Vztahy s rodiči má každý jiné. Ve sportu ale může být vzájemná přítomnost rodičů s jejich potomky na jednom místě problematická. Zvlášť, pokud je každý hierarchicky v jiné roli, nebo pokud dochází ke zdánlivému střetu zájmů. Své o tom ví hokejový útočník Roman Vlach, který je synem Rostislava Vlacha, jednoho ze symbolů vsetínské zlaté éry a rovněž zlínského hokeje. Roman Vlach nikdy neměl se svým otcem špatný vztah, ba naopak. Vděčí mu za mnohé. Byl mu vzorem, který jej motivoval stát se stejně jako on hokejistou. Přesto v jeho kariéře došlo k nejedné situaci, kdy mu fakt, že je synem bývalého (a ne ledajakého) hokejisty, zkomplikoval, nebo minimálně ovlivnil jeho další cestu. Když se Roman Vlach začal napevno usazovat v sestavě Zlína, stál jeho otec na lavičce. Zprvu v roli pravé ruky hlavního trenéra Zdeňka Venery, po jeho odvolání následně v pozici nejpovolanějšího muže střídačky. Právě tento moment podnítil Romana Vlacha k tomu, aby učinil rozhodnutí poprvé v kariéře opustit rodné Baťovo město a zkusit něco nového. Za dva roky se však vrátil na místo činu, to už ale jeho kamarádi i otec byli bohatší o stříbrnou a hlavně zlatou medaili. Chvíle, které se do historie jeho milovaného Zlína zapsaly tučným písmem, sledoval jen zpovzdálí. Jak on, ani jeho otec se nevyhnuli v minulosti nejapným narážkám na to, že je svým otcem protěžovaný. Častá srovnání, která když se přemnoží, začínají lézt na nervy, také nebyly výjimkou. Proto se Roman Vlach rozhodl už víc s médii na téma „otec“ nemluvit. Tentokrát ale učinil výjimku. Útočník, který v době, kdy tento seriál rozhovorů vznikal, bojoval se svým nynějším klubem HC Oceláři Třinec ve finále play offTipsport extraligy o vysněné zlato, v interview popisuje výhody i nevýhody vzájemného soužití s „otcem trenérem“ v jednom týmu. Je složité být synem známého hokejisty? Je. Jste neustále pod drobnohledem, co se týká nějakého srovnávání s otcem a tak dále. Na druhou stranu je to ale i přínosné. Když má nějaký postřeh, tak ho řekne. To je fajn. Ale všeho moc škodí, proto otec podle mě časem pochopil, že mluvit mi do toho, jak hraju, taky není úplně dobré. Má to plusy i mínusy. Kdy vás s otcem začali srovnávat? Srovnávali nás pořád, až už mi to někdy nebylo příjemné a vadilo mi to. Proto už do médií nechci odpovídat na otázky ohledně otce, ale nyní jsem udělal výjimku. Straním se toho. Nejvíc toho bylo asi v době, kdy jsem s hokejem začínal. V hokejovém prostředí je spousta synů, kteří mají slavné otce. Třeba případ Roberta Reichela a jeho syna Kristiana. Ten se před sezónou 2017/18 přesunul z Litvínova do zámoří. Mimo jiné i proto, aby od všech srovnání utekl. Nepřemýšlel jste o tom jako mladý také? Zpětně, když nad tím přemýšlím, tak bych to asi udělal a vidělo by se. Těžko říct. Když jsem ale s mužským hokejem začínal, otec mi doporučoval, ať se nejdřív vyhraju tady a nějaká nabídka ze zahraničí nebo konkrétně z Ameriky se posléze objeví. Dlouhou dobu jste se pak pohybovali v jednom mužstvu (A-tým Zlína). Jaká úskalí to má, když vás trénuje otec? Úskalí to určitě má. Když mi bylo osmnáct let a já začínal v áčku, on do mužstva přišel jako asistent. To bylo celkem v pohodě, nebylo to až tak dramatické. Když se ale později stal hlavním trenérem… je to zkrátka taková jiná situace. Třeba i skrz kluky v šatně. Každý si chce občas zanadávat na trenéra a spoluhráči to neudělali nebo to nechtěli dělat, když jsem byl vedle nich. Několikrát jsem to vycítil, tak jsem se zvedl a šel do vedlejší místnosti. Člověk není v takových situacích svůj, necítí se komfortně. Z toho důvodu jsem proto tým po třech letech opustil. Řekl jsem vedení klubu, že bych chtěl jít pryč. Od nové sezóny jsem šel do Liberce. Tvrdil o vás někdy někdo– fanoušci, či dokonce spoluhráči, nebo kdokoliv jiný – že vás otec zvýhodňuje či protěžuje? Od spoluhráčů si toho nejsem vědom. Samozřejmě někdy něco řekli ve srandě. Třeba, když jsem od někoho dostal na tréninku hokejkou, a on se ohlédl a prohodil: „Tak, a teď budu mimo sestavu“ (směje se). Do očí mi nikdo nikdy neřekl, že hraju jen proto, že mě trénuje otec. Myslím si ale, že to tak určitě někdo vnímal. Člověk ale ani nechce nikomu takový názor vyvracet, stejně by to asi nemělo smysl. Co je v těchto situacích nejlepší? Prostě si těch řečí nevšímat? Je to asi to nejlepší řešení. Ale není to tak jednoduché. Když je toho hodně, tak to člověk v hlavě má, to je jasné. Má to nějaké výhody, když člověka trénuje vlastní otec? Nevím. Nechci říct, že marně hledám. Spíš asi ale převažují ty negativní věci. Výhoda je v tom, že mi narovinu řekne, co a jak. Jak už jsem ale říkal, všeho moc škodí. Navíc jsem v tu dobu ještě s rodiči bydlel, takže to byl hokej všude. I na snídani. Člověk z toho pak chce utéct, a i proto to dopadlo tak, že jsem nakonec před sezónou 2012/13 ze Zlína odešel. Když jste se vracel do Zlína, začátek soutěže se mužstvu nevydařil a otec vás, byť jste byl zdravý, na čas vyřadil ze sestavy (ne jako jediného). Je těžší tento tah skousnout od vlastního otce, než od jiného trenéra? Pro mě to bylo na stejné rovině. Byl jsem za to s trochou nadsázky i rád. Otec je ale takový, že všechno řekne narovinu. Vždycky říkal: Když budeš hrát dobře, budeš hrát, když ne, tak hrát nebudeš. Myslím si, že by to tak mělo být vždycky a všude. Samozřejmě to člověka štve, když nehraje, ať je to za jakékoliv situace. Chce hrát pořád. Já jsem to bral tak, jako by mě vyřadil ze sestavy kdokoliv jiný z trenérů. Byl na vás otec přísnější než na spoluhráče? Myslím si, že se ke mně choval stejně jako k ostatním klukům. Otec mě nikdy moc nechválil, spíš mi vždycky vytýkal věci, které dělám špatně. Občas řekl, že jsem něco udělal dobře, pak k tomu ovšem dodal nějaké „ale“. A takový je doteď. Na druhou stranu před vaším návratem do Zlínaváš otec veřejně prohlásil, že o váš návrat stojí. To musí potěšit, zvlášť když jinak příliš nechválil. Jo, to mě tehdy moc potěšilo. Sice se říká, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale já jsem chtěl být doma ve Zlíně. I když jsem měl i nabídky odjinud. Říkal jsem si ale, že mě chtějí. Nejen otec, ale i vedení klubu. Každopádně, když vás do svého mužstva chce trenér, nehledě na to, že šlo o vlastního otce, není nic lepšího. Navíc, když člověk ví, že dostane nějakou jinou roli, než kterou měl, když odcházel. Měl jsem radost, že o mě otec projevil zájem. Protože jsem si jistý, že kdyby o mě nestál, rovnou by mi řekl, ať se nevracím. Jak jste prožíval zápasy, kdy jste stál takzvaně na druhé straně barikády? Tedy v době, kdy jste hrál za Liberec, posléze Karlovy Vary. Nijak extra speciálně jsem to nevnímal. Samozřejmě jsem věděl, že stojí na střídačce. Většinou jsme jezdili do Zlína o den dřív, tak jsme se potkali, pokecali, ale pak už se šlo na zápas. Možná, když jsem hrál v Liberci, tak ty první zápasy byly takové trochu zvláštní. V těch dalších utkáních už to ale bylo skoro jako proti jakémukoliv jinému soupeři. Člověk pochopitelně ví, že tam má otce a kluky, se kterými odmala hrával. Ale jak už jsem řekl, zvláštní to bylo akorát ze začátku, pak už ne. Když jste ze Zlína odcházel, měl jste svým způsobem i docela pech. Zlínský tým za vaší absence prošel dvakrát do finále, poprvé neuspěl, napodruhé už mohl slavit titul. Zamrzelo vás při pohledu na slavící kamarády v čele s otcem na střídačce, že u toho nemůžete být taky? Byl jsem z toho hodně… ne že špatný, ale hrajete tam celý život, pak na dva roky odejdete, a oni hrají dvakrát finále. Trochu to zamrzí. Tak to ale holt je, takový je hokejový život. Na druhou stranu bych asi neudělal tak dobrou sezónu, jaká se mi povedla ve Varech. Každopádně, když se na to podívám zpětně, titul je titul. Zážitek z finále musí být něco neskutečného, parádního. Vždycky říkám a doufám, že to na mě ještě čeká. Třeba letos. Zatímco Zlín bojoval o zlato, vy jste musel v sezóně 2013/14 bojovat s Karlovými Vary o udržení. Z osobního hlediska jste ale zažil nejlepší ročník v kariéře. Byly dva roky mimo Zlín s ohledem na další vývoj v kariéře klíčové? Nevím, jestli přímo klíčové, ale jak už jsme zmínili, udělal jsem hodně bodů. Zejména v té druhé za Karlovy Vary. Určitě se mi otevřely určité možnosti. I co se týká návratu do Zlína. Každopádně nevím, jestli bych tu sezónu nazval jako klíčovou. Spíš jako jednu z těch, které byly dobré. Byly jste s otcem hodně v kontaktu i v těch dvou sezónách, co jste byl pryč? Ano, byli. Ale to jsme pořád, i teď, kdy nejsem tak často doma. Když ale jedu domů, tak si zavoláme a potkáme se. Vždycky se o mě zajímal a zajímá. Jakým typem trenéra je váš otec? Myslím, že je takový, jak ho na střídačce vidí všichni. Někdy samozřejmě něco řekne, ale je takový méně emotivní než jiní trenéři. Na druhou stranu umí zakřičet, nebo alespoň zvýšit hlas, když je potřeba a je něco špatně. O tom se kluci mohli několikrát přesvědčit. Podle mě je ale takový rozvážný a než, aby plácl kravinu, tak raději chvíli pomlčí, a až pak po chvíli, kdy si to vyhodnotí, něco řekne. Je těžké v tak velkém kolektivu jako je hokejová šatna sundat masku na rovině vztahu otec a syn? Musíte se svým způsobem trochu přetvařovat. Nemůžu za ním chodit se slovy „tati, tati“. Je to takové jiné, ale není to až takový extrém. Nebyli jsme spolu v kontaktu totiž úplně neustále, protože trenéři mají, stejně jako hráči, svoji šatnu, kamrlík. Každopádně hrát si v šatně před ostatními spoluhráči na taťku se synem by nebylo vhodné. Jak jste jej oslovoval? Trenéra jako všichni ostatní? Ne, to ne. Normálně „tati“. To tak nějak vyplynulo. Říkat mu „trenére“ by pro mě bylo asi divné. Když jste spolu působili v jednom týmu, viděli jste se zřejmě od rána do večera. Může to být kontraproduktivní a vzájemný vztah nějak narušit? Určitě může. Na druhou stranu ale musím říct, že jsme oba věděli, kde je nějaká hranice. Když jsem toho někdy měl dost, tak jsem mu řekl, že už stačilo. Nebo to na mně viděl sám. Nějak jsme se korigovali. Každopádně možnost vzájemné konfrontace je větší, když jste spolu prakticky 24 hodin denně. Někdy třeba řekl něco, co mi nesedělo, navíc jsem byl v blbé náladě, tak jsme se trochu chytili. K takovým situacím někdy prostě dochází. U nás toho ale nebylo moc. Když jste vyrůstal, byla vůbec jiná možnost, než se stát hokejistou? Dřív jsem ještě hrával fotbal, takže těch možností bylo víc. K hokeji mě to ale tak nějak táhlo víc, takže z toho nakonec byla v podstatě taková jasná volba. Motivovaly vás otcovy úspěchy–tituly v extralize, dva bronzy z mistrovství světa – k tomu, aby z vás byl taky hokejista? Třeba se mu v těchto úspěších i vyrovnat? To víte, že jo. I teď, když se na to zpětně podívám. Bylo super s ním sdílet tu radost, vyhrál toho během kariéry opravdu hodně. Myslím si, že to se mi už asi nepovede. Každopádně to člověka určitě motivuje. Když jste hrál v Olomouci, byl jste v jednom týmu s Galvasovými, otec Lukáš a syn Jakub. Jak na vás působili oni? Mají takový trochu jiný vztah, řekl bych kamarádský, jak jsem stihl poznat. Já jsem měl k otci vždycky respekt, asi bychom se nikdy nechovali k sobě stejně jako Galvasovi. Oni na sebe řvou: „Hej, Galus“. Mají to trochu jinak, ale rozumí si dobře a myslím, že jim to tak sedí. Neposteskl jste si trochu, že jste sám neměl možnost si s otcem taky zahrát? Byla by to asi sranda, ale možná i trochu zvláštní. Nikdy jsem o tom ale nijak nepřemýšlel.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Galvasovi aneb otec a syn z jedné kabiny

Když je posloucháte, rozhodně byste neřekli, že jde o otce se synem. „Hej, Galus,“ hulákají po sobě na ledě i v kabině. Příběh Lukáše Galvase a jeho syna Jakuba pobláznil v uplynulých dvou sezónách český hokejový rybník. Nejprve si zahráli proti sobě, pak spolu v jednom týmu. Dokonce v jednom obranném páru. Povedlo se jim něco, co nikomu předtím. O čem všichni tátové a synové s bruslemi na nohou sní. Hokejoví historikové by mi možná střihli jednu za uši. V ročníku 2004/05 totiž do zápasu 51. kola základní části extraligy mezi Vsetínem a Karlovými Vary naskočil do hry na jedno střídání trvající 45 vteřin teprve třináctiletý Michail Jaškin. Proč? Aby si zahrál se svým otcem Alexejem, který patřil mezi hráče zlaté vsetínské éry na přelomu tisíciletí, a 27. února 2005 odehrál svůj poslední domácí zápas ve své závěrečné kompletní extraligové sezóně. Už jen tohle ale napovídá, že sice ne formální, ale skutečný unikát patří přece jen Galvasovým. V sezóně 2016/17 si nejprve zahráli proti sobě – zápas otce proti synovi nepamatuje ani slavná NHL. Teprve sedmnáctiletý Jakub Galvas měl sice na obličeji košík, nebránilo mu to však v tom, aby se nebojácně prokousal až do sestavy Olomouce. Lukáš Galvas si kroutil poslední sezónu za Třinec, v němž hrál od roku 2012. Nakonec proti sobě v sezóně sehráli tři duely. A právě v tom třetím Jakub vstřelil svůj první extraligový gól, což celou jedinečnost ještě umocnilo. Takový scénář by snad nevymysleli ani v Hollywoodu. Když bylo po sezóně, osobně jsem se mladšího z Galvasů ptal: „Tak co táta, zahrajete si příští rok spolu?“. A on mi odpověděl: „No, nevím, on je už dost starej a v Třinci se o něj asi postarají líp,“ smál se. Možná tehdy ještě nevěděl, možná záměrně mlžil. Každopádně když pak Olomouc 1. května loňského roku oznámila příchod staršího z Galvasů, jejich už tak skvělá pohádka poskočila o další úroveň – do rodinného fantasy. Když pak spolu od čtvrtého kola základní části začali nastupovat v obraně vedle sebe, bylo to zkrátka dokonalé. Lukáš Galvas má v extralize odehraných už přes tisíc zápasů, na krku skoro čtyřicet let. Přesto se nikdy nemohl radovat z velkého týmového úspěchu. I když Lukášovi všechna prvenství v kariéře utekla, některá přímo před nosem, zahrát si po boku svého syna je pro něj vítězství, které mu může každý závidět. Je dost možné, že v následujících letech bude muset zamáčknout slzu, až něčeho velkého dosáhne jeho syn Jakub. Vždyť jen pár měsíců poté, co jsem s oběma Galvasy dělal rozhovor, dostal junior pozvánku do seniorské reprezentace! Ještě dva roky zpět se většina lidí ptala: „Jakub Galvas? To je syn Lukáše Galvase?“ Nedivte se, když za pár let někdo řekne: „Tohle je Jakub Galvas. A jeho otec? Ten taky kdysi hrával hokej.“ Když se podíváte na soupisku a vidíte na ni dvakrát jméno Galvas. Jaký pocit to ve vás vzbuzuje? Lukáš: Jsme rádi, že hrajeme spolu, navíc v jedné obranné dvojici. Na začátku sezóny jsme dostávali otázky, jaké to pro nás bude a jak to budeme vnímat, pokud nás dá trenér spolu. Z mého pohledu můžu říct, že jsem moc rád, že jsme si spolu zahráli, lépe řečeno, že spolu pořád hrajeme. Ale myslím si, že ten unikátní pocit z nás už trochu vyprchal. Těch otázek totiž na začátku sezóny ohledně tohoto tématu bylo hodně. Jakub: Taky si myslím, že ten první pocit už tak nějak pominul. Už to tolik nevnímáme, snažíme se hrát tak, jako bychom hráli s kýmkoliv jiným. Chceme hlavně pomáhat týmu, jak jen to jde. Věřím, že se nám to teď trochu daří, tak doufám, že to tak bude pokračovat dál. I když říkáte, že už to trochu vyprchalo, tak přece jenom. Cítili jste před prvním společným zápasem jakousi auru výjimečnosti? Lukáš: Hráli jsme spolu poprvé ve čtvrtém kole. Tehdy jsme to ale brali spíš z týmového hlediska. Začátek soutěže se nám vůbec nepovedl, ve třetím kole v Plzni jsme pak dostali desítku (0:10). Řešilo se proto, co udělat, aby celý mančaft začal šlapat. Něco se muselo změnit. Bylo to takové, že jsme byli rádi za to, že nastoupíme spolu, spíš ale převažoval pocit a chtění, abychom zvládli čtvrtý zápas. Protože do té doby jsme měli na kontě nula bodů. Je ale jasné, že nás nesmírně těšilo, že si spolu zahrajeme v jedné obraně. Když už jsme jednou v jednom týmu. Kdybychom byli v nějakém laufu, člověk by se na to asi víc zaměřil. V tomto případě jsme se ale soustředili na to, abychom všichni společně jako tým ten čtvrtý zápas nějak umlátili. Jakub: My jsme si navíc vyzkoušeli, jaké to je hrát vedle sebe už v přípravě. Většinou se nehrálo na šest beků, ale na sedm a v takovém případě se vedle sebe protočí obvykle všichni obránci. V české nejvyšší hokejové soutěži se ještě nikdy nestalo, aby v jednom týmu, natož tak v jednom útoku nebo obraně, hráli vedle sebe otec a syn. Jak vnímáte tento zápis do historie jako takový? Jakub: Za mě můžu říct, že si toho nesmírně cením. Je to něco, co