Jak jsme se do téhle situace dostali?

Když Český rozhlas v roce 2013 slavil 90 let od prvního vysílání tehdejší stanice Radiojournal, vznikla při té příležitosti anketa, jak si lidé představují budoucnost za deset let, až rozhlas oslaví sté narozeniny. Na předpovědích či prognózách takřka čehokoliv, co se dotýká veřejného života, nebo třeba fanouškovských teoriích o vývoji dějových linek seriálu, je nejzábavnější se zpětně dívat, do jaké míry se (ne)trefily. Především ta obrovská očekávání. Ať už si posluchači v roce 2013 představovali nadějnou nebo naopak děsivou budoucnost, výsledkem je, že se toho mnoho nezměnilo. Na Měsíc se nelétá a ještě dlouho nebude, o přistání na Marsu si můžeme nechat jenom zdát, vznášející se auta pořád nemáme, mimozemská civilizace nás stále oficiálně nekontaktovala, nedošlo ani ke vzpouře robotů, ani vývoji převratných vynálezů, které vznikají jenom v bujných myslích autorů a čtenářů sci-fi. Stále neumíme cestovat časem a nemáme žádné nadlidské superschopnosti. Nedošlo k jaderné válce, ani se na naši planetu nezřítil žádný nebezpečný objekt, který by vyhladil lidstvo.

Pokud bychom se mohli vrátit o dvacet let zpět před tehdejší sněmovní volby a zeptat se lidí, jak si představují Česko v roce 2026, co by asi odpověděli? Tváří v tvář realitě, kdy nevěříme vlastním očím (a tentokrát to výjimečně není kvůli umělé inteligenci), si mnozí kladou jedinou otázku. Co se to děje?! Nebo by bylo lepší se zeptat, proč se to děje?

Nesmělé začátky

Možná se ptáte, jak jsme se do téhle situace dostali. K tomu je potřeba vrátit se až do časů první republiky. Spoustu tehdejších stran dobře známe: sociální demokracie (existovala i německá odnož), komunistická strana, lidovci, národní socialisté. Dnes už jsou (krom lidovců) dávno mimo parlament. Vedle komunistů existovala nemalá skupina podobně odpudivých, nacionalistických stran: Hlinkova slovenská ľudová strana, po roce 1933 také Sudetoněmecká strana, o rok později se přidalo Národní sjednocení a v neposlední řadě Národní obec fašistická. Když sečteme mandáty českých a slovenských nacionalistů (v závěsu za hlinkovci šla ještě část polské a rusínské menšiny) v posledních volbách v roce 1935, výsledkem je 43 křesel; tedy v součtu na třetím místě za Sudetoněmeckou stranou (44) a agrárníky (45). Celkem měla poslanecká sněmovna 300 zákonodárců.

Za druhé republiky se politický život zúžil na dvoustranický systém. Pravice se sloučila do autoritářsko-nacionalistické Strany národní jednoty a opoziční Národní strana práce sdružovala levici. Definitivní ránu parlamentní demokracii zasadil zmocňovací zákon v prosinci 1938. Po skončení druhé světové války a zánikem Národního souručenství došlo k obnově pouze levicových stran a Československé strany lidové. Pravicové strany první republiky byly zakázány. Volby v roce 1946 tak nebyly plně svobodné. Kandidovala v nich Národní fronta Čechů a Slováků zaštiťující obnovené politické strany. Na jejím půdorysu posléze vznikla vládnoucí koalice, neexistovala tedy žádná opozice.

Pod rouškou totality

Programové prohlášení vlády Klementa Gottwalda nijak nenaznačovalo blížící se změnu poměrů. Ohledně připravované nové ústavy hovoří takto: „Vláda považuje za svoji povinnost navrhnouti ústavodárnému Národnímu shromáždění takovou novou ústavu, která zaručí, že lid bude vskutku zdrojem veškeré moci.“ Jiná pasáž zase ukazuje, že politické sliby se ani po osmdesáti letech nezměnily.

„Ústavní zakotvení soustavy národních výborů musí býti provázeno přebudováním, decentralizací, modernizací, zjednodušením a zhospodárněním celé naší veřejné správy - ministerstvy a jinými ústředními úřady počínajíc a místními národními výbory končíc. (...) Úřady - a to od úřadů místních národních výborů až po úřady ministerské - musí být spravovány tak, aby obyvatelstvo v praxi vidělo a cítilo, že lid tu není pro úřady, nýbrž úřady pro lid. (...) Nová ústava musí zmařiti naděje všech, kdož stále ještě doufají v navrácení znárodněného hospodářství hrstce velkokapitalistů. Na druhé straně se však ústavní ochrany dostane soukromému podnikání drobnému a střednímu, zejména pak má být ústavně zabezpečen poctivě nabytý majetek našich zemědělců, živnostníků, obchodníků a všech ostatních fyzických i právnických osob.“

Dokonce se objevuje i nacionalistický nádech, který je u komunistů poněkud neobvyklý.

„Nová ústava jasně vyjádří, že naše republika je národní stát Čechů a Slováků. Odsun Němců a Maďarů a počeštění a poslovenštění našeho pohraničí bude korunováno ústavní zárukou, že napříště bude o věcech veřejných a státních rozhodovati jen český a slovenský národ, občanská práva příslušníků jiných slovanských národů budou respektována.“

Slovník je sice ovlivněn kontextem doby, obsahově se ale nijak neliší od toho, co říkají dnešní komunisté, SPD, spolek Svatopluk, nebo kdokoliv jiný z okraje spektra. Programové prohlášení se dokonce hlásilo k liberálnímu smýšlení.

„Nová ústava konečně zaručí plnou rovnoprávnost žen, svobody osobní a občanské - svobodu náboženského vyznání, svobodu tiskovou, svobodu projevu, shromažďovací a spolčovací, svobodu vědeckého bádání a svobodu uměleckého projevu, jakož i všechny ostatní osobní a politické svobody, zaručené dosavadní ústavou. Soudnictví bude vykonáváno nezávislými soudy.“

Tehdejší vláda pod vedením KSČ se tedy navenek prezentovala jako ukázková catch-all party. Demokratům slíbila vládu lidu, levičákům společné vlastnictví „národního hospodářství“, nacionalistům etnické čistky, pravičákům podporu podnikání a liberálům ústavní svobody. Krom etnických čistek a znárodňování se ale nic z toho nenaplnilo. Volby formálně zůstaly i po komunistickém puči a v parlamentu seděli také příslušníci dalších stran Národní fronty. Systém se tak navenek nejevil jako jednostranický, narozdíl např. od nacistického Německa. Vedení stran ale byla věrná komunistům a „pronárodnímu směřování“. Co by to bylo za vlastenectví bez „národní jednoty“? Té se jakýkoliv politický pluralismus ze samotné podstaty příčí, přestože zastánci tvrdí opak.

Nová svoboda

Po sametové revoluci došlo k plné obnově pluralismu. Jenže co s nově nabytou svobodou? Ale především se naskýtá otázka, zda půl století nedemokratických režimů nezanechalo na lidech dlouhotrvající následky. Jeden by si mohl myslet, že voliči budou mít komunistů plné zuby a KSČ a její nástupnické strany budou zakázány nebo se kvůli mizerným volebním výsledkům nedostanou do parlamentu. Jenže k zákazu nedošlo a KSČM „strašila“ v parlamentu až do října 2021. Po rozpadu Občanského fóra dominovala v posledních volbách do České národní rady koalice Občanské demokratické a Křesťansko-demokratické strany. Hned v následujících volbách se objevil levicový rival v podobě ČSSD. Rivalita ale v praxi nebyla příliš patrná. Vyrovnané síly přispěly ke vzniku menšinové koalice o 99 křeslech vedené ODS. ČSSD výměnou za post předsedy sněmovny pro Miloše Zemana při hlasování o důvěře opustila sál (pozoruhodná paralela se současností). Potíže ale nezmizely na dlouho. Po aféře s financováním ODS známé jako „Sarajevský atentát“ se koalice rozpadla a výsledkem byly předčasné volby. Následná opětovná patová situace znovu vyústila ve vznik menšinového, tentokrát jednobarevného kabinetu ČSSD po dohodě s ODS známé jako „opoziční smlouva“. Nastala situace podobná éře druhé republiky, kdy koalice a opozice byly jen špatně předstírané role. Lidé z toho vycítili, že volby jsou akorát fraškou a nemají smysl. A noví politici zjistili, že se na selhávání systému dá snadno vyhoupnout nahoru. Zahořklost a zklamání ze spolupráce ideových nepřátel se projevila na poklesu volební účasti v roce 2002 ze 74 % na 58 %. Počet kandidujících stran se naopak zvedl z 18 na 29. Navíc poprvé od sametové revoluce posílili komunisté, kteří získali 41 mandátů.

Novou vládu ČSSD řídil Vladimír Špidla. Jenže po dvou letech podal demisi kvůli špatným výsledkům v eurovolbách. Vedení převzal Stanislav Gross. Jeho vláda ale nevydržela ani rok kvůli kauze financování pražského bytu a pozici ministerského předsedy do řádných voleb převzal Jiří Paroubek. V roce 2006 dosáhla ODS vrcholu a v čele s Miroslavem Topolánkem získala 81 mandátů. Po rebelii čtyř koaličních poslanců došlo v roce 2009 k vyslovení nedůvěry a opět vznikla překlenovací vláda, v níž byli převážně ministři za ČSSD a ODS. V nadcházejících volbách zaznamenaly všechny dosavadní sněmovní strany výrazný propad, s výjimkou KSČM. Z bývalých koaličních stran zůstala ve sněmovně jenom ODS. Strana zelených natrvalo vypadla ze sněmovny (ve formě samostatné kandidátky) a lidovci zůstali už jen v senátu. Zato se objevily dvě nové strany: TOP 09 s Karlem Schwarzenbergem a Věci veřejné s Radkem Johnem. Pravděpodobně někdy v tomto okamžiku se česká demokracie vydala na nesprávnou cestu, z níž se doposud nedokázala vrátit zpátky.

Na scestí

K současnému stavu vedla transformace politiky, kterou lze ohraničit roky 2010 až 2025. V roce 2010 ODS ztratila své postavení pravicového monopolu. A také přišly Věci veřejné, jejichž styl politiky udává kurs dodnes. Pád Nečasovy vlády o tři roky později otevřel brány Andreji Babišovi. Klíčový zlom přišel mezi roky 2017 až 2021. Tehdy Andrej Babiš ovládl politiku a přestal existovat stranický systém, jak ho voliči znali doposud. Vláda Petra Fialy byla jen slabým pokusem, jak odvrátit rostoucí oblibu autokracie.

V roce 2011 vznikla Akce nespokojených občanů, která se o rok později přetransformovala ve hnutí ANO. O další rok později se stal senátorem Tomio Okamura, který se připravoval na prezidentskou kandidaturu. Ta mu kvůli neuznání podpisů nevyšla, a tak v květnu 2013 založil hnutí Úsvit. Obě uskupení se po předčasných volbách dostala do sněmovny. O měsíc později vypukla kauza Nagyová, která zasadila ODS definitivní ránu a přiblížila českou demokracii o kilometry jejímu konci. Sobotkovu sociálnědemokratickou vládu, kde Andrej Babiš hrál druhé housle a lidovci byli jen do počtu, vystřídala vláda hnutí ANO, ve které se pozice obrátily a lidovce vytřídala KSČM.

Před „covidovými volbami“ se stalo totéž, co v reakci na opoziční smlouvu. Vynořila se spousta pidistraniček, které ale neměly sebemenší šanci vyhrát volby. Výsledkem bylo, že s Andrejem Babišem to nijak nezatřáslo a koalice SPOLU mimořádnou shodou okolností vyhrála volby. Jenže neměla stejné štěstí dvakrát. A tak jsme se dostali tam, kde jsme.

Tajemství skryté v mapách

Proměnu politického prostředí lze sledovat i na volebních mapách. Zatímco ODS byla v roce 2006 na vrcholu (obrázek vlevo) a zaznamenala úspěchy i v oblasti Sudet, během následujících sedmi let, kdy byla u vlády, zcela zmizela z mapy. Koalice SPOLU (obrázek vpravo) už nedokázala výsledky z roku 2006 zopakovat. Navíc je patrné, že se pravice posunula z Čech na Moravu, což je pravděpodobně částečná zásluha lidovců, kteří jsou tu tradičně silnější. Nejhorších výsledků dosáhlo SPOLU v oblasti Sudet. Jedinou výjimku tvoří oblast Šumavy, Krkonoš a Orlických hor.

Po krizi ODS (a pravice vůbec) v letech 2010 až 2013 se moci chopila ČSSD (obrázek vlevo). Podpora autoritářských stran vychází především z někdejšího vysídleného pohraničí, není ovšem totožná s popularitou levice. Moravskoslezský kraj, severní část Olomouckého kraje, oblast Svitavska a krajní jih jsou sice trochu tmavší, ale Karlovarský a Ústecký kraj nijak nevyčnívají. Zato KSČM (obrázek vpravo) válcovala Sudety konzistentně. Syté oblasti se shodují s vybledlými místy na mapě výsledků koalice SPOLU a téměř přesně vymezuje hranice Protektorátu Čechy a Morava. Z toho vyplývá, že s pravo-levým dělením to nemá vůbec nic společného.

Ve stejný rok se voleb poprvé zúčastnilo hnutí ANO, které Babiš popsal jako „hnutí pro všechny“. Což v té době pohledem výsledků nepochybně platilo. Lidé tehdy věřili, že hnutí ANO je skvělou alternativou nejprve vůči ODS, později také i ČSSD. ANO získalo přízeň napříč regiony, bez ohledu na Sudety nebo velká města. O čtyři roky později, v roce 2017 (obrázek vpravo), je podpora rozložena rovnoměrněji. Ve velkých městech a jejich okolí klesá a zvýrazňují se Sudety, které jsou s každými dalšími sněmovními volbami sytější.

Což po přičtení hlasů SPD dává následující výsledek uplynulých voleb. Z čehož plyne, že (zejména) na téměř celém území bývalých Sudet si voliči dovedou představit dvoukoaliční vládu hnutí ANO a SPD. Což koresponduje s poválečnými volbami v roce 1946, kdy v těchto oblastech vyhrála KSČ.

Paralela s poválečnými volbami je hrozivě nápadná. Významný celostátní úspěch jedné masově populární strany, která má program pro každého. Oslabená, či zcela chybějící část politického spektra. K tomu autokratické tendence. Ale vždyť je to přece vyjádření svobodné vůle lidu v demokratických volbách, což jsme přece chtěli, ne?

Mapy vytvořeny podle návodu na portálu data.gov.cz.