NIkola Bajerová 
Lukáši, prozraďte, proč cestujete právě stopem?
Když jsem v roce 2015 zavřel oči a zapíchl prst do mapy, padla volba na Baltské země. Jelikož to byly velmi netradiční destinace, ruku v ruce s tím jsem si zvolil i způsob, jakým budu cestovat. Jsem člověk, který se vždycky strašně zajímá o lidi okolo sebe, rád poslouchám, reprodukuji příběhy lidí a referuji o nich. Tak jsem si říkal, že bych to chtěl zahrnout i do mého cestování. A tak nějak logicky padla volba na cestování stopem, jelikož je to metoda, při které se dá potkat absolutně nejvíc lidí a nasát tak velkou spoustu příběhů. Při stopování máš možnost s lidmi interagovat a třeba se jim i nějakým způsobem odvděčit za to, že tě na tvojí cestě posunou zase o kousek dál. Primární myšlenka, proč cestovat stopem tedy byla ta, abych poznával lidi a jejich životní příběhy. Není totiž nic autentičtějšího, než s lidmi mluvit a díky tomu poznat nejen je, ale také země, ve kterých žijí. Samozřejmě důležitým faktorem je i cena. Jsem stále ještě student a nemám desítky tisíc na to, abych si kupoval letenky a tak dále. Takže i ušetření za náklady na cestu jsou pro mě příjemný bonus.
Cestování stopem musí být velký výstup z komfortní zóny. Kde v sobě berete tu odvahu a nemáte před svojí cestou strach?
Hrozně záleží na tom, do jaké země se rozhodnete cestovat. Jsou destinace, které bych na stopování doporučil, například oblast Skandinávie, tam jsou lidé opravdu nápomocní a hodní. A výstup z komfortní zóny to pro mě určitě byl, hlavně před mojí první cestou. Určitě není nic zlého na tom si přiznat, že jsem měl strach a byl jsem nervózní. Zároveň jsem se na začátku bál s lidmi komunikovat. Jak do toho však člověk spadne a okolnosti ho shodí do pomyslné vody, tak už to jde ráz na ráz. Já rád říkám, že cestování stopem je věc pro každého, jelikož když to člověk jednou zkusí, tak to pro něj začne být droga. Chce pak zkoušet víc a víc a dojet stopem zase o kousek dál. Rok co rok si to ověřuji i sám na sobě.
Nastala nějaká situace, kdy jste byl opravdu v ohrožení?
Z velké části jsem se při stopování setkal s příjemnými lidmi. Myslím si, že opravdu platí to, že stopařům zastaví především lidé, kteří chtějí opravdu pomoct a posunout toho stopaře zase o pár kilometrů dál. Tím pádem jsou to už od přírody příjemní a nápomocní lidé, kteří se dokážou vcítit do situace. Občas zážitky nejsou tak pozitivní z toho důvodu, že lidé nejsou tak komunikativní nebo je tam nějaká jazyková bariéra. Nejnebezpečnější situaci, kterou jsem zažil minulý rok, byla při prvním cestování i s přítelkyní. Na cestě domů nám při posledním stopování zastavila skupinka Poláků, která nás z hranic Rakouska a Česka vezla až do Olomouce. V průběhu jízdy se všichni, kromě řidiče, opili a začali být nepříjemní a dotěrní k mojí přítelkyni. Začali tam padat i věty, že nás odvezou do Polska, což nebylo příjemné. Nakonec nás vyhodili v noci uprostřed dálnice a my museli kus dojít pěšky. Byl to pro mě asi nejhorší zážitek.
Nemáte třeba předsudky vůči řidičům, kteří vám zastaví?
V tomhle hodně chybuji a předsudky určitě hrají velkou roli. Občas otevřu dveře od auta a vidím toho člověka a on se mi na první pohled nezdá. Paradoxem však je, že vždy, když jsem měl nějakou nedůvěru k lidem, tak se pak nakonec ukázalo, že jsou velmi otevření a srdeční. Pořád se tedy učím předsudky odbourávat.
Kam jste jel stopem nejdál?
Doposud moje nejdelší cesta stopem, co se týče kilometrů, byla do Skandinávie. Časově byla nejdelší cesta po západní Evropě, kterou jsem procestoval za šest týdnů a přesouval jsem se až na výjimky téměř pořád stopem. Opravdu už jsem projel téměř celou Evropu. Chybí mi snad už jenom Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Španělsko a Portugalsko, kam bych se hrozně rád podíval. Pravdou je, že se teď dostávám k tomu, že už ani nechci stopovat v Evropě, ale lákají mě i jiné kontinenty. Láká mě Asie a hlavně země jako Kyrgyzstán, Uzbekistán, kde se jedná především o kombinaci chození, stopování a přesouvání se jinými alternativními dopravními prostředky.
Inspiroval jste už někoho k cestování stopem?
Vím o pár kamarádech, ale paradoxně nejvíc lidí se mi ozývá po mých besedách, které pořádám. Troufnu si říct, že určitě víc jak deset, kteří se rozhodli, že se buď sami anebo s přítelkyní vydají na cestování stopem. Dokonce se mi ozval jeden kluk, že vytáhl na cestování stopem po Evropě svého šedesátiletého tátu. To je taková satisfakce za ty všechny moje povídání.
A kde se u vás vůbec zrodila myšlenka, že chcete začít cestovat?
Začátky mého cestování se datují do dob, kdy jsem ještě studoval na střední škole a vyjížděl jsem se školou na organizované zájezdy. V té době se ve mně probudila láska k cestování. Uvědomil jsem si ale, že se nechci poddávat organizovanému cestování, ale že mě naopak více láká volnost a svoboda, že bych si spíš rád cestoval po svém.
Jaká byla vaše první výprava?
Před pěti lety, tedy v roce 2015, jsem zavřel oči a zapíchnul jsem prst do mapy Evropy. Volba padla na Baltské země - Litvu, Lotyšsko a Estonsko. To byla moje vůbec první cesta stopem, zároveň to bylo i mé nejkratší cestování.
Jak vznikl nápad „chci sdílet své cestovatelské zážitky s ostatními“?
To bylo paradoxně až po mojí první cestě. Nejdříve jsem ani neměl v plánu nic sdílet, jelikož jsem nevěděl, co od své cesty čekat. Nevěděl jsem, co mi to dá a jestli mě to bude bavit, respektive jestli vůbec přežiju (smích). Než jsem vyjel, tak jsem ale už přemýšlel, jestli by mělo smysl o mém cestování psát nebo ne. Pak jsem se vrátil a měl jsem spoustu fotek i videí. Říkal jsem si, že by mělo smysl ukázat to i někomu jinému, než jen rodičům a přátelům. Tak jsem se po další cestě rozhodl, že si založím blog Wander Luke, který jsem teď přejmenoval na Nowmadway, jelikož už cestuji s přítelkyní.
Pokud se nepletu, tak o svým cestách i přednášíte na besedách?
Ano, vždycky po návratu z cest mám po celé České republice svoje besedy a teď jsem dokonce měl přednášku i na Slovensku. Tradičně objíždím Olomouc a Zlín. Byl jsem ale i v Praze, Brně, Ostravě a dalších malých vesničkách, kam si mě zavolali. Přednášky jsou pro mě nejoblíbenější forma sdílení. Na nich totiž povím lidem všechno, co chtějí slyšet.
A jaké další kanály ke sdílení ještě využíváte?
Využívám také sociální sítě, jelikož vidím, že lidé dnes chtějí všechno instantně. Používám tedy Instagram a Facebook. Můžu říct, že největší ohlas mají moje cesty na Instagramu a zvlášť v době, když zrovna někde jsem na nějakém místě. Pak dávám videa na Youtube. Snažím se dělat filmově zajímavé věci, aby to lidi bavilo. Videa fungují dlouhodobě. Často se mi stává, že mi před létem roste počet zhlédnutí i komentářů. Lidé se mi ozývají a ptají se mě na konkrétní destinace. Co bych řekl, že od dob mých začátků docela upadlo, je Facebook. Sám vidím, že už to není úplně sociální síť, která má u lidí přednost. Stránky a příspěvky už jsou upozaděné, pokud to není placený obsah. Zkrátka je pro mě teď číslo jedna Instagram. Zároveň se samozřejmě snažím psát po každé své cestě články na blog. Jsem psavec, takže mě psaní opravdu baví. Občas mě lidé až kritizují za to, jak dlouhé příspěvky a články píšu.
Čím je váš osobní příběh pro čtenáře a fanoušky zajímavý a obohacující?
Myslím si, že je to právě předávání příběhů. Hodně mluvím o lidech, které cestou potkávám. Dokážu docela pěkně interpretovat životní příběhy. Jádro těch příspěvků, o kterých píšu na blog a vyprávím na besedách, jsou příběhy lidí. Co mají za sebou a co zažili. Já jsem ta těch pět let, co cestuji, už potkal tolik lidí se zajímavými životními příběhy, že je vždycky co psát. A to je podle mě to, co lidí baví, jelikož oni sami se třeba bojí komunikovat s místními lidmi.
Sdílíte své zážitky z cest v jejich průběhu, bezprostředně po návratu domů nebo až s časovým odstupem?
Cestování stopem se úplně neslučuje s tím, být stále online. Je to strašně náročné, což jsem si během cest uvědomil. Pokud chce člověk naplno cestovat, tak při tom nejde úplně naplno psát. A pokud chce člověk naplno psát, tak potom nestíhá naplno cestovat. Navíc si s sebou na cesty neberu notebook, jelikož mi to nepřijde bezpečné, takže všechno dělám z mobilu, což je náročnější Pro mě je přijatelnější spíš přijet s deníčkem plným poznámek, a pak si všechno zpracovat.
A jak je to v případě dalších kanálů (Facebook, Instagram, Youtube)?
Během cesty se snažím alespoň sdílet fotky a videa napříč sociálníma sítěmi, tedy na Facebooku a Instagramu. Vytvářím Stories a přidávám příspěvky, ke kterým píšu popisky. Videa na Youtube vytvářím také až po návratu domů.
Co hodnotíte na „profesi“ travel blogera za pozitivní a má naopak nějaká úskalí?
Pozitivum je pro mě osobně poznávat příběhy lidí napříč kulturami. Což je ale hlavně výhoda stopování, jelikož potkávám hodně lidí. Příběhy pak mohu sdílet s ostatními a vím, že lidi to opravdu zajímá. Právě příběhy jsou velkým lákadlem. Negativum je snad jenom to, že pokud chce člověk blogování začít brát vážně a vytvářet kvalitní obsah, tak to trošku začne lézt do peněž. Potřebuje kvalitní techniku, foťák a také speciální outdoorové oblečení, které stojí spoustu peněz.
Stavíte si na svém travel blogu kariéru?
Asi bych se rouhal a namlouval sám sobě, kdybych řekl, že mě to neláká. Láká mě to a hrozně, koho by to nelákalo. Dokonce nad tím s přítelkyní uvažujeme, že bychom někam odjeli. Oba máme práci, která se dá dělat i na dálku, takže by to eventuálně šlo. A já bych chtěl co nejvíce cestovat a poznat do nejvíce lidských příběhů. Na druhou stranu v Česku mám rodinu, zázemí a mám to tady i docela rád. Jsem trošku vlastenec a vždycky mě hrozně těší návrat domů. Zmizet na celý život se mi asi nechce.
Stalo se vám někdy, že vás lidé na ulici poznali?
Ano, stalo a byl jsem z toho překvapený. Vrchol byl, když jsem na přelomu roku šel do nemocnice a na imunologii na mě koukali sestřičky a říkali, že mě znají. Pak jsem se dozvěděl, že mě sledují jejich děti a díky nim i celá jejich rodina. Tak to bylo takové hezké.
Jak podle vás změní pandemie koronaviru cestování?
Myslím si, že tato situace zanechá v lidech strach a obavu. Možná i odstup od cestování. Jestli to postihne i běžné dovolené je otázka. Jsem k tomu ale i skeptický a vím, že lidé rychle zapomínají, takže možná budeme za pár měsíců zase tam, kde jsme byli. Spíš je otázka, jak to postihne jednotlivé letecké společnosti, jestli se omezí linky a další věci.
Jak si myslíte, že s touto změnou naloží travel blogeři? Případně jak s ní naložíte vy sám?
To nejaktuálnější postihnutí pro mě je to, že tento rok asi žádná cesta do zahraničí nebude. Plánujeme cestu po Česku, a pak možná zopakovat cestu na Balkán. Zároveň chci obnovit své besedy a zase vyjet přednášet po republice.
Budete se bát vycestovat do nejvíce ohroženým zemí, jako je Itálie nebo Španělsko?
Přiznám se, že mám k celé situaci velký respekt. Nejsem z těch, kteří si myslí, že je onemocnění Covid-19 obyčejná chřipka. Média to sice zveličovala, ale nemyslím si, že věc, která se děje, je malichernost. Je to opravdu velké nebezpečí. Víc mě však děsí to, co může přijít, jako globální oteplování atd. Nejsem pesimista, ale bojím se, že nás čekají i horší časy a měli bychom si dávat větší pozor.
