projekt obsahuje rozhovor s odborníkem, jehož hlavním tématem se stalo nastínění možnosti budoucího vývoje. Posledními dvěma texty jsou komentář a publicistický článek, který slouží jako shrnutí. Články by měly obsahovat pohledy na problematiku z různých úhlů, ale jako celek by se neměly výrazně přiklánět ani na jednu z názorových stran. Texty budou pravděpodobně obsahovat nepřímou složku persvazivní, ale můj osobní názor by měl být explicitní pouze v komentáři. Po přečtení by si informovaný čtenář na základně argumentů pro a proti měl být schopný vytvořit vlastní názor. 5. Postup práce, zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení Samotnému vypracování realizace projektu předcházela rozsáhlá přípravná část. Během několika měsíců jsem postupně sbírala informace a materiály z několika různých médií, které jsem si ukládala, abych je později mohla zpracovat. Projektu rovněž předcházelo shánění respondentů k rozhovorům. Jakmile jsem měla dostatek materiálů, pustila jsem se do psaní analýzy Katalánská politická krize: jak k ní došlo a kam spěje. Bylo nezbytné vytřídit enormní množství informací tak, abych nevynechala nic podstatného, ale zároveň nezabředávala do nepotřebných detailů. Výběr žánru mi připadal zcela logický, protože umožňuje důkladně popsat události a absence závěru dává čtenáři možnost, aby si utvořil vlastní názor na daný problém. Pokusila jsem se o vyváženost textu tím, že jsem se snažila poskytnout rovnoměrný prostor pro hlasy obou protistran. Mírnou komplikaci představoval fakt, že se situace neustále vyvíjí a bylo tedy nutné analýzu několikrát přepisovat, aby bylo možné odevzdat ji v co nejaktuálnější formě. Mezitím jsem sbírala podklady pro napsání story. Kontaktovala jsem své známé ve Španělsku, aby mi pomohli sehnat několik obyvatel Katalánska, kteří by byli ochotní poskytnout mi rozhovor. Po několika týdnech se mi tedy podařilo získat odpovědi na otázky od dvou respondentů, jednadvacetileté Blancy Padrosy Sayeras a dvacetiletého Xaviera Montoriola Cunilla, kteří jsou oba zastánci nezávislosti. Rozhovory probíhaly písemně, několikrát jsme si vyměnili emaily se sérií otázek a odpovědí. Dotazovala jsem se na jejich osobní názory na nezávislost Katalánska, na jejich motivace, zda se účastní demonstrací, a tak podobně. Mým původním záměrem bylo, aby story zobrazovala osobní zkušenost separatisty se zaměřením na to, jak separatistické tendence formovaly jeho myšlení již od raného dětství. Tento úmysl se mi naplnit nepodařilo, jelikož oba mí respondenti se shodli na tom, že katalánská snaha o nezávislost eskalovala až v posledních osmi letech, z čehož vyplývá, že je v dětství nijak extrémně neovlivňovala. Oba se taktéž shodli na tom, že se separatismus – alespoň podle jejich názoru – nepromítá ve školství. Nenechala jsem se ale odradit a změnila zaměření story na neméně zajímavé téma: osobní zážitek ze dne referenda. Plebiscit byl vysoce mediálně sledovanou událostí ve Španělsku i v zahraničí. Centrální vláda dopředu avizovala, že se hlasování pokusí zabránit za použití jakýchkoliv právních prostředků. V den konání referenda však španělská policie použila i hrubou sílu, což vyvolalo relativně velkou kritiku. Ačkoliv mí respondenti neměli tu smůlu, že by je osobně policie napadla, jejich příběhy jsou i tak napínavé. Vybrala jsem ten, který mi připadal poutavější a sepsala story Nervy, slzy a falešné poplachy. Tak probíhalo katalánské referendum. Rozhovor s druhým respondentem jsem využila jiným způsobem do dalšího článku. Jako přirozená součást projektu mi připadal i rozhovor s odborníkem na dané téma. Rozhodla jsem se oslovit Radima Zámce, vyučujícího z Katedry romanistiky, jelikož jsem věděla, že se problematikou Katalánska dlouhodobě zabývá. Rozhovor proběhl během jednoho setkání, nahrávala jsem si jej na diktafon a posléze přepisovala a upravovala. Měla jsem představu, že by rozhovor měl rozebírat katalánskou snahu o nezávislost z různých hledisek a částečně odrážet romanistův osobní názor. Jeho výroky jsem později v jiném článku chtěla konfrontovat s tím, co jsem se dozvěděla od mých katalánských respondentů. Pan Zámec mi ale také pomohl projekt rozšířit o zajímavý rozměr, a to o návrh řešení krize. Rozhovor jsem tedy nazvala Olomoucký romanista Zámec navrhuje řešení otázky katalánské nezávislosti. Jeho návrh spočívá v přechodu Španělska na federální model. Přínos rozhovoru spočívá především ve vysvětlení toho, jak by celý přechod fungoval a jaké komplikace by přinesl. Jak bylo výše zmíněno, pan Zámec o loňském podzimu na téma katalánské nezávislosti poskytl rozhovor pro Českou televizi. Když jsem si zpětně záznam přehrávala, všimla jsem si, že akademik v rozhovoru nesprávně předpověděl reakci centrální vlády. Pan Zámec řekl, že španělská vláda nerozpustí katalánský parlament a vládu, protože k tomu nemá pravomoci, ale posléze právě k tomu došlo. Chtěla jsem mu tedy poskytnout prostor k tomu, aby svůj výrok odůvodnil, případně ospravedlnil, což se podařilo. V momentě, kdy jsem měla hotové či rozpracované první tři články, jsem si uvědomila, že v mém projektu chybí můj vlastní názor. Rozhodla jsem se tedy napsat komentář. Nebylo ale lehké vystihnout úhel pohledu, který jsem dosud nepokryla v některém z předchozích článků. Nakonec jsem se rozhodla jej zaměřit na dvě vůdčí osobnosti katalánské politické krize, Mariana Rajoye a Carlese Puigdemonta, protože podle mého názoru oba představují velkou překážku na katalánské cestě k (alespoň částečné) nezávislosti. Komentář jsem nazvala Hledají se zachránci katalánské politické krize. Poté sérii článků chybělo už jen pojítko, které by je všechny sjednotilo. Jako poslední příspěvek jsem tedy napsala publicistický článek, Katalánský boj o nezávislost je na mrtvém bodě, ve kterém jsem shrnula celý problém za využití „hlasů“, které jsem nasbírala k ostatním článkům, a to včetně názorů druhé katalánské respondentky. Podařilo se mi zde naplnit původně zamýšlenou konfrontaci názorů odborníka a běžného Katalánce. Rovněž jsem se snažila ve zkrácené verzi poskytnout základní informace o problému. 6. Sebehodnocení Dle mého názoru se mi podařilo relativně úspěšně dosáhnout stanoveného cíle. Tím bylo poskytnout náhled do problematiky katalánské politické krize a umožnit čtenáři, aby si samostatně mohl utvořit vlastní názor. V analýze založené na důkladné rešerši vysvětluji, jak celá záležitost probíhala a umožňuji porozumění aktuálnímu stavu situace. Podnikla jsem rozhovor s odborníkem, který vykládá vlastní náhled do problematiky a nabízí východisko ze zdánlivě bezvýchodné situace. Další dva rozhovory s Katalánci mi umožnily dodat projektu osobní rozměr. Na jejich základě jsem sepsala poměrně zajímavou story a publicistický shrnující článek. Jejich výpovědi jsem využila k tomu, aby v projekt působil vyrovnaně z hlediska názorových pólů. Největší úskalí pro mě představovalo to, že jsem neměla úplný přístup k primárním zdrojům informací. Přestože bych za jiných okolností neváhala původní zdroje využít, bylo pro mě nemožné, abych se osobně účastnila tiskových konferencí v zahraničí, či samostatně udělala rozhovor se zainteresovaným politikem. Musela jsem se proto spolehnout na sekundární zdroje, česká a španělská média. Analýze jsem věnovala značné úsilí a vnímám ji jako přínosnou, protože nabízí komplexní pohled na situaci. Nelze však ignorovat její minus: není mým kompletně původním dílem, Tento aspekt jsem se snažila vynahradit tím, že jsem samostatně podnikla tři rozhovory, na jejichž základě jsem sepsala další články. Doufám, že celkové skóre, čtyři originální články versus jeden ne zcela originální článek, není zavrženíhodné. Po dokončení projektu mě napadlo, že by se dal doplnit i o hlas běžného španělského občana, který je proti osamostatnění Katalánska. Mohla bych se ho mimo jiné zeptat na jeho názor na navrhovanou federalizaci Španělska. A jak bylo výše zmíněno, ideální součástí projektu by byl například rozhovor s tamními politiky. Na projekt by se dalo navázat zpracováním dílčího aspektu katalánského separatismu, přítomnosti separatistických tendencí ve vzdělávání. Při sbírání materiálů jsem narazila na informaci o tom, že skupina rodičů, jejichž děti studují na jedné z barcelonských škol, zveřejnila prohlášení, ve kterém se vymezila proti otevřeně separatistickému přístupu učitelů. Rodiče požadovali, aby ze škol nevycházeli „indoktrinovaní“ studenti.[3] Dotázala jsem se mých respondentů, zda mají pocit, že by separatismus byl nějakou formou přítomen v jejich v dětství a výuce, ale dostalo se mi záporné odpovědi. Zajímalo by mě tedy, jak by v tomto ohledu dopadla širší rešerše. Samostatný projekt by měl být kvalitní prací, která odráží skutečnost, že autor zdařile absolvoval studium žurnalistiky. Doufám, že se mi tuto charakteristiku podařilo naplnit. 7. Zdroje Online zpravodajství El País[4], La Vanguardia[5], České televize[6], Českého rozhlasu[7], Hospodářských novin[8] a Aktuálně.cz.