Fejeton: Soud s Františkem Tuřínem

Před budovou Nejvyššího soudu bylo toho rána rušno. Na ulici se tlačily zástupy lidí v očekávání příjezdu velké celebrity, která měla stanout před tribunálem. Všechna známá i neznámá média chtěla být u toho. V televizi běžely speciály, co chvíli vycházely články o vývoji případu. Všichni s napětím očekávali, co se bude dít.
V tom se odkudsi zdáli ozval dunivý zvuk hlasité hudby a túrování motoru. „Už je tady!“ vykřikl kdosi z davu. Nastala mela. Fanoušci se začali prát s odpůrci. Do té mely přijel František Tuřín, jemuž ochranka sotva dokázala proklestit cestu davem až k soudní síni. Za ním se pak ve frontě tlačili lidé, kteří si na jednání koupili lístek.
Sál měl kapacitu tisíc míst, zbytek sledoval dění zvenku na obřích plátnech nebo doma u obrazovek.
Do zahájení zbývalo už jen pár minut. Žalobci burcovali dav, přesto se František Tuřín zdál být překvapivě sebevědomý a ledově klidný. „Za minutku začínáme,“ šeptl mu do ucha obhájce. „Dělejte všechno podle mne a bude to dobré.“
Ozval se zvuk gongu. Do místnosti vstoupil soudce a jeho tři přísedící. Šum v sále rázem utichl. „Vážení,“ začal předseda, „dnes jsme shromáždili v tomto sále, abychom soudili Františka Tuřína a rozhodli o tom, zda si zaslouží být členem naší společnosti nebo zdali bude navěky odsouzen k hanbě a potupení. Lidé si zaslouží vědět, co je tento člověk vlastně zač. Prosím, nechť je přečtena obžaloba.“
„Pan František Tuřín čelí podezření z mnoha závažných prohřešků proti společnosti. Jako údajný zastánce tradičních hodnot tvrdí, že na pizzu ananas nepatří, čímž odpírá právo, aby si každý vychutnal variantu podle své chuti. Dále projevil hlubokou nesnášenlivost vůči čivavám. Učil medvěda řídit auto a překračoval na dálnici povolenou rychlost. Dále: vyhrožoval lidem za názor, že krupičná kaše se musí míchat, snažil se podplatit továrny na pastelky, aby přestaly vyrábět zelené. Nesplachuje na záchodech, údajně se měl spolčit s Marťany, kteří mu měli zaplatit výměnou za zlepšování veřejného mínění o nepřátelské civilizaci a navázání spolupráce s ní. Projevoval sympatie ke Gargamelovi, prodával podvodné dokumenty potvrzující existenci Atlantidy a na svém pozemku má černé stavby, pod nimiž se podle našich informací skrývá apokalyptický nástroj zkázy.“
V davu to zašumělo. „Chce pan obžalovaný k předneseným obviněním něco sdělit?“ otázal se soudce předseda. „Ctihodný soude,“ začal Tuřín, „bylo by bláhové myslet si, že se k něčemu takovému doznám, i kdyby byť jen zlomek z toho, co tu zaznělo, byla alespoň z poloviny pravda.“ „Fůj!“ ozvalo se z řad odpůrců. „Právě ses přiznal, ty pakoni!“ zakřičel jeden z nich. „Ticho!“ zahřímal soudce. „Jak jsem říkal,“ pokračoval Tuřín, „k ničemu se nepřiznám, protože jsou to všechno výplody chorých myslí mých odpůrců, kterým se nelíbí lidé s jinými názory, obzvlášť pokud si je někdo dovolí říct nahlas a zkritizuje druhou stranu v čele s jejími morálními majáky za odporné bláboly, jimiž dennodenně zamořují veřejný prostor, staví na úroveň absolutní pravdy, a činí tak jakoukoliv debatu nad problémy naší společnosti naprosto nesmyslnou a zbytečnou. Správně bych měl stát na straně žalobců a tihle ztroskotanci na straně obžalovaných. Oni jsou tím pravým problémem, ne já! Toť z mé strany vše.“
„Dobrá, nyní přistoupíme k výslechu. Mají žalobci na pana Tuřína nějaké otázky?“ zeptal se předseda. „Zajisté, ctihodnosti,“ zareagoval žalobce. „Pane Tuříne, máte nějaký problém s modrou barvou?“ „Co je to za otázku? Jak to jakkoliv souvisí s mými kauzami?“ zarazil se Tuřín. „Ptám se já, pane Tuříne. Máte nebo ne?“ „Jak bych mohl? Je to moje oblíbená barva, je všude kolem nás. Modrá je planeta, kde můžeme žít, modrá je voda, kterou musíme pít. Modrá je obloha, když odejde mrak. Modrá je dobrá, už je to tak.“ „Jak potom vysvětlíte váš obdiv ke Gargamelovi, strůjci šmoulí genocidy? Copak nevíte, že padouchům, obzvlášť takovýmhle, se zásadně nefandí?“ „To je přece naprosto směšné.“
„Před pěti lety jste byl na jednom fanouškovském srazu v přestrojení za Gargamela, kde jste způsobil potyčku a hrubě jste nadával Šmoulům. Ve spisu k tomuto jednání jsou i policejní záznamy s výpověďmi očitých svědků. Není to zdaleka jediný případ nenávisti proti modrým. Na ČSFD jsme našli Vaše negativní hodnocení filmů s Avatarem. O Megamyslovi jste napsal, že jde o součást obrovského globálního modrého spiknutí. Stále mi budete tvrdit, že nemáte nic proti modrým?“ „To jsem nebyl já, to byl můj bratranec. My jsme si navzájem hrozně podobní, víte?“ Z jeho hlasu byla cítit značná nejistota. „Jenže vy žádného bratrance nemáte.“ „Chtěl jsem říct kamarád. Vymysleli jsme společně vtip, kdy se měl za mě vydávat, a zkoušeli jsme, kdo na to přijde.“
„Vážený soude, je zcela evidentní, že tento člověk bezostyšně lže, vymýšlí si a všemi pohrdá. Viděli jsme při jeho příjezdu ten samolibý úsměv, jak se na nás všechny dívá spatra a myslí si, že je nedotknutelný. Nemám dalších otázek,“ uzavřel žalobce.
„A co na to obhajoba? Silně pochybuji, že něco změníte, ale prosím, máte slovo.“ „Takže, pane Tuříne, žalobci tvrdí, že jste učil medvěda řídit. Je to pravda?“ otázal se obhájce. „Samozřejmě, že není. Jedná se o naprostý nesmysl. Toho medvěda v době, kdy mě přistihli, jsem neučil, jelikož měl trénink z dřívějška. Najal jsem ho jako osobního šoféra poté, co mi sebrali řidičák…“ Obhájce se na něj významně podíval. „Myslel jsem tím, že mi ho ukradli, ne že mi ho zabavila policie. Mít za řidiče medvěda je přece naprosto normální, nejsem snad jediný, komu diskriminace zvířat připadá špatná.“ „Byli zde zmíněny jakési falešné dokumenty o existenci Atlantidy.“ „Víte, já rád sbírám spoustu předmětů, i takových, které se laikovi mohou zdát bezcenné. Často se setkávám s nepochopením i od svých známých. Je to koníček jako každý jiný. Kupuji a prodávám. Zda je to pravé, to už není moje věc, já nejsem vetešník. A už vůbec netuším, zda mezi kousky ukrývajícími zapomenuté vědění jsou nějaké podvrhy. Každý kupující bere na sebe riziko, že cokoliv může být podvrh. Ovšem moje sbírka dýk a svícnů je stoprocentně pravá, ale tu nikdy neprodám.“ „Děkuji, to je vše,“ zakončil obhájce.
„Fajn, je čas na minutu nenávisti. Připravte si vaši munici. Pane obžalovaný, předstupte. Vážení přítomní, zde máte možnost vyjádřit váš názor na dosavadní skutečnosti zjištěné při vyslýchání. Házejte na něj cokoliv shnilého, odporného, páchnoucího či nechutného podle vašeho uvážení,“ vyzval předseda přítomné.
Po uplynutí minuty byl František Tuřín k nepoznání. „A nyní přejdeme k dokazování. Předvolávám svědka pana principála z Cirkusu Joudalini. Pane principále, poznáváte tohoto muže?“ „To je ten bídák, který mi ukradl medvěda.“ „Jak vám může jen tak někdo ukrást cirkusového medvěda?“ „Já upřímně nemám zdání.“ „A jak tedy víte, že vám ho obžalovaný ukradl?“ „Nechal mi na autě vzkaz: ‚Na chvíli jsem si půjčil vašeho méďu. Ani se ho neopovažujte hledat, jinak si při našem příštím setkání zahrajeme piškvorky a vy rozhodně nebudete mít kolečka. F. T.‘“ „Co jste dělal pak?“ „Samozřejmě jsem to nahlásil policii. Ta byla dva týdny zcela bezradná. Pak ale chytili na silnici nějakého blázna s medvědem, který vypadal přesně jako ten náš. A taky že jo.“ „Díky, to je z mé strany vše. Má obžaloba nějaké doplňující dotazy?“ „Ne, myslím, že výslech mluví sám za sebe.“ „A obhajoba?“ Tuřínův advokát jen zalapal po dechu a nevydal ani hlásku.
„Dobrá tedy. Tímto považuji výslech za ukončený. Soud obdržel důkazy i o dalších Tuřínových přečinech, ovšem za zdaleka nejhanebnější považuji spolčení se s Marťany. Člověče nešťastná, čeho jste chtěl dosáhnout? Co vám za to naslibovali? Vy jste opravdu magnet na problémy. Myslím, že otázka viny je jasná, teď už jen zbývá rozhodnout o výši trestu,“ konstatoval soudce.
„Námitka, ctihodnosti,“ ozval se Tuřínův advokát. „A to se podívejme. Obhajoba se nám konečně vzchopila. Povídejte.“ „Mám za to, že František Tuřín není největším hříšníkem ze všech, kdo se tohoto soudu účastní. Našli bychom mezi námi daleko větší zločince, než je on, jenže měl tu smůlu, že se na jeho přešlapy přišlo. Je to trest za jeho úspěchy, za to, že je slavný, oblíbený. Sáhněte si každý z vás do svědomí. Kdo někdy nefandil Gargamelovi, aby ty otravné pidipotvory už konečně chytil? Přiznejte si, kolik jste dostali pokut za parkování, za zapomenutý řidičák, techničák, za prošlou dálniční známku. Kdo z vás někdy nebyl v pokušení udělat totální pitomost? I my jsme byli mladí a nezkušení. Jsme přece tolerantní společnost a měli bychom dávat druhé šance. Já věřím, že se člověk může změnit. Máme tolik slavných osobností, které prošly proměnou. Jaký je důvod, proč bychom Františku Tuřínovi nemohli dát šanci na vykoupení?“
Jenže soudce byl neoblomný. „Hezký proslov. To jste vymyslel sám? Je pravda, že druhých šancí tu byla už spousta. Jenže Tuřín by se o ni měl alespoň pokoušet usilovat. Bohužel jeho buranské chování je s druhou šancí naprosto neslučitelné. Až do této chvíle si myslel, že má navrch a všechno mu beztrestně projde. My nejsme žádný Hazbin hotel, abychom dávali šanci na vykoupení, zvlášť když o něj nestojí. Musí pykat.“
Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vešel postarší muž s bílými vlasy a výraznou opálenou vrásčitou tváří. „Okamžitě to zarazte!“ vykřikl. „No konečně, už jsem se bál, že nepřijde,“ ulevil si Tuřín. „Přišel jsem, jen co jsem se dozvěděl, že tento člověk musí přijmout trest. Nějací Marťani, nebo co. Jste si jist, že by to přitroublé vemeno zvládlo něco takového zosnovat? Co když vás měl zmást?“ „Člověče, kde jste se tu vzal a co to melete?“ podivil se soudce. „Kdo je za tím vším? Kdo je ten kardinál Richelieu, který tahá za nitky a manipuluje s loutkami podle svých záměrů? Já! Slyšíte? To já jsem za tím vším! Ať pykám místo něj! Jeho nechte odejít,“ pokračoval ten muž. „To je ale… Václave, nedělej to! Tohle já nechtěl!“ vykřikl Tuřín. „Trvám na tom.“ „Ale bez tebe nejsem nic!“ „Jak dojemné,“ řekl soudce předseda. „Ale tyhle scénky nikoho neobměkčí. A vy,“ ukázal na Václava, „jestli okamžitě neodejdete, tak budete pykat spolu. Nyní se se svými kolegy poradíme o výši trestu.“
Uplynulo několik dlouhých minut. „Františku Tuříne, byl jste shledán vinným ze všeho, co zde bylo předneseno. Fakt se mi to nechce celé číst, už se vidím doma, takže to zkrátíme. Nějaká poslední slova?“ „Neplně úvinen, chci říct úvinně neplněn. Můžu si zavolat?“ „Ne. Jménem společnosti jste odsouzen k chození kanály. Jen málokomu se odtamtud podařilo dostat ven, takže tam nejspíš zkejsnete navěky. A ještě něco. Všechen Váš majetek propadá tribunálu, takže bude domovní prohlídka a podíváme se na ten Váš apokalyptický nástroj zkázy.“ „Ale tam fakt žádný není, přísahám.“ „Zmlkněte, už Vás mám plné zuby. Zmizte.“ Soudce luskl prsty a František Tuřín se vypařil. „A je to. Soud skončil, vážení. Jde se domů.“
Večer volala soudci policejní hlídka. „Prohledali jsme to od sklepa až po půdu. Žádné tajné dveře tam nejsou. Asi si to vymysleli.“ „Aha, no stejně bych mu ten trest nezměnil.“
Mezitím František Tuřín už několik hodin bloudil kanály. „Už tu chodím celé věky a nikde ani živá duše. Ani nevidím na cestu.“ Najednou se před ním objevilo světlo. „Fuj, co to je!“ lekl se Tuřín. „Ahoj, já jsem Siegfried,“ pozdravila ho neznámá postava za baterkou. „Co jsi zač?“ „Býval jsem úspěšný vojevůdce, ale to už je dávno. Pak mě porazili a já skončil tady. Docela se tu vyznám a ty vypadáš, že by se ti hodila společnost. Můžeme tu bloudit spolu.“ „Tak jo,“ souhlasil Tuřín. „Znám jednu fajn písničku na dlouhé chvíle. Chceš ji slyšet?“ Tuřín přikývl. „Mezi vřesy roste malá květinka, a to jest Erika!“