Dominik Boček 
Přešlapování okolo motoristické výstavní karoserie již před nějakým časem utichlo. Prezident prozatím vyhrál a prosadil si svou. Kompetenční žaloba zůstala nevyužita. Přesto zůstává po této roztržce pachuť v ústech. V překotném vývoji událostí, SMS zprávami počínaje a rozsáhlými demonstracemi konče, zapadl jeden drobný, zato podstatný detail. To, co je v souladu s morálkou, nemusí být v souladu se zákonem. V čem je rozdíl? Svou vlastní morálku může politik bez následků postavit na úroveň zákona, nebo dokonce i nad něj, v případě, že má neomezenou moc. Tedy že je diktátorem. Absolutistické státy mají drobnou vadu v tom, že osud celé země závisí na povaze jednoho člověka. Je zde nemalé riziko, že vládce nebude zrovna vlídný a spravedlivý panovník. A takového se lidé jen tak snadno nezbaví.
Schrödingerova ústava
Strany vládní koalice, především ANO, SPD a PRO, mají autoritářské sklony. Babišovci dokonce narušují demokratickou soutěž. Jsou to problémová hnutí? Ano. Mají jejich vůdci potíže se zákonem? Ano. Porušili snad ústavu? Vnímání případu nejmenování Filipa Turka ministrem čehokoliv se vyvinulo z porušování ústavy na krčení rameny, kdy tento problém může vyřešit pouze kompetenční žaloba, které se premiér bojí, tudíž se nikdy nedozvíme výsledek. Ústava je tak v „kvantové superpozici“, kdy je porušená i dodržená zároveň a stav můžeme zjistit jedině „měřením“. Bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro iRozhlas dokonce vyjádřil pochybnosti, zda jde vůbec o případ na kompetenční žalobu.
Ale co když prezident opravdu překročil pravomoc? Jak říká jedno přísloví, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Stálo to opravdu za to? Kdyby šlo do tuhého a byla trochu jiná situace, vládní koalice by mohla nasadit taktiku skutečných autoritářů a rozjet mediální masáž. Mohlo by to vypadat třeba takto:
„Podívejte se na situaci následovně. Prezident odmítá jmenovat pana Turka, protože náš kandidát na ministra adoroval totalitní režimy. Pan Turek si naštěstí již dávno uvědomil své chyby a nacismu se zřekl. I mnozí jiní z nás se propůjčili zlovolnému komunistickému režimu. A dali jste nám druhou šanci! Zvolili jste nás do parlamentu. Není tedy důvod, proč by neměl být ministrem. Vy jste nám k tomu dali svolení. Díky panu Turkovi se Motoristé sobě dostali do parlamentu. Jenže prezident republiky odmítá řídit se vůlí lidu. Opozice tvrdí, že jsme hrozbou, že jsme nedemokratičtí.
Omyl! To oni jsou hrozbou! Jak se mohou nazývat ochránci svobody a demokracie, když podporují nejvyššího představitele státu, který vědomě porušuje naši ústavu? Ano, i my máme své mouchy a jsme si toho vědomi. Žádný politik není dokonalý. Ale vše, co děláme, s čím zápolíme a čemu urputně vzdorujeme, to vše je pro vás. Bez ohledu na to, koho jste volili, my jsme vládou lidu. Jsme tu pro všechny. Jenže prezident nikoliv. Uzurpuje si víc moci, něž kolik mu zákon dovoluje. Takto přece začíná nastupující totalita. Vláda elit se pokouší překračovat mantinely a myslí si, že jí to projde. Chudáci zmanipulovaní spoluobčané podlehli kultu osobnosti, aniž by tušili, že spadli do pasti. My však musíme vzdorovat! Naši demokracii nedáme!“
Ničeho podobného se ale nedočkáme, jelikož na tato vyjádření, a vůbec jakákoliv prohlášení, nemá současný předseda vlády sebemenší talent a ani se neobklopuje nikým, kdo něčeho takového byl schopen. O koaličních partnerech ani nemluvě. Pokud by současná vláda směřovala k diktatuře, byl by to pouhý prostředek, nejspíš k dosažení osobních záměrů, nikoliv cíl.
Jednal tedy prezident podle morálky nebo podle ústavy? A nejde o to, který z těchto postupů je správný, nechť každý posoudí sám. Ačkoliv máme Schrödingerovu ústavu, stále jsou mnozí přesvědčeni o tom, že k došlo k jejímu porušení. Skutečnost, že ohledně ústavnosti nejmenování panuje nejistota, je sama o sobě znepokojivá. Není to poprvé, co došlo k tahanicím kvůli prezidentské nevoli vůči ministerskému kandidátovi.
Prezident má pouze ceremoniální funkce, což činí jeho politickou roli nejen na domácí půdě poněkud omezenou a zbytečnou. K čemu prezident, když stát může zastupovat předseda vlády? Je spousta věcí, které náš nejvyšší ústavní činitel musí (a jsou jen proto, aby vůbec něco dělal), ale málo těch, které může. Jeho kompetence jsou omezeny na jmenování a (spolu)podepisování. Neměl by mít větší pravomoce, zvlášť když je z historie patrné, že by naše hlavy státu rozhodně nebyly proti? Parlament si to nemyslí.
Změna režimu?
Pro odpověď na tuto otázku musíme vplout do temných vod antisystému. Loni se dostal do povědomí veřejnosti spolek Svatopluk, který na své ideové konferenci představil možnou změnu režimu. Inspiroval se pátou francouzskou republikou, jejíž počátky jsou spojené s prezidentstvím významné osobnosti zahraničního odboje druhé světové války, Charlesem de Gaullem. V novém režimu počítá se zrušením senátu a posílením pravomocí prezidenta, jehož důvěru by museli mít všichni ministři. Samotná hlava státu by byla odvolatelná pouze v referendu navrženém sněmovnou, v němž by pro návrh hlasovala nadpoloviční většina všech voličů. V případě neúspěchu referenda by mohl prezident rozpustit parlament. Je nabíledni, že tento návrh stojí jeden krok vedle diktatury.
Tyto návrhy na konferenci prezentoval právník Zdeněk Koudelka, bývalý člen SOCDEM a současný místopředseda Trikolory. V této souvislosti je také potřeba zmínit jeho roli v prezidentské předvolební kampani v roce 2022. Tehdejší Okamurův trojský kůň Jaroslav Bašta měl mezi hlavními programovými body své kampaně odvolání vlády Petra Fialy. Svůj záměr opíral právě o názor Zdeňka Koudelky, který připouštěl, že ústava prezidentovi tyto pravomoci poskytuje.
Ale zpět k oné ideové konferenci. Koudelka popsal plán na posílení prezidentských pravomocí následovně: „Nástrojem je posílení role prezidenta a zavedení poloprezidentské formy vlády, kde by přímo volený prezident jako nejvyšší orgán výkonné moci realizoval svůj volební program a za něj odpovídal. (…) Prezident by jako hlava státu a nejvyšší orgán výkonné moci určoval základy vnitřní i zahraniční politiky, jmenoval a odvolával vládu. Ministři by museli mít jeho důvěru. Vláda by nemusela žádat o důvěru parlament, (…) ale ten by vládě mohl vyslovit nedůvěru nadpoloviční většinou všech poslanců, což by mělo za následek demisi vlády. Prezident by jmenoval a odvolával šéfy významných úřadů výkonné moci. Rozpouštěl by parlament, pokud dvakrát po sobě vysloví vládě nedůvěru.“
Svatoplukovci tyto myšlenky obhajují tvrzením, že koaliční vlády mohou být nestabilní kvůli křehké většině a že kvůli kompromisům dochází k oklešťování programů a slibů, aby vláda vůbec držela pohromadě. Prezident by ničím takovým omezován nebyl a sám by tak prosazoval svůj volební program. Zároveň by byl pod kontrolou voličů, kteří by ho mohli odvolat v případě, že by „zvlčil“. Parlament by byl v tomto uspořádání naprosto bezzubý, bez ohledu na to, že by zastupoval lid stejným způsobem jako doposud.
Z pohledu antisystémových hnutí se jedná o přímou demokracii, tedy ideální stav společnosti, kdy přímo volenému zástupci nic nebrání uskutečňovat vůli lidu. Čímž zároveň odpadají také všechny limity liberální demokracie, která je pro tyto skupiny úhlavním nepřítelem.
Náš vůdce
Původ těchto myšlenek sahá ještě mnohem dál, a to až do února 2013, tedy období krátce po prvních přímých prezidentských volbách.
„Jediné reálné řešení je skutečně změnit politický systém tak, aby o kandidátech do parlamentu nerozhodovali kmotři prostřednictvím stranických kandidátek. A také aby budoucí šéf vlády mohl jmenovat ministrem toho, o kom si myslí, že je nejlepší, nikoli toho, koho mu nadiktují koaliční strany - tedy opět kmotři a parta kolem nich. Je důležité, aby vláda - tedy exekutiva - byla skutečně oddělená od moci zákonodárné - tedy parlamentu. (…) Bohužel je tomu naopak - jsou velmi úzce propojeny, ovlivňují se a tím se naprosto paralyzují, neboť jsou závislé na sobě navzájem.
A to je zlé, protože pokud je vláda přímo existenčně závislá na parlamentních stranách, je tu gigantický prostor k vydírání a nutnost neustále uplácet pro udržení stability vlády. Daleko čistší by bylo, kdyby parlament pouze navrhoval a přijímal zákony a vláda vládla naprosto odděleně, to znamená vládu jmenovanou přímo voleným prezidentem. Těm, kdo se při této myšlence a pohledu na Hrad děsí, připomínám, že současně navrhuji zavést také přímou odvolatelnost takto vládnoucího prezidenta - to aby nám nezvlčil a byl nucený se chovat skutečně odpovědně. Věřte, že každý, kdo má nad sebou kontrolu a hrozbu vyhazovu, pracuje naprosto jinak, než ten, kdo má flek na celá léta jistý.“
Autorem tohoto výroku není nikdo jiný než Tomio Okamura. Je úsměvné, jak pasáží o uplácení pro udržení stability vlády předpověděl sám sebe. Takže existuje touha po národním vůdci. Někom, kdo ví, čeho si lid žádá, kdo je odpovědný, nenechá se zmanipulovat (častokrát stačí, když to o sobě politik jenom tvrdí), a pokud se něco pokazí, zjeví se jako superhrdina, aby situaci zachránil. Té poslední role se zhostil Petr Pavel. Je toto demokracie?
Okamura ve své knize Umění vládnout o píše o roli prezidenta následovně: „Skutečný vůdce smečky se prostě vůdcem rodí. K tomu, být dobrým vůdcem, není potřeba bojovat proti ostatním, vůdce musí bojovat za ostatní. Pomáhat jim a chránit je. (…) Prezident je motor, směrovka, vizionář. (…) Prezident musí umět být nadšený pro věc a svůj národ strhnout.“ Jeho kniha vyšla v roce 2011. O rok později se ucházel o post prezidenta. Kvůli neuznaným podpisům se na kandidátní listinu nedostal.
V úryvku píše Tomio Okamura o prezidentovi jako o vůdci. Jeho myšlenky, které na svém blogu rozvedl dva roky poté, se po více než deseti letech vracejí jako bumerang. Navíc se jich chytli lidé z okraje spektra, jimž není nic vzdálenějšího než liberální demokracie, kterou považují za totalitu nejhrubšího zrna. Není to strašidelné?
Až se pruty spojí
Ukázalo se, že ani Svatopluk si nestojí za svými vlastními názory, když se ještě před volbami účastnil demonstrace „Pane prezidente, respektujte volby“ kvůli vlastní vybájené konspiraci.
Změna pravomocí prezidenta je zřejmě přípustná tehdy, až bude hlava státu a široká veřejnost nakloněná „pronárodnímu směřování“. Jak uvádí web Svatopluku, „nyní jsou nás stovky, brzy nás budou tisíce.“