[9] Rozhovory: Mgr. Radim Zámec, Ph.D., Blanca Padrosa Sayeras, Xavier Montoriol Cunill   [1] Radim Zámec: Nezávislost v současnosti není možná. Česká televize [online]. Česká televize [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/2268115-radim-zamec-ke-katalanskemu-referendu>. [2] S. Radačičová. Sporné referendum rozděluje Katalánce i Španěly. Tváří zastánců nezávislosti je fotbalová hvězda Pep Guardiola. Hospodářské noviny IHNED [online]. Economia, a. s., 28. 9. 2017 [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://zahranicni.ihned.cz/c1-65895810-sporne-referendum-rozdeluje-katalance-i-spanely-tvari-zastancu-nezavislosti-je-fotbalova-hvezda-pep-guardiola>. [3] "Proti frankistické represi!" Tisíce katalánských studentů stávkují kvůli omezení autonomie, které chystá Madrid. Hospodářské noviny IHNED [online]. Economia, a. s., 25. 10. 2017 [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://zahranicni.ihned.cz/c1-65929240-proti-frankisticke-represi-tisice-katalanskych-studentu-stavkuji-kvuli-omezeni-autonomie-ktere-chysta-madrid>. [4] Catalunya. El País [online]. Ediciones El País S.L. [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://elpais.com/ccaa/catalunya.html>. [5] Política. La Vanguardia [online]. Ediciones La Vanguardia [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <http://www.lavanguardia.com/politica>. [6] Katalánsko. Česká televize [online]. Česká televize [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/tema/481045-katalansko>. [7] Carles Puigdemont. Český rozhlas [online]. Český rozhlas [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://www.irozhlas.cz/zpravy-tag/carles-puigdemont>; Katalánsko. Český rozhlas [online]. Český rozhlas [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://www.irozhlas.cz/zpravy-tag/katalansko>. [8] Katalánsko. Hospodářské noviny IHNED [online]. Economia, a. s. [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://ihned.cz/tagy/Katalansko-58784>. [9] Katalánsko. Aktuálně.cz [online]. Economia, a. s. [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: <https://zpravy.aktualne.cz/katalansko/l~i:keyword:5246/?redirected=1523976576>.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Katalánská politická krize pokračuje. Místní separatistické tendence nepolevily ani přes silný odpor španělské centrální vlády, která po loňském referendu a vyhlášení nezávislosti regionu omezila jeho autonomii. Madrid rozpustil regionální parlament a vyhlásil předčasné volby. Katalánci se nyní marně snaží sestavit vládu. Svůj pohled na katalánskou snahu o nezávislost a nabídku možného řešení této zdánlivě bezvýchodné situace nabízí Radim Zámec, odborník na danou problematiku z Katedry romanistiky Univerzity Palackého v Olomouci. Má podle vás Katalánsko získat nezávislost, nebo ne? Myslím si, že jelikož je katalánská společnost tak silně rozdělená na zhruba stejně velké poloviny, jakékoliv řešení, ať už status quo, nebo nezávislost, v podstatě vždy bude v rozporu s tím, co chce ta druhá půlka. Nejlepší řešení pro Katalánsko by bylo najít nějaký kompromis. Vyhovět těm, kteří si přejí setrvat v rámci Španělska, ale zároveň i těm, kterým nevyhovuje stávající stav. Jak by takový kompromis vypadal? Podle mého názoru, jedinou možností, jak dlouhodobě separatistické hnutí utlumit a dojít ke konsenzu, by byla federalizace Španělska. S tím se ztotožňují i některé politické strany, například strana Podemos (Můžeme) nebo PSOE (Španělská socialistická dělnická strana). Katalánská odnož socialistů dokonce už v minulé dekádě o federalizaci usilovala. Je samozřejmě otázkou, jestli by se k tomu našla dostatečná politická vůle, protože především Partido Popular (Lidová strana) by to pravděpodobně dlouhodobě blokovala. Já si ale myslím, že až lidovci pochopí, že separatistické hnutí neutlumí tím způsobem, jakým teď jednají, i oni dojdou k tomu, že federalizace by byla asi nejrozumnějším řešením. Myslíte si tedy, že navrhované řešení, které spočívá v posílení autonomie regionu z hlediska daní, by nestačilo k utlumení separatistických tendencí? Kdyby se přistoupilo na podobný model výběru daní, už by to v podstatě byla taková skrytá federace, byť asymetrická. Některé části Španělska by měly širokou autonomii, některé menší. Myslím si, že by to separatismus utlumilo. Katalánci totiž dlouhodobě usilovali o to, aby měli stejné podmínky jako Baskové, kteří správu daní pod kontrolou mají. Dále by chtěli mít vlastní soudní soustavu, což zatím odporuje ústavním zákonům, ale to bylo by možné vyřešit ústavní reformou. Splnění těchto požadavků by mohlo do značné míry uspokojit umírněnější část separatistů. Katalánci vyjmenovávají hned několik důvodů, proč chtějí nezávislost. Který je podle vás ten nejhlavnější? Mezi separatisty najdeme dva druhy lidí. První sice jsou spíše federalisté, ale jsou naštvaní, protože španělský Ústavní soud na návrh lidové strany zrušil některá ustanovení autonomního statutu Katalánska. Druhou skupinou jsou separatisté, kterým jde o identitu, pochází z rodin zakořeněných v Katalánsku po několik generací a katalánština je jejich mateřským jazykem. Vedle otázky identity a národního cítění jsou znatelné i ekonomické důvody. Velká část separatistů je přesvědčená, že by Katalánsku bylo ekonomicky lépe bez Španělska, protože je jedním z nejbohatších regionů. A to bude asi taky ten hlavní důvod, proč se centrální vláda tak urputně snaží Katalánsko udržet jako součást země? Ano, přesně tak. Proto ani nechtějí přistoupit na dohodu o správě daní, kterou má Baskicko – oproti Katalánsku není tak významné. Lidovci si dokáží velice dobře spočítat, že kdyby Kataláncům přenechali správu daní a region by odváděl jen nějakou paušální částku vládě, musel by se ořezat centrální španělský rozpočet. Pak by pro chudší regiony nezůstalo tolik peněz, což by vyvolávalo další pnutí ve společnosti. V tomto směru od svých nároků separatistické hnutí asi neupustí. Centrální vláda pak možná přijde na to, že je to potřebná oběť k tomu, aby Katalánsko v rámci Španělska zůstalo. Ale pro španělskou společnost to bude samozřejmě bolestné. Nepředstavuje fakt, že je většina vedoucích osobností ve vazbě, příliš velkou ránu pro separatistická hnutí? Existuje někdo, kdo by je mohl nahradit? Krátkodobě je to určitě velká rána. Separatisté mají problém sestavit vládu, protože řada klíčových osobností je stíhaná. Nicméně, Madrid může hnutí na nějakou dobu takto paralyzovat, ale je jen otázkou času, kdy vyvstane nová generace vůdců. Například lidé, kteří byli v pozadí předvolební kampaně a tak podobně. Ve střednědobém výhledu se separatismus neutlumí, protože příčiny, které ho vyvolaly, stále přetrvávají. Pokud se parlamentu nepodaří sestavit vládu, hrozí konání nových předčasných voleb. Mají separatisté šanci znovu získat většinu v parlamentu? Není možné, že jejich podpora klesne? Může to tak být, ale posledně ty výsledky byly těsné. Jelikož je společnost rozdělená na skoro stejně velké poloviny, může se stát, že při o něco vyšší účasti lidí, kteří si přejí setrvání v rámci Španělska, separatisté třeba o jeden, dva hlasy ztratí většinu. Může se ale také stát, že loňský výsledek obhájí. Neústupný, tvrdý postoj Madridu by mohl nahnat umírněné odpůrce statutu quo k volbám, aby podpořili separatistické strany. Můj osobní tip je těsné vítězství separatistů. A co podpora Mariana Rajoye? Premiér čelil kritice kvůli agresivitě zákroků proti referendu, nemohl by tím utrpět? Určitě, on už v podstatě utrpěl. Partido Popular se dostala na jeden z nejhorších výsledků ve své historii, jejich podpora je nyní zhruba na úrovni katalánské levicově radikální strany Candidatura d'Unitat Popular (Kandidátka lidové jednoty). To je obrovská ztráta. Navíc, ve Španělsku vidíme odklon od tradičních stran, stejně jako po celé Evropě. Ve Španělsku ovšem chybí pravicový populismus typu Marie LePenn nebo Alternativy pro Německo. Spíše tam vznikají levicově populistické demokratické strany, jako je Podemos a také ty umírněnější, jako středopravicoví Ciudadanos (Občané). Myslím si, že Ciudadanos převezmou velkou část bývalých voličů lidové strany, jak kvůli silnému odklonu od tradičních stran, tak kvůli postoji Mariana Rajoye k problematice katalánské nezávislosti. Jaký je váš názor na exil Carlese Puigdemonta? Celou dobu se obhajoval tím, že ve Španělsku by neměl právo na spravedlivý proces. Myslíte, že to je oprávněná obava? To je složitá záležitost. Ani španělští právníci nejsou úplně za jedno, co se týče stíhání Puigdemonta za vzpouru. Loni přibližně sto významných španělských právníků podepsalo otevřený dokument, v němž poukazovali na to, že vzpoura mimo jiné vyžaduje použití násilí. K tomu se ale katalánští separatisté neodhodlali, a tak stíhání Puigdemonta stojí na vratkých základech. Politické tlaky v tom stíhání pravděpodobně