Vytisknout tuto stránku
čt., 27. duben 2023 12:28

Ztrácel jsem zrak i kamarády a nemohl s tím nic dělat

Jaroslav Stránský na závodě Vltava Run Jaroslav Stránský na závodě Vltava Run Zdroj: nadace Leontýnka
Dvaadvacetiletý Jaroslav Stránský přišel o většinu zraku. Když se mu okolní svět ponořil do mlhy, našel si cestu k běhu. Běh je ale pro většinu nevidomých nedostupným zbožím, žádný kilometr v terénu se totiž neobejde bez takzvaného traséra. Snem mladého běžce Jaroslava je zdolat půlmaraton a zpřístupňovat pohyb lidem jako je on.

Se zrakovou vadou jste se už narodil?
Ano i ne. Od malička jsem viděl hůř, ale dokázal jsem normálně fungovat. Postupem času se můj zrak zhoršoval. Člověk si toho nejprve nevšimne, mozek se adaptuje a změna bývá velice pozvolná. Až jsem se pak jednoho dne probudil a uvědomil si, že mám kolem sebe bílou mlhu.

Mohl byste popsat, jak vidíte své okolí?
Představte si to tak, že koukáte na svět skrz igelitový sáček. Vidím obrysy, výrazné a barevné předměty, ale detaily jsem schopný vnímat jen do vzdálenosti dvou metrů. Za hranicí pěti metrů se mi svět noří do bílého mléka.

Je pravda, že mají nevidomí lepší sluch?
Nemyslím, že lepší, spíš trénovanější. Je přirozené, že si tělo nedostatek nějak kompenzuje, aby se nevidomý cítil bezpečněji. Okolní ruch mi v hlavě vykreslí prostředí, ve kterém se zrovna nacházím. Dokážu zvuk rychleji zachytit a identifikovat. Hlučné prostředí je pro mě velice problematické, může se to zdát absurdní, ale v ten moment na mě jednoduše působí příliš podnětů naráz a dokáže mě to naprosto přehltit a ochromit. A úplně nejhorší je, když mám kolem sebe spoustu lidí.

Proč je právě tohle pro vás těžké?
Když mluvím s více než jedním člověkem najednou, nebo nestojím v jejich bezprostřední blízkosti, často mi uniká podstatná část neverbální komunikace, třeba mimika. A ta je, jak si umíte představit, hrozně důležitá. Musel jsem se místo toho naučit vnímat energii lidí, abych se dokázal v těchto sociálních situacích pohybovat.

Jak si to mám představit?
Sám to nedokážu moc popsat. Prostě dokážu nějakým způsobem vycítit náladu lidí, jejich rozpoložení a i charakter. Nejspíš protože hodně naslouchám tónu hlasu a způsobu, jakým se mnou mluví. Dokonce bych řekl, že rychleji odhalím osobnost člověka, když je z rovnice odstraněn jejich vzhled. Ale to může být docela prokletí. Snadno poznám, když se se mnou někdo nechce bavit, nebo když mě nevnímá jako rovnocenného.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní okamžik?
Na takové okamžiky nejde zapomenout. Nejhorší byla základní škola, konkrétně sedmá třída. V tom období se mi zrak rapidně zhoršil a já si teprve začal na svoji novou realitu zvykat. A jistí spolužáci mi to rozhodně neulehčovali. Posmívali se mi a dělali mi naschvály, naprosto mě vyčlenili z kolektivu. Bylo to asi nejosamělejší období v mém životě, ztrácel jsem zrak i kamarády a nemohl s tím nic dělat.
Na gymnáziu jsem měl spíš opačný problém. Všichni kolem mě chodili po špičkách, bavili se o mě za mými zády, třídní učitelka spolužáky nutila k tomu, aby mi pořád se vším pomáhali. To také není dobře. Důležité je najít balanc. Nejsem neschopný a nesamostatný, jen špatně vidím.

Chápu z vašeho vyprávění, že jste nechodil do speciální školy, je to tak?
Ano, neměl jsem jinou možnost. Jsem ze Čkyně a široko daleko žádná speciální škola není. V dnešní době je téma speciálních škol a inkluze velice kontroverzní a každý k tomu má co říct. Což je zvláštní, protože já jako člověk, kterého se to týká nejvíce, na to vlastně ucelený názor nemám. Asi by to mělo být rozhodnutí rodičů, pedagogů, ale hlavně dítěte samotného, a to založené na individuálních potřebách a vlastnostech dítěte. Není jedna formule, jedno řešení, které by bylo aplikovatelné na všechny. Ona inkluze není vlastně tak ideální a pokroková, jak se může zdát. Děti vás možná respektují, ale dokud nebudou systematicky připravovány na příchod osoby s jinakostí, nebudou ji podle mě nikdy schopné řádně přijmout a začlenit.

Podepsalo se to na vás nějakým způsobem?
Samozřejmě bylo by divné, kdyby ne. S psychikou vám takové zážitky dost zamávají. Na jakémsi pocitu méněcennosti pracuji s psycholožkou doteď. Čas od času si stále připadám jako přítěž pro své blízké a mám problém navázat hlubší vztahy. Naštěstí z toho vzešlo i něco pozitivního. Skrz samotu jsem si našel cestu ke sportu.

Co pro vás tedy sport znamená?
Únik od problémů a reality a také instantní posilovač sebevědomí. Po každém běhu mě zaplaví endorfiny a já mám pocit, že mě nezastaví vůbec nic, natož nějaká zraková vada. Začal jsem běhat v lockdownu. Běhal jsem teda jen kolem domu, protože tam jsem to dobře znal a nemohlo mě nic překvapit. Po nějaké době jsem se přesunul na atletický ovál. Na nic jiného jsem si dlouho netroufl. Bál jsem se, že vběhnu autu pod kola, že zakopnu o kořen, nebo že si zvrtnu kotník na nerovném povrchu. Bylo to neuvěřitelně frustrující. Konečně jsem se v něčem našel, ale neměl jsem možnost věnovat se tomu naplno. Ale pak jsem se skrz nadaci Leontýnka dozvěděl, že existuje takzvaný trasér…

…kdo je trasér?
Je to člověk, který se zrakově postiženým chodí běhat a dá se říct, že mu nahrazuje oči. Může jím být kdokoliv, není potřeba žádné vzdělání či kurz. Popisuje prostředí, varuje před nerovnostmi terénu a změnou povrchu, může být k nevidomému připojen i gumičkou pro lepší kontakt a spolupráci.
Moje první trasérka byla kamarádka z vysoké školy. Běželi jsme spolu Run Tour v Ostravě. Bylo léto, dusno, ve vzduchu byl cítit rozpálený asfalt. Pět kilometrů, které jsme ten den uběhli, bylo těch nejnáročnějších a zároveň nejlepších pět kilometrů v mém životě. Běželi jsme centrem města v davu lidí, musel jsem dávat pozor na obrubníky, dopravu, lampy a kanály, ale já se nebál ani trochu.

Jak běhání pokračuje?
Zúčastnil jsem se mnoha dalších Run Tour po celé republice, chodím častěji trénovat a mým snem je běžet půlmaraton. Bohužel, nemůžu běhat zdaleka tak často, jak bych si přál. Jsem závislý na tom, že se mnou vždycky někdo půjde a bude mým trasérem. Nedávno jsem se rozhodl, že založím facebookovou skupinu „Sdružení trasérů a parťáků na akce pro osoby se zrakovým postižením“, která bude zrakově postižené spojovat s traséry. Zatím je tato moje vize v plenkách, ve skupině je kolem osmdesáti lidí. Ale kdo ví, třeba se nám naše komunita rozroste.

A jak vypadá vaše budoucnost?
Studuji v Olomouci aplikované pohybové aktivity a jsem ve třetím ročníku, takže se teď soustředím hlavně bakalářskou práci a úspěšné dostudování. Rád bych jednou pomáhal lidem jako jsem já a zpřístupňoval jim sport a celkově aktivní život. Chci dál běhat a, jak už jsem zmiňoval, zdolat půlmaraton.
Co se mého zraku týče, jak vypadá moje budoucnost opravdu nevím. Doktoři sice říkají, že je můj stav stabilní a neměl by se dál zhoršovat, ale samozřejmě se kompletní slepoty bojím. Není den, co by mi to neproblesklo hlavou. Nezbývá mi nic než věřit, že ať mě potká cokoliv, poradím si jako doteď.

 

Zobrazeno 613 krát
Naposledy upraveno: čt., 27. duben 2023 12:37
Sabina Tocháčková

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste