Veronika Dutko 
Yuliani Y. pochází z Indonésie. Doma vystudovala lázeňství a masérství, čímž se momentálně živí v luhačovických lázních. Předtím žila nějakou dobu v Singapuru, kde vystudovala účetnictví. Právě tam se seznámila s další dívkou z Indonésie, díky které se dostala do Česka. „Studovaly jsme spolu, ale pak na dlouhou dobu zmizela a už jsem ji neviděla. Když jsem se svým studiem byla hotová a vrátila jsem se do Indonésie, ozvala se mi a nabídla mi práci v Česku,“ říká Yuliani.
Protože ekonomická situace v Indonésii není zcela optimální, neváhala a nabídku přijala. Začátky však byly krušné. „Všimla jsem si, že se tu lidé na ulici neusmívají. Jsou velmi rozdílní od lidí v Indonésii. Tam je obvyklé, že se na sebe usmíváme, i když se neznáme. Musela jsem si na to zvyknout a po nějaké době jsem pochopila, že se Češi usmívají, hlavně když jsou s přáteli.“ Překážkou byla i jazyková bariéra. Ani dnes nehovoří Yuliani plynule česky. Se svými přáteli se baví anglicky a s klienty mluví o základních věcech.
I přes tato negativa si Yuliani Českou republiku velice oblíbila. Vždycky když má volný čas, vyrazí poznávat okolí. „Ráda poznávám místní kulturu, chodím na festivaly nebo jezdím na krátké výlety. Mnohá místa jsou tu krásná a obzvlášť ráda navštěvuji hrady a zámky,“ zmiňuje. Zachutnala jí i česká kuchyně, ale chybí jí tu rozmanitost, která se najde v Indonésii. „České jídlo mi chutná, ale je těžší než to indonéské. Chybí mi všemožné druhy tropického ovoce na jakýkoliv způsob, které se u nás prodává ve stáncích. V Indonésii jsou stánky s jídlem skoro na každém rohu,“ vysvětluje.
Nejvíce jí ale chybí její rodina. Zpátky domů se Yuliani vrací každé dva až tři roky, když má dostatečně našetřeno, aby svou rodinu navštívila. Po každé návštěvě se však vrací sem. Žít bude v České republice minimálně další tři roky, ale doufá, že zde bude moct zůstat déle a objevit nová neprobádaná místa.