se neděje každý den. Jsem moc rád za to, že jsem si to mohl a ještě můžu zkusit. Ostatní moji vrstevníci takovou šanci nikdy nedostali. Navíc jsem rád za možnost, že můžu hrát s tak zkušeným bekem (pohlédne na otce a oba se usmějí). Vnímám to pozitivně ve všech směrech. Lukáš: Je to paráda! Jenom bych opakoval to, co už řekl Kuba. Vyzkoušeli jste si hrát nejen spolu, ale také proti sobě. V minulé sezóně 2016/17 jste vy, Lukáši, působil ještě v Třinci. Jakub se v tu dobu začal prosazovat v sestavě Olomouce. Jak jste tohle prožívali? Lukáš: Nakonec jsme proti sobě odehráli tři zápasy a všechny jsem vyhrál. Takže to máme 3:0. To si pamatuju moc dobře. Říkal jsem, ať nám Kuba hlavně nedá gól. Ale jednou se mu to povedlo. Ve třetím vzájemném zápase dal svůj první gól v extralize. Ještě že jsem nebyl na ledě, musel bych ho asi seknout (rozesměje se). Jinak to ale bylo takové hecování. Říkal jsem mu, že si ho najdu v rohu a tam ho semelu a podobně. On mi zase říkal, že mě obere o puk a prohodí mi to mezi nohama. Podobné to bylo, když jsem nastupoval proti svému bráchovi, když hrál za Opavu. Já tehdy působil ve Vítkovicích. Taky to byla taková „hecovačka“. Jakub: Vím, že máma fandila mně, ale brácha naschvál tátovi. Skoro to vypadá, že jste si tohle všechno naplánoval. Když se Jakub narodil, byl jste velmi mladý, bylo vám sotva dvacet let. Pomyslel jste si tehdy alespoň na chvíli, že byste si spolu mohli za několik let zahrát? Lukáš: To určitě ne. Je to taková shoda náhod. Že já zdravotně ještě nějak držím a že se Kuba do extraligy vyšvihl už tak brzy. Nějak se to spojilo a jsem za to moc rád. Lukáši, jak velkou roli hrála chuť zahrát si po boku svého syna v tom, že jste se před sezónou přesunul z Třince právě do Olomouce? Lukáš: V Třinci mi končila smlouva. Bavil jsem se s Honzou Peterkem, sportovním ředitelem klubu, co a jak, jaké mají v Třinci představy. Zajímalo mě, jakou bych měl v týmu roli a jestli by nehrozilo, že bych musel pendlovat mezi Třincem a Frýdkem-Místkem, který je záložním týmem Třince v druhé nejvyšší soutěži. Něco jsme si tedy řekli, ale zároveň, jak jsem se chodil v Olomouci dívat na Kubu, nebo na mladšího syna Tomáše, tak už jsem se bavil s panem Fürstem (generální manažer Olomouce) a Honzou Tomajkem (jednatel klubu a zároveň asistent hlavního trenéra A-mužstva). Párkrát jsme prohodili pár slov. Nebylo to ale jen kvůli tomu, že tady hrál Kuba. V Olomouci věděli, že tu máme rodinné zázemí, bydlíme v Hněvotíně, což je kousek od Olomouce. Nějak to tedy vykrystalizovalo a jsem tady. Nějakou dobu už spolu v jednom obranném páru hrajete. Působí to na mě tak, že Lukáš je ten, který zajišťuje zadní vrátka, zatímco vy, Jakube, často podporujete útok. Máte z toho stejný pocit? Jakub: Je to přesně tak, cítím to úplně stejně. A myslím si, že i Galus (přezdívka) starší to vnímá podobně. Na ledě si v mnoha věcech vypomůžeme. Mně vyhovuje chodit často do útoku. I když tedy musím říct, že ne vždycky to jde. Galus je zase silnější v prostorech u branky. Tam mám naopak já rezervy. Lukáš: Kuba to řekl dobře. Každý jsme jiný, a to je asi dobře. Kdybychom byli oba buďto defenzivní, nebo ofenzivní, tak by to nejspíš nebylo úplně dobré. Já hraju spíš už takové libero. Všímám si, že se oslovujete přezdívkami. Probíhá komunikace mezi vámi stejným způsobem i na ledě? Lukáš: Já řvu Galus, Kuba řve Galus. Jakub: Před klukama bych se asi styděl křičet „táto“. Jak to vypadá v kabině? Jste oba často terčem vtípků? Lukáš: Nějaké narážky nebo srandičky jsou. To k tomu ale patří. Dá se v kabině vůbec nějak udržet rovina otec – syn, nebo se snažíte navzájem brát jako spoluhráči? Tak, jako kdyby šlo o kohokoliv jiného. Jakub: Na otce a syna si nehrajeme. Chceme, aby nás všichni kluci brali jako jednotné členy týmu a ne jako dvojičku. Myslím si, že by to ani nebylo dobré, kdybychom na sebe upozorňovali, že jsme otec a syn. Minulou sezónu tu byli bráchovéMikúšovi, Tomáš a Juraj, a podle mě se taky nesnažili být středem pozornosti. Upřímně se ale musím přiznat, že jsem do půlky sezóny ani nevěděl, že jsou bráchové (směje se). Je pro vás přítomnost toho druhého v jedné kabině něčím nepříjemná? Abyste se třeba vy, Lukáši, nebál něco před Jakubem říct, aby to pak neřekl doma, nebo naopak. Lukáš: Já nevím. Řekl bych, že to bereme tak nějak normálně. Kubovi jsem říkal, že se vůbec nemusí bát na mě na ledě zařvat. I kdyby mě poslal někam, tak to vezmu. Musíme si jako spoluhráči vyříkat všechno a nemůžeme brát ohled na to, že jsem jeho táta a on můj syn. Pro nás je opravdu důležité udělat vše proto, abychom na konci utkání měli o jeden gól víc než soupeř. A co určitá pomstychtivost v situacích, kdy do Jakuba na ledě někdo šťouchá? Máte větší nutkání jej jít bránit, než kdyby se jednalo o jiného spoluhráče? Lukáš: Opravdu nevím, je to takové těžké. Někdy se to kolem branky mele, že ani nemáte čas nějaké takové situace řešit. Minulou sezónu, když jsem byl v Třinci, a Kuba hrál proti nám, tak mi zase kluci, tehdejší spoluhráči, říkali: „Ty vole, teď jsem ti kluka u mantinelu ušetřil“. A podobně. Jak fakt, že hrajete spolu v jednom týmu, vnímá rodina? Manželka, potažmo máma, rodiče, potažmo prarodiče… Jakub: Mamka už tak má doma tři kluky hokejisty, takže nevím, jestli je z toho úplně nadšená. Řekl bych, že ji to už to asi moc nebaví mrznout na stadionech. Ale je to její věc, že má dva kluky. Jak si to udělala, tak to má (směje se). Brácha Tomáš je asi raději, že tu hrajeme oba, aby nás oba viděl hrát naživo. Dá se vůbec hokeji při běžných domácích konverzacích vyhnout? Lukáš: Myslím si, že my to tak právě děláme, že se o hokeji doma nějak extra nebavíme. Je jasné, že když víme, že jsme v zápase udělali něco špatně, tak si to řekneme. Ať už třeba na večeři po zápase, nebo na druhý den ráno před tréninkem. Nedávno jsem musel pár zápasů vynechat, takže jsem se díval z tribuny, proto jsem Kubovi řekl pár věcí, které měl udělat jinak. Je ale jasné, že z pohledu mimo led to vždycky bude vypadat jinak než přímo na hřišti. Jinak se ale snažíme doma hokej trochu vypouštět, abychom jím nebyli úplně přehlcení a nezbláznili se z toho. Navíc odpoledne nebo večer každý z nás většinou děláme něco jiného. Máte k sobě nyní ještě blíž než předtím? Jakub: Myslím si, že vztah spolu máme pořád normální, dobrý. Nehádáme se, nejsme žádní agresoři. Možná, že nás to vzájemně ještě trochu utužilo. Tím, že spolu trávíme více času. Ale jak už říkal Galus, odpoledne pak většinou trávíme každý jinak. Lukáši, máte za sebou v extraligové kariéře víc než tisíc zápasů, zahrál jste si se synem. Až budete za pár let svoji kariéru hodnotit, řeknete si: Co víc jsem si mohl přát? Jakub: Zlato! (předskočí otce v odpovědi a zasměje se). To je pravda, titul nemáte. Je to tedy jedna z věcí, která mrzí? Lukáš: No, je pravda, že ve finále jsem byl už čtyřikrát, ale nikdy mi to nevyšlo. Asi jsem pro to neudělal já, nebo mančaft všechno. Hokejový život jde ale dál, chtěl bych odehrát ještě pár zápasů. Jakube, byla pro vás v dětství vůbec jiná možnost, než hrát hokej? Tátu jste měl odmala pořád na očích. Jakub: Do třetí třídy jsem hrál kromě hokeje i fotbal, pak jsem se ale musel rozhodnout, co zvolím, protože mi to už časově nevycházelo. Rozhodl jsem se podle Galuse pro hokej, byl pro mě takovým vzorem. Trenér Olomouce Zdeněk Venera už před minulou sezónou 2016/17 řekl, že tátu hokejově přerostete. Byl a je tohle jeden z faktorů, který tě v hokeji motivuje – být lepší než táta? Jakub: Jo, je to pro mě pořád motivace. Galus v kariéře odehrál tři zápasy za reprezentaci na Karjale, nebo kde. I on sám mi říkal, že ho musím přerůst. Určitě mě to pohání. Pak už tu laťku můžu jen navyšovat. Aby pak měl i brácha chuť mě předehnat. Chtěl jste, Lukáši, dosáhnout v hokeji co největších úspěchů i proto, aby vaši synové měli chuť vás hokejově přerůst? Lukáš: Určitě. Tehdy, když mě v sezóně 2012/13 nominoval trenér Hadamczik do Finska na turnaj Karjala, tak jsem si říkal, že je to super i pro kluky, že mě uvidí hrát v televizi za národní tým. Setkali jste se někdy s narážkou, že je Jakub protěžovaný kvůli tomu, že vy sám jste hokejista a hrajete za ten či onen určitý tým? Třeba ve Zlíně, kde Jakub s hokejem začínal. Lukáš: To ani ne. Spíš jsme se setkávali s tím, že nás lidé trochu srovnávali. Pamatuju si, když byl Kuba v nějaké sedmé nebo osmé třídě a říkalo se, že je stejný typ jak já. Jeho trenéři mi říkali, že by toho ze sebe mohl dostat víc, ale tehdy si to hlídal víc vzadu. Podobně jako teď hraju já. Myslím si, že se to trochu změnilo ve chvíli, kdy Kuba přešel do Olomouce. Když měli nějaké těžší soupeře, tak se museli snažit s výsledkem něco udělat a i Kuba si začal víc dovolovat dopředu. Tam se to trochu zlomilo. Jakube, jste od prvopočátku obránce, nebo vás někdy v mládežnických kategoriích předělali z útočníka na obránce? Při pohledu na vaši hru to tak totiž někdy vypadá. Jakub: Vždycky jsem hrál vzadu. Vím akorát to, že někdy v páté nebo šesté třídě nás trenéři pustili z obrany na chvíli do útoku. Bylo to ale v situacích, kdy jsme měli v zápase velký náskok. Pamatuju si, že v šesté třídě ve Zlíně jsme hráli ligu, kde jsme hodně utkání vyhráli třeba i patnáctigólovým rozdílem. Byli jsme o úroveň nad ostatními týmy, ty zápasy nám moc nedaly. V útoku jsem si pak, pokud si dobře vybavuju, zahrál v jednom zápase ve starším dorostu. Tehdy nás vedl pan Tomajko. Zrovna chyběl nějaký útočník, tak jsem si vepředu zahrál já. Na přelomu roku jste si v národním dresu zahrál mistrovství světa hráčů do 20 let. Jak cenná zkušenost to pro vás byla? Jakub: Byla tam spousta hráčů, kteří už jsou prakticky hotoví pro NHL. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Viděl jsem, v jakých směrech se ještě musím zlepšit. Na jaře roku 2017 si vás, Jakube, v draftu NHL vybral slavný tým Chicago Blackhawks. Lukáši, vy jste si NHL nikdy sám nezahrál. Kdyby se to ale povedlo Jakubovi, asi by to pro vás byla víc než hřejivá náplast, souhlasíte? Lukáš: Bezpochyby. Moc Kubovi, ale i Tomášovi, přeju, aby to dotáhli, co nejdál to jen půjde. Hlavně, aby je hokej bavil. Jakube, jaké pro vás bylo se vypořádat s mediální pozorností? Hrát v 17 letech za A-tým, následně draft, nyní téma otec-syn v jednom týmu. Pomáhal vám s tím trochu otec? Přece jenom on už absolvoval ve své kariéře desítky rozhovorů. Jakub: S rozhovory ani ne, musel jsem se s tím nějak vypořádat sám. Myslím si ale, že tím si musí projít každý hokejista. Navíc jsem takového názoru, že všechny rozhovory nejsou k zahození. Pro lidi z médií je to práce a my hokejisté to musíme respektovat. My jim ty informace musíme podávat. Musím ale říct, že ze začátku, kdy toho bylo hodně, mi to nebylo dvakrát příjemné. Ale teď, čím jsem starší, tak chápu, že média k hokeji patří. A i když je toho někdy dost, snažím si z toho nedělat velkou hlavu. Lukáši, několikrát jste jak vy, tak Jakub během rozhovoru zmínili vašeho mladšího syna Tomáše. Co dvojnásobný sen – zahrát si i s ním? Napadlo vás to někdy a je to vůbec reálné? Lukáš: Z toho si právě dělají někdy srandu spoluhráči. Tomáš za námi někdy přijde po zápase do šatny a oni se ptají, kolik má roků a kdy taky začne hrát. Tomáš má 12 let. Kluci mi říkají: „Když bude makat a ty se za pět let nerozpadneš, tak to třeba vyjde.“ A já na to říkám, že jedině v případě, že by byl v útoku, protože tři beci vedle sebe být nemůžeme (směje se). On je totiž taky, stejně jako my, obránce. Já ale doufám, že k této situaci, že bychom si zahráli všichni tři spolu, ani nedojde. Zaprvé bych musel tedy těch pět let nějak vydržet, a to nevím jak, ale hlavně kvůli tomu, že věřím, že Kuba povyskočí a bude hrát už někde výš. Takže ani vy, Jakube, nepřemýšlíte vůbec o tom, že byste si někdy zahrál s bratrem? Jakub: Opravdu záleží na tom, co bude. Teď o tom nijak neuvažuju. Kdyby se ta možnost ale někdy naskytla, tak proč ne. Byl by to určitě krásný pocit.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Po boku stejné krve. Radost, ale i starost

Rodinné vztahy ve sportu všeobecně poutají velkou pozornost. Většinou mívají kladnou konturu, jindy však idylické vztahy sklouznou do nepřátelských barev. Ponořit se do této problematiky je něco jako donekonečna jezdit s pluhem na neorané pole. Ačkoliv se zdají být příběhy podobné, vždycky najdete něco nového. Některé z nich mají kořeny už pořádně hluboko. Třeba ten, který se váže k jednomu z nejlepších hokejistů historie NHL Gordiemu Howeovi. Ten si ve svých 52 letech zahrál v jednom týmu s oběma syny Markem a Martym. Stalo se tak v sezóně 1979/80 za celek Hartford Whalers. Této cti se dostalo i Lukáši Galvasovi a jeho synu Jakubovi, když se v ročníku 2017/18 oba sešli v Olomouci. „Je to něco, co se neděje každý den. Jsem moc rád za to, že jsem si to mohl a ještě můžu zkusit. Ostatní moji vrstevníci takovou šanci nikdy nedostali,“ komentoval s úsměvem Galvas mladší výjimečnou událost. Ba co víc. Rok předtím, než se střetli v jedné kabině, se utkali i proti sobě. Tehdy ještě Lukáš Galvas oblékal dres třineckých Ocelářů. „Říkal jsem, ať nám Kuba hlavně nedá gól. Ale jednou se mu to povedlo. Ve třetím vzájemném zápase dal svůj první gól v extralize. Ještě že jsem nebyl na ledě, musel bych ho asi seknout,“ smál se při vzpomínání táta Galvas. Stejně jako story o Howeových sahá do minulého století i příběh o legendárních bratrech Antonu, Peteru a Mariánu Šťastných, kteří utekli ze spárů železné opony, aby si splnili svůj sen hrát v NHL. Jiný příběh, který rozhodně neměl tak trnitou cestu, je spjatý s jednovaječnými švédskými dvojčaty Danielem a Henrikem Sedinovými, kteří se stali ikonami kanadského týmu Vancouver Canucks. Oba odehráli v nejslavnější lize světa víc než 1300 zápasů a dohromady nasbírali skvělých 2260 kanadských bodů. Když pak krátce před koncem sezóny 2017/18 ohlásili svůj odchod do hokejového důvodu, loučení probíhalo s velkou pompou. Smekli před nimi spoluhráči, soupeři, fanoušci a další. Po tvářích tekly stovky slz. „Nevím, jestli ti dva náhodou nejsou propojení pupeční šňůrou. My dva ale určitě ne,“ usmívali se nad přirovnáním se slavnými dvojčaty Šimon a Matouš Kratochvílovi z Přerova. Zatímco Sedinové jsou k nerozeznání, Kratochvílové jsou každý jiný od pohledu i povahově. Odlišně se chovají i s bruslemi na nohou. „Nemáme mezi sebou nějak automaticky věděl, kde ten druhý stojí, aniž bychom spolu něco odehráli. Stejně jako ostatní hráči na to potřebujeme trochu čas,“ dodal Šimon Kratochvíl. Zřídka se ale může stát, že příběhy, nad kterými se rozplývá celá rodina, vystřídá nevraživost. Pro příklad sáhnu mimo hokejové mantinely. Lyžařku Šárku Strachovou v minulosti trénoval její otec Petr Záhrobský. Když se ale pracovně rozcházeli, skončilo to až u soudu, přičemž důležitou roli sváru hrály finance. Až takový extrém naštěstí nemusel zažít hokejový útočník Roman Vlach, jeden z respondentů tohoto seriálu rozhovorů. Působení pod otcem Rostislavem u jednoho týmu ale jeho kariérní dráhu každopádně ovlivnilo. „Každý si chce občas zanadávat na trenéra a spoluhráči to neudělali nebo to nechtěli dělat, když jsem byl vedle nich. Několikrát jsem to vycítil, tak jsem se zvedl a šel do vedlejší místnosti. Člověk není v takových situacích svůj, necítí se komfortně. Z toho důvodu jsem proto tým po třech letech opustil,“ prozradil otevřeně Vlach. Pohodlně se usaďte a nechte se spoutat hokejovými rodinnými pouty…
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Hokejová rodinná pouta

1. Cíl této práce Cílem této práce je seznámit čtenáře s rodinnými vztahy různé hierarchie v hokejovém prostředí. Mým záměrem před začátkem vypracovávání samostatného projektu bylo získat z úst vybraných respondentů vyjádření, která neotřele a bez zášti popíšou klady a zápory vzájemných soužití rodinných příslušníků v jednom mužstvu. V ideálním případě se pokusit získat také konkrétní případy, které by tyto výhody a nevýhody ilustrovaly. Nechtěl jsem, aby byly rozhovory jen povrchní, nýbrž aby dávaly možnost nahlédnout hlouběji do vybrané problematiky. K docílení stanovených cílů jsem zvolil formu rozhovorů, které jsem se snažil pojmout trochu neformálně, abych se při nich cítil dobře jak já, tak zejména respondenti. Předpokládal jsem, že by respondenti v takovém případě mohli být více otevření. Výsledkem mé práce jsou tři rozhovory, přičemž dva z toho bychom mohli nazvat jako „dvojrozhovory“, protože probíhaly se dvěma respondenty najednou, a dva texty v podobě úvodníku, který vkládá téma do všeobecné roviny, a glosy, jež celé téma propojuje s mojí osobní zkušeností. Před začátkem každého ze tří rozhovorů jsem se rozhodl několika odstavci uvést téma do širšího kontextu. 2. Zdůvodnění volby tématu Během svého tříletého bakalářského studia jsem absolvoval semináře, na základě kterých jsem si vybral téma a formu svého samostatného projektu, tedy seminář se sportovním zaměřením a mimo jiné také psanou žurnalistiku. Sáhl jsem k volbě tohoto tématu z několika důvodů. Jednak proto, že sport je obecně mým koníčkem číslo jedna, ať už ve formě pasivní či aktivní. Za druhé je mi blízká psaná žurnalistika, které se už několik let věnuji i mimo studium. Tématiku rodinných vztahů jsem se rozhodl ilustrovat v hokejovém prostředí, jak už napovídá samotný název samostatného projektu „Rodinná hokejová pouta“. K hokeji mám nejblíže ze všech sportů, i když jsem ho vrcholově nikdy sám nehrál. O hokej se ale zajímám téměř od malička, a od svých 16 let o něm také píšu články. Aktuálně pro web Hokej.cz a částečně pro klubový web HC Olomouc. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl ve svém samostatném projektu zkoumat problematiku rodinných vztahů, je i moje osobní zkušenost. Amatérsky hraji florbal se svým bratrem a vím, jaké klady a zápory toto společné působení má. Zajímalo mě ale, jak to vnímají ostatní lidé v podobné situaci, ale na úrovni, kde na výsledcích záleží daleko víc než v mém případě. A jelikož se sám dokážu vžít pouze do role „bratra spoluhráče“, zajímalo mě, jak se lidé cítí v případě, kdy vedle sebe mají svého rodiče. Chtěl jsem znát jejich pocity, názory či vliv na psychiku a následné výkony a výsledky. Jako respondenty jsem si vybral otce a syna Galvasovi, kteří se zapsali do historie českého hokeje a od začátku sezóny 2017/18 spolu hrají v jednom týmu, ba dokonce v jednom obranném páru. Dalším respondentem byl útočník Roman Vlach, syn slavného Rostislava Vlacha, který má na svém kontě dvě bronzové medaile z mistrovství světa a několik titulů v české nejvyšší soutěži ať už v roli hráče nebo trenéra. I v tomto případě jsem měl záměr udělat „dvojrozhovor“, Rostislav Vlach ale neměl bohužel o rozhovor zájem. V případě Galvasových i Romana Vlacha jsem využil svých osobních kontaktů, které s těmito hráči mám díky práci pro oficiální web klubu HC Olomouc a webu Hokej.cz. Bratrský vztah jsem si nechal vysvětlit od bratrů Kratochvílových, kteří spolu nastupují v týmu Přerova. Můj výběr byl v tomto případě umocněn tím, že se jedná o dvojčata. 3. Zdroje/stav problematiky Předtím, než jsem začal svůj samostatný projekt vypracovávat, jsem se do žádného hledání předchozích projektů s podobnou tématikou nepouštěl. Chtěl jsem, aby celý koncept mé práce vyšel pouze z mé hlavy, a myslím si, že kdybych se pustil do hledání projektů, které byly vytvořeny v minulosti, mohlo by to můj postup ovlivnit. Při vypracovávání tohoto samostatného projektu jsem využil jen jeden knižní zdroj, a to knihu Ondřeje Zamazala s názvem „Kniha rekordů extraligy ledního hokeje“ z roku 2016. Jinak mi byly nápomocny články zlínské a přerovské mutace Deníku, jeden článek z webu deník Sport, tedy iSport.cz, jeden článek z webu bsndenver.com, jeden pak také z oficiálních webových stránek NHL. Rovněž mi pomohly oficiální webové stránky klubů HC Olomouc a HC Zubr Přerov. Vůbec nejvíc jsem pak z internetových zdrojů pracoval s webem www.eliteprospects.com, což je hokejová databáze, v níž je možné dohledat všechny potřebné informace o každém profesionálním hokejistovi světa. Stránka zahrnuje o jednotlivcích obecné informace jako datum narození, místo narození, tělesné proporce, kompletní statistiky z kariéry, úspěchy či přestupy. Naprosto primárním zdrojem pro mě byli ale samotní respondenti. Jen od nich jsem mohl zjistit informace, které jsem potřeboval. 4. Ideový plán S mým návrhem jsem přišel za Mgr. Karlem Páralem, kterému se nápad líbil, a toto téma mi pro můj samostatný projekt schválil. Základním prvkem mého plánu bylo, abych získal rozhovory několika respondentů z hokejového prostředí, kteří mají zkušenosti s vzájemným působením rodinných příslušníků v jednom oddíle. Přísně vytyčený harmonogram své práce jsem neměl, protože ve všech případech záleželo zejména na tom, kdy budou mít čas samotní respondenti. Rozhovor s Lukášem a Jakubem Galvasovými i Romanem Vlachem jsem totiž dělal ještě v průběhu sezóny, proto bylo potřeba domluvit se s nimi na termínu, kdy nebudou mít zápas ani trénink. Zato s bratry Kratochvílovými jsem dělal rozhovor v době, kdy už měli po sezóně. Jedinou jistotu, kterou jsem ve svém plánu měl, bylo, že chci napsat glosu, která pojí i mojí osobní zkušenost s tématem. Chtěl jsem se do ní pustit až ve chvíli, kdy budu mít hotový rozhovor právě s dvojčaty Kratochvílovými, abych jejich dojmy ze vzájemného působení v jednom týmu mohl srovnat se svými poznatky. 5. Postup práce Na svých textech jsem pracoval průběžně. Ke každému ze tří rozhovorů bylo potřeba si udělat přípravu otázek, při které jsem čerpal z již výše zmíněných zdrojů. Jako první jsem se domluvil na rozhovoru s Lukášem a Jakubem Galvasovými. Jelikož jsem s Galvasem mladším v minulosti už dělal spoustu rozhovorů, a tudíž se s ním znám, kontaktoval jsem ho a domluvil se s ním na termínu schůzky, který bude vyhovovat jak mně, tak hlavně jim oběma. Rozhovor jsme nakonec uskutečnili v prostorech zasedací místnosti klubu HC Olomouc. Důvody výběru těchto dvou respondentů jsem uváděl už ve druhé části záměru svého samostatného projektu. Zajímalo mě, jaké pocity měli, když nastupovali proti sobě, jak se cítili před prvním zápasem, který odehráli vedle sebe v jednom obranném páru, jak na tohle všechno reagovali jejich blízcí nebo do jaké míry ovlivnil Lukáš Galvas kariéru svého syna Jakuba. V rámci rozhovoru jsme se ale pak dostali i k otázkám, které jsem dopředu neměl připravené, a vznikly až bezprostředně v průběhu povídání jakožto reakce na odpovědi. Při výběru respondentů ve vztahové rovině otec trenér – syn hráč jsem zvolil Romana Vlacha, který už od konce sezóny 2016/17 působil v Olomouci. Situace se ale trochu zkomplikovala, když se kluby Olomouce a Třince domluvily na tom, že Roman Vlach zamíří na hostování právě k Ocelářům a opačným směrem poputuje Zbyněk Irgl. Původně mělo hostování trvat po dobu jednoho měsíce, následně ale bylo prodlouženo do konce sezóny 2017/18. Potřeboval jsem se proto s Romanem Vlachem spojit telefonicky, k čemuž jsem využil sportovního manažera HC Olomouc Josefa Podlahu, se kterým se znám už spoustu let, a který mi kontakt na Romana Vlacha poskytl. Romanu Vlachovi jsem tedy zavolal a zeptal se ho, zda by byl ochotný se mnou rozhovor udělat. Upozornil mě na to, že už dříve avizoval, že rozhovory na téma „otec“ odmítá dělat, ale jelikož se jedná o materiál pro studijní projekt, řekl mi, že udělá výjimku. Domluvili jsme se tedy na termínu, který Romanovi vyhovoval, a následně jsme se setkali v jedné z kaváren v Třinci. Roman bez jakékoliv záště odpovídal na všechny moje dotazy, i když podle mě některé z nich nemusely být úplně příjemné. Zajímala mě různá úskalí, která vznikají, když syn hraje pod vedením vlastního otce, a jestli to má i nějaké výhody. Poslední ze všech tří rozhovorů jsem dělal s bratry Kratochvílovými. S těmi jsem se do té doby osobně nikdy nesetkal. Můj kamarád, se kterým jsem ale před pěti lety působil v jednom florbalovém týmu, s oběma bratry v přerovském klubu hrával, proto nebyl problém se s nimi spojit. Oproti rozhovorům s Galvasovými a Romanem Vlachem bylo jednodušší najít společný termín na uskutečnění rozhovoru, jelikož už Kratochvílové měli po konci sezóny. S týmem HC Zubr Přerov prohráli ve čtvrtfinále play off druhé nejvyšší hokejové soutěže všechna čtyři utkání, čímž vypadli nejrychlejším možným způsobem. Setkali jsme se v jedné z přerovských kaváren a v rámci rozhovoru jsme si povídali přes půl hodiny. Zajímalo mě, jak dlouho spolu hrají v jednom útoku, jestli mezi sebou mají tzv. sourozeneckou chemii, kolik času spolu tráví mimo led, v čem jsou odlišní nebo to, jaké měli pocity, když si oba mohli zahrát proti Jaromíru Jágrovi. Nakonec z tohoto rozhovoru vznikl nejdelší text mého projektu. Nejdříve ze všeho jsem si každou nahrávku přepsal formou „otázka – odpověď“, což mi přišlo vůči formátu, který jsem si zvolil, nejadekvátnější. Byl jsem přesvědčený, že jiným způsobem, třeba formou storky, bych texty zbavil jejich autentičnosti, a to jsem nechtěl. Poté, co jsem učinil tuto první fázi, zvolil jsem titulek. A to s takovým záměrem, aby byl trefný a nevšední. Posléze jsem ve všech třech případech v několika odstavcích uvedl dané téma do kontextu tak, aby čtenář věděl, co ho v následujících řádcích čeká. V předposlední fázi jsem se pustil do glosy, ve které jsem nechal promluvit svoji vlastní zkušenost se zvoleným tématem. Popsal jsem, jaké pocity mám ze vzájemného působení s mým o tři roky mladším bratrem Petrem v jednom florbalovém týmu. I když je téma samostatného projektu zasazeno do hokejového prostředí a moje glosa se do toho zdánlivě nehodí, zdůvodnil jsem v ní své důvody, tedy kromě osobní zkušenosti s tématem, proč jsem ji do projektu zařadil. Netypicky až v samotném závěru, alespoň co se časové hierarchie tvorby mého projektu týká, jsem napsal úvodní článek, který usazuje vybranou tématiku do už dříve známých okolností. Jelikož jsou v tomto „úvodníku“ využity i citace z následných rozhovorů, nebyla jiná možnost, než vytvořit tento text až úplně na konec. 6. Sebehodnocení Při závěrečném hodnocení svého samostatného projektu můžu říct, že jsem s výslednou podobou spokojen a myslím, že se mi povedlo naplnit předem stanovené cíle, nebo je možná ještě o něco převýšit. Zaprvé podle mě tato práce splnila svůj primární úkol, tedy dát možnost nahlédnout tzv. pod povrch. Všichni respondenti mluvili otevřeně, pocity ze vzájemného působení v jednom týmu s rodinným příslušníkem demonstrovali i na konkrétních situacích. Nejméně mě asi překvapili Lukáš a Jakub Galvasovi. Znám je totiž už z předešlých rozhovorů a už trochu vím, jak se při rozhovorech chovají a jak hovoří. Navíc už na téma „otec a syn v jednom mužstvu“ pár rozhovorů absolvovali. Přesto i zde jsem se dozvěděl něco nového a rozhodně jsem se nenudil. Jedna z věcí, která mi zůstala v hlavě, byl kladný přístup mladého Jakuba Galvase k rozhovorům a médiím jako takovým, což u hokejistů, nebo sportovců obecně, není až tak častý jev. Velmi mile mě překvapil Roman Vlach. Vzhledem k tomu, že už do médií o svém otci nechce mluvit, se v rozhovoru se mnou rozpovídal bez jakékoliv zášti a z pohledu tématu projektu beru tento rozhovor možná jako vůbec nejnosnější. A to z toho důvodu, že přinesl, podle mého názoru, nejvíc informací, které nejsou na první pohled zřetelné, a také kvůli tomu, že vzájemné angažmá s otcem u jednoho týmu mělo přímý vliv na jeho kariéru. Nyní se oklikou vrátím ke druhému odstavci této kapitoly, konkrétně k mému tvrzení, že výsledek možná ještě překonal stanovené cíle. Myslím si, že kromě jakési edukativní stránky, nabízí rozhovory i pobavení. Záměrně to zdůvodňuji až tady, protože se budu zmiňovat o rozhovoru s dvojčaty Kratochvílovými. Po rozhovoru s nimi jsem odcházel s úsměvem, protože jsem se opravdu moc bavil. Překvapilo mě, jak byli oba sdílní, že na sebe během rozhovoru reagovali naprosto bezprostředně, aniž by mě předtím kdykoliv viděli. Ještě před samotným rozhovorem jsme prohodili několik slov tzv. mimo nahrávku, což vedlo k tomu, že jsme se všichni uvolnili a díky tomu nebyl rozhovor nijak svázaný. Stejnou věc jsem se snažil praktikovat i u předchozích dvou rozhovorů, u Kratochvílových to však splnilo svůj účel zřejmě nejvíc. Myslím si, že velkým důvodem, proč byli oba tak sdílní, bylo to, že nejsou na zájem médií až tak zvyklí, a jak mi sami řekli, rozhovoru si velice cenili. Neprojevila se u nich žádná přesycenost z rozhovorů, měl jsem z obou bratrů pocit, že si rozhovor opravdu užívají. Co se týká mé glosy, kterou jsem svůj projekt uzavřel, snažil jsem se pokračovat ve stejném duchu, v němž se nesly všechny rozhovory – vyjádřit mé pocity z osobní zkušenosti spojené s vybraným tématem a zároveň ji vytvořit tak, aby nenudila. Myslím si, že tato glosa může být i pro mě osobně cenným artefaktem, který si s mým bratrem s odstupem času rádi přečteme. V úvodním článku jsem se pokusil zasadit všechny rozhovory do všeobecně známého kontextu, jehož opěrnými body byly momenty z historie, ať už dávné, nebo nedávné. I když tomu tak v případě třech vzniklých rozhovorů není, pokusil jsem se v „úvodníku“ vypíchnout extrémní případy. Například příběh bratrů Šťastných, kteří se díky hokeji dostali ke svobodě, a na druhé straně kauzu bývalé lyžařky Šárky Strachové a jejího otce Petra Záhrobského, kteří spolu vzájemně spolupracovali, ale jejich konec vyústil až soudním řízením a tahanicemi o peníze. 7. Zdroje Úvodní článek: https://www.nhl.com/news/gordie-howes-sons-loved-being-his-teammate/c-280934332 https://www.bsndenver.com/stastny-brothers-defect-for-nhl/ https://sport.idnes.cz/petr-zahrobsky-sarka-strachova-soud-o-penize-fn6-/lyzovani.aspx?c=A150113_114516_lyzovani_ten http://www.eliteprospects.com/player.php?player=737 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=738 Rozhovor s Lukášem a Jakubem Galvasovými: https://isport.blesk.cz/clanek/hokej-tipsport-extraliga/135393/1000-kol-extraligy-na-rozlucku-otce-jaskina-naskocil-i-jeho-13lety-syn.html ZAMAZAL, Ondřej. Kniha rekordů extraligy ledního hokeje. Praha: BPA sport marketing, 2016. http://www.eliteprospects.com/player.php?player=162759 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=112363 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=23710 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=236429 http://www.hc-olomouc.cz/clanek.asp?id=Otec-po-boku-syna-Do-Olomouce-prichazi-obrance-Lukas-Galvas-4535 Rozhovor s Romanem Vlachem: https://hokej.idnes.cz/rozhovor-s-hokejistou-vlachem-dz1-/hokej.aspx?c=A130207_091746_hokej_par https://hokej.idnes.cz/hokej-zlin-vlach-vyrazeni-09z-/hokej.aspx?c=A151124_080615_hokej_rou https://hokej.idnes.cz/hokej-zlin-vlach-02n-/hokej.aspx?c=A140516_074729_hokej_rou https://zlinsky.denik.cz/hokej_region/vlach-syn-neni-protezovany-20111104.html https://zlinsky.denik.cz/fotbal_region/vlach-hral-za-zlin-a-fandil-vsetinu-kvuli-tatovi.html http://www.eliteprospects.com/player.php?player=19014 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=60795 http://www.eliteprospects.com/team.php?team=1567 http://www.eliteprospects.com/team.php?team=153 Rozhovor s Matoušem a Šimonem Kratochvílovými: http://www.hokejprerov.cz/clanek.asp?id=Spoluprace-dvojcat-klapla.-Krasne-sourozenecke-chvile,-rekl-Simon-Kratochvil-3864 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=213665 http://www.eliteprospects.com/player.php?player=213673 https://prerovsky.denik.cz/hokej_region/zubri-dvojcata-pokracuji-klub-podepsal-matouse-a-simona-kratochvilovy-20170628.html
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Samostatný projekt v rámci fotografické a sportovní specializace
Zveřejněno v: fotožurnalistika

Stolní fotbálek na Olomoucku

Samostatný projekt - záměr 1. Cíl práce Samostatný projekt je výsledkem kombinace mé praktické a tematické specializace, kterou jsme si v rámci studia volili. Já jsem absolvoval televizní a sportovní žurnalistiku. Cílem této práce je natočit reportáže, které se budou týkat sportovního tématu. Obě reportáže jsem natáčel o stejném tématu, a to stolním fotbálku. Cílem delší reportáže, je všeobecná osvěta a poukázání stolního fotbálku jako sportu a ne jen hospodské zábavy. Kratší reportáž monitoruje přímo jeden z turnajů Studentského fotbálkového poháru v Olomouci. 2. Výběr tématu Téma obou reportáží reflektuje mé specializace, které si v průběhu studia zvolil. Z toho důvodu je projekt z praktického hlediska televizní a z tematické specializace sportovní. Téma je mi velmi blízké, jelikož se sám už třetím rokem účastním pravidelných turnajů v tomto sportu. Dalším faktorem, který mě ovlivnil při volbě tématu je neprozkoumanost a veřejná neznalost tohoto tématu. Stolní fotbálek shledávám jako populární, nejen mezi studenty, ale pouze v případě zábavy při návštěvách hospod. Veřejnost málo ví, že je to plnohodnotný sport s pravidly, ligami a různými typy a metodami hraní. 3. Zdroje a stav problematiky O stolním fotbálku je na YouTube hodně videí, ale žádné z nich nezachycuje téma ve stejném podání jako já. Všichni pouze ukazují triky nebo se snaží diváky naučit techniky, ale žádné z videí se nezabývá pravidly, ani regionálním pojetím tohoto tématu. Většina těchto videí, je tvořena profesionálními hráči, kteří však často zdaleka neumí to, co amatérští nadšenci. Jedná se takzvaný ligový přístup, kdy se hráči profesionálních soutěží naučí jednu střelu, která funguje, a opakují ji stále dokola, jako stroje. Jsou cvičeni vyhrávat, kdežto amatéři se snaží naučit co nejvíce možných výstřelů, přechodů a technik, které je budou bavit. Ani jedno z těchto videí se nezabývá obecným představením fotbálku, jakožto sportu. Jako sport to někteří lidí vnímají až od profesionální úrovně, ale faktory sportu můžeme vidět i na nejnižších amatérských úrovních. Co se týče zdrojů, informace o pravidlech jsem čerpal z oficiálních pravidel vydaných Mezinárodní federací stolního fotbálku dostupných z https://www.tablesoccer.org/rules/documents/2016_Rulebook.pdf. Použil jsem anglickou verzi, jelikož v češtině jsou poslední dostupná pravidla z roku 2007, a od té doby proběhlo několik změn. Bližší informace o turnajích jsem zjišťoval z jejich oficiálních stránek www.sfp.g-a-f-a.com. Informace ke zpracování a editaci videí a zvuku jsem čerpal ze svých zkušeností, které jsem získal díky absolvování předmětu Audiovizuální technika, Praktikum televizní žurnalistiky, Workshop televizní žurnalistiky a Moderování. Problematiku jsem vyhledával na YouTube pod hesly stolní fotbálek, foosball nebo turnaj ve stolním fotbálku. Při průzkumu jsem narazil na různá videa s návody, ale i záznamy turnajů. Při této rešerši jsem narazil na problematiku ligových hráčů proti amatérským. Bylo by zajímavé rozpracovat tuto problematiku do hloubky, já však neznám nikoho z ligových hráčů osobně a nekorespondovalo by to s mým prvotním plánem. 4. Ideový plán a) Studentský fotbálkový pohár Hlavním cílem této reportáže je přiblížit atmosféru turnaje ve stolním fotbálku. Tyto turnaje se v Olomouci konají pravidelně, zahrnují jak studenty, tak i pracující. Jedná se o popsání konkrétního cyklu turnajů, které organizuje respondent z druhé reportáže. V reportáži šlo o zachycení prostředí, ve kterém se turnaj odehrává, o poukázání atmosféry a přiblížení samotné hry. Půjde o zachycení atmosféry přímo v dané hospodě, kde se turnaj bude odehrávat. Mimo záběrů z nich chceme znát pohled na turnaje několika z účastníků, zachytit jejich emoce a jejich nasazení v jednotlivých zápasech. Dalším respondentem bude organizátor turnajů, který podá informace o turnaji a zhodnotí letošní ročník. Výstupem bude klasická televizní reportáž, kde reportér na místě zpovídá účastníky a přináší divákům pouze základní informace a pohled na jiný druh sportu, než bývají diváci zvyklí. Ve sportu často dostávají nejvíce prostoru majoritní sporty, jako je fotbal nebo hokej a sporty, stolní fotbálek bývají úplně opomíjeny. b) Stolní fotbálek na Olomoucku Hlavním cílem mé práce je předložení pohledu na stolní fotbálek jako na sport, ne pouze vybavení hospody. Toho docílím popisem základních typů stolů, míčků, střel a obecně představením stolního fotbálku. Dalším faktorem, který mi v tomto představení pomůže, je vypíchnutí nejdůležitějších pravidel, které pokud kdokoli bude dodržovat, uvidí sportovní stránku této hry a dojde ke zkvalitnění jeh zápasů. Bez dodržení základních pravidel není možné si kvalitně zahrát, dodržet fair play a využít tento sport v celé jeho kráse. Proto je dílčím cílem ukázání základních pravidel. Dalším dílčím cílem je reflektovat situaci okolo tohoto sportu na Olomoucku. Zjistit, jaká je tu komunita a jaké jsou zde možnosti se ve stolním fotbálku rozvíjet. Celé téma jsem zpracovával do reportáže, kterou jsem natáčel při metodě zúčastněného pozorování a aktivního zapojování. Snažil jsem se zachytit co nejvíce detailů a praktických informací, které nejsou nikde vysvětlené. Zaměřil jsem se především rozhovor s respondentem, který se ve fotbálkovém prostředí pohybuje téměř dvacet let a je nejlepším amatérským hráčem na celém Olomoucku. Jeho teorii jsem se rozhodl doplnit o praxi v podobě instruktážní části reportáže, kde on sám vysvětluje pravidla za podpory obrazového materiálu. Zároveň respondent předvedl střely a triky, na které je třeba řádná dávka tréninku a neumí je každý. Výstupem reportáží bude popis základních informací, základních pravidel a shrnutí situace o stolním fotbálku v oblasti Olomoucka. Divák by měl proniknout do hloubky typů stolů, míčků, ponaučit se o pravidlech, bez kterých tento sport není sportem, zjistit, co vše je možné dokázat s míčkem a hráčem, a zjistit, jak si stojí Olomoucko, co se týče tohoto typu hry. 5. Postup práce V této kapitole bude chronologicky popsán můj postup práce, budou zde zachyceny nejdůležitější momenty, ať již pozitivní, či ty, co natáčení ovlivňovaly negativně. a) Studentský fotbálkový pohár v Olomouci První reportáží je Studentský fotbálkový pohár v Olomouci. Reportáž měla za cíl přiblížit samotný cyklus turnajů a jejich atmosféry, rozhovory s účastníky a ukázka jejich hry. Reportáž byla určena pro studentskou televizi UPTV. Před samotnou reportáží jsem si potřeboval zařídit redaktora, který se ke mně přidal v rámci předmětu Workshop televizní žurnalistiky. Jelikož jsem základní informace o turnajích znal, sjednali jsme si schůzku, předal jsem mu základní informace a domluvili jsme se na cíli reportáže. Následovala schůzka s organizátorem turnaje, který chce zůstat v anonymitě. Na schůzce nám sdělil základní informace o turnaji, datum, lokalitu, časový harmonogram turnaje, počet týmů a systém, kterým se turnaj hraje. Redaktor mu nastínil otázky, na které se ho budeme ptát, protože tím, že nechce vystupovat před kamerou, si je potřeboval připravit. Samotný turnaj se konal 20. dubna 2017. Na místo konání jsme spolu s redaktorem došli s časovým předstihem, abychom se stihli připravit a abychom si zmonitorovali terén a podmínky pro natáčení. Hlavně ty světelné. Jelikož jsem se na tomto turnaji staral pouze o kameru, většinu času jsem stál přímo u fotbálkového stolu a s obezřetností sledoval hru, emoce a jednotlivé detaily. Při tom jsem pomáhal redaktorovi s formulováním otázek pro účastníky, jelikož jsem turnaj již druhým rokem hrál, nebylo tak těžké vymyslet správné otázky a domluvit respondenty. Mezi natáčením samotných zápasů jsme spolu s redaktorem natočili i rozhovory s dvěma účastníky a s organizátorem. Po skončení turnaje bylo nutné natočit předávání cen vítězným týmům, bohužel nám nikdo z vítězů neposkytl rozhovor. Po turnaji následoval střih videa, který jsme spolu s redaktorem dělali dohromady. Nejprve jsme vymysleli, jaké dodatečné komentáře budeme do videa chtít namluvit, následovalo jejich natočení, rozstříhání do úseků a poskládání za sebe. Spolu s redaktorem jsme následně vytřídili záběry a vybírali jsme vhodné do naší reportáže. Po poskládání záběrů a komentářů dohromady jsme video zveřejnili pod hlavičkou Studentské televize UPTV. Největším problémem při natáčení byla velmi rozdílná světelnost v jednotlivých částech hospody, kde se turnaj konal. V podniku se střídaly světla s různým tónem a stolní fotbálek má sám o sobě osvětlení, takže se většina záběrů točila v protisvětle. Dalším výrazným ztížením bylo, že organizátor turnajů nejprve vůbec nechtěl vystupovat před kamerou, to se nám povedlo překonat díky předem poskytnutým otázkám. Zanedbatelnou komplikací byla také menší účast na turnaji, kterou však napravila participace jednoho ryze ženského týmu a jednoho týmu zahraničních studentů.   Odkaz na realizaci: https://www.youtube.com/watch?v=sTsO6LxIL2c b) Stolní fotbálek na Olomoucku Druhá reportáž vznikla nezávisle na první s jiným cílem. Tato reportáž má ukázat studentům, že fotbálek není jen druh hospodské zábavy, ale jedná se o sport, který má mnoho obdob a možností. Reportáž vznikla za účelem samostatného projektu a použít dá se použít jako propagační video pro samotný Studentský fotbálkový pohár. Tato reportáž si žádala větší a odbornější přípravu. Vše jsem řešil s člověkem, který zde organizuje turnaje, rozumí stolnímu fotbálku velmi dobře a brilantně ho hraje. Na začátku jsem si důkladně promyslel, co vše budu chtít v reportáži zahrnout. Jsou to základní informace, výběr ze základních pravidel, ukázka triků a různých střel a v neposlední řadě zhodnocení fotbálkové situace na Olomoucku. Na jednom z turnajů, které jsem hrál, jsem se o tomto záměru bavil s organizátorem, se kterým jsem si domluvil jeho participaci na tomto projektu. Poté jsem udělal rešerši informací o základních typech stolních fotbálků, typech míčků, různých střelách a organizovaných turnajích po okolí. Následovalo nastudování oficiálních pravidel stolního fotbálku, které vydala Mezinárodní federace stolního fotbálku. Pravidla obsahují od etického kodexu, přes definice míčků a tolů, nedovoleného hraní až po oblékání na jejich oficiálních turnajích. Sami o sobě mají dvacet stran. Poté jsem si vyjednal schůzku s organizátorem, který mě pozval k sobě domů a domluvil jsem si natáčení u něho. Má doma americký stůl Tornado, který patří k jednomu z nejkvalitnějších a nejrychlejších stolů. Na Olomoucku je jediný kus svého druhu. Jelikož jsem byl při natáčení této reportáže sám kameramanem, reportérem i střihačem nemusel jsem absolvovat žádné porady. Následovalo samotné natáčení u organizátora doma. Pro toto natáčení jsem volil jak statické záběry z různých úhlů, tak i pohyblivé záběry. Začal jsem natáčením hry ze stativu a postupně jsem přecházel na jednotlivé detaily. První den natáčení jsem udělal záběry na stolní fotbálek, detaily, a ukázku triků. Další natáčecí den pak byl o vysvětlení pravidel a jejich praktické aplikaci a rozhovoru s organizátorem, který prokázal hluboké znalosti a zájem o stolní fotbálek. Nakonec zhodnotil situaci týkající se tohoto sportu v oblasti Olomoucka. Tyto informace jsem nabíral pomocí nestrukturovaného rozhovoru, jelikož v případě strukturace by mohly uniknout zajímavé a podstatné informace, ke kterým bychom se v rozhovoru nemuseli dostat. Po natočení všech záběrů následovala práce ve střižně. Tam jsem nejprve vybral vhodné záběry, jelikož jsem měl velké množství materiálu, ale ne všechny záběry byly zajímavé a použitelné. Následně jsem si sepsal text, který reportáž doprovází a namluvil jsem si svůj komentář. Poté jsem vybral použitelný hlas organizátora, který jsem upravil a vytvořil tak koncept reportáže, od základních informací až po místní hodnocení. Následovalo skládání záběrů za sebe a synchronizace zvuku. Největším problémem natáčení této reportáže byl omezený prostor u organizátora doma, který má stolní fotbálek v obýváku a tudíž nebylo možné mít záběry čistě jen na celý stůl, bez jakéhokoli pozadí. Oproti tomu divák může vidět typ stolu, který je na Olomoucku jediný a nesetká se s ním obyčejně v hospodě. Problémem bylo stejně jako v minulé reportáži, že organizátor turnajů nechce vystupovat před kamerou, což omezilo možnost záběrů postoje, pohybů celého těla a vzdálenějších záběrů, které nemíří jen na fotbálkový stůl. Také proto jsem musel do reportáže tuto informaci přidat. I přesto se ale sám nabídl, že pravidla vysvětlí prakticky a bude je ukazovat přímo na stole, což lidé potřebují kvůli vizuálnímu vnímání a jednoduššímu pochopení celého výkladu. Odkaz na realizaci: https://www.youtube.com/watch?v=Ibhvk2Izd5k&feature=youtu.be 6. Sebehodnocení Úkolem samostatného projektu bylo vytvořit sportovní reportáž, což jsem podle mě splnil. Myslím však, že v reportáži z turnaje je určitě prostor pro zlepšení. Šlo by zapojit více hráčů do rozhovorů a položit i jiné otázky než jen zjisti, za jaký tým hraje a jak často se účastní. Myslím, že atmosféru turnaje se nám však zachytit podařilo a svůj účel tak tato reportáž splnila. Co se týká reportáže Stolní fotbálek na Olomoucku, nejsem spokojený na sto procent. Záběry jsou pouze z jednoho typu stolu a celou reportáž se opakují jen prostřihy mezi detaily a záběry na plochu fotbálku, což může diváka, který nemá o stolní fotbálek moc zájem rychle odradit. Další mou chybou při natáčení této reportáže bylo natáčení příliš dlouhých statických záběrů, což znamenalo velké množství materiálu, ale daný materiál byl neustále stejný. Myslím, že mi práce na projektu přinesla značný posun v mých dovednostech, co se týká střihu, ale i točení. Do budoucna mám možnost poučení se ze svých chyb. Téma by se určitě dalo rozpracovat víc do hloubky, zaměřit se na jednotlivé rozdíly mezi jednotlivými druhy stolů a míčků. Zároveň by se dala vypracovat specifika každého stolu. Například mezi stoly je někdy rozdíl i 120 kilogramů a mezi míčky 10 gramů. Zajímavé by mohlo být sledovat dlouhodoběji turnaje v přímo v Olomouci a porovnat je s vesnickými, jelikož dle slov organizátora olomouckých je o fotbálek na vesnicích větší zájem. Dalším možným zpracováním by mohlo být přinesení náhledu do profesionálních soutěží a lig. Tam by se mohlo pracovat i s nejlepšími českými hráči, reprezentanty a porovnat jejich smýšlení s amatéry. 7. Zdroje a literatura Ke své práci jsem žádnou literaturu nevyužíval, jelikož jsem spoléhal na znalosti z absolvovaných kurzů. Pouze při rešerši jsem otevřel pravidla stolního fotbálku. Veškeré informace jsem získával od organizátora, který si říká Shadow a je na něm vidět, že fotbálkem žije. Díky němu jsem se i já sám zlepšil ve hraní, rozšířil si obzory a zjistil veškeré podstatné informace, které umožnily natočení reportáže. Velmi mi pomohl i jeho web, kde jsem si mohl vyhledat podrobné informace o turnajích a výsledcích. Přínosem mi byla i jeho přednáška s názvem Fotbálkové doučování, kterou jsem absolvoval a kterou dále rozšiřuje skrz Facebook Doučování Stolní fotbálek Olomoucko. Velké plus je i to, že se Studentského fotbálkového poháru už tři roky účastním a o stolní fotbálek se sám aktivně zajímám.
Zveřejněno v: TV žurnalistika

Když stát sám sebe připravuje o peníze

Již více než rok platí v České republice nový hazardní zákon, který se mimo jiné dotýká i online pokeru. A to mnohem výraznější měrou než by kdo předpokládal. A především než by bylo vůbec nutné.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Poker byl až na výjimky vždy spíše na okraji zájmu české společnosti. Onu výjimku tvořily především velké úspěchy českých hráčů na živých turnajích. Vše začalo v jeden prosincový den v pražském hotelu Hilton.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
Stál u zrodu Asociace pokerových hráčů České republiky, která se snaží o úpravu hazardního zákona a zlepšení prostředí pro online poker v Česku. Vedle toho se dlouhodobě pokerem živí a své znalosti předává dál formou koučinku, strategických článků či videí. Vypadá to, že nedostatkem práce Lukáš Horák v současnosti rozhodně netrpí. „Měl jsem i nabídku vstoupit za Piráty do politiky, ale myslím, že těch svých aktivit mám už tak dost.“
Zveřejněno v: psaná žurnalistika
„Stejně mě nevezmou,“ říkal si Zoltán Bán, když narazil na možnost podat přihlášku do pokerové stáje bitB (zkratka pro best in the Business), která právě nabírala nové členy. Stále rostoucí projekt trojice veleúspěšných pokerových hráčů Patricka Leonarda, Samuela Vousdena a Tomiho Brouka lákal nové tváře, ale toto trio rozhodně nemělo zapotřebí vzít každého zájemce. „Z jejich jmen určitě pramení exkluzivita té stáje. Za dva roky, co jsem byl v bitB, jsem viděl, jak nebyli přijati třeba hráči s profitem dva miliony dolarů. Zkrátka si můžou vybírat ty nejlepší hráče,“ vzpomíná Zoltán Bán na své působení v momentálně nejlepší pokerové stáji světa. O to větší překvapení pro něj bylo, když se dozvěděl, že zrovna on byl přijat, i když sám měl v té době s MTT turnaji (multi-table tournaments – vícestolové turnaje), na které se bitB zaměřuje, minimální zkušenosti.
Zveřejněno v: psaná žurnalistika

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Říjen 2018 »
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace