Stella Maris Běhal 
Je obecně uznávanou pravdou, že kdykoli otevřete sociální sítě, s největší pravděpodobností uvidíte mladé ženy, jak mluví o knihách, které právě čtou. Zatímco některé tíhnou k dark romance a současné literatuře, přibývá i milovnic klasiky. Proč se knihy, které před více než sto padesáti lety napsaly brilantní autorky, vracejí s takovou silou?
Myslím, že odpovědí je víc. Při slově „klasika“ nás většinou nenapadne napětí ani zábava jako u současných knih. Žijeme v digitální době a naše životy ovlivňuje to, jak rychle se všechno neustále pohybuje. Proto si myslím, že příběhy tohoto druhu, které slouží jako uklidňující koníček a vracejí nás v čase, jsou skvělým způsobem, jak zpomalit. Když otevřeme knihy milované generacemi, cítíme, že patříme do jiné doby. Mnoho mladých lidí se cítí nepatřičně a neustále potřebuje útěk někam, kde je realita netíží. Myslím, že to někdy pramení z určité osamělosti. Díky vědeckým výzkumům dnes víme, že generace Z, přestože je na sociálních sítích neustále propojená, je nejvíce izolovaná, a podle agentury GWI přes 80 % z ní uvedlo, že se v posledním roce cítilo velmi osaměle, což je mnohem víc než například u generace baby boomers.
Mnoho mladých žen našlo útěchu v odvážných hrdinkách těchto knih a vidí se v jejich postavách. Podle mě je to jeden z hlavních důvodů, proč se tento typ literatury vrací. Naše dívky dnes víc než kdy dřív touží po jiném způsobu života.
Je ale fér dodat, že by se jim v tomhle knižním snu pravděpodobně žilo mizerně. Regentství i viktoriánská doba byly pro ženy tvrdé. Vdaná žena přestala být v očích práva samostatným člověkem: její majetek i výdělky patřily manželovi a na počátku 19. století nemohla podepsat smlouvu ani žalovat vlastním jménem. Zákony o majetku vdaných žen, které to začaly měnit, přišly až ke konci 19. století. Knihy, které milujeme, jsou tedy sice krásně vyprávěné a plné romantických postav, ale vznikaly ve světě, který byl k ženám mnohem méně přívětivý než ten dnešní.
To mě vrací k mé úvodní otázce: milujeme příběh, nebo estetiku? Myslím, že odpověď je složitější a každá z nás může odpovědět jinak, ale věřím, že existuje společný základ: příběh a estetika jsou úzce propojené. Musí spolu existovat, aby v nás vyvolaly to, co cítíme, a inspirovaly nás vyrazit do lesů a toulat se za úsvitu opuštěnými vřesovišti.
Jako čtenáři se nezamilováváme pouze do hlavních mužských postav, jejichž hlavním úkolem je být, inu, okouzlujícími gentlemany. To, co nás skutečně uchvacuje a zanechává v nás tak silný dojem, je samozřejmě hlavní hrdinka. Elizabeth Bennetová Jane Austenové, Jane Eyrová Charlotte Brontëové a Catherine Earnshawová Emily Brontëové možná patří do zcela odlišných literárních světů, přesto však jejich příběhy spojuje něco pozoruhodného. Elizabeth je vtipná, nezávislá a odmítá se spokojit s manželstvím bez lásky; Jane se řídí svými zásadami a odmítá kvůli lásce obětovat vlastní identitu; Catherine je naopak vášnivá, vzdorovitá a zmítaná emocemi, které jen stěží dokáže ovládat.
Navzdory svým rozdílům všechny tři ženy zpochybňují očekávání, která na ně klade společnost. Každá z autorek nabízí odlišný pohled na ženskou zkušenost a vytváří postavy, jejichž myšlenky a pocity jsou stejně poutavé jako samotné příběhy, v nichž vystupují. Je to právě jejich lidskost a schopnost, s jakou se s nimi dokážeme ztotožnit, co nás k nim tolik poutá? Naše světy se možná proměnily, ale touha po svobodě a hledání vlastní cesty v nás přetrvaly.
Film a televize našly nové způsoby, jak tyto dobře známé hrdinky přivést k životu, často prostřednictvím výrazně modernějšího pohledu. Jak už jsem zmínila, tyto příběhy zažívají velký návrat, a není proto překvapivé, že se jejich nové adaptace od původních předloh v mnohém liší.
Jedním z nejočekávanějších příkladů je adaptace románu Na Větrné hůrce od Emily Brontëové v režii Emerald Fennell, v níž se role Catherine Earnshawové ujala Margot Robbie. Nebylo by ale pro podobné role lepší obsazovat méně známé herce?
Zatímco Catherine v románu Brontëové představuje hluboce rozporuplnou postavu, jejíž vztah k Heathcliffovi je poznamenán posedlostí, pýchou a emocionálním zmatkem, Fennell nabízí vizuálně okázalejší a modernější interpretaci jejich příběhu. Tato adaptace tak otevírá zajímavou otázku: Do jaké míry může filmař změnit literární postavu, než se z ní stane někdo úplně jiný?
Snad odlišný přístup můžeme očekávat v připravované seriálové adaptaci románu Pýcha a předsudek od Jane Austenové, kterou pro Netflix režíruje Euros Lyn a v níž se role Elizabeth Bennetové ujala Emma Corrin. Elizabeth je již dlouhá léta obdivována pro svůj důvtip, inteligenci a odmítání podřizovat se dobovým společenským očekáváním. Pro novou generaci herců a tvůrců tak představuje výzvu především to, jak zachovat vlastnosti, díky nimž si tuto hrdinku čtenáři tolik oblíbili.
Bude seriál stejně povedený, jak zatím slibuje? Pokud však chceme vidět skutečně krásnou filmovou adaptaci, nemusíme hledat dál než u snímku z roku 2005 v režii Joea Wrighta. Postavy Elizabeth a Darcyho ztvárnili Keira Knightley a Matthew Macfadyen způsobem, který si získal srdce mnoha mladých žen a mnohé z nich přivedl k samotné knižní předloze.
Skutečně povedeným filmem je také film Rozum a cit. Režie se ujala Georgia Oakley a v rolích sester Dashwoodových se představily Daisy Edgar-Jones a Esmé Creed-Miles. Tento snímek ve mně vyvolal podobný pocit jako právě Pýcha a předsudek z roku 2005. Film se více než na romantickou stránku příběhu zaměřuje na vztah mezi Elinor a Marianne, což mu dodává svěží perspektivu. Namísto toho, aby byla Elinor vykreslena pouze jako zdrženlivá a Marianne jako přehnaně emotivní, umožňuje Oakley oběma postavám rozvíjet se i mimo vlastnosti, které jsou s nimi tradičně spojovány.
Snad nejvýraznější rozdíl mezi původními Austenové romány a jejich moderními adaptacemi spočívá právě ve způsobu, jakým je zobrazována láska. Na stránkách knih se romantické vztahy často prolínají se společenskými očekáváními, osobní zdrženlivostí a postupným objevováním vlastních citů. Filmové adaptace naopak kladou větší důraz na vizuální intimitu, fyzickou přitažlivost a emocionální intenzitu. Zatímco v románech se láska rozvíjí prostřednictvím vnitřních úvah, nenápadných gest a pečlivě volených slov, film ji dokáže zprostředkovat pohledem, dotykem či dlouhým okamžikem napětí. Jejich neutuchající popularita dokazuje, že si v těchto příbězích stále nacházíme něco, k čemu se chceme vracet, ať už v podobě slov na papíře, nebo filmových scén.
Nelze mluvit o návratu klasické literatury mezi mladou generaci, aniž bychom zmínili BookTok. Tato část TikToku, zaměřená na knihy, čtenářská doporučení a literární diskuse, se stala významným prostorem, kde mladí lidé objevují příběhy, ke kterým by se možná jinak nikdy nedostali. Někdo objeví Jane Austenovou díky filmové adaptaci, jiný narazí na Na Větrné hůrce prostřednictvím krátkého videa, které ho přiměje sáhnout po samotném románu.
Všechno ale není tak růžové, jak by se mohlo zdát… Smutným následkem tohoto fenoménu se zdá být skutečnost, že čtení už není vnímáno jako něco atraktivního kvůli samotným příběhům, ale spíše kvůli tomu, že je být čtenářem trendy a „budete se tak odlišovat od ostatních.“
Navíc se knihy někdy stávají spíše součástí určité estetiky než předmětem skutečného čtenářského zájmu. Důraz na krásné obálky a populární romantické postavy může vést k tomu, že se čtení promění v další spotřební záležitost. Což se už začíná dít. Svou roli hraje také tlak na množství přečtených knih, jejich hodnocení a porovnávání vlastních čtenářských zkušeností s ostatními. Je čtení neustálá soutěž nebo nádherný koníček? Navíc krátká videa často zjednodušují složité literární příběhy na pouhé romantické scénky nebo nepravé vlastnosti komplexních postav.
Přes všechny tyto nedostatky je však návrat klasické literatury mezi mladou generaci, stejně jako obnovený zájem o čtení obecně, něčím, co bychom měli spíše oslavovat. Ať už nás ke knihám přivede filmová adaptace, doporučení na TikToku nebo obyčejná zvědavost při procházení knihkupectví, důležité je, co v nich nakonec objevíme. A možná právě v tom spočívá celé kouzlo literatury. Kdo totiž najde knihu, najde přítele – a někdy celý nový svět.
Není krásné, že je paradoxně díky filmům čtení zase in?