jsou. Nedá se ale říct, že by to byl čistě politický proces, srovnatelný třeba s procesy v různých autoritářských režimech, typu komunistického Československa. Myslím si, že Puigdemont to trochu přehání, vyhrocuje. Je to rétorika sloužící k tomu, aby ospravedlnil svůj exil. Puigdemont tvrdil i to, že důvodem jeho odjezdu bylo „přenést problém do srdce Evropy“. Jenomže ze strany Evropské unie se podpory nedočkal. Čím je to dané? Říká se, že EU má obavy z posílení separatismu v Evropě. Pravděpodobně by to vytvořilo precedens, který by podpořil rostoucí separatismus v Evropě. Vzpomeňme třeba Skotsko nebo belgické Vlámsko. Usilování o větší autonomii vidíme i v Itálii. Navíc, je známo, že Evropská unie je v některých zemích docela nepopulární. Je možné, že evropští vůdci mají strach vměšovat se do národních záležitostí, což by nahrálo kritikům unie. Já se v podstatě Junckerovi a Evropské komisi nedivím, že si v této otázce zachovávají zdrženlivost, já osobně bych jednal stejně. Za jakých okolností by se mohl postoj unie změnit? Řada z populistických stran, u nás třeba strana Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury (SPD), poměrně sympatizovala s Katalánci. Pokud by tyto strany dosáhly většího volebního úspěchu na evropské úrovni, mohlo by vzniknout potřebné klima k tomu, aby Katalánci získali podporu. Ale to je samozřejmě spekulace. Těžko říct, jestli se z jejich strany jedná jen o strategii, nebo o skutečnou podporu. Je možné, že podporují Katalánce jen aby se postavili do opozice proti stanovisku Evropské unie. Co by se stalo, kdyby získali kontrolou nad Evropskou unií, není jasné. Možná by Katalánce také hodili přes palubu. Loni na podzim před vyhlášením nezávislosti jste v rozhovoru pro Českou televizi řekl, že Madrid nemá možnost rozpustit katalánský parlament a vládu, ale přesně to se stalo. Jak je to možné? Tehdy jsem studoval názory ústavních právníků a také jsem se díval na jejich vyjádření pro španělskou televizi. Nemohli se shodnout na tom, co stát může a nemůže na základě článku 155 udělat. Někteří byli toho názoru, že Madrid nemá k rozpuštění parlamentu právo, protože na základě článku nemůže měnit ústavu nebo ústavní zvyklosti. Z toho vyplývá, že nemůže zrušit autonomii, která je zakotvená v ústavním zákonu. Spekulovali o tom, že Rajoy vymění jednotlivé consejeros¸ ministry autonomní vlády, kteří přímo stáli za uskutečněním referenda. Zdálo se jim ale nepravděpodobné, že by rozpustil celou vládu. Na druhou stranu tam byli i právníci, kteří potvrzovali možnost rozpuštění parlamentu. Odůvodňovali to tím, že článek je formulovaný velmi vágně, v minulosti nebyl dosud použitý, a tudíž neexistoval precedens, jen výklad ústavních právníků. Proč jste se přikláněl k názoru, že Rajoy parlament a vládu nerozpustí? Já jsem si tehdy trochu naivně myslel, že Madrid nepůjde takhle daleko proti umírněným tendencím. Říkal jsem si, že drastický zákrok vyvolá obrovskou nespokojenost a předpokládal jsem, že Rajoy na to půjde víc strategicky a bude spíš chtít situaci nějakými ústupky vyřešit. Ale v tom jsem se tedy dost spletl. Dnes jsem přesvědčený o tom, že postoj Madridu bude i nadále neústupný a že využije jakékoliv dostupné prostředky, aby separatismus krátkodobě odstavil. Rajoy tak zřejmě svým rozhodnutím přidal do mlýnku separatistům, kteří si stěžují, že čelí represi ze strany Madridu. Přesně tak, proto jsem si nemyslel, že by Rajoy zvolil tvrdý konflikt. Separatisté zdaleka nejsou jednotní, to vidíme i teď u vyjednávání o vládě. Ale bezprostřední hrozba je vždy stmelí. Podle mě bylo Rajoyovo rozhodnutí naprosto nestrategické. Jde vidět, že nemá nějakou dlouhodobější vizi, jak problém řešit. Navrhuje jen krátkodobá řešení, která platí v horizontu týdnů, měsíců, ale nemyslí na deset let dopředu. Souhlasíte s prohlášením, že „Katalánsko je nejodlišnější region, a proto čelí největší represi.“? Ne, to je nacionalistický mýtus. Ta „identitární“ část separatistů, kterou jsem zmiňoval, často argumentuje represí ze strany centrální vlády. Dokonce říkají, že Katalánsko čelí represím už od roku 1714, kdy Bourboni zrušili autonomii bývalé aragonské koruny, pod kterou patřilo i Katalánsko. Samozřejmě, že trpěli za Francovy diktatury v minulém století, ale v post-frankistickém Španělsku tomu tak není. Avšak tím, že Mariano Rajoy použil tak tvrdou represi na zastavení Katalánců, naopak ukázal separatistům, že jejich mýtus útlaku ze strany Španělů by mohl být reálný. Proto je pro mě naprosto nepochopitelné, proč to udělal. Nicméně, represe jsou okrajová záležitost v dobách velkých krizí, jako je třeba tato. A že by byli Katalánci až tak dramaticky odlišní, to si nemyslím. Vezměte si, že přibližně polovina Katalánců má španělštinu jako jazyk, se kterým se identifikují, přestože většina obyvatel regionu se alespoň nějakým způsobem katalánsky dorozumí. Pořád je tam velká část lidí, kteří se například narodili v jiných částech Španělska a mají španělštinu jako mateřský jazyk. Katalánsko je od 15. století v nějakém vztahu ke Kastilii, takže se tam ty rozdíly postupně setřely. V dnešní době jsou rozdíly mezi národy a jejich kulturami minimální. Jsou to spíše takové symbolické hranice, které si sami budujeme než reálné rozdíly. Někteří Katalánci mají pocit, že jejich jazyk a kultura jsou v rámci Španělského království nedoceněné. Je tomu tak? Myslím si, že minimálně na úrovni Katalánska je jejich kultura doceněná, ale nevím, jak je to se zbytkem Španělska. Většina výuky v regionu probíhá v katalánštině. V rámci vzdělávání se Katalánci dozví o své kultuře, dějinách, učí se jazyk. Je však třeba brát v potaz, že velká část Katalánců má kořeny ve Španělsku nebo i v cizině a cítí se stejně Španěly, jako Katalánci a klidně můžou mít i třetí identitu, například marockou. Je třeba respektovat jejich potřebu dozvědět se něco o kultuře a dějinách zbytku země. Na závěr se vrátím k federalizaci Španělska, kterou jste navrhoval jako řešení krize. Jaké by tedy byly potřebné kroky k jejímu zavedení? Musela by se změnit španělská ústava, minimálně některé její části. Nejožehavější problém by představovala otázka národa, kterou by Katalánci stoprocentně otevřeli. Současná španělská definice národa je postavena na myšlence občanství, což je dědictví Velké francouzské revoluce. Podle ústavy existuje jeden španělský nedělitelný národ, takže jakékoliv separatistické snahy Ústavní soud zamítne právě z tohoto důvodu. Katalánci a jiné menší „národy“ by jednak usilovaly o to, aby národ byl definovaný spíše etnicky a jazykově a jednak aby Španělsko bylo definováno jako vícenárodnostní stát. To by vyvolalo obrovské spory, které by zabraly několik let. Španělsko by také muselo uznat suverenitu jednotlivých národů, což by jim do budoucna otevřelo teoretickou možnost z federace vystoupit. Jaké další problémy by bylo nutné řešit? Dále je tu otázka, jak by ta federace vlastně vypadala. Zda by to byla souměrná federace, kde by jednotlivé státy měly stejné pravomoci, anebo by byla asymetrická. Druhý typ by pro Španělsko byl asi vhodnější. Galicie, Baskicko a Katalánsko by pravděpodobně měly širší autonomii než zbytek regionů. Řešilo by se také, které pravomoci by centrální vláda sdílela s jednotlivými částmi a které by náležely pouze jí. Otevřely by se tím záležitosti, které jsou dnes součástí ústavy, což jsou otázky daní, bankovnictví, migrace, zdravotnictví, školství a podobně. Zabralo by to dlouhá léta. Španělská reprezentace má o těchto věcech poměrně odlišné představy, lidovci hájí status quo, socialisté by pravděpodobně chtěli federaci. Uvědomuji si, že řešení, které navrhuji, by sice bylo nejvhodnější, ale zároveň nadmíru náročné prosadit. Proto je ta situace tak komplikovaná, současný stav je neudržitelný, ale jakýkoliv krok správným směrem je extrémně složitý.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Samostatný projekt - SPORTOVNÍ/TV žurnalistika   Realizace: https://youtu.be/R5PT3oVRby4
Zveřejněno v: TV žurnalistika
Cíle práce Cílem tohoto závěrečného projektu je přiblížení problematiky rostoucích cen nemovitostí v Praze a vlivu této situace na život obyvatel hlavního města. Zpracování si neklade za cíl provedení hloubkové analýzy problému, ale jeho vysvětlení široké veřejnosti a otevření možné debaty, čemuž má pomoci také jeho reprezentace na příkladech ze života běžných lidí, které současná situace reálně zasáhla a přímo ovlivňuje jejich životy. Právě náhled z lidského hlediska je odlišný od současné reprezentace rostoucích cen nemovitostí v mediálním prostoru, která se zaměřuje na ekonomické a politické faktory, jež s ním sice logicky přímo souvisí, celou problematiku však mediální výstupy mnohdy zjednodušují na statistické údaje, které zakrývají hlubší sociální problém relativně široké skupiny lidí. O to více se však týká především mladých lidí, kteří o nákupu nemovitosti přemýšlí nyní. Ještě před několika lety byla situace odlišná a pro absolventa vysoké školy neznamenala otázka takové základní potřeby, kterou je nutnost střechy nad hlavou, zásadní problém. Forma rozhlasové montáže umožňuje téma zpracovat atraktivním způsobem, čemuž mají napomoci i reportážní prvky. Ty v kombinaci s rozhovory s profesionály v oboru a citacemi odborných analýz utvářejí sondu do života sociální skupiny především mladých lidí, kteří se sice snaží žít svůj život zodpovědně, současné okolnosti, které omezují jejich finanční zázemí, však brání plnění jejich představ o plnohodnotném životě. Volba tématu Téma zpracování problematiky jsem si vybral především z důvodu osobního zájmu v problému s cenami nemovitostí, který se mě, stejně jako tisíce mých vrstevníků, týká. V mém nejbližším okolí se tak nachází mnoho mladých lidí, kteří v současnosti musí řešit nedostupnost bydlení v hlavním městě, a to nehledě na vzdělání nebo společenskou prestiž povolání. Současná situace se přitom stala všeobecným a obsáhlým problémem, který sice je součástí debat mezi jednotlivci, málokdy však dochází k jeho komplexnímu pojetí, především pak s konkrétním zaměřením na mladé lidi. Kromě osobního zaujetí jsem si téma vybral také kvůli jeho komplexnosti a obsáhlosti. Jakožto redaktor ekonomického deníku se problematikou realitního trhu, a především cenami nemovitostí, částečně zabývám, výhradně však pouze ze zpravodajského hlediska se zaměřením na mikroekonomické a makroekonomické údaje a statistiky, především kvůli ohledu na specifické čtenáře periodika, ve kterém působím. Možnost zpracování rozhlasové montáže tak umožňuje odlišný náhled na věc, ve kterém je možné nechat více vyniknout charakter a pocity jednotlivých aktérů. Ekonomické hledisko současného problému je přitom přímo navázáno na politické dění, a to jak na vládní, tak i na magistrátní úrovni v hlavním městě. Politické rozhodování tak například ovlivňuje výstavbu v metropoli, která v současnosti nedosahuje vysoké poptávky Pražanů. Neschopnost politiků tento problém obratně řešit a společně s developery dosáhnout nápravy, je pak ústředním důvodem toho, proč si mnozí mladí nemohou dovolit financovat bydlení z vlastních zdrojů. Zároveň bývají ceny nemovitostí také častým argumentem, který používá pražská opozice proti současné koalici na pražském magistrátu, v jejímž čele sedí primátorka Adriana Krnáčová. Dá se tedy očekávat, že toto téma bude stále častěji používáno opozičními politiky v nastávající předvolební kampani do komunálních voleb, které se budou konat na podzim. Kromě billboardů a letáků se tak snahy o zlepšení situace bydlení budou nepochybně objevovat rovněž v předvolebních programech. Na současném problému se totiž shoduje opoziční levice i pravice, strany však logicky nabízejí odlišené řešení současného problému. Téma tak z mého pohledu má významný ekonomický a sociální přesah, jelikož však ekonomická specializace nebyla pro náš ročník otevřena, rozhodl jsem se téma zpracovat pohledem vlivu politického rozhodování na problematiku. Zdroje a stav problematiky Téma rostoucích cen nemovitostí bývá pravidelně zpracováváno všemi velkými českými tištěnými i audiovizuálními médii, která zpracovávají statistické údaje nebo informace vycházející z mnohých aktuálních analýz. Téma výstavby a realitního trhu v Praze je také obvyklým tématem v rámci rozhovorů, a to ať už s politiky, tak s ekonomy nebo podnikateli a developery. Logicky se pak více objevuje v pražském mediálním prostoru, bylo by však mylné myslet si, že rostoucí ceny nemovitostí trápí jen Prahu. Vlivem rostoucí ekonomiky rostou ceny nemovitostí po celé republice, v Praze je však problém umocněn právě specifickým politickým rozhodováním. Problém rostoucích cen nemovitostí je médii zpracováván především zpravodajskou formou, která je vázána na právě aktuální dílčí dění. V posledních měsících tak bylo o problematice referováno například v souvislosti s chystaným Metropolitním plánem a tím souvisejícími změnami oznamovanými Institutem pro plánování a rozvoj hlavního města Prahy. Tématu se dlouhodobě věnují také mnohé analytické a ekonomické společnosti, které pravidelně zpracovávají analýzy pražského trhu a novináři pak takových dat následně využívají v rámci dlouhodobého sledování problematiky Méně častěji se média problematikou zabývají v rámci analýz a komplexnějších pohledů, které by situaci vysvětlovaly a uváděly do širšího socioekonomického rámce, který by problematiku běžnému konzumentovi dokázal lépe zpřehlednit a vysvětlit. Stejně tak není téma příliš zpracováváno z hlediska lidských příběhů, což je možná dáno atraktivitou samotného tématu. To je sice uchopitelné a relativně snadno pochopitelné, jelikož se však týká obrovské masy lidí ve velkoměstech po celém Česku, může být pro média snazší téma zpracovávat formou statistických dat a nezaměřovat se na jednotlivé případy lidí, kteří současné ekonomické situaci musí čelit. V loňském roce se problematikou bydlení z odlišeného pohledu zabývala například redaktorka stanice Wave Českého rozhlasu Zuzana Fuksová v příspěvku „Homo hypothekus, nebo věčný podnájemník?“ v rámci pořadu Prolomit vlny. Autorka se v díle rozhlasovou formou zamýšlí nad možnostmi, které má mladý Pražan ve chvíli, kdy hledá bydlení. „Za nevelký byt v Praze o 60 metrech čtverečních bych vysolila přes 4 a půl milionu, za nájem téhož území skoro dvacet tisíc měsíčně, plyn a elektřinu nepočítaje. Je pro mě jediným řešením přestěhovat se do Ústí nad Labem, kde je jeden metr v éře pozdního kapitalismu minimálně pětkrát levnější a pronájem skoro třetinový?“ uvádí Fuksová v monologu. Rostoucí ceny sice autorka vnímá jako problém, hypotéka a představa dlouhodobého bydlení na jednou místě je však pro ni vnímána jako „koule na noze“. Rovněž ale poukazuje na změnu myšlení, které vnímá v souvislosti s pohledem mladých lidí na nutnost vlastního bydlení. Přiznává, že jí podnájemní bydlení vyhovuje, zároveň však dodává, že kvůli nedostupnosti hypoték nemá žádnou jinou možnost. „Díky bydlení v otlučeném činžovním domě máme sousedy napříč věkovými a sociálními vrstvami, kteří na dvorku kouří a věší spacáky. To by se novostavbě na předměstí, inspirované zenem, nestalo. Uvědomuji si ale, že moje kašlání na hypinu není pro každého: nemám na krku 3 děti, které by se přetlačovaly v pokojíčku, a ani mě nikdo nediskriminuje kvůli barvě pleti, takže i se štěkajícím ořechem na krku nájem vždycky najdu – nemám co rozdávat knížecí rady,“ uvádí Fuksová. Autorka rovněž nabízela srovnání se situací v Německu, kde díky regulovanému nájemnému a odlišné situace nedochází k tak zásadní krizi na bytovém trhu jako v Česku. Celý rozhlasový příspěvek o délce 223 vteřin je především subjektivním pohledem na problematiku, který nese prvky glosy. Nenabízí téměř žádná faktická data a je namluven odlehčenou formou. Stejně tak se v příspěvku neobjevují žádné jiné osoby, autorčino slovo doprovází pouze podkresová hudba. Z příspěvku je cítit, že si nekladl ambice na hlubší rozpracování společenského problému, ale spíše se snažil o jeho připomenutí a případné otevření společenské debaty. Z komplexnějšího hlediska se v poslední době Český rozhlas problémem zabýval především na své zpravodajské stanici Plus. 22. srpna tak například stanice v rámci pořadu Dnešní Plus uvedla rozhovor s Milanem Ročkem, který provozuje portál cenovamapa.org. Ten se sledování cen nemovitostí dlouhodobě zabývá. Tématem se zabýval Český rozhlas Plus také 1. srpna, kdy byla problematika ústředním motivem rozhovoru v rámci pořadu Interview Plus, ve kterém jako host vystoupil prezident Asociace realitních kanceláří Jaroslav Novotný. Výše zmíněné srovnání s ostatními zeměmi (specificky Berlínem) se však objevuje i ve zpravodajských textech. Příkladem může být například text na Novinky.cz s názvem „Berlín je nejlepším městem pro mileniály. Praha je na 25. místě“ z 5. března 2018. Zpravodajsky zpracovaný článek čerpá z dat, které zveřejnil britský deník Daily Mail a na základě statistických údajů se rovněž zabývá situací bydlení mladých lidí po celém světě. I přesto, že žebříček zohledňoval ceny bydlení v dané lokalitě, článek se nijak nezmiňuje o problémové situaci v hlavním městě, což se dá přisuzovat tomu, že vychází ze zahraničního zdroje. Dalším textem, který se bytovou situací zabýval jinak než z hlediska statistického růstu cen, byl například březnový článek z časopisu Reflex s názvem „Pražákům už není hej“ od Kryštofa Pavelky. Text se zabývá souborem problémů, které se za poslední měsíce a roky v hlavním městě nakupily. Zmiňuje například problematiku dopravní infrastruktury, ale zabývá se právě i problémy souvisejícími s výstavbou a cenami nemovitostí. „Po devadesátých letech, kdy si české rodiny ve velkém plnily americký sen o domku na předměstí a kdy hlavní město obkroužil prstenec satelitních městeček, by mělo být prioritou stěhování lidí zpátky do širšího centra – hranic vytyčených koncem devatenáctého století…. Výstavba se ovšem může zkomplikovat. Oceňovaný architekt Ladislav Lábus už před dvěma lety mluvil o tom, že v Praze se staví čím dál hůř. Příčinou je podle něj stále složitější proces schvalovacího řízení,“ uvádí v analytickém textu Pavelka, který současnou situaci dává také do politického kontextu. Autor dal prostor architektovi Vítu Máslovi, který kritizuje především jednání Strany zelených a postoje zastupitele a bývalého náměstka hlavního města Matěje Stropnického. Text však problematiku dával také do hlubšího ekonomického kontextu, kdy zmiňuje analýzu společnosti Economist Intelligence Unit. Z té vyplývá, že je Praha jedno z nejrychleji zdražujících měst na světě. Odlišně pojaly téma v posledních týdnech také Lidové noviny, konkrétně jejich redaktorka Michaela Kabátová v článku „Bez bytu a bez dětí. Generace mladých Čechů narazila“. Ten se zabývá situaci mladých napříč Evropou právě v souvislosti s problematikou bydlení. „Tento český pár zapadá do relativně nového evropského fenoménu. Patří ke „generaci tonoucích“. V západní Evropě se používá termín ‚generace sinkies‘ (z angl. ‚single income, no kids‘ – jeden příjem, žádné děti). Jedná se o mladé páry, kde oba sice pracují, ale jejich společný příjem představuje pouze ekvivalent jediného slušného příjmu. Dítě jako riziko,“ zmiňuje Kabátová v textu. Problematiku bydlení dává autorka především do souvislosti s nezaměstnaností, která je však nyní v Česku na rekordně nízké úrovni. Nezmiňuje naopak statistické údaje o bytovém trhu a více poukazuje na situaci mladých páru, kteří kvůli finanční situaci úmyslně omezují plány na velkou rodinu. Na problematiku rostoucích cen nemovitostí reagovala letos také Mladá fronta DNES, ve které vyšel text „Bytový trh v Praze: tři roky stagnace a může být ještě hůř“. Autorka Lenka Brdková problematiku zpracovává především z ekonomického hlediska, jako respondenti se v článku objevují zástupci developerských společnosti a realitních kanceláří, rovněž se autorka zabývá vlivem investičního bydlení na růst cen nemovitostí. „Lidé chtějí žít tam, kde je dostatečný komfort městského bydlení 21. století. Hledají lokality s širokým spektrem služeb, kompletní městskou infrastrukturou, bezproblémovou a rychlou dopravou, ale i s městskými parky, travnatými plochami a dětskými nebo sportovními hřišti,“ píše například o vlivu lokality na výběr nemovitosti a její výsledné atraktivitě. Ideový plán Práce by měla sloužit především jako ucelený obraz problému pro část jakoukoliv část veřejnosti, ať už tu, která tento problém řešit musí, tak i pro ty kteří o daném problému nemají hlubší povědomí. Téma by mělo pomoci k zamyšlení nad současnou situací, ve které se mladí lidé nachází, mohlo by také sloužit k otevření diskuze. I přesto, že se tato práce zabývá problémem konkrétní doby a konkrétního místa, může poskytnout posluchačům jistou nadčasovost, v rámci které je možné identifikovat problémy, se kterými se hlavní město potýká dlouhodobě. Přesto je současná situace natolik vážná a problematická, že je zpracování podobného tématu důležitější než kdy dříve od počátku tohoto tisíciletí. Práce si klade za úkol ukázat rovněž na mnohé společenské paradoxy, které při pohledu na tuto problematiku vyvstávají na povrch. Jedním z nich je makroekonomický kontext doby, kdy se české ekonomice daří tolik, že mohou ceny nemovitostí nájmů růst bez ohledu na to, zda se reálně zvyšují mzdy a platy. To se přitom dotýká i lidí, kteří roky věnovali vysokoškolskému studiu, po absolvování školy a nástupu do práce si však nemohou dovolit naplno se osamostatnit. A to přesto, že v rámci celé společnosti dosahují vysokého postavení a statutu. Právě kombinace ekonomického hlediska, politických důvodů situace a konkrétních lidských příběhů je to, co v poslední době mediální výstupy postrádaly, nehledě na technické zpracování nebo médium. Je však pochopitelné, že zpravodajská média se musí při zpracovávání podobných témat stále dbát na hledisko aktuality, které odůvodní, proč se daným problémem vůbec médium zabývá. I přesto, že jsem sám problematiku před zahájením práce na tomto projektu sledoval právě také ze zpravodajského hlediska, po bližším zkoumání mě překvapilo, že se problémem hlouběji nezabýval právě Český rozhlas, tedy veřejnoprávní rozhlasové médium. Poslední dva příspěvky zpravodajského kanálu Plus na toto téma jsou zpracovány formou rozhovoru s jediným respondentem, ačkoliv jsem se sám při vytváření této práce přesvědčil, že je problematika velmi komplexní. Vhodné by tak mohlo být například zpracování formou debaty nebo diskuse. Formou reportáže nebo montáže naopak mohlo tuto problematiku komplexně pojmout například Radio Wave Českého rozhlasu, které se právě zaměřuje na mladší publikum, jež tento problém musí v současnosti řešit.    Postup práce Nahrávání montáže probíhalo na diktafon Olympus 731-PC a částečně na mobilní telefon Apple iPhone 7 s externím mikrofonem, který byl v některých situacích použit jako sekundární. Samotné aktivní vypracování tématu začalo v lednu 2018, kdy jsem začal sbírat potřebné informace a konzultovat finální podobu a strukturu projektu. Tu jsem nechtěl stavět pouze na lidských příbězích, které by mohly zkreslovat situaci ze subjektivního pohledu na problematiku. Jednotlivé respondenty jsem oslovoval pomocí e-mailu, případně osobně ty, se kterými jsem se znal. Oslovení probíhalo s dostatečným předstihem, abych byl schopný časově kompenzovat případné odmítnutí spolupráce na projektu. Již od začátku mi bylo jasné, že budu muset do celé práce zapracovat hlasy hlavních aktérů, kteří se na problematice přímo podílejí. Za současnou magistrátní koalici jsem zvolil náměstkyni pro místní rozvoj Petru Kolínskou ze Strany zelených, která má právě tuto problematiku na starosti. Paní náměstkyně po několika dnech zaslala svou odpověď, ve které však zmínila, že se k problému již několikrát vyjadřovala a v příloze mi zaslala prohlášení, které jsem uznal za informačně dostatečně obsáhlé, aby mohlo být zapracováno do projektu. Shodně zároveň odpověděla rovněž Alexandra Udženija z ODS, která současné kroky koalice týkající se bytové situace v Praze kritizuje. Pro nahrání hlasů obou političek jsem se rozhodl zvolit moderátorky studentského rádia UP AIR Sáru Matůšovou a Johanu Šulekovou, které jsem do problému zasvětil, následné nahrání citací obou političek tak proběhlo v průběhu několika minut bez nutnosti dalšího přetáčení. Technické problémy však zkomplikovaly nahrávání dalšího respondenta, kterým byl Michal Němec z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. S ním jsem nahrával asi půlhodinový rozhovor přímo v budově IPR, kvůli nedostatku volných prostor jsme však byli nuceni využít jediný prostor, kterým byla zasedací místnost s hlučnou klimatizací. Její zvuk byl přitom v samotném zvukovém souboru natolik rušivý, že jsem se rozhovor rozhodl nevyužít i přesto, že jsem se pokoušel o redukci tohoto hluku. V průběhu období, kdy jsem k projektu získával co nejvíce informací, jsem se rovněž pracovně účastnil tiskové konference a snídaně se zástupci největších developerských společností. Na akci jsem získal hned několik citací od ředitelů těchto firem, po důkladném zkoumání materiálu jsem se však rozhodl pro výroky Dušana Kunovského z Central Groupu. Nahrávání však probíhalo ve velké místnosti, zároveň nebylo v tuto chvíli možné diktafon umístit respondentovi přímo před ústa, výsledná zvuková kvalita tak není ideální. Z důvodu šíře problematiky nebylo obtížné získat respondenty pro části, ve kterých se zabývám konkrétními případy mladých lidí hledajících bydlení. Respondent Ondřej je můj dlouholetý známý, o této problematice jsem se však společně nikdy nebavili. I přesto byl schopný o tématu hovořit, kvůli významu jeho sdělení jsem se rovněž rozhodl jeho citace umístit hned na začátek práce (viz. níže). Podobná situace byla i s respondentem Tomášem, jehož účast byla v projektu původně neplánovaná. Nahrávání probíhalo právě v bytě, kde Ondřej bydlí, pro nahrávání byly ideální podmínky, kdy jsme měli čas a nedocházelo k žádnému ruchu. Nahrávání Ondřejovy matky došlo v pozdější fázi po konzultaci s vedoucí práce Radoslavou Kvasničkovou. Rovněž proběhlo ve stejném bytě. Nahrávání respondentů Adriany a Daniela rovněž proběhlo v jejich bytě, kde jsem se nacházel poprvé. Oba respondenty sice znám, ale problematiku bydlení jsme spolu nikdy podrobně neřešili, přesto vznikla více než hodina hrubého materiálu, ze které pak bylo možné na doporučení vedoucí práce vybrat ty nejemotivnější pasáže. Při natáčení docházelo k ruchům vyplývajícím z pohybu v bytě, které však shledávám za vhodné. Daniel Novák, redaktor deníku E15 je můj kolega, s čistým svědomím jsem si ho tedy dovolil pasovat do role nezávislého odborníka s významným rozhledem právě v oboru realit. Nahrávání probíhalo v zasedací místnosti redakce, kde nebyly ideální akustické podmínky. Rovněž projev Nováka nebyl pro rozhlasové zpracování ideální, nicméně obsahově se jednalo o zajímavé informace. Samotná montáž promluv pak byla po konzultaci úspěšná na druhý pokus, kdy vedoucí práce doporučila, abych se zaměřil na výpověď respondenta Ondřeje. K sestavení celého zvuku pak muselo dojít tak, aby byly jednotlivé výpovědi vyvážené a střídaly se odlehčenější pasáže skládající se z odpovědí mladých lidí hledajících bydlení a těžších pasáží, ve kterých dochází k informování o ekonomických datech realitního trhu. Zároveň však musely být promluvy poskládány tak, aby se dostalo neznalému posluchači kontextu v relativně brzké fázi díla. Také z toho důvodu je politická část práce umístěna v druhé polovině – jedná se totiž o tak komplexní problematiku, že by se v ní na začátku mohli někteří posluchači ztrácet. Představu o hudebním podkresu jsem měl již od začátku. Nechtěl jsem, aby práce akcentovala na lidské city, především proto, že se má jednat o vyvážený pohled na komplexní problematiku. Do práce jsem tedy hledal hudbu, která nebude mít pomalé tempo, hledal jsem především skladby, které jsou pouze instrumentálně zpracované. K tomu mě vedly praktické důvody, hlas zpěváka by se mohl mixovat s hlasem respondentů. Nakonec byla vybrána skladba On We March od autorů Trenta Reznora a Atiica Rose. Jedná se o část soundtracku k filmu Social Network. Sebehodnocení I přes komplexitu tématu si myslím, že se mi do práce podařilo zakomponovat jak odbornější prvky, tak silné lidské příběhy, které vyprávějí o konkrétním společenském problému. Nepochybně mi k tomu pomohla také znalost problematiky a představa, kterou jsem o tématu měl již od začátku. Pokud jde o zasazení do kontextu rozhlasových prací, dokážu si představit, že bych do práce zakomponoval více reportážních prvků. Mnohé z nich jsem měl i připravené, jednalo se například o prohlídku bytu respondenta Ondřeje, další zvukové prvky jsem chtěl následně přidat mixováním zvuků. Realizaci zabránil především rozsah práce, který se v některých verzích pohyboval kolem jedenácti minut. Zároveň jsem se obával, že prvky, které mají sloužit k ozvláštnění zvuku, by spíše odvedly pozornost. Otázkou tedy zůstává, jak moc by bylo vhodné kreativně zpracovávat právě takto obsáhlou problematiku. S ohlédnutím za odvedenou prací si ale nyní nejsem vědom toho, že by v projektu došlo k nějaké závažné chybě, případné nedostatky vyplývají především z toho, že nejsem o výsledné formě po pěti vypracovaných verzích schopný přemýšlet z nového pohledu. Zároveň si myslím, že projekt reprezentuje a reflektuje výuku rozhlasové workshopy, které jsem v průběhu studia s vedoucí práce Radoslavou Kvasničkovou absolvoval a na jejichž základech tento závěrečný projekt stojí. Literatura: OSVALDOVÁ, Barbara et al.: Encyklopedie praktické žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha 2007. JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009, 120 s. Učebnice. ISBN 978-80-244-2218-3. TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. ISBN 8073670968. Zdroje informací: Berlín je nejlepším městem pro mileniály. Praha je na 25. místě – Novinky.cz [cit. 11.04.2018]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/cestovani/465011-berlin-je-nejlepsim-mestem-pro-milenialy-praha-je-na-25-miste.html Bez bytu a bez dětí. Generace mladých Čechů narazila – Lidovky.cz [cit. 17.04.2018]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/bez-bytu-a-bez-deti-generace-mladych-cechu-narazila-fsl-/zpravy-domov.aspx?c=A180309_224049_ln_domov_sij Bydlení mileniálů: Má se hůř Homo hypothekus, nebo věčný podnájemník? | Radio Wave. Radio Wave [online]. [cit. 10.04.2018]. Dostupné z: https://wave.rozhlas.cz/bydleni-milenialu-ma-se-hur-homo-hypothekus-nebo-vecny-podnajemnik-5960279 Archiv vydání 12/2018 | Reflex.cz. Reflex.cz - Komentáře, zprávy, výrazné autorské fotografie [online]. [cit. 12.04.2018]. Dostupné z: https://www.reflex.cz/archiv-vydani/detail/11/2018/12/ Prodejní ceny bytů vzrostly. Nejdražší byla Praha | Týden.cz. [online]. [cit. 09.04.2018]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/prodejni-ceny-bytu-vzrostly-nejdrazsi-byla-praha_474338.html Dostupné bydlení? Česko v jeho výstavbě zaostává, vysoké ceny bytů i nájemného to ale začínají měnit – iHNed.cz [cit. 17.04.2018]. Dostupné z: https://ekonom.ihned.cz/c1-66099360-dostupne-bydleni-cesko-preslapuje V Praze se nestaví. Chybí 22 tisíc bytů a jejich nedostatek dál roste – iDnes.cz [cit. 11.04.2018]. Dostupné z: https://ekonomika.idnes.cz/byty-praha-reality-cena-nedostatek-dtv-/ekonomika.aspx?c=A171215_151820_ekonomika_rts
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika

Layout časopisu Survive

Samostatný projekt - DTP/vědecká specializace
Zveřejněno v: DTP žurnalistika

Buď šnek

Realizace: https://uloz.to/!zqLwQvb8ucZE/sp-frydrychova-mp3   Záměr: ÚVOD Tento text je podpůrným materiálem k samostatnému projektu s názvem „Buď šnek“. Podává informace o pozadí tohoto projektu, jeho cíle, způsoby vytváření, přínosy a souvislosti. Projekt vznikl jako výstupní práce mých žurnalistických specializací, a to rozhlasové a kulturní. Jedná se o závěrečnou práci mého bakalářského studia na katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky, neboť bakalářskou diplomovou práci obhajuji v rámci svého druhého studijního oboru Česká filologie. 1. CÍL PRÁCE Cílem mého projektu bylo popsat a přiblížit olomouckou neziskovou organizaci Buď šnek, která se zaměřuje na zpomalení životního tempa, vychází z tzv. pomalé filozofie. Chtěla jsem tedy postihnout vznik a fungování organizace i osobnosti jejích zakladatelů, manželů Zavadilových. Prostřednictví organizace bych tak chtěla seznámit posluchače s konceptem zmíněné pomalé filozofie, kterou se organizace snaží předávat svým klientům, ať už prostřednictvím konzultací, terapií, přednášek, cvičení nebo happeningů. Myšlenky organizace jsem chtěla prodiskutovat s jinými odborníky, kteří by mi mohli vyložit možné dopady rychlého životního stylu na zdravotní i psychický stav člověka. Vedle toho jsem také chtěla přiblížit osobní příběh manželů Zavadilových, kteří v době vzniku organizace byli rodiči nově narozené dcery a brzo poté i její sestry. Do jaké míry pro ně bylo reálné a možné řídit se vlastními principy pomalé filozofie v každodenním životě, kde spolu s péčí o děti zde byla také práce a snaha rozběhnout něco nového. Prostor jsem chtěla poskytnout také těm, kteří nabídky organizace využily, tedy zprostředkovat možný vliv na konkrétního klienta. Má práce tak může být návodem na zpomalení nebo alespoň prvním krokem ke zvolnění životního tempa. Rozhodně přináší důvodu, proč je dobré zpomalit a jak nám naopak rychlost může škodit. Ukazuje také možnosti, jak lze pomalosti dosáhnout či aspoň vyvážit každodenní rychlost a spěch. Posledním, avšak ne méně významným cílem bylo osvojení a praktické užití dovedností získaných studiem příslušných specializací. Pro rozhlasovou specializaci se jednalo o předměty Praktikum rozhlasové žurnalistiky (PRTB) a Workshop rozhlasové žurnalistiky (WRTB), kde jsem si osvojila práci s diktafonem, stříhání a úpravu zvuku v počítačových programech a vytváření rozhlasových obsahů různých žánrů. Pro specializaci kulturní pak o Základy obecné estetiky a uměnovědy (ZEUB), kde jsme se věnovali obecné problematice umění, kultury a estetiky, a Žurnalistická specializace – kulturní (ZSKB), kde jsme získali praktické dovednosti při tvorbě různých žurnalistických útvarů, a to na celé škále kulturních oblastí. 2. VOLBA TÉMATU Rozhodnutí věnovat se ve svém projektu organizaci Buď šnek přišlo v podstatě náhodou. Po několika jiných variantách, které se však ukázaly jako nevyhovující, jsem jistou dobu nevěděla, na co se zaměřit. Záhy na to jsem se setkala s organizací Buď šnek, která prezentovala svou práci a své myšlenky na Olomouckém Majálesu Univerzity Palackého. Pomalá filozofie, kterou organizace prezentuje, mě velmi zaujala. S některými prvky jsem se dříve setkala, ale ne s celou koncepcí pomalosti. Téma jsem si zvolila, protože je mi filosofie organizace blízká. Dnešní doba je velmi rychlá. Díky technologickému pokroku můžeme téměř okamžitě získávat a šířit informace, velmi rychle cestovat či přemísťovat objekty. Tento pokrok je pro lidstvo v mnohém přínosný, ale má na něj také negativní dopad. Každý den jsem totiž pod neustálým tlakem a naší povinností je rychle reagovat, rychle se rozhodovat, rychle žít. Pak ale nezbývá prostor na skutečné prožití okamžiků, nemáme čas se věnovat dětem, rodičům, přátelům nebo potřebným. A náš vlastní život tak může ztrácet na hodnotě, paradoxně často právě proto, že se jej snažíme co nejvíce zaplnit, tedy udělat smysluplným. Jedná se o aktuální problematiku, jejíž dopad na člověka může být obrovský. Stres zatěžuje organismus, může vyvolat náhlou nevolnost, ale také problémy trvalejšího rázu, chronické potíže i značnou mírou přispět k rozvoji civilizačních chorob. Vedle vlivů působících na jednotlivce jsou zde také rizika pro celou světovou společnost, neboť při touze po rychlosti vyčerpáváme neobnovitelné zdroje, vytváříme ohromné množství odpadů, které jsou často nebezpečné a těžko rozložitelné či jinak zpracovatelné. Celoplošnou podstatou problému související s ekologickou problematikou se však ve svém projektu nezabývám, protože zpracování takového tématu by vydalo na další projekt. Koncept pomalé filozofie však začíná ve světě získávat větší prostor. Největší zastání má v Itálii, která je kolébkou pomalé filozofie. Existují zde pomalá města, v nichž je pomalost zajištěna i zákonem. V těchto městech se dbá na pomalost ve všech oblastech, i když to vždy není úplně reálné. Existuje zde také koncept pomalého jídla a s ním restaurace, které se na něj zaměřují a nabízí mnohochodová menu na mnohohodinové večeře. Koncept pomalé medicíny zase přináší rozvážnost do náročné profese, která je často nejen pod časovým tlakem a velkou zodpovědností, v níž čas vyměřený pro pacienta často neodpovídá jeho problémům a kde se zdravotní komplikace řeší rychlou formou medikamentů. Itálie však zdaleka není jediným státem, kde se tyto myšlenky uchytily. Pomalá společenství fungují například také v Japonsku, které je proslulé svými vysokými nároky jak na studenty, tak pracující. Organizace Buď šnek tedy reprezentuje zmiňované prvky pomalé filozofie v Olomouci, kde podle slov jejích zakladatelů podobný zástupce dosud chyběl. Rozhodla jsem se proto svůj kulturně-rozhlasový projekt zaměřit na organizaci, která se věnuje určitému životnímu stylu a směřuje k němu své klienty. A to abych se sama v tomto tématu více vzdělala a získala o něm další informace. Spolu s tím jsem také chtěla zjistit více o fungování organizace, kterou založili mladí manželé s dvěma malými dcerami, čímž byl pro mě jejich příběh ještě lákavější. 3. ZDROJE/STAV PROBLEMATIKY Pro získávání bližších informací o pomalé filozofii mi významně pomohla kniha Carla Honorého Chvála pomalosti (v anglickém originále In Praise Of Slow), která vyšla v roce 2004. Její autor je skotský novinář, který byl svého času „zavalen“ spoustou práce, jako je dnes většina pracujících lidí, a nedokázal oddělovat práci a volný čas. Nenašel tak prostor ani sám pro sebe, natož pro svou rodinu a přátele. V určitém bodě však došlo ke zlomu a Honoré se rozhodl bojovat proti „kultu rychlosti“. Procestoval značnou část světa, aby objevil a popsal nejrůznější techniky a formy zpomalování, které ve světě fungují. Zabývá se také „historií zrychlování“ a vysvětluje, jak jsme se dostali do dnešní zdánlivě nenávratné situace. Zároveň se také věnuje rizikům rychlosti a zprostředkovává příběhy lidí, mnohdy na vysokých pozicích ve vládě či mezinárodních firmách, kteří si dnes nachází vlastní cestu k pomalosti, protože rychlost, v níž žili, byla neúnosná a často osudová. V knize se v jednotlivých kapitolách věnuje práci, mezilidským vztahům, vzdělávání, cestování, jídlu, sexu a dalším oblastem, kde rychlost může škodit a pomalost naopak prospívat. V současné české i světové společnosti téma zpomalování stále více rezonuje. Stoupá oblíbenost jógy, která je královnou pomalého cvičení, rozvíjí se systém alternativního školství, který nabízí uvolněnější přístup, jenž je více orientován na individuální potřeby jednotlivých dětí, více lidí vyhledává rekreační manuální koníčky a častěji tráví čas v přírodě. Objevuje se také stále větší zájem o pomalou módu (slow fashion), která je jedním z velmi diskutovaných pomalých témat. Na českém internetu se jí věnují jak specializované servery (greenglasses.cz) nebo o nich ve svém blogu publikují informace e-shopy nabízející toto zboží (greenbutik.cz, nila.cz), avšak články věnované této problematice se objevují i serverech lidovky.cz (zde je článek z magazínu Esprit), forum24.cz, novinky.cz, i v rubrice krasna.nova.cz či ona.idnes.cz. Problematikou pomalé módy se zabývá i Česká televize, věnovala jí jeden z dílů cyklu Nedej se nazvaný Zpomalený šatník a také se téma diskutovalo v pořadu Sama doma. Na rozhlasových frekvencích se pomalé módě věnovala stanice Radio Wave. Na téma pomalé módy byla vytvořena i magisterská diplomová práce na katedře enviromentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity Brno. Dalším oblíbeným pomalým tématem je pomalé jídlo (slow food). Je to heslo existující na Wikipedii, kde je přiblížen původ tohoto trendu. Tématu pomalého jídla se věnují především weby spojené s gastronomií, na České televizi vzniklo několik pořadů a článků. Navíc toto hnutí má své pobočky v Praze a v Brně. Na téma slow foodu také vznikla diplomová práce na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity Brno, která jej porovnává s fast foodem, jenž ale není v Česku tolik rozšířený jako v jiných zemích a autorka jej nevnímá jako hrozbu. Oba trendy vidí jako extrémy, a proto doporučuje „zlatou střední cestu“. Většina výsledů, které lze ve spojitosti s pomalostí najít, jsou články či recenze vycházející jako reakce na knihu Carla Hnorého, což je pochopitelné, protože právě jeho tvorba tuto filozofii a všechna její odvětví nejvíce zpopularizovala. Pomalost je však stále spíše otázkou osobních webů a blogů, na kterých autoři sdělují své osobní zkušenosti a doporučení (např. zpomalit.cz,), než záležitostí, kterou by se zabývala média. Co se týče mého projetu, tak zásadním zdrojem vedle knihy Chvála pomalosti pro mě byly webové stránky organizace (budsnek.cz), kde jsem se dozvěděla podstatu fungování organizace a mohla z nich vycházet i ve své práci 4. IDEOVÝ PLÁN Cílem práce bylo představit myšlenky organizace Buď šnek a postihnout její fungování. Využívám k tomu dva žurnalistické žánry, konkrétně rozhovor a reportáž. Rozhovor je však pro můj projekt zásadní, protože je to forma, pomocí které představuji posluchačům jak organizaci Buď šnek, tak názory odborníků na téma rychlého životního stylu a také vyjádření účastnice powerjógy. Reportáže využívám pro přiblížení rodinného prostředí Zavadilových, kdy se mi podařilo nahrát situaci, při níž si starší dcera Zavadilových „hraje“ tím, že se snaží vyčistit pokreslenou stěnu. Podává mi tak jasný příklad aplikací myšlenek organizace v každodenním životě. Ty manželé využívají i ve výchově. Celý projekt by se dal rozdělit do několika částí. V první se věnuji základním informacím o organizaci, tomu odkud vlastně přišel nápad organizaci založit a co nabízí zájemcům o zpomalení. V pomyslné druhé části se věnuji rizikům rychlého životního stylu, který se Buď šnek snaží změnit. Uvádím rozhovor s lékařkou a psychologem, abych postihla jak zdravotní tak psychické, případně sociální hrozby. V dalším celku už se věnuji samotným manželům Zavadilovým a jejich rodinné situaci. Do čtvrtého tematického celku by se dalo zařadit vyjádření účastnice jógy k tomu, co jí cvičení přináší, a promluva Zuzky Zavadilové, čím je pro ně životní zpomalení přínosem. Je tak sdělením, co organizace dává klientům i zakladatelům. Jednotlivé zmíněné části nejsou řazeny následně, ale částečně se prolínají, aby tvořily linku celého příběhu. Výsledná podoba projektu nastiňuje téma pomalosti a jeho rizik pro dnešní společnost a zabývá se také možnostmi prevence. Nabádá posluchače k zájmu o tuto problematiku, protože podává důkazy o škodlivosti a také všudypřítomnosti zrychlování. Především se ale projekt zaměřuje na organizaci Buď šnek, její vznik a působení, kdo za ní stojí, jak vypadala jejich cesta ke vzniku organizace, a nabízí také pohled do rodinného života zakladatelů a každodenní naplňování jejích hodnot. 5. POSTUP PRÁCE Protože se ve své práci zaměřuji především na neziskovou organizaci Buď šnek, tak pro mě byl stěžejní rozhovor se zástupci organizace, manžely Zavadilovými. Shodou okolností jsem se s Petrem Zavadilem poznala už dříve osobně, a tak nebyl problém se s nimi zkontaktovat a domluvit si osobní schůzku. Navštívila jsem tedy rodinu Zavadilových v jejich domově, který byl příjemným prostředím pro interview. Panovala zde přátelská atmosféra, přítomny byla také dcery Zavadilových, které si při našem rozhovoru kolem hrály a občas se dožadovaly pomoci či pozornosti rodičů. V záznamu jsou tak slyšet rušivé zvuky hry a občasné dětské žvatlání, které dle mého názoru vykresluje rodinnou atmosféru. Díky návštěvě v domácím prostředí jsem také měla možnost natočit reportáž. Nejdříve jsem zkoušela několik jiných her se starší dcerou Mariánkou, na kterých by bylo možné zachytit principy pomalé filozofie, které Zavadilovi aplikují ve své výchově. Četli jsme společně knížku, poznávaly co je na obrázcích, Petr Zavadil s mladší dcerkou poznávali zvířata v obrázkové knize a předváděli jejich zvuky. Také jsme stavěli stavebnici Lego, ale žádná z těchto činností, ke kterým jsme děti vybízeli, nebyla tak výstižná. Nejlepší ukázkou byla následná spontánní činnost Mariánky, která uviděla špinavou stěnu a rozhodla se ji umýt. V tom jí nikdo nebránil, naopak jí rodiče podporovali, případně pomohli nebo poradili, ale celou práci chtěla udělat sama. Nerušeně si tak dlouhou dobu hrála a občas nás informovala, jak jí práce jde. Výsledek sice rozhodně nebyl takový, jako kdyby stěnu umýval někdo z rodičů, ale to už by se nejednalo o hru, jak mi vysvětlila Zuzana Zavadilová. Manželé Zavadilovi byli skvělými respondenty. Odpovídali na všechny mé otázky a neváhali i přiznat, že se jim ne vždy dařilo dodržovat principy organizace, které chtějí šířit. Zvláště pak v začátcích, kdy vedle organizace Buď šnek zakládali také rodinu. Společně s vedoucí mého projektu Ing. Radoslavou Kvasničkovou jsme se shodly, že by bylo vhodné zařadit do projektu vyjádření nezávislého odborníka, který by popsal možné rizika rychlého životního stylu, aby tak opodstatnil fungování organizace. Předpokládala jsem, že na univerzitní půdě nebude problém sehnat psychologa a lékaře, kteří by byli ochotni se v pár minutách vyjádřit k tomuto tématu. Avšak tento předpoklad byl velmi chybný. Nejdříve jsem na doporučení od studentů Lékařské fakulty Univerzity Palackého kontaktovala konkrétní doktory či profesory, kteří působí na univerzitě a zároveň mají zkušenosti z praxe. Ale ani pomocí emailové a telefonní komunikace se mi nepodařilo získat žádného respondenta. Po několika neúspěšných pokusech jsem si domluvila schůzi s lékařkou z psychiatrie na Fakultní nemocnici Olomouc, ale ta mi žádnu výpověď nemohla poskytnout, protože nenašla vědeckou studii, která by pojednávala o rychlém a stresujícím životním stylu, z níž by mohla vycházet. S neúspěchem jsem tedy na lékaře rezignovala a zaměřila se na získání výpovědi psychologa. Zde jsem narazila na obdobný problém. Přestože jsem na katedře psychologie vyhledala doktora na základě doporučení, nepovedlo se mi jej zastihnout a při snaze sjednat si osobní schůzi mi nebylo vyhověno. Oba odborníky jsem následně sehnala pouze díky osobním známostem. Psychologa a teologa Damila Staňka jsem navštívila v jeho kanceláři, kde jsme v příjemné atmosféře hovořili o možných psychických zátěžích způsobených rychlým životním stylem. O zdravotních rizicích dané problematiky jsme diskutovali s lékařkou Lenkou Zatloukalovou v její ordinaci. Chtěla jsem ve své práci komplexněji postihnout nabídku organizace Buď šnek, a proto jsem navštívila lekci jógy. Pro reportáž z ní už v mém projektu nebyl prostor, a tak jsem zanechala pouze rozhovor s účastnicí jógy, která mi vysvětlila, co jí cvičení jógy přináší a jak ji dokáže zpomalit. Tento rozhovor je sice obsahově dobrý a podporuje myšlenky organizace, ale jeho zvuková podoba je špatná. Nahrávala jsem jej totiž na chodbě před tělocvičnou. I když jsme se vzdálily od ostatních jejich rozhovory a hluk v chodbě výrazně rezonoval a záznam je tak nekvalitní. I když jsem měla více materiálu věnovaného nabídce organizace, rozhodla jsem se jej nezařadit. Jednalo se o ukázku z e-knihy, kterou napsala Zuzana Zavadilová jako další návod na zpomalení. Dalším materiálem, který by dobře doplnil mou práci, byla výpověď o dosavadním úspěchu organizace, avšak do omezené stopáže práce jsem se rozhodla zařadit raději vybrané materiály, například reportáž či přínos pomalejšího života pro ně osobně. Jednotlivé příspěvky v projektu jsem propojila slovem, uvedla je, případně doplnila. Při nahrávání těchto promluv jsem si dávala záležet na precizní artikulaci a přiměřeném mluvním tempu. Celý projekt jsem se rozhodla doplnit relaxační hudbou. Pro úvodní a závěrečné slovo Zuzany Zavadilové, které provází relaxací na hodině jógy, a také pro rozhovor s účastnicí kurzu jsem použila velmi klidnou a jemnou hudbu, jež koresponduje s obsahem. Usoudila jsem, že by se však nehodila k dynamičtějším pasážím mluveného slova, v ostatních částech projektu proto používám poněkud rychlejší a melodicky barvitější podkres. Také se však jedná o relaxační hudbu. Mluvené slovo všech respondentů jsem se vždy snažila pomocí střihu upravit, například vystřihnout hezitační zvuky, přeřeky a podobné rušivé prvky, ale nikdy ne na úkor přirozeného znění projevu. Někdy tak bylo možné tyto drobné chyby odstranit a jindy jsem je ponechala, neboť nebylo možné je úplně odstranit nebo promluva bez nich zněla nepřirozeně. V mém projektu se tak tyto jevy nachází, u mluvčích i u mě samotné. 6. SEBEHODNOCENÍ Projekt jsem vypracovala svědomitě a samostatně. Myslím, že se mi dobře povedlo naplnit předem dané cíle, tedy představit organizaci Buď šnek, její program a vedle toho také životní příběh rodiny Zavadilových. V projektu poskytuji i nezávislá vyjádření odborníků a doporučené formy zpomalování. Práce ovšem není bezchybná. Nejvíce bych si vytkla nekvalitně nahraný zvuk rozhovoru s účastnicí jógy. Při natáčení jsem nedokázala odhadnout míru hluku v prostředí a to, jak celá nahrávka vyzní. Podobně i v jiných pasážích je například vysoká míra šumu. Svízelem práce pro mě byl finální výběr materiálu, neboť jsem nahrávek měla mnoho a mezi nimi i pasáže, které by se do projektu velmi dobře hodily, avšak nebylo možné je z důvodu omezeného obsahu zařadit, ani vyměnit za jiné. Věřím však, že i přes některé nedostatky je má práce kvalitní, splňuje své cíle, a je tedy hodnotným žurnalistickým výstupem. 7. ZDROJE Literatura HONORÉ, Carl. Chvála pomalosti: jak celosvětové hnutí vyzývá na souboj kult rychlosti. Praha: 65. pole, 2012. ISBN 978-80-87506-22-6. Internetové zdroje https://budsnek.cz/ http://www.zpomalit.cz/ https://cs.wikipedia.org/wiki/Slow_Food https://www.greenbutik.cz/co-je-slow-fashion-a-proc-by-nas-to-melo-zajimat/ http://www.nila.cz/blog/archiv/archiv-fashion/vsechno-co-vime-o-pomale-mode-cast-prvni-z-deseti/ https://www.greenglasses.cz/cs/co-je-pomala-moda-slow-fashion-a-kde-ji-v-praze-koupit/ http://www.pazitka.cz/food-drink-/fast-food-ne-dekuji-slow-food-ano-prosim-/ https://www.lidovky.cz/pomala-moda-kdyz-kvalita-vitezi-nad-kvantitou-fo9-/design.aspx?c=A170509_095600_ln-bydleni_ape http://krasna.nova.cz/clanek/modaastyl/jak-usetrit-za-obleceni-poznej-kouzlo-slow-fashion.html ČT [cit. 11. 4. 2018] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/1052744-zlata-era-fastfoodu-a-instatnich-jidel-konci-prichazi-slow-food http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1192139-slow-food-jidlo-pro-ty-kteri-neradi-plytvaji-a-radi-jedi-zdrave http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11412378947-90-ct24/217411058130321/obsah/532000-zdrava-vyziva-versus-fastfoody-uvod http://www.ceskatelevize.cz:8080/ivysilani/11114946772-expominuty-2015/215562220150012 http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095913550-nedej-se/415235100161007-zpomaleny-satnik/ ČRo [cit. 11. 4. 2018] https://wave.rozhlas.cz/detox-nakupnich-maniaku-slow-fashion-5223861 Forum 24 [cit. 11. 4. 2018] http://forum24.cz/lifestyle/2017/03/10/slow-fashion-udrzitelna-moda-a-zodpovedny-pristup/ http://forum24.cz/lifestyle/2017/03/24/kde-nakupovat-slow-fashion-objevte-nejzajimavejsi-ceske-obchody-s-udrzitelnou-modou/ Diplomové práce https://is.muni.cz/th/324201/fss_m/Jezkova_DP.pdf https://is.muni.cz/th/323462/lf_m/DP_Fast_food_versus_slow_food.pdf
Zveřejněno v: rozhlasová žurnalistika

Zamilujte se s Odvazem

Nemusíte být zrovna romantické duše, aby na vás dopadla atmosféra 1. máje. Polibek pod třešní, vyznání lásky a samozřejmě nějaký ten speciální program, to vše ke svátku lásky neodmyslitelně patří. Zadaní nebo single, pokud ještě nemáte na 1. května v diáři nic naplánovaného, v Divadle improvizace Odvaz se od 19 hodin můžete těšit na klasickou Májovou improshow.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Pomalu procházím potemnělou Ostravou a míjím rádoby vtipně vyzdobené plakáty prezidentských kandidátů. Teď, uprostřed ledna, se o ničem jiném než o volbách nemluví. Vždyť i já se dnes v podvečer chystám do jakési volební místnosti. Jenže se mnou bude o vítězi hlasovat dalších dvě stě lidí. A na rozdíl od nadcházejícího souboje Drahoš vs. Zeman, ať dnes zvítězí kdokoli, nikdo z voličů si rozhodně nebude stěžovat. Za pár desítek minut totiž startuje největší ostravská improshow v dějinách, absolutně vyprodaný Volební speciál 2.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Před patnácti lety byla divadelní improvizace v České republice ještě v plenkách. Nikdo netušil, že za pár let bude snad v každém městě tým nadšenců předvádějící neotřelá a vždy originální představení. U vývoje improvizace jako takové stála i Jana Vozáriková, herečka z ostravského divadla Odvaz. Sympatická upovídaná blondýnka se postupně stala jednou z vůdčích osobností ostravské impro scény a svůj um se rozhodla předávat dál.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Říjen 2018 »
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace