Anatol Svahilec, vlastním jménem Václav Šindelář je český slammer a moderátor. V roce 2014 ve svém debutovém roce vyhrál Mistrovství ČR ve slam poetry, čímž se stal jednou z nejvýraznějších osobností této scény. Mimo jiné je autorem téměř dvou tisíc článků na české i anglické wikipediim divadelním režisérem, příležitostná, hercem a autorem tří slammových sborníků.
Playlist jeho slammových vystoupení naleznete zde.
Jak vůbec vznikl pseudonym Anatol Svahilec?
Anatol Svahilec byl můj pseudonym do školního časopisu na gymnáziu, který se jmenoval Machine gever. Byly jsme německé Masarykovo gymnázium, takže zkratka MG, stejně jako pro německý kulomet. Do časopisu jsem psal fejetony, ale chtěl jsem být trošku drzejší, proto jsem si vymyslel tento pseudonym. Když jsem později začal slammovat v Plzni, kde měl každý nějakou přezdívku, rozhodl jsem se vystupovat pod jménem Anatol Svahilec. Od té toby to ke mně přirostlo.
Jak byste vysvětlil koncept slam poetry někomu, kdo o tom v životě neslyšel?
Je to žánr, pro lidi, kteří všeobecně píšou texty, především poetické, a zároveň si nemůžou pomoct a své texty mají potřebu předvést ostatním. Slam poetry má pouze dvě pravidla. Performeři na jevišti nesmí mít žádné rekvizity a kostýmy a musí používat jen vlastní texty. Občas býváme srovnáváni se stand-upem, ale hlavní rozdíl je, že stand-up musí být vtipný, slam poetry nikoliv.
Spousta lidí se zalekne slova poezie, dalo by se ale říct, že je to jakýsi nástupce staromódní poezie pro mladší generaci?
Já trošku doufám, že ano. Ambicí slam poetry určitě není suplovat klasickou poezii, která dokáže k člověku emočně promlouvat. Slam poetry bude vždycky většinou zápavná a bude mít humorný charakter. Jsou samozřejmě i výjimky a čas od času vyhraje exhibici někdo s vážnými texty. Myslím si, že slam je spíše pro lidi, kterým nestačí si text pouze přečíst, ale potřebují k tomu i živý rozměr a dramatický prvek, který tomu vystupující dodávají.
Když se přesuneme k vaší tvorbě, co byl pro vás první impuls k napsání slammového textu? Kde jste se s tímto žánrem poprvé setkal?
Dlouho jsem na slam poetry chodil jako divák v Plzni, kde jsem vyrůstal, a strašně mě to pohltilo. Poprvé jsem se šel podívat na kamaráda, který slam poetry dělal. Hned ten den večer mě napadlo, že by mě taky bavilo vystupovat, ale nevěděl jsem, jak na to, ani co bych tam pretentoval. Když u nás byla další slammová exhibice, uvědomil jsem si, že mám napsaný jeden text z dob, kdy jsem chodil na střední školu, který byl poetický a splňoval pravidla slam poetry. Druhý text jsem napsal na poslední chvíli v kuchyni, a nakonec jsem skončil čtvrtý z osmi. Od té doby mě začali volat zpátky na vystoupení a už jsem z toho dlouho nevypadl. Souviselo to i s tím, že se mi ten stejný rok povedlo vyhrát titul mistra republiky. Jeden z mých kamarádů vždy říká, že to bylo překulení z hlediště na jeviště.
O čem byl ten váš první text?
Byl to takový epos o lovu mamutů. Tímto textem jsem si chtěl udělat legraci z naší učitelky českého jazyka a celkově z toho předmětu. Kdysi jsem za něj dostal jedničku za aktivitu v hodině.
Slam je hodně upřímný žánr, máte ale nějaké témata, do kterých se nechcete pouštět?
Vlastně ani úplně ne. Určitě je pro mě těžko uchopitelná například genocida v Gaze. To je něco, co jsem svým komediálním stylem nedokázal uchopit a postavit se k tomu z hlediska slammového žánru. Troufám si říct, že s válkou na Ukrajině se mi to povedlo. Rámcově to ale není o tom, že například stojím před lidmi při mých improvizovaných vystoupeních a doufám, že mi nějaké téma nezadají.
Jaké je téma, o kterém naopak velice rád přednášíte a píšete?
Mám jistou zásobu historických textů, ve kterých často používám jako komediální prostředek nějaké historické téma. Mám třeba text o husitech nebo o gotickém klášteře, který hoří a mniši ho stěhují. Povětšinou se prostřednictvím historické parodie snažím promlouvat k něčemu, co se dnes děje. Mám text, který se jmenuje „Příčiny českého národního pacifismu pohledem historické adiktologie aneb Stručná historie klasu," kde si dělám srandu z toho, jak se u nás dost kouří marihuana. Byla tady vždycky a vtipkuji, že ji kouřil už svatý Václav, nebo že Jan Hus byl upálen na marihuaně a podobně.
Věc, kterou si na slamu každý nejvíce užije, jsou právě živá vystoupení. Je to něco, co dělá slam poetry tím, čím je?
Jednoznačně. Bez živých vystoupení by slam poetry neexistovala, nebo by se z ní stal úplný bizár. Nedovedu si představit, jak by fungoval psaný slam.
Při vystoupeních slam poetry funguje divácká porota. Je to, že se mohou diváci takto zapojit do průběhu vystoupení, jedním z důvodů, proč je to tak baví?
Myslím si, že ano. Takový způsob bodování je podstatný a zásadní. Vše stojí na myšlence Marka Smitha. Jde o to, aby se ve slammové komunitě nevytvořilo nekritické prostředí, kde si každý jen plácá po ramenou a chválí se. Bez soutěže by mě to ani nebavilo, což říkám jak člověk, který většinou slammové akce už jen moderuje. Slammovou atraktivitu určitě zvyšuje i to, že tímto vznikají interakce mezi vystupujícími a porotami.
Nejen, že se věnujete slam poetry, ale máte i své vlastní projekty. Nevyžádaná rada je další komediální koncept, kde účinkujete. Kde se vzal nápad něco takového udělat?
Nevyžádaná rada je dítě Covidu. Dali jsme to dohromady během pandemie, kdy se nic moc nemohlo. V té době jsem se částečně podílel na dramaturgii v covidové televizi Paralelní Polis. Zanedlouho nám došlo, že děláme samé rozhovory a žádnou legraci. Původní nápad byl, že začneme psát scénáře k vtipným situacím, ale nakonec jsme usoudili, že improvizace bude lepší. Dohodli jsme se, že uděláme poradnu, kde budeme neseriózně radit lidem s jejich problémy. Zprvu jsme si dotazy psali sami, ale věděli jsme, že hned, co to bude možné, bychom si chtěli Nevyžádanou radu zahrát před lidmi, aby nám dotazy mohli psát oni. Dnes hrajeme i třikrát do měsíce.
Divácké otázky jsou občas opravdu zvláštní. Je nějaká, která vám opravdu utkvěla v hlavě?
Spousta lidí se nás snaží překvapit otázkou, která ještě nezazněla. Nedávno jsme dostali otázku, zda je divačka schopna splatit svo hypotéku ještě před smrtí. Na to mě bavilo odpovídat. Vymyslel jsem si slovní hříčku a ze slova hypotéka jsem udělal hippo-téka, čili obchod s hrochy. O tom je celý koncept, přesměrovat otázku úplně někam jinam. Krásných dotazů je spousta. Publikum tak může do všeho vstupovat ještě více než u slam poetry a tvořit s námi celý večer.
Teď mám pro vás připravených pět možná trochu neobvyklých otázek. První je, kdyby slova byla zvířata, jaké slovo by vás kouslo?
Já si myslím, že by mě kouslo slovo morceshadra, což je staré zaklení nebo vyjádření překvapení.
Kdyby vás měl hodnotit předmět a ne člověk, který předmět by vás nejvíce zkritizoval a proč?
Já myslím, že by to byl Slovník českého pravopisu. Aby se mi texty rýmovaly, používám špatné varianty přechodníků a vytírám si zadek s pády a podobně.
Která večerníčková postava by byla nejlepším slammerem?
Jednoznačně Rákosníček. Má na to nejlepší hlas.
Jakou malou nepříjemnost, třeba pocit mokré ponožky, byste přál svým nepřátelům?
Přál bych jim zažít být na jevišti s textem nebo s improvizací a mít opravdu těžké okno. Když s tím člověk umí pracovat, je to zvládnutelné, ale je velmi nepříjemné, když má člověk něco připraveného a je vidět, že všechna ta příprava je v prachu.
Poslední je trošku k zamyšlení. Kdyby slammeři měli vlastní stát, jaké barvy by byly na jeho vlajce?
Tak to se ptáš toho pravého, já jsem barvoslepý. Já si myslím, že by tam určitě měla být černá, možná i červená, to jsou takové divadelní, ale i anarchistické a revoluční barvy. A potom ještě třeba žlutá. Myslím, že by to mělo být laděno podobně jako angolská vlajka...
...nebo Německo. To by se hodilo, když je od roku 2016 v Německu slam poetry a seznamu kulturního dědictví UNESCO.
Pravda, pravda. Myslím si, že by to mělo být něco tak lehounce revolučního, manifestačního, protože sílu slam poetry opravdu má. Ještě by se klidně mohl přidat mikrofon jako nějaký znak.
Kristýna Abrahámová