Kateřina Pokorná 
BIP není jen vzdělávací formát. Nazvala bych to intenzivním sociálním experimentem. V běžném životě budujeme vztahy měsíce, ne-li roky. Tady jsme museli fungovat pod silným sociálním tlakem, protože za krátký čas jsme museli poznat naše týmy a naučit se spolupráci v naprosto neznámém prostředí. V novém místě mizela naše individuální jistota, proto jsme se často spoléhali jeden na druhého, ať už při řešení drobných úkolů, nebo při hledání správné restaurace na večeři. Bubliny, které jsme si do Rumunska přivezli z domovů, popraskaly nečekaně rychle. Pocit, že tyhle lidi už nikdy znovu nepotkáme a s tím spojená svoboda nám uvolnila cestu k naprosté autenticitě.
Dnešní digitální doba nafukuje stupeň a míru „slabých sociálních vazeb“ (což jsou lidé, které známe jen povrchně) do neuvěřitelných rozměrů, kdy máme stovky followerů, ale nulový závazek vůči nim. Takový intenzivní týden v zahraničí ale tyto vazby transformuje. Z profilu na Instagramu se stává „silná vazba“. Je to moment, kdy si uvědomíte, že známý už není jen kontakt v seznamu, ale stává se z něj přítel, kterému můžete zavolat: „Hele, jsem v Antverpách, můžu u tebe přespat?“ a odpověď bude „Jasně!“. Tato proměna je hmatatelným výsledkem propojení, které přináší fyzickou blízkost, vůni jídla nebo společnou únavu po výletu, kterou digitální prostor nepřenese.
Někomu se může zdát, že jet přes půlku Evropy kvůli týdennímu kurzu je v době totální online propojenosti v podstatě zbytečné. Jenže transformace neprobíhá před obrazovkou, ale právě při spolupráci v mezinárodních týmech, kde angličtina může dosahovat svých limitů. Naším úkolem bylo vytvořit divadelní představení, což pro skupinu cizinců byla opravdová výzva. V jistý moment jsme si uvědomili důležitost kulturní inteligence, když jsme se museli naučit číst mezi řádky a vnímat emoce tam, kde slova chyběla. Situace kdy se míchala angličtina, španělština, čeština i nizozemština, doprovázela divoká gestikulace, což odbouralo i poslední zbytky studu. Když se snažíte pantomimou vysvětlit co se právě děje kolegovi, kterého znáte sotva den, nezbývá prostor pro ego.
Když jsem se zpětně zeptala jednoho z účastníků programu, Belgičana Joppa, jak zpětně nahlíží na tuto zkušenost odpověděl: „Jelikož jsem předem nevěděl do čeho jdu, byl jsem rád, že jedu s partou kamarádů. Přidal jsem se do whatsup skupiny, kde bylo hodně zpráv, které už jen přibývaly. Takže instrukce jsme měli, ale držet se jich bylo pro některé z nás náročné. Když jsme přijeli, bylo mi jasné, že se to bude hodně lišit od online příprav. Vše bylo najednou hodně praktické a rychlé, ale musím říct, že jsem si to užil. I přes menší nepochopení s ostatními účastníky, skrze jazykovou bariéru, se kterou někdy ani překladač nepomohl. Celkově to byla hezká zkušenost, kdy jsem měl možnost potkat nové lidi a s nimi i jejich kulturu. Snad se s některými opět setkáme.“
Vrátili jsme se s vědomím, že online přátelství můžeme mít desítky či stovky, ale nové kontakty, podpořené společnými zážitky jen tak neseženeme. Pro mě je to zvláštní pocit, že někde v Antverpách, Barceloně a Kluži sedí někdo, s kým jsme sdíleli trému na jevišti, společnou únavu a dost možná i jeden z nejintenzivnějších týdnů života. Takže pokud máte možnost vyjet, udělejte to. Nebuďte jen diváky, co pozorují cizí životy přes stories. Skutečný svět vás sice občas možná dokáže vyvést z míry, donutí vás hrát divadlo, navíc v jazyce, který neumíte, a pravděpodobně vás zcela vyčerpá, ale je to jediný způsob, jak se dostat z našich vlastních bublin, podívat se do světa, kde poznáte spoustu zajímavých lidí, a hlavně sami sebe.
