Kristýna Abrahámová 
Plní nadšení skáčeme po maturitě po celém domě a na celý svět křičíme, že jsme se dostali na univerzitu, že se odstěhujeme od rodičů a začne nám ten vysněný život plný svobody. S prvním dnem, kdy sebevědomě nakráčíme před fakultní budovu, ke které jsme podle map došli tou nejdelší možnou cestou, však zjišťujeme, že slovo samostatnost neznamená „stát sám za sebe" ale spíše jen pouhé „stát sám."
A tak stojíme dál, s batohem na zádech, s vystrašeným výrazem na tváři a důležitým úkolem - najít učebnu. Problém začíná už ve chvíli, kdy vejdeme hlavními dveřmi do prostor, které připomínají spíše závodní okruh, kde cílem všech je předběhnout toho před sebou, i když mají stejnou cílovou destinaci.
Každý exemplář živočišného druhu homo univerzitas se vyznačuje vizuálem, že přesně ví, kam jde, co se děje a co má dělat. Zmatené mládě, které se na univerzitní půdě ocitlo sotva před několika hodinami, se však jen ztěžka dokáže zorientovat v bludišti budov, kateder a nekonečných chodeb. Proto nahazuje statečný výraz a nechává se unášet proudem davu kamsi do neznáma.
Již po první přednášce překvapivě vzniká chuť na samostatný projekt - napsání slovníčku vysokoškolských pojmů. Termíny jako zkouška, zápočet nebo kredity přispívají ke zmatenosti každého prváka, který ze strestu nedokáže zformulovat jedinou otázku. A možná právě tehdy si uvědomíme, co nám o dospělosti nikdo neřekl. Zatímco na střední škole jsme se ve většině případů nemuseli na nic ptát, vysoká škola předpokládá, že vše víme, nebo si to zjistíme z dostupných zdrojů. Celé dětství jsme se těšili na to, až nám nikdo nebude říkat, co máme dělat, ale ve chvíli, kdy tyto instrukce opravdu přestaneme dostávat, po nich začneme zoufale toužit.
Svoboda dospělého života je krásná věc. Můžeme vstávat, kdy chceme, jíst čokoládu na večeři nebo jít na párty uprostřed týdne. Jen nám nějak zapomněli říct, že součástí téhle svobody je také svoboda udělat chybu, zabloudit, zapomenout termín odevzdání nebo si zapsat předmět, u kterého zjistíme až moc pozdě, že jsme vůbec netušili, do čeho jdeme.
O pár dní později mládě homo univerzitas opět stojí před fakultou, na stejném místě jako několik posledních rán. Tentokrát už alespoň tuší, kudy kam a začíná se orientovat v univerzitním ekosystému. Možná dokonce ví, kde je jeho učebna. Možná se mu podařilo pochopit, co je STAG. A možná už si dokonce troufne zeptat se, když něčemu nerozumí. Právě v tom dospělost a samostatnost spočívá. Ne v tom, že vždy víme, kam přesně jdeme a co máme dělat, ale v tom, že do cíle dokážeme dojít i přes to, že během cesty děláme občas věci až moc složitě a několikrát skončíme na nesprávném místě.
