Anna Janíková 
Hrála jste už dnes na nějaký nástroj?
Dneska ještě ne, asi před hodinou jsem totiž vstala. Už jsem však stihla zahrát na nervy svým spolubydlícím. (smích)
Na co všechno umíte hrát?
To je docela dlouhý seznam. Na základní umělecké škole jsem vystudovala hru na zobcovou flétnu. Krom klasické sopránové umím i na altovou a sním o tom, že se naučím na příčnou. Nedávno jsem si řekla, že je čas změnit dechové nástroje na strunné. Začala jsem hrát na ukulele, které mě chytilo, úplně jsem si ho zamilovala. Pořád nechápu, jak může být tak jednoduché – celé jsem se to dokázala naučit úplně sama. Čtyřstrunné nástroje mě nejspíš očarovaly, a tak jsem šla i do baskytary. Zatím se na ni učím, ale pár nejznámějších písniček už bych zvládla. Hrát na baskytaru pop nebo metal není až tak složité. Já se chci však v budoucnu specializovat na reggae a jazz, ve kterých dá part pro baskytaru člověku vážně zabrat. Také jsem se naučila hrát na brumli.
O co se jedná?
Hodně těžko se to vysvětluje. Jedná se o malý nástroj, který se přikládá k ústům a vydává takový velmi komický zvuk. Je specifický pro slovanskou kulturu, a dokonce ho najdete třeba i v té mongolské. Tyhle dva světy jsou tedy díky brumli propojené. Zatím se na ni učím, každou chvíli si málem vybiju zuby. Když se člověk náhodou trefí do zubu, vážně bolí. Musím si potom dát pauzu a prodýchat to. Kromě toho jsem hrávala i na cajon a tak podobně. Hodně mě baví i ty vedlejší nástroje. V písničce sice hrají jen drobnou roli, ale kdyby tam nebyly, to prázdno by šlo poznat.
Jako první jste zmínila flétnu, baskytaru a ukulele. Proč zrovna tahle trojice?
Flétna mě provází celým životem. Ač je baskytara v mnoha písních svým zvukem nenápadná, přestavuje zásadní element. Mnohé kapely trpí právě tím, že nejsou schopné sehnat baskytaristy. Krom toho jsem nechtěla hrát na klasickou kytaru, když už máme na tomto světě tolik kytaristů. Ukulele je perfektní v tom, že ho můžete vzít úplně všude s sebou. Hodí se k táborákům, na výlety nebo když si chcete udělat pohodičku a jen tak si zabrnkat. Vléct přes celé Slovensko nebo Česko velkou kytaru je prostě náročnější.
Z vlastní zkušenosti mi přijde, že je ukulele jako nástroj mnohem jednodušší než klasická kytara, třeba už jen tím, jak se hrají akordy. Souhlasíte?
No samozřejmě. Kytara má šest a více strun, ukulele jen čtyři. Je pravda, že některé písničky na ukulele neznějí tak krásně jako na kytaru. Jenže na tu pohodičku, na to sbližování se s lidmi je to úplně nejvhodnější nástroj.
Kdo vás přivedl k hudbě? Rodiče nebo kamarádi? Inspiroval vás náhodný člověk, kterého jste slyšela hrát?
To je velmi vtipný příběh, který začal ještě ve školce. Dostali jsme papíry o tom, na jaké kroužky se můžeme přihlásit. Máma mi pročítala možnosti a když došla k flétně, hned jsem po tom skočila. Jsem ale přesvědčená, že jsem si vybrala flétnu, protože jsem si ji spletla s fujarou. Moc bych totiž chtěla hrát na fujaru, mám ji na svém seznamu přání. Nevím, jak jsem si představovala, že se šestileté dítě se naučí hrát na fujaru (smích). Každopádně, díky téhle mylné domněnce jsem se dostala k flétně, a pak už šlo všechno ruku v ruce.
Čím vás zaujala fujara?
Přijde mi velmi zajímavý ten specifický zvuk, který vydává a který se nedá jen tak napodobit. Dále mě zaujala tím, že je typicky slovenská. Moc často to nepřiznávám, ale mám takový tajný sen. Někde vzadu v mé hlavě pořád žije ta představa jít pást ovce na salaš, vyrábět si vlastní brynzu a hrát při tom na fujaru. (smích) Sehnat kvalitní fujaru ovšem není tak jednoduché, protože hodně tradičních výrobců už bohužel opouští tento svět. Zatím tedy svůj plán odkládám a čekám, že možná jednou na nějakou fujaru natrefím.
Studujete environmentální studia. Je váš vztah k přírodě nějak propojený s vaším vztahem k hudbě?
Určitě ano. Když se člověk dobře zaposlouchá do přírody, zjistí, že i ona sama vytváří nějakou hudbu. Sice to není hudba, na kterou jsme všichni zvyklí, ale má svoje vlastní kouzlo. Ti, kteří se o hudbu zajímají hlouběji, zjistí, že velmi mnoho skladeb je inspirováno právě přírodou. Sice se to nezdá, spíš to vidíme v literatuře nebo v malbách, ale hodně se to odráží i v hudbě.
Jako multiinstrumentalistce vám pod rukama už jistě prošlo mnoho písniček a skladeb. Složila jste také nějakou vlastní melodii?
Jasně že ano. Patří to k tomu učení se, zkoušení, experimentování. Když už mě nebaví číst noty, jdu si prostě jen tak hrát a čekám, co ze mě vypadne. Už několikrát to vyšlo vcelku solidně. Bohužel si to většinou nezapíšu, a když už ano, hned ten papírek ztratím. Možná bude lepší si na to založit nějaký sešit. Zatím se mi nepodařilo zkombinovat všechny své nástroje do jedné skladby. Nemám na to ten správný program. Přes elektroniku se mi to ani moc dávat nechce, spíš radši něco tvořím s ostatními. Když mám u sebe více lidí, rozdám jim svoje nástroje a jde se hrát. Právě takhle vznikají ty nejkrásnější věci.
Co pro vás představuje souhra s ostatními lidmi?
Je to velmi vzácné a obdivuhodné. Když hraju sama, jde jenom o to, jak to budu interpretovat já. Když je nás však víc, každý hráč má svůj specifický hudební rukopis a jedinečným způsobem přikládá ruku k dílu. Někdo dokáže třeba vymyslet melodii, o které by se mi ani nesnilo. Při společných skladbách všechno tohle neskutečně nádherně splyne v jedno.
Máte nějakou oblíbenou písničku, ke které se vracíte, když potřebujete uklidnit? Nějakou komfortní, která vás ukotví přítomnosti?
Takových je hned několik, hudba mi pomáhá s neskutečně hodně věcmi. Momentálně je můj komfortní interpret Bob Marley a jeho písnička Chances Are. Album, kterému ta písnička dala název, ale moc lidí nezná. Přišla jsem se k němu na takovém bleším trhu s vinyly v Senci. Když jsem si ho pustila, úplně jsem se do téhle písničky zamilovala. Je nepopsatelné, jaký pokoj a pokoru mi dokáže přinést. Zpívá se v ní o náročných věcech, ale ta melodie je překrásná.
Co byste poradila lidem, kteří už delší dobu přemýšlejí, že by začali na něco hrát? Co byste vzkázala těm, kteří zatím váhají?
Běžte do toho! Hudba mi změnila život a nedokážu si představit, že by mě nedoprovázela na každém kroku. Vnímání života v určitém rytmu je zkrátka něco nepopsatelného. Na začátku je důležité se velmi dobře zamyslet, jaký nástroj vás nejvíc ohromil, jaký je vaším snem. Závisí to i na tom, jakém žánru byste se chtěli věnovat. Není to o tom, chtít nějaký nástroj ovládat, nikdo z nás ho nemá zcela pod kontrolou. Je to o tom, chtít jím být doprovázen. Tou správnou cestou se vydáte, když začnete svůj nástroj vnímat jako parťáka. Je třeba být připravený, že ne vždy to půjde, začátky budou velmi těžké. Nevzdávejte se ani ve velkých krizích – takových jsem měla nespočet při každém nástroji, na který hraju. Když se však přes takovou krizi prokoušete, vážně to stojí za to. Mračna odplují pryč a vysvitne slunce. Budete si moct říct, že jste to zvládli. Právě jste odemkli úplně nový pohled na život.
