Výchova mladých hokejistů je v České republice postavena na věkových kategoriích, které odrážejí nejen biologický vývoj dětí, ale i sportovní cíle a trenérský přístup. Začíná se už v pěti letech v tzv. přípravce, kde jde hlavně o hravost a první krůčky na ledě. Následují minižáci, mladší a starší žáci, dorost a nakonec junioři – zde už mladí sportovci míří směrem k profesionálnímu hokeji.
Každá kategorie má svá specifika. „U mladší kategorie musí být trénink spíše zábava, vše koncipované tak, aby pohyb děti bavil. Různé formy her, v kterých jsou zakomponované všechny druhy dovedností, které potřebujeme rozvíjet,“ vysvětluje Darek Stránský, trenér mládežnických kategorií HC Vítkovice Ridera.
Od animátora po kouče
Role trenéra se v průběhu mládežnických let výrazně mění. V přípravce je trenér především „herní animátor“, který budí v dětech nadšení. U starších kategorií se proměňuje v mentora, který pracuje s motivací, psychikou a výkonnostními cíli. A právě schopnost přizpůsobit se vývojovým fázím dítěte je jednou z největších výzev. „Někteří trenéři přenášejí na děti své vlastní ambice, což může vést k frustraci i odchodu ze sportu,“ říká Vladimír Kočara, nově trenér juniorů HC Dukla Jihlava. Zdravý přístup, trpělivost a respekt k vývojovým možnostem jsou dnes pro kvalitního trenéra stejně důležité jako taktické znalosti.
Kdo může stát na střídačce?
Vzdělávání trenérů má na starost Český svaz ledního hokeje (ČSLH). Systém licencí – od C až po A – určuje, kdo může vést tréninky v jednotlivých kategoriích. Získání licence však není samozřejmost. Vyžaduje absolvování kurzů, stáží a seminářů. Oslovení trenéři shodně absolvovali trenérskou školu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze a rovněž souhlasí s tím, že je dobře připravila do ostré praxe. „Byla velmi kvalitní,“ chválí Stránský. Stejně jako jiná zaměstnání i pozice hokejového trenéra vyžaduje se neustále zlepšovat a držet krok. „Pořád se něco dozvídat a inovovat považuje za zásadní. Školení se proto účastním pravidelně a dělat by to měl každý, komu na té pozici záleží,“ řekl David Kudělka, který trénuje mládež HC Zubr Přerov.
V praxi ale často narážíme na realitu: u nejmladších dětí se objevují dobrovolníci – bývalí hráči či rodiče – bez potřebné kvalifikace. Nadšení často nechybí, ale chybí metodické a pedagogické znalosti. Jenže kurz stojí čas i peníze a odměna za práci bývá spíš symbolická.
Rodiče, svazy, kluby: Když trenér balancuje mezi očekáváními
Trenér mládeže není v izolaci. Komunikuje s rodiči, spolupracuje s klubem a musí plnit metodické rámce svazu. Rodiče dokážou být oporou, ale také zdrojem tlaku, a to skrze výsledky, zvolenou sestavu nebo zápasového vytížení jejich dítěte. Někteří trenéři tak mohou mít pocit, že tréninky s dětmi je méně náročnější a mnohem víc práce zabere ukočírovat ambiciózní rodiče. V této rovině je rovněž důležité nastavit si mantinely. „Rodiče již v dorostu zapojuji do komunikace co nejméně. Chci vychovat samostatné jedince zodpovědné za své činy,“ sděluje k této věci Kudělka.
V této rovině je zásadní nastínit přesně to, jak budou tréninky probíhat a nebránit se dialogu s rodiči. Na tom se shodují všichni oslovení trenéři. „Otevřená komunikace v tomto musí být, jedině tak dojdeme k oboustranné důvěře a rodiče budou vědět, co se bude v sezoně dít,“ sdílí svou zkušenost Josef Reigl z týmu HC Hvězda Praha.
„S rodiči komunikuji skrze pravidelné schůzky, kde jim sděluji, jak sezona probíhá. Když je nějaký problém, který se musí řešit mezi čtyřma očima, tak v tom případě se scházíme k individuální schůzce,“ popisuje své metody Vojtěch Fiala z akademie Bílí Tygři Liberec.
Jak to dělají jinde?
Inspiraci lze najít v zahraničí. Ve Švédsku nebo Finsku neřeší trenéři v přípravce výsledky – místo toho podporují multisportovní rozvoj a radost z pohybu. Ve Finsku mají děti často jednoho hlavního trenéra, který je zároveň učitel tělocviku. V Kanadě je zase běžné, že každý trenér projde důkladným školením a komunitní podpora sportu je mimořádně silná.
Tyto země mají společné jedno – dlouhodobé uvažování, důraz na kvalitu trenérů a respekt k dětskému vývoji. Český hokej se tímto směrem pomalu vydává. Vznikají nové metodiky, zlepšuje se komunikace svazu s kluby. Ale cesta k plošnému zlepšení bude ještě dlouhá.
Kvalitní trenér mládeže není jen odborník na hokej – je učitel, motivátor, psycholog i autorita. A právě on může rozhodnout, jestli si dítě sport zamiluje, nebo ho navždy opustí. Pokud chceme, aby český hokej zůstal mezi světovou elitou, musíme začít právě u nich.
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu.
