Fejeton: Svíčky za všechny prachy

Říká se, že za peníze si štěstí nekoupíš. Ale marketingové letáky a online reklamy se vás rychle pokusí vyvést z omylu. Stačí prý tisíc svíček, jeden klavír a melodie od Joea Hisaishiho, a vaše duše se bude vznášet v oblacích jako Howlův chodící zámek (Howl's Moving Castle). Tak jsem se rozhodla, že svou duši společně s polovinou svého měsíčního rozpočtu do těch oblak pošlu.
Byl to klavírní recitál, který po vizuální stránce vypadal fajn, to se musí nechat. Maximálně stovky, určitě ne tisíce, plastových svíček vytvořily atmosféru, která by obměkčila možná i princeznu Mononoke (Princess Mononoke). Pak ale přišla realita. Svíčky byly z bezpečnostních důvodů plastové, což chápu, nikdo nechce uhořet při úvodních tónech Totora (My Neighbor Totoro), ale ta digitální záře mi až nápadně připomínala prázdné světlo mého ještě prázdnějšího bankovního účtu po zaplacení vstupenky.
Hudba byla krásná, klavíristka se snažila a melodie z Cesty do fantazie (Spirited Away) mě skutečně na krátkou chvíli přenesla na výpravu po jejich tajemném světě. Jenže ta cesta skončila ještě před tím, než jsem si stihla vzpomenout z jakého filmu tu melodii vlastně znám a zapomenout na to, že zítra potřebuji mít tenhle text hotový. Konec. Jedna hodina. V přepočtu na minuty mě tenhle zážitek stál víc než půlroční předplatné streamovací platformy, kde mi play list „Studio Ghibli“ mohl hrát klidně týden v kuse.
Odcházela jsem sice „zahřátá u srdce“, jak sliboval plakát, ale s mírným průvanem v peněžence. Ponaučení pro příště? Hudba Studia Ghibli je sice fajn nostalgické odreagování, ale příště si ji nejspíš pustím do sluchátek doma, zapálím si jednu skutečnou svíčku za padesát korun a zbytek kapesného investuji do něčeho, co trvá déle než průměrný díl seriálu na Netflixu. Fantazie je totiž sice nekonečná, ale můj vysokoškolský rozpočet určitě ne.