Kristýna Abrahámová 
Kdy naposledy jste dobrovolně sáhli po básnické sbírce? A teď upřímně. Šance je mizivá, pokud ovšem nejste knihovník, student bohemistiky v depresi nebo náhodou neřešíte existenciální krizi stylem: „Co by na to řekl Wolker?" Klasická poezie je pro mladší generaci neatraktivní hlavně proto, že kvůli květnatým tropům a figurám nevíte, jestli jde o báseň nebo návod k montáži mučícího zařízení v sedmnáctém století.
A z ničeho nic se objevila slam poetry. Najednou mladí lidé dobrovolně sedí v narvaných klubech a sledují někoho, kdo stojí na pódiu, má v ruce papír (někdy ani to ne) a plive ze sebe slova tempem stíhačky. Vypadá to, že poezie konečně dostala upgrade z černobílé televize na 4K rozlišení.
Klasická poezie je nádherná, ale trochu připomíná oběd u babičky: sváteční, náročný a vyžaduje dress code, minimálně duševní. Erben nás sice naučil, že láska bolí a vodník si nebere servítky, ale jeho verše se v dnešní době mezi mladými moc neuchytí.
Slam poetry je naopak rychlá, osobní a relevantní k dnešní době. Slammer se nerozplývá nad žalem po neopětované lásce, ale řeší, že si nemůže najít práci nebo že ho rozčiluje samoobslužná pokladna v supermarketu. Témata se dotýkají života, jaký je - chaotický, občas směšný a nespravedlivý.
Ve slam poetry nejsou meze. Když Erben psal Kytici, musel se řídit pravidly, jako by stavěl jadernou elektrárnu. Slammer? Ten si dá raději pivo, stoupne si na pódium a je mu jedno, jestli mu sedí trochej a rytmus, nebo jestli mu rým zní tak dobře, jako v reklamě na prací prášek. Hlavně, že to má vtip, myšlenku a každý se v tom najde.
To mladší generace vyhledává - pochopení a humor. Slam poetry je často divadlo, stand-up a poezie v jednom. Tam, kde by vás básník v devatenáctém století utopil v beznaději, vás slammer rozesměje tím, že celou beznaděj ironicky otočí a popíše vám ji z pohledu žáby sedící na kuchyňské lince. Poezie, která přiznává, že život je spíš sitcom než antická tragédie. To z ní dělá lidskou záležitost, a ne češtinářské cvičení a detektivku meziřádkových zločinů.
Slam poetry tedy není jen následník klasické poezie. Je to spíš synovec, který přišel na rodinnou sešlost, strhnul záclony a místo recitování Máje začal vyprávět vtipné historky o tetě. A všichni ho poslouchají, protože konečně mluví jazykem, kterému rozumíme i bez slovníku archaických výrazů.
