Anna-Marie Sochorová 
Kdy jste začal pracovat v ČKD Blansko a na jaké pozici? Kdy jste naopak z podniku odešel?
V ČKD jsem začal hned po vyučení, v roce 1975. Pracoval jsem v karosářské dílně, kde jsme obsluhovali obráběcí stroje na kov, konkrétně soustruhy. Moje specializace byly velké karosérie, konkrétně o rozměrech tři a dva a půl metru. Bylo to skvělé období, kdy jsme se věnovali práci na opravdu velkých a náročných projektech. Po několika letech jsem z ČKD odešel, ale po nějaké době jsem se vrátil. Tuším, že to bylo v roce 2007. Nakonec jsem do důchodu odešel v roce 2017, a to kvůli zdravotním problémům.
Měl jste ve své rodině či okolí někoho, kdo v ČKD také pracoval?
Můj táta tam dělal celý život. Dělal tam projektanta. Projektoval turbíny a přehrady. Ke konci jezdil i do zahraničí, například do Vietnamu, Malajsie či Brazílie, kde projektoval velké přehrady. Celkově jezdil i samozřejmě po celé České republice. Nastoupil tam hned po válce, myslím, že to byl okolo roku 1950, krom jedné přestávky tam byl po celý život až do 1978. Můj otec získal ocenění za inovaci díky svému chytrému technickému řešení v rámci projektu turbínové haly. Původní návrh počítal s instalací stotunového jeřábu, který měl sloužit k vyzdvihnutí celé turbíny při její údržbě. Ta se totiž nachází hluboko v šachtě, kudy proudí voda, a při opravách ji bylo potřeba celou vyjmout. Otec však přišel s nápadem, jak celý proces výrazně zefektivnit a zlevnit. Navrhl konstrukci turbíny tak, aby bylo možné ji při demontáži rozdělit na více částí. Tím pádem nebylo nutné používat extrémně těžký a drahý jeřáb, protože jednotlivé díly bylo možné vytahovat postupně. Díky tomu se výrazně snížily náklady nejen na samotný jeřáb, ale i na velikost celé haly, která nemusela být tak rozměrná. Výsledkem bylo řešení, které bylo zhruba za polovinu původně plánovaného rozpočtu, a právě za tuto inovaci byl můj otec oceněn. Stejně jako já, tak do podniku později nastoupil i můj bratr. Sám jsem tam poznal svoji první ženu.
Na jakých projektech ČKD pracovala například za vaší doby?
Pokud já vím, tak to byla přečerpávající stanice Dlouhý stráně, vybavení strojovny. Ale projekty si další konkrétní nevybavím.
Jaké možnosti práce byly v té době v okolí Blanenska?
Prakticky vzato všichni buď pracovali v ČKD, v Metře (pozn.: bývalý výrobce elektroniky v Blansku) nebo v Adastu (pozn.: bývalý výrobce řezaček papíru a přesných dílů pro tiskařské stroje). Automaticky jste věděli, že po škole budete pracovat v některém z těchto podniků. V té době zažíval průmysl dobré časy.
Jak podnik vypadal a jaké pracovní pozice nabízel?
Hlavní páteří byli samozřejmě dělníci jako soustružníci, frézaři, zámečníci, elektrikáři. Všechno jelo ve velkém. Existovala výdejna nářadí, kde se vydávaly nože, vrtáky, přípravky, měřidla i mikrometry. Většina zaměstnanců byli chlapi, přece jen to byla těžká strojírenská výroba. Ale ženy se tam uplatnily taky. Nejčastěji v administrativě jako účetní, plánovačky nebo personalistky, a některé pracovaly i jako jeřábnice nebo se dostaly do technických kanceláří jako konstruktérky. I tak ale platilo, že to byl typicky mužský podnik.
Jak byste popsal kondici firmy v době, kdy jste vy sám začínal v podniku pracovat? O jaké časy se jednalo? Byla firma vnímána jako stabilní a prestižní?
V těch největších letech, což byla sedmdesátá léta, to tam valilo a ČKD bylo stabilní. Všichni z okolí zde dělali a práce zde byla taky. Celé haly byly zavaleny a nebylo kam všechno dávat, jak toho bylo hrozně moc. Jen to jsou doby, kdy já sám jsem potom odešel na nějaký roky za prací do jiného odvětví. Doteď mi to ale známí vykládají, když se dostane na řeč o ČKD, o tom, jak si pamatují, kolik lidí a odlitků a všeho na halách bylo. Tehdy byla práce, protože jsme dělali pro Rusko za totality. Dělali jsme karusely, plynové kulové uzávěry na plyn, to vše jsme dodávali do Ruska, do východního Německa, nebo na Kubu či do Brazílie. Po převratu se ale ČKD trhlo a vedení řeklo, že pro Rusko nebudou vyrábět. Přispělo také k tomu to, že Rusko v té době ani neplatilo. Do toho nepřispěla ani politická situace u nás, kdy bylo nastavení takové, že s Ruskem se nechtělo nic mít společného. To ale znamenalo, že nebyly zakázky, protože výroba byla orientované na východ, a tím pádem šla výroba dolů. Po čase tak nebylo potřeba tolik lidí a všechno šlo postupně pryč.
Kolik zaměstnanců ČKD v této době mělo?
Když jsem do ČKD nastupoval v sedmdesátých letech, podnik zažíval svůj vrchol. Pracovalo tam přes tři tisíce lidí, možná i víc. Dalo by se říct, že celá oblast žila z fabriky. Téměř v každé rodině někdo dělal v ČKD. Když jsem se potom v roce 2007 vrátil nazpět, jednalo se o 700 zaměstnanců.
Zaznamenal jste během svého působení v podniku například snižování platů, propouštění, omezení výroby? Pokud ano čím si to vysvětlujete?
Ano, snižování platů, propouštění a omezení výroby byly v posledních letech před mým odchodem velmi výrazné. Po roce 2009, kdy začala krize, to šlo s podnikem dolů. Zakázky se postupně vytrácely, práce ubývalo a firma se dostávala do čím dál větších problémů. V posledních letech před mým odchodem vedení začalo záměrně propouštět lidi těsně před důchodem, protože neměli práci a v podstatě ani peníze na výplaty. A to už nebylo jen o práci, občas se stalo, že výplaty přišly s výrazným zpožděním.
Jak zaměstnanci vnímali vstup ruského vlastníka?
Lidé ve firmě k nim měli nedůvěru, nevěřili jim.
Kdy jste poprvé začal cítit, že se něco ve firmě zhoršuje?
Bylo mi tehdy 56 let, když jsem se v roce 2007 vrátil zpátky do podniku. První dva roky to ještě fungovalo docela dobře, ale pak přišel zlom v roce 2009 a s ním finanční krize. Práce začalo rychle ubývat, nebo byla jen nárazově. Většinu času jsme dělali spíš údržbu, natírali ploty, opravovali, co se dalo, prostě všechno možné. Pak nastala změna vlastníků, když to převzali Rusové. Chvíli to vypadalo, že se podnik zvedne, rozjelo se to, ale důvěra mezi lidmi byla pryč. Všichni tak nějak cítili, že to nebude mít dlouhé trvání. A taky nemělo. Občas se výroba rozjela, ale byla to jen krátká zlepšení. Pak zase týdny nic, improvizace, čekání. Produkce šla znatelně dolů, firma se zmenšovala. Stroje se začaly rozprodávat, protože nebyly peníze. Pravda, jeden nový karusel se tam ještě tehdy postavil, ale jinak to šlo pomalu ke dnu. Nebylo to stabilní. Žádný rozvoj, žádná jistota, jen pomalé vyhasínání.
Myslíte si, že by se dalo úpadku předejít? Kdo podle vás nese odpovědnost?
Jedním z hlavních problémů byl slabý management. Nedokázali zajistit nové zakázky. Úpadku se v té situaci těžko dalo zabránit. Možná by pomohl silnější a zkušenější tým ve vedení, ale ani ten by to zřejmě nezachránil. Zakázky prostě nebyly a firma dlouhodobě bojovala s nedostatkem financí.
Co pro vás osobně znamenal konec ČKD?
Bylo to pro mě velké zklamání. Když jsem nastupoval, podnik šlapal, zakázek bylo hodně, nabíralo se, atmosféra byla dobrá a vedení si lidí vážilo. Jenže pak se to zlomilo. Zakázky přestaly chodit, práce ubývalo a s tím se změnil i přístup. Vedoucí se po nás začali vozit, hledali záminky, člověk měl pocit, že je tam spíš na obtíž. Když bylo málo práce, tak se snižovaly tarify, dělali jsme za průměr a občas to sklouzávalo až k šikaně. Najednou to nebylo o tom, co umíte, ale kdy vás pošlou domů. I já jsem tehdy musel trochu kličkovat, abych se udržel. Nakonec se to na čas uklidnilo, tak jsem si řekl, že to nějak doklepu do důchodu. A taky jsem to doklepal. Ještě jsem tam chvíli zůstal i po něm. Tehdy to bylo fajn. Byl jsem na mašině sám, měl jsem klid i nějakou práci. Jenže pak už mě začalo zrazovat zdraví.
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu.
