Vytisknout tuto stránku
po., 28. červen 2021 19:26

Každý jednotlivý člověk je v dějinách důležitý a jeho osobní příběh rozhoduje, kam se dějiny hýbou, říká ředitel Paměti národa Střední Morava Petr Zavadil

Petr Zavadil před krytem civilní obrany v Bezručových sadech Petr Zavadil před krytem civilní obrany v Bezručových sadech Zdroj: Facebook Petr Zavadil - profilová fotografie
Nezisková organizace Post Bellum si ve svém projektu Paměť národa dáva za cíl zaznamenat vzpomínky našich pamětníku z těžkých let 20. století. Od roku 2017 se tak děje i v Olomouckém a Zlínském kraji, kde odnož celostátního projektu vede Petr Zavadil. Také Paměti národa Střední Morava v posledním roce zkomplikovla činnost situace kolem nemoci covid-19.

Jak se změnil váš postup při natáčení s pamětníky během pandemie covid-19?

Když byl covid nejtěžší, tak nepřipadalo v úvahu, jak jsme byli zvyklí, natáčet pamětníky přímo ve studiu. Kontakt byl zakázaný a my jsme hlavně nechtěli pamětníky ohrožovat, protože to jsou lidé z opravdu nejohroženější věkové skupiny, od osmdesáti do sta let. Teď se pomalu vracíme do starých kolejí. I tak se ovšem snažíme budovat v nahrávacích prostorech různé příčky, aby byl kontakt co nejmenší. Tady v Olomouci a ve Zlíně nám to bohužel moc nejde, jsme zvyklí kočovat po městech kraje. Řešíme, co a jak dál. Během covidu jsme měli takový kufr, v něm bylo nahrávací zařízení a spojení na našeho člověka, který vedl rozhovor.

Jak to pamětníci zvládali s technikou?

Samozřejmě jak kdo, ale bylo to vytvořené tak, aby vše bylo, co nejjednodušší. Navíc kufřík přivezl vždy náš člověk, který mohl v případě potíží pomoci.

Během opatření karantény vytvořila Paměť národa služby pamětníkům. O co se jednalo?

Když zhruba před rokem začal covid tak jsme si řekli, že můžeme dělat něco pro naše pamětníky. Naše databáze má deset tisíci pamětníků, ale velká část je po smrti. Takže jsme všechny, u kterých nemáme záznam o úmrtí, kontaktovali, nejprve dopisem a pak telefonicky a nabídli jim naši pomoc. Byl jsem rád, že velká část z nich má fungující rodinu, ale u některých jsme vozili roušky, dezinfekci, zajišťovali nákupy a venčení psů. Opravdu jsme se ale zaměřili jen na naše pamětníky, neměli jsme ambici suplovat charitu nebo místní správu.

Je to odklon od vaší primární činnosti, ale plánujete tuto aktivitu dále rozvíjet a pokračovat v této podpoře pamětníků?

Ano, určitě v tom chceme pokračovat. Motto Post Bellum je Dokumentujeme. Vyprávíme. Vzděláváme, teď se nově k těmto slovům přidalo Pomáháme. Tato pomoc pamětníkům je věc, o které jsme přemýšleli jako organizace již delší dobu, ale sociální služby jsou pro nás něco dost vzdáleného, takže jsme přemýšleli, jak to dělat a zároveň se do toho moc nezamotat a opravdu nedublovat činnost jiných organizací. Takže jsme v módu, aby se v krajských městech, kde máme pobočky, podařilo vytvořit kluby pro naše pamětníky, kde se budou moci scházet. Chceme jim dát víc pocítit, že jsou pro nás důležití. I když jsou staří, mají společnosti stále co dát.

Paměť národa je ze dvou třetin financována od drobných dárců, kteří jsou sdružení v klubu Paměti národa. Myslím si, že by byl z jejich strany velký zájem se s těmi lidmi potkávat a dozvídat se jejich zážitky. Fajn by mohly být tematické procházky po městech a místech s pamětníky. Až toto bude nastartované můžeme pokračovat i v té sociální péči. Ono se stávalo i dříve, že se v případě obtíží nějakého pamětníka sháněli peníze na jeho podporu a zabezpečení. Teď se to snažíme celé nějak institucionalizovat a mít tak další „obor“ naší činnosti.

Jakou máte odezvu na tuto covidovou činnost ze strany veřejnosti?

Bylo fajn, že se naši podporovatelé a sympatizanti ze začátku hlásili jako dobrovolníci, takže to fungovalo pěkně. Měli jsme všude po kraji tzv. spící dobrovolníky. Když se zjistilo, že někde v okolí je člověk, který potřebuje naši pomoc, tak se zavolalo dobrovolníkovi a oni se již vzájemně propojili a fungovalo to.

Pobočka Střední Morava již od svého vzniku v roce 2017 pod svým jménem schovává Olomoucký a Zlínský kraj. Proč každý nestojí ve struktuře Paměti národa samostatně?

Filozofie zakládání poboček Paměti národa je taková, že potřebujeme většího dárce, který finančně nastartuje projekt v daném regionu. Pokud tyto peníze jsou, může nastoupit ředitel pobočky, který již začne psát finanční projekty a žádosti, ale ze začátku tam ty peníze nejsou, proto se musí vědět, zda na ředitele budou tak na rok prostředky. První dárce byl pan Růžička ze Zlína. Původně bylo myšleno, že z jeho financí bude vytvořena pobočka pro Zlínský kraj, ale jelikož jsem já z Olomouce, tak si řekli, že by se to mohlo spojit dohromady.

Takže všechna agenda spadá pod Olomouc nebo ve Zlíně pracují nezávisle?

Takhle, my máme dvě centra i dvě adresy, olomouckou i zlínskou. Mám kolegyni Jitku Andrýsovou, která je vedoucí vzdělávání a dokumentaristiky. Ta více obstarává Zlínský a já Olomoucký kraj. Není to tak, že by vše spadalo pod Olomouc a ta byla ve struktuře Paměti národa postavená výše. Je to na stejné úrovni.

A jak funguje spolupráce s centrálním vedením Paměti národa? Zasahují do vaší činnosti?

Já jsem v pozici středního managmentu, takže si tady nemohu vymyslet úplně všechno, ale mám hodně volné ruce. Nemůžu si stěžovat, že bych byl nějak bržděný ve své kreativitě.

A můžete vy ze své pozice zasahovat do celostátní podoby Paměti národa?

Já si myslím, že určitě ano. Není to formálně. Nesedím v žádné dozorčí nebo správní radě, ale Paměť národa dá hodně na to, co si myslí zaměstnanci, stává se mi to kolikrát v drobných každodenních záležitostech. Neříkám, že bych byl já ten, co posouvá Paměť národa tam nebo onam, ale nějaké drobné věci se mi podařily.

Co například?

Teď například řešíme web k Institutům Paměti národa, jakým způsobem na něm uvádět partnery. Nějak jsem se do toho vložil a navrhl jiný způsob, který mi přijde lepší. Uvidíme, jestli to nakonec klapne, ale tvářili se, že ano. Raději nebudu říkat, jak to bylo, kdyby to tak nakonec nevyšlo. (smích).

Do portfolia vaší práce nepatří jen natáčení pamětníků, ale i vzdělávací projekty pro děti. V Praze se plánuje vznik gymnázia Paměti národa. Je reálné, aby obdobné gymnázium vzniklo i tady v Olomouci?

Ano, je to nový směr. Slyšel jsem, že by se to mohlo rozšířit i do krajských měst. Fakt je ovšem ten, že v Praze dost takovýchto projektů a plánů vychází, ale já si nemyslím, že v poměru Olomouce to je reálná věc. Jestli počítám dobře, tak tady máme čtyři gymnázia minimálně a ani dětí tady není tolik. V Praze byl ovšem slušný přetlak uchazečů.

Je to velký projekt, který zabere hodně času, na to mají kapacitu v Praze. Tady v Olomouci dělám na nějaký vetší úvazek jediný a že bych do přípravy Institutu Paměti národa připravoval ještě gymnázium, nevidím to jako reálné. V Praze na to je více lidí.

Dalo by se to tady v Olomouci zvládnout po finanční stránce?

Finance jsou věc druhá. Tím že je to soukromé gymnázium, tak je tam nějaké školné. V Praze bude asi větší ochota jej platit než tady v Olomouci. Navíc tady teď děláme již zmíněný projekt Institutu Paměti národa. Vlastně by se tyto projekty vzájemně vytloukaly. V nejbližší době to reálné není.

Zároveň děláte workshopy pro děti ze základních škol, o co se jedná?

Je to činnost, při které se v práci s dětmi snažíme vycházet z příběhů pamětníků z databáze Paměti národa a děti pak většinou hrají divadlo v roli pamětníka, jeho příběh. Ze začátku to je chacha-chichi, protože si myslí, že to je vymyšlené. Nakonec necháme konkrétního pamětníka provázaného s příběhem promluvit a děti uvidí, že někdo takový opravdu existoval. Já sám workshopy také uvádím, je to něco, co mě baví a dá se díky tomu alespoň na chvilku uniknout z kanceláře.

Teď byl například příběh desetileté holčičky Evičky, která dostala nové kolo a ráda na něm jezdila. Na konci workshopu děti zjistí, že pracovala v odboji a na tom kole převážela mezi partyzány tajné šifry. Měla je za uchem pod žvýkačkou. Je to úplně něco jiného než klasická výuka dějepisu. Ve finále si z toho děti odnesou mnohem víc.

Myslíte, že je dějepis detektivka?

No, je to sled příčin a následků. Otázkami proč a proč se dá dostávat hlouběji a hlouběji do historie. Proč se tady rozpadl režim v roce 1989? No, protože v Sovětském svazu byl v roce 1985 Gorbačov a tak dále a dále. Dějepis by získal nový rozměr, učil by děti přemýšlet.

Zmiňoval jste roky 85 a 89. Osobně jsem zaznamenal pamětníky z druhé světové války a pamětníky padesátých let. Posouvá se natáčení vzpomínek lidí třeba i do devadesátých let?

Tím že před dvěma lety bylo kulaté výročí Sametové revoluce, natáčeli jsme lidi, kteří se k tomu období vázali. Člověk se nevyhne natáčení významných tváři revoluce, zároveň se snažíme natočit i co nejstarší pamětníky, kteří se do událostí sametu zapojili. Takže máme natočené pamětníky revoluce, kterým je padesát, ale i osmdesátníky. Typickým příkladem tady v Olomouci je pan profesor Jařab, který byl pak zvolen prvním rektorem univerzity.

A natáčíte i pamětníky z druhé strany? Myslím třeba komunistické funkcionáře nebo členy STB.

Ano, rozhodně natáčíme, protože chceme, aby naše sbírka byla co nejúplnější. Je důležité vidět historii z obou stran. Navíc v dějinách se nedá říct, kdo byl ten hrdina a kdo ten padouch. V té době byl v tomto ohledu hrozně tenký led. Je těžké někoho soudit z dnešního pohledu, když nejsme v té situaci, kdy se láme chleba.

Jak se tito pamětníci otevření natáčení?

My jim neříkáme, že je jdeme natáčet, protože to byl udavač STB, nikdy nevíme, jak a proč to tak bylo. Někteří to třeba tuší, někteří to ví, někteří natáčení odmítnou právě z těchto důvodů. Ale pak jsou i tací, kteří už jsou hodně staří, a natáčeni berou jako možnost se ze své minulosti vyzpovídat. Je také vidět, že někteří říkají, jak to bylo fajn a nic špatného neudělali, někteří toho litují. Právě i toto je hodně zajímavé, jak se s tím po těch letech vyrovnávají.

Kromě natáčení pamětníku z Olomouckého a Zlínského kraje vznikly dokumentární filmy Sigma stoletá a dokument k výročí 100 let divadla. Jak to bylo finančně a produkčně náročné?

Sigmu stoletou financovala Sigma Olomouc, takže tam finance nebyly problém. Natáčelo se dost pamětníků i mimo Olomouc a byl to velký film netypický pro styl filmů, který Paměť národa obvykle dělá. Mně přišlo fajn se takhle dostat i mimo naší primární cílovou skupinu lidí, kteří se zajímají o historii a kulturu a přiblížit se právě fotbalovým fanouškům.

Ještě před pár dny to byl desátý nejlepší film na CSFD z České republiky. Za to jsem rád, ve svém žánru to patří k lepším filmům o historii fotbalových klubů. Vedle významných funkcionářů, hráčů a trenérů ve filmu vystupuje například i pan Hudec. To je člověk, jehož tatínek byl jeden ze zakládajících členů SK Hejčín, z kterého pak Sigma vznikla. V dokumentu zpívá i písničky ze začátku století. To je fakt dobrý.

Vidíte tvorbu těchto regionálních dokumentů jako budoucnost vaší práce nebo to byl nárazový projekt?

Pro nás je problém s financemi. Když to máme platit z naší kapsy, tak raději budeme natáčet více pamětníků, na tyhle věci je ještě čas. Dokud máme koho natáčet, tak je lepší vždycky natočit dvacet pamětníků než udělat jeden film o jednom pamětníkovi. Dvacet pamětníků a jeden dokumentární film jsou finančně srovnatelné. Takže ano, chceme natáčet dokumenty, když budou peníze. Jsme schopní dělat zajímavé dokumenty a dobré dokumenty a třeba v Olomouckém kraji a Zlínském kraji je spousta zajímavých námětů.

Před vámi je teď projekt již zmíněných Institutů Paměti národa. O co se jedná?

Bude se jednat o interaktivní výstavu, která návštěvníkům přiblíží dějiny 20. století a příběhy našich pamětníků. Nebudou tam typické muzejní exponáty za vitrínou, budou to spíše taková interaktivní zastavení. Chceme 20. století rozdělit na šest epoch, které budou moci lidé projít s vybraným pamětníkem. Ze začátku bude vstupní video, které návštěvníka seznámí s vybranou epochou a tím, a co jí předcházelo, pak si návštěvník vybere jednoho z šesti pamětníků a s tím bude procházet jednotlivá zastavení.
Lidé si výstavu budou moci poté projít i s druhým a třetím pamětníkem, takže třeba s politický vězněm z 50. let a potom s bachařem nebo estébákem. Uvidí, jak každý tu danou dobu vnímal. Chceme, aby si návštěvník uvědomil, že každý jednotlivý člověk je v dějinách důležitý a jeho osobní příběh rozhoduje, kam se dějiny hýbou.

Na závěr dopovíme dějiny kousek dál. Například, že 2. světová válka nekončila šeříky pro Rudou armádu, ale že v roce 1948 přišel Gottwald a začaly se dít jinačí věci.

V Olomouci má Institut Paměti národa vzniknout v Bezručových sadech v bývalém krytu civilní obrany, proč právě tento prostor?

Dva roky zpátky dostalo Post Bellum sedmnáct milionu korun na vytvoření těchto institutů. Bylo to nastavené tak, že kdo dřív přijde, ten dřív mele a já chtěl mít institut v Olomouci i ve Zlíně. Už i ve Zlíně budeme podepisovat smlouvu s městem.

Tady v Olomouci jsme dlouho nemohli přijít na žádný volný prostor, který by byl v centru města a zároveň zajímavý z historického hlediska. Pak nás napadl právě kryt v Bezručových sadech, ten má svoje výhody, ale i nevýhody. Výhodou je, že je v centru města, má velikánskou plochu a prostor uvnitř krytu je členitý, což je pro výstavu dobře. Jakoby to komunisti v 50. letech stavěli pro nás, pro výstavu, která s nimi úplně nesympatizuje. Nevýhodou je naopak zima a vlhko.

Takže dojde k rekonstrukci, kterou bude financovat Paměť národa?

Ano, ale ne k nějaké masivní. Moje představa je, že tam zameteme, možná někde trochu srovnáme podlahu. Je tam původní vzduchotechnika, která kolem roku 2000 prošla jakousi rekonstrukcí. Teď hlavně řešíme, jestli ji obnovit v původních trubkách nebo se tam budou muset natáhnout trubky nové. To by mělo být jediným větším zásahem uvnitř krytu. Potřebujeme, aby tam byl čerstvý vzduch a nižší vlhkost než je teď.

V jaké fázi tedy teď institut je? Už se tam dějí nějaké změny?

Tam jsou dvě věci. Jednak potřebujeme pořešit celý ten vnitřek a pak jsou věci venku. Musíme udělat přístupovou cestičku. Tam je problém, že parky jsou památkově chráněné. Řešíme to s památkáři, Flórou (správce městských parků), dotčenými úřady a s městem. Vlastně čekáme až se jednání dotáhnou do konce a pak můžeme začít. Do konce roku chceme, aby byla úvodní výstava a snad se podaří sehnat dva miliony korun, které ještě potřebujeme ke kompletnímu zpracování projektu. Možná se to stihne, možná ne. Kdyžtak se to bude tvořit nějak postupně.

Takže se na to nespěchá?

Spěchalo by se, ale je to všechno otázka těch financí. Když ty prachy nejsou tak se nedá nic dělat.

Je tady v Olomouci těžké sehnat pro Paměť národa peníze?

No, je to rozhodně těžší než v Praze, ale je to i tím, že v Praze jsou delší dobu a je tam soustředěno víc velkých firem. Je hodně důležité, s čím za případným mecenášem jdeme.
S institutem to lidé dost chápou a jsou celkem štědří a chtějí nám pomáhat. Do teď se mi moc nedařilo shánět dárce, ale koronakrizi navzdory se začátkem roku podařilo nějaké partnery sehnat, ale potřebuji v tom pokračovat, aby se institut mohl otevřít v celé kráse. Doufám, že dostaneme něco od státu, ale pořád tam je důležitá role místních podnikatelů. Uvědomují si, že svoje bohatství a firmy mají díky pádu komunismu, za minulého režimu by nikdo z nich firmu neměl.

Jakou finanční podporu máte ze strany Olomouckého a Zlínského kraje, jsou to nezanedbatelné částky?

U krajů je důležité říct, že teď byly volby. Právě díky volbám se může dost věcí změnit a politika kraje není ustálená jednou provždy. Před letošními volbami byla finanční podpora průměrně nižší. U města Olomouce to je srovnatelné s městy jako České Budějovice, Pardubice a Hradec Králové. Například Zlín dával spoustu peněz na vzdělávací projekty, to dával nejvíc z celé republiky.
Olomoucký a Zlínský kraj se navíc pozitivně stavějí k institutům. Tady v Olomoucí máme příslib finanční podpory a ve Zlíně budeme sídlit v bráně Svitu, což je přímo prostor Zlínského kraje, který je teď prázdný. Dají nám ho za dobrých podmínek a stejně tak v Olomouci. Samosprávy chápou, že se jedná o důležitý projekt a já na druhou stranu chápu, že Olomoucký kraj je nejzadluženější v republice. Co mohou, dávají. Zároveň tady jsou města o hodně menší, které jsou hodně štědrá. Třeba Rožnov daroval padesát tisíc korun.

Daří se vám získávat i dotace od Evropské unie?

Dělali jsme jeden evropský projekt se Slováky, kde je taky pobočka Paměti národa. Je s tím spojená náročná administrativa a jsou kolem toho velké nervy. Nevím, jestli to je do budoucna pro nás cesta. Bylo by fajn mít člověka, který se tomu bude věnovat. Pokud to má člověk dělat ve své běžné agendě, tak je to o nervy.

Jaká je teď vaše největší motivace v Paměti národa?

Moje? Teď to jsou již zmíněné instituty a natáčení pamětníků, aby nám fakt nepoumírali. Na schůzkách s potencionálními sponzory vždycky říkám, ať mi raději dají teď padesát tisíc než za pět let půl milionu, protože to už nikoho nenatočím. Chtěl bych taky dělat víc dokumenty, aby naše příběhy neležely jen v nějaké sbírce a dostaly se více mezi lidi.

 

 

Zobrazeno 785 krát
Naposledy upraveno: pá., 23. červenec 2021 20:29
Jan Horejš

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste