čt., 6. květen 2021 06:33

Den v roli učitelky

ilustrační foto ilustrační foto Zdroj: eduzmena.cz
Strávila jsem den v prostředí smrdící dezinfekcí s lidmi chodícimi neorganizovaně po chodbách se zakrytými ústy. Nebyla jsem v nemocnici, byla jsem ve škole a stala se na jeden den v roli učitele. Pro někoho splněný sen pro druhého noční můra.

Už při vstupu do budovy školy jde vidět podstatná změna. Musím mít na sobě po celou dobu své přítomnosti roušku, při vchodu podepsat bezinfekčnost a vydezinfikovat si ruce. Škola, ve které se daný den nacházím byla i mou, tentokrát ale nevoní mycími prostředky, všude jde cítit dezinfekce.
Přicházím do kabinetu učitelek, kde začíná každodenní ranní porada, tentokrát však na téma asistentky pedagoga, která se nakazila nemocí covid-19. Po školské inkluzi (výuka, která umožňuje všem dětem bez rozdílu plnit povinnou školní docházku, pozn. red.) je klasickou praxí mít ve třídě asistentku pedagoga, která se individuálně věnuje jednomu žákovi. Ta pomáhá s výukou dítěti, pro které je těžší se učit nebo přijímat nové informace.
Paní asistentka je z 2.B, řeší se tedy, jestli může podle pravidel ministerstva zdravotnictví vyučovat jejich třídní učitelka. Základními kritérii pro nakažení jsou následující otázky: Měli jste ve společném prostoru roušku? Měli jste mezi sebou rozestup dva metry? Byly jste spolu v kontaktu déle jak patnáct minut za celý den?
Na základě tohoto se dále vyhodnocuje, jaká je pravděpodobnost, že nakažená i třídní učitelka. I přestože byla nahlášená asistentkou pedagoga, stále ji nevolala hygiena o rozhodnutí vstoupení do karantény. Celá situace je v kabinetu napjatá, už jen proto, že ostatní učitelky mají mnoho otázek, ale je málo odpovědí.
Jako problém zde vidí to, že všechny učitelky i asistentky sdílí spolu jeden kabinet. I přesto, že zde poctivě nosí ochranu dýchacích cest, ve chvílích, kdy jí nebo pijí, se nevyhnou jejich sundání. Na konci horlivé debaty padne rozhodnutí, že učitelka 2.B nepůjde vyučovat a dětem se tak na celý den zařizuje suplující výuka.

První hodina a malí prvňáčci
První vyučovací hodinu navštěvuji první a třetí třídu. Tato základní škola obsahuje mnoho malotřídek (třídy o malém počtu žáků), častým jevem je tedy jejich spojování. Dohromady se tak ve dvou spojených třídách objevuje devět dětí. Pro vyučujícího je složitější učit dvě třídy naráz, musí si umět správně rozložit čas tak, aby obě třídy zvládly probrat vše dle školních osnov. I přes nedodržování dvoumetrových rozestupů v lavicích děti poctivě nosí roušky a dezinfikují si na začátku hodiny ruce. Problém však nastává s malými, stydlivými prvňáčky. V rámci své stydlivosti a nejistoty si často cumlají palce anebo pera. Z hygienického hlediska je toto největším prohřeškem ve třídě. Vyučující však toto neovlivní a malé děti tak zůstávají po dobu výuky s mokrým kolečkem uprostřed roušky. K mému překvapení si však zakrytí úst nechávají po dobu celé výuky bez jakýchkoli nesouhlasů.
Při učení základních dovedností jako je čtení a psaní zjišťuji další problémy. Prvňáčkům v rouškách nejde rozumět a učitelka jim nemůže ukázat správnou výslovnost hlásek tak, aby jim všichni porozuměli. Právě nápodobou se dětem učí nejlépe a nejrychleji, toto však v době se zakrytými ústy nejde. Problémem je taky procvičování četby, jelikož rodiče nemají na své děti příliš mnoho času, žáci první třídy obvykle zapomínají vzhled písmenek, tím pádem neumí číst. Pár z nich proto dostává za úkol si každý den opakovat abecedu.
Celou dobu mi však vrtá hlavou, jak se prvňáčci naučili psát při distanční výuce. Odpověď se dozvídám až později. V rámci prezenční výuky zvládla učitelka s prvňáčky udělat motorické cviky, jsou to první náznaky psaní, směr táhnutí čar apod. Tiskací písmo pak při distanční výuce nebyl problém. Dnes dělali motorické cviky k psacímu písmu, znova při prezenční výuce, dále je tam tedy předpoklad, že bude jednodušší děti naučit psát při online výuce. Co by ale učitelka první třídy dělala bez prezenčně zvládnutých základů nevím. Bez nich je prakticky nemožné naučit děti správně psát. Ve vzdělání díky distanční výuce budou mít malí prvňáčci mezeru, kterou budou zaplňovat až následující třídě v případě, že se situace uklidní.

Ti největší z 5.B
Na hodině dějepisu s největšími dětmi zjišťuji další zajímavý poznatek, výuka dětí se díky online výuce proměnila. A to ve více „povídací“ formu. Výuka už není jen psaní zápisků a písemek. Vzhledem k distanci, kterou mají učitelky s dětmi při online výuce, je mluvené slovo jedinou možností, jak udržet jejich pozornost a něco je naučit. Proto se veškerá výuka změnila v diskuzi.
Distanční výuka v sobě ale neskrývá jen to zlé. Při rozhovorech s učitelkami zjišťuji, že to má i své výhody. Můžou si dovolit s dětmi trávit čas i jinak nežli jen učením. Jako je například „kafíčko“, které praktikovala třídní učitelka 5.B. Byla to vždy jedna hodina v týdnu, kdy si společně s dětmi udělala třídnickou hodinu, pobavili se spolu, co je nového, zjistili, kde jim co ve výuce chybí a tím se mohli okamžitě adaptovat na situaci. Učitelky mi také vykládají o všemožných vychytávkách, které online prostředí nabízí. Nemusí ručně vypisovat docházkový list, vše automaticky zaznamenává program. Učitelky to nutí být inovativními, vymýšlí proto prezentace, které fungují jako labyrint, kde postupně otevíráte další a další dveře. Je větší prostor i na individuální výuku, takže tam, kde to je potřeba, se dětem mohou věnovat zvlášť. „Jako dítě jsem o takovéto době četla v knížkách a byla z toho nadšená. Teď tu dobu prožívám a je to pro mě stejně fascinující jako v době kdy jsem o tom jen četla,“ říká mi učitelka 2.B.

Zobrazeno 104 krát
Naposledy upraveno: čt., 6. květen 2021 09:49
Pro psaní komentářů se přihlaste