Vytisknout tuto stránku
čt., 26. duben 2018 11:49

Pár lidí kazí pověst celému sídlišti. Mně se tam líbí, strach nemám, říká dívka, která prožila celý život v českotřebovském ghettu

Barbora Turtáková bydlela jako malá v pavlačáku, po několika letech se společně s mámou přestěhovala do sociálních bytů, tedy do domu, kterému se říká kachlák. „Když jsem byla malá, měli jsme vedle domu dřevěné dětské hřiště, dnes už tam zbylo jen polorozpadlé pískoviště,“ vypráví. V dětství využívala i pomoci místní pobočky Naděje, například díky nim jela na výlet do Prahy, který by si jinak nemohla dovolit. „Taky jsem si chodila jako malá hrát do toho nízkoprahu, byla tam výtvarka, zpívání a pomáhali nám tam s úkoly do školy,“ vzpomíná Barbora na dobu, kdy ještě byla malá.

Možná že i díky pomoci Naděje se jí bez problémů podařilo vystudovat Základní školu Nádražní. Poté se ale musela rozhodnout, kam dál. Věděla totiž, že studovat chce. Vybírala mezi střední pedagogickou školou v Hradci Králové, „zdrávkou“ ve Svitavách a výučním oborem kadeřnice. „Původně jsem chtěla jít do Svitav, kam mě i vzali. Chtěla jsem ale nejdřív zkusit kadeřnici, abych věděla, jestli na studium vůbec mám,“ vysvětluje Barbora. Momentálně je proto ve druhém ročníku na učňáku v Lanškrouně. Což znamená, že často musí vstávat v pět ráno, nebo se vrátit domů až v sedm večer.

Do školy MHDéčkem

Na lanškrounské odborné škole totiž mají kadeřnice rozdělenou výuku po týdnech. „V týdny, kdy mám normální výuku, vstávám v šest hodin a o půl sedmé mi jede autobus na nádraží. Potom jud na vlak, který mi jede 7:12 do školy,“ popisuje. Když má praxe, vstává v pět hodin ráno. „Za dvacet pět minut mi jede autobus a v 5:40 mi pak jede vlak do Lanškrouna. Domů se vracím kolem třetí odpoledne,“ popisuje svoje každodenní dojíždění Barbora. Jednou za tři týdny má ale praxe odpoledne. Z nich se po celodenní výuce vrací domů až v sedm večer.

Spolu s ní studuje v lanškrounské škole na kadeřnici i Hana Beheňská, která je ale na internátě. „Dojíždění i internát by stály stejně, ale já jsem na intru být nechtěla, slyšela jsem totiž, že je tam přísný režim a v zimě málo topí, takže jsem raději doma v pohodě,“ vysvětluje.

Za jídlem taxíkem

Na vstávání ani dojíždění do školy si zároveň Barbora nestěžuje, prý už si zvykla. S dopravou má problémy spíš o víkendech. „O víkendu ale jezdí jenom jeden autobus. To je nepříjemný, protože potřebujeme s mamkou nakoupit,“ vypráví Barbora. V České Třebové je totiž většina supermarketů postavená asi čtyři kilometry od Borku. „Buď chodím na nákup pěšky, nebo musíme s mamkou požádat známého, aby nás tam zavezl, někdy si i objednáme taxík,“ popisuje. To, že někteří obyvatelé Borku jezdí nakupovat jídlo „taxíkem“, zároveň kritizuje spousta Českotřebováků. Když ale obyvatelé Borku nemají auto a nevyužijí taxi, znamená to pro ně buď čtyřicet minut autobusem tam a stejnou dobu zpátky nebo každotýdenní odpolední procházku za krásami České Třebové.

Původně byly na sídlišti dva obchody s potravinami, první ale zrušili, druhý momentálně provozují Vietnamci. „Ten menší nejspíš zrušili z hygienických důvodů, bála jsem se tam sáhnout i na kliku. Ten druhý byl ze začátku super. Byly tam dobré ceny a ulehčilo nám to nakupování, ale postupně se to zhoršilo. Jednou jsem tam šla pro chleba a byl plesnivý, jindy jsme tam koupily s mamkou párky, doma jsme je otevřely a hrozně smrděly, tak jsme je musely vyhodit. Od té doby tam nenakupujeme,“ vysvětluje.

Temná stránka sídliště

Ačkoli má Barbora se sídlištěm spíš dobré zkušenosti, stalo se jí, že ji tam jako malou zmlátili nebo že se je několikrát pokoušeli vykrást. „Nikdy nás nevykradli, ale vykrádají se tam sklepy a jednou i auto,“ popisuje. Dnes už se ale v českotřebovském ghettu nebojí a kvůli práci její mámy, která je od jejich domu blízko, se stěhovat nechtějí. „S mamkou jsme tam spokojené, jen někteří lidé kazí pověst celému sídlišti. Například tam vídám kluky, kteří kouří marihuanu a vykrádají auta. Nebo sotva patnáctileté holky, které už mají děti. Takových je ale menšina,“ vypráví. Dalším velkým problémem je i bývalá hospoda na kraji sídliště, ze které se stala diskotéka. „Diskotéka je tam každý pátek, pro děti v sobotu odpoledne, ale i na tu dospěláckou chodí dvanáctileté děti. Jde odtamtud hrozný řev,“ popisuje.

Bývalá hospoda ze které se stala diskotéka

Spíš než nad svým bydlením ale teď Barbora přemýšlí nad tím, jak udělá závěrečnou kadeřnickou zkoušku. „Dovedeme si tam modelku a modela, ti se promíchají a my musíme na ty, které dostaneme, vymyslet střih a účes. Taky musíme zvládnout zejména odborné předměty, například výtvarnou výchovu nebo zdravovědu.“ Navzdory všemu, co se o Borku říká, chce navíc Barbora studovat dál. „Znovu bych se chtěla přihlásit na zdrávku, správce místní Naděje mi říkal, že na to mám povahu, tak snad to zvládnu.“

Zobrazeno 1447 krát
Naposledy upraveno: čt., 26. duben 2018 13:38
Dominika Kubištová

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste