Vytisknout tuto stránku
po., 13. srpen 2018 20:17

„Tak snad to Míla vyhraje!" Volby nanečisto doprovázeli humor i disciplína

Olomouc - Mrazivou chumelenicí se blížím k místu, kde se za deset dnů rozhodne o novém prezidentu České republiky. Předvolební situace je opět vypjatá a snad ještě více, než při první přímé volbě, rozděluje nejen horlivé fanoušky kandidátů na facebooku, ale také sousedy, kamarády a rodiny.

Dnes se ovšem zatím nejedná o tak osudový den. I když možná je stejně důležitý, jako ty skutečné volby, které Česko už brzy čekají. Ocitám se v atriu olomouckého Slovanského gymnázia. Je krátce před zvoněním na velkou přestávku, která dnes a zítra představuje pro místní studenty jednu z možností, kdy mohou jít hlasovat ve druhém kole studentských prezidentských voleb. Projekt vznikl pod křídly Člověka v tísni a má mladým lidem přiblížit volební situaci a povzbudit k budoucí politické aktivitě. Někteří jej chválí, jiní zase haní. Co si o něm ale myslí studenti, jako jeho hlavní aktéři?

 

„K urnám dolů do bufetu“

Vcházíc do prostor školního bufetu, získávám hned jednu z prvních odpovědí. K připravenému stolečku spěchá zasednout jedna z členek studentské komise. „Já se musím ještě doučit tu chemii!“ zvolává nešťastně a z rukou jí létají papíry se vzorečky reakcí a molekul. Obětovat tak dlouhý čas, jako je velká přestávka nějakým volbám, místo přípravě na test, to je skutečný zápal.

Postupně zbrkle dokvapí i zbytek komise. Šéfka celé této veselé společnosti, osmnáctiletá Francesca, rozdává instrukce, lístky a seznamy spolužáků, kteří snad během dneška a zítřka dorazí. Opodál postávají dva propagační bannery, dnes však příhodně sloužící jako hlasovací komůrka.

Usedám vedle slečny z komise a nedočkavě odpočítávám zbylé vteřiny do zvonění. Tři, dva, jedna… Skleněnými dveřmi se valí dovnitř desítky lidí. S úšklebkem si pomyslím, že bylo chytré umístit urny zrovna do bufetu. Možná by se i reálné volby měly přesunout do oblíbených restaurací. Pak si ale zaraženě uvědomím, že nikde nevidím žádné jídlo, ani prodavačku, a že ta horda studentů musela přijít opravdu jen kvůli vhození svého hlasu do provizorní urny.

Na vzhledu nezáleží

Čtyři členové komise nestíhají odbavovat rozjařené spolužáky a jména ze seznamů kvapem mizí. Panuje kolem mě krásný, bujarý chaos. K urnám postupně kráčí zástupci různých náctiletých subkultur. Dvě dívky, jedna očividně metalistka a druhá hotové květinové dítě z šedesátých let, hledají propisky a přes svůj rozdílný vzhled se shodují na svém favoritovi.

Davy se začínají ztenčovat. „Abych stihl zeměpis,“ podupává jeden z mladíků nervózně. Přesto je ale ochotný přiblížit jeden z pohledů na tento projekt, které se dnes snažím zachytit. „Trochu už nestíhám další hodinu, ale přijde mi to důležité,“ svěřuje mi už s úsměvem student Matěj. „Sice tím nic nezměníme, ale můžeme se aspoň podílet na důležitém výzkumu,“ souhlasí spolužačka Terezie. Agitovali prý i u zbytku třídy, ale bohužel se moc lidí nepřidalo. Taky jsou teprve z prvního ročníku. Dva mladí kolegové z 5.A8 naproti tomu dorazili hlasovat spíš proto, že měli cestu kolem. „Přišli jsme jen tak ze srandy, však proč ne,“ pošklebuje se jeden z dvojice a ironicky dodává, že nad svým rozhodnutím samozřejmě „strašně přemýšlel.“

„Bereme to vážně“ upozorňují gymnazistky

Ze skupinky u dveří se ozývá pobavené zvolání. „Však doufám, že to Míla vyhraje,“ a dvojice dívek, vycházející zrovna zpoza plenty se ušklíbne. „My jsme teď obě volily Drahoše,“ svěřují se kamarádky. „Rozhodly jsme tak, jak bychom se rozhodly i ve skutečných volbách, ale k těm zatím bohužel nemůžeme,“ dodávají studentky, které se shodují, že vynucená neúčast na prezidentských volbách je letos opravdu mrzí. „Zvlášť, když osmnáct mi bude už v březnu,“ směje se starší z obou slečen, které patří do nejúspěšnější voličské třídy z celého gymnázia.

Náš rozhovor přetrhne zvuk zvonku, začínající další hodinu. Místnost je v okamžiku prázdná, až na skupinku organizátorů, srovnávajících si podklady. Radost ze zájmu spolužáků se jim zrcadlí v obličeji a já vím, že je čas vydat se poznat atmosféru studentských voleb zase jinam. Loučím se tedy a mířím čerstvým sněhem k Střední zdravotnické škole Emanuela Pöttinga.

Ve volební místnosti visí vlajka a ve vzduchu vážnost a pořádek

Změnu v přístupu k celému projektu cítím už v obrovských dubových dveřích, které mě vydaly do rukou pana vrátného. „Dobrý den, já jdu na studentské volby,“ špitám a následuji toho staršího pána bludištěm chodeb. Nakonec, již opuštěna, vcházím do prostorné místnosti, která je ve skutečnosti knihovnou. Představuji se zdejší komisi, taktéž složené ze samých studentů. Tentokrát však oblečených ve svátečních šatech a elegantních oblecích. „My jsme tu pro vás plně k dispozici,“ vítá mě vysoký mladík s úsměvem.

Odkládám si kabát a rozhlížím se. Tady je celá akce mnohem víc podobná realitě. U volebních komůrek tvořených velkými bílými prostěradly visí česká vlajka a v místnosti panuje klid, jen hodiny na zdi pravidelně tikají. V principu, který je na škole zavedený se však místní studentské volby liší jak od Slovanského gymnázia, tak od těch v reálu. „Žáci chodí většinou se třídou i když můžou samozřejmě i přijít sami. Ale každá třída má svůj určený čas a jde pohromadě s učitelem na začátku nebo na konci hodiny,“ osvětluje mi zdejší systém student posledního ročníku Honza.

„Když volíme, vybíráme budoucnost pro naše děti“ vysvětluje studentka

S první příchozí skupinou panuje v místnosti ticho a vyčkávání; možná na studenty opravdu dopadla atmosféra zásadního rozhodnutí. Během dvou minut jsou ale všichni pryč a tak jsem opět osaměla se svými čtyřmi společníky. Ačkoli by obě dívky asi drahocenný čas raději vložily do četby učebnice anatomie ochotně mi vysvětlují, jak se vlastně staly členkami komise. „Ke studentským volbám nás přivedla naše paní učitelka z občanky. Ono je to přece jen na celý den, takže jsme uvolněni z vyučování,“ směje se jedna ze studentek, ale rychle dodává, že je projekt zajímá i bez této přidané hodnoty.

„Volby je důležité řešit,“ pokračuje už vážně. „Aspoň z malé části něco ovlivníme a můžeme si tak zajistit dobrou budoucnost pro nás a pro naše děti. A tyhle školní, nanečisto, můžou navíc ukázat rozdíl v uvažování mezi mladými a staršími generacemi,“ dodává ještě a její kolegyně přitakává. „Studenti se tak o volbách i více dozví, protože ne v každé rodině, včetně té mojí, se k volbám chodí. Já jsem tak třeba na podzim odvolila právě díky tomuto projektu.“

Rozhovor přeruší další třída, která je na řadě v rozpisu. „Nemáš propisku?“ haleká jeden z mála chlapců, kterých je na zdravotnické střední škole menšina a svěřuje se i se svým politickým názorem. „Ten náš současný prezident sice vypadá, jak vypadá, ale reprezentuje nás, říká, co si myslí a to je dobře,“ uculuje se mladík.

Vegetariánské obědy jako cesta k politické aktivitě

Po odchodu 1.D se dostáváme k diskuzi o víře v možnost něco změnit, která je hnacím motorem pro aktivní občanství. „Tak třeba u nás na škole funguje studentská rada. Honza je zástupce z naší třídy a může v ní předkládat návrhy na změny nebo zlepšení,“ vysvětluje zajímavý princip řešení problémů spolužačka. „Třeba, že nám nefungují světla na toaletách,“ směje se zástupce školní rady Honza. „Ale už jsme řešili třeba i nevyhovujícího učitele. Ovšem většinou šlo o první ročníky, které přijdou ze základní školy a nejsou zvyklí na středoškolský přístup. Jinak ale často probíráme spíše banality. Například vegetariánská jídla na obědě,“ přibližuje náplň schůzí Honza.

„Před nějakou dobou vznikl požadavek na jedno vegetariánské jídlo každý den. Což však kvůli nějakým normám nebylo možné ze strany vedení vyplnit. Přesto se jídelníček změnil, aby žákům více vyhovoval. Je zdravější, oživil se třeba ovocem, džusy a bezmasá jídla jsou nyní častěji než dřív.“ Nakonec ale možná právě schopnost změnit třeba banalitu je základem pro motivaci snažit se zlepšovat běžný život i v budoucnu. „Já bych asi neměla popud k tomu aktivizovat se přímo v politice. Ale kdyby mi něco jednou opravdu vadilo a někdo jiný by měl ten první impulz, pak bych se klidně přidala,“ myslí si budoucí zdravotnice.

Zbývá jen pár posledních tříd a já se zvedám k odchodu. Loučím se se slavnostně působící studentskou komisí a hledám cestu ven chodbami, na kterých poznávám plakáty, lákající na dnešní událost. Je vidět, že místní učitelé mají celou akci pevně v rukou. A funguje to. Pohodlný český národ potřebuje občas k důležitým věcem lehce popostrčit. Ať už mladou studentkou či zkušenou pedagožkou.

Zobrazeno 2234 krát
Naposledy upraveno: út., 14. srpen 2018 16:54
Anna Řezníčková

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste